„Kdybyste tu energii, kterou jste za celý svůj život spotřeboval na shánění peněz, vynaložil na něco jiného, mohl jste nakonec pohnout zeměkoulí.“
Sad je plný kvetoucích višní, je o ně třeba pečovat. Aby rostly a plodily. To už dnes ale nikdo neumí, říká prastarý komorník Firs. Už jsme zapomněli, jak sušit višně, navazovat hluboké vztahy a starat se o rodinný dům, aby nepropadl v exekuci. V Čechovově lyrické komedii nejsou žádné hlavní a vedlejší postavy, všichni jsou aktéry jednoho navenek nenápadného děje. Pod jeho povrchem tiká čas. Žádné vedlejší postavy nejsou ani v naší realitě – každý do sadu něco přináší, něco zalívá a něco nechává ladem. Nejraději ale „filozofujeme, stěžujeme si na nudu a pijeme vodku“. Potrhané krajkoví vztahů lze složitě žít, udiveně pozorovat, smát se nad ním, ale není možné se z něj vyvázat. Kruhový tanec několika generací pod střechou „našeho starého domu“. Co jen s ním bude? S jeho krásou, s úvěry, s tím, jak moc nás potřebuje. Je to dům, v němž je uloženo naše „dětství“ a naše „nevinnost“. Ještě, že jde lidstvo stále kupředu…
