Lenka Barilíková
	Kamil Mikulčík

Režie a hudba	Jozef Vlk
Scéna	Ján Ptačin
Pohybová spolupráce	Stanka Vlčeková

Chránění/uvěznění v „antisenzorické“ vaně

Michaela Zakuťanská opět předvedla ve svém textu Ti druzí zájem o intertextuální, interpretačně otevřené a zejména mnohovrstevnatá textová libreta, plná ironického humoru a odkazů na různé společensko-politické fenomény, které v tomto případě reflektuje i prizmatem antického náboženství, a na které se zaměřuje i ve své filosofii. Zmíním více či méně zjevné odkazy na např. několik Platónových dialogů, stejně jako na mýtus o prvním lidech, kteří měli čtyři nohy, čtyři ruce a dvě hlavy. Kvůli jejich síle je bohové rozdělili na dvě poloviny, aby byli slabší a lépe manipulovatelní. To bylo inspirativní, zdá se, i pro choreografický a režijní klíč tvůrčí dvojice Jozef Vlk a Stanislava Vlčeková.

Člověk se v této inscenaci stává předmětem, strojem. Tvůrci i díky sugestivní hudební kompozici Jozefa Vlka vytvoří už od počátku inscenace přechod z jakéhosi abstraktního světa prvních bohů do konkrétnější světa korporátů, v němž člověk neztrácí jen své soukromí, ale také sám sebe. Jako by lidská subjektivita byla potlačena na minimum. I když performeři hovoří o sobě jako o postavách – Lenka Barilíková jako hypnotizérka a Kamil Mikulčík jako básník – jsou spíše komentátory či vypravěči fragmentárního příběhu s reportážními prvky, v němž zastupují několik bezejmenných postav. Objektivizaci člověka napomáhá také univerzální a bezpohlavní kostým obou účinkujících – bílé košile a černé kalhoty -, který podporuje celkové vyznění, že dva performeři a na scéně přítomna vana plná vody a dva mikrofony jsou jen galerijně osvětleným objektem či instalací na černém pozadí. Ve scénickém řešení Jána Ptačiny, stejně jako v režii Jozefa Vlka rezonuje minimalismus, který lahodí oku diváka svou čistotou, čímž vybízí diváka k asociativnosti a vnitřnímu ponoru do množství naznačených témat a beznadějných pocitů dneška. Noří se stejně jako umělci ve vaně.
…