HISTORIE ROKOKA
V podzemním podlaží nově postavené budovy na Václavském náměstí nechal její majitel, advokát Josef Šupich, zřídit kabaretní scénu. V závěru roku 1915 /nezvykle na Boží hod vánoční, 25. prosince/byl sál slavnostně otevřen. Prvním ředitelem Kabaretu Rokoko (1915-16) se stal Karel Hašler, který chtěl ze sálu vytvořit velkoměstskou kabaretní scénu s mezinárodním programem. V jeho varieté kromě Čechů Ference Futuristy, Vlasty Buriana ad. také vystupovali němečtí umělci. Karel Hašler tu ale v této době neúčinkoval. V hledišti bylo namísto řad sedadel stolové zařízení, od sedmi hodin večer se podávaly večeře a od osmi hodin začínal samotný program. Za Hašlerova ročního vedení bylo Rokoko typickým kabaretem, jehož program sestával ze šansonů, skečů, parodických výstupů a jednoaktovek.
Už v prosinci roku 1916 vystřídal Karla Hašlera na postu ředitele Eduard Bass, který Rokoko vedl také jeden rok, ale za tu dobu ho výrazně změnil. Ukončil spolupráci se zahraničními umělci a angažoval členy Červené sedmy, s níž ho pojila předchozí spolupráce. Pod jeho vedením se kabaret postupně proměnil v divadlo – od toho změna názvu Divadlo Rokoko. Eduard Bass se také jako autor, konferenciér a zpěvák aktivně podílel na programu svého divadla. Za jeho vedení tu vystupoval i Karel Hašler.
Po roce 1918 stanul v čele divadla Otakar Hanuš, poté Vendelín Budil a následně znovu Červená sedma, která už se v Rokoku příliš neujala a proto byla v letech 1920-22 vystřídána mezinárodním programem, kterému se ale také příliš nedařilo, proto v roce 1923 podepsal majitel domu smlouvu s Vlastou Burianem, který převzal vedení scény. Za jeho vedení působili v Kabaretu Rokoko (1923-25) významní tehdejší komikové. Někteří z nich byli populární do té míry, že za jeden večer účinkovali na několika místech zároveň. Kmenovými autory Vlasty Buriana byli Egon Ervín Kisch a Emil Artur Longen, kteří program Rokoka rozšířili o frašky, revue, ale také o vážnější činoherní repertoár.
Po Burianově odchodu v roce 1925 nastoupil do Rokoka jako ředitel herec Miloš Nový a poté ještě v průběhu téhož roku opět Karel Hašler. V této době došlo ke změně v uspořádání interiéru divadla – stoly nahradily řady sedadel a divadlo bylo přejmenováno na Komorní divadlo. Snaha o zavedení činoherního repertoáru se nesetkala s diváckým zájmem, proto se vedení divadlo rozhodlo jít cestou odlehčenější dramaturgie. V tomto období tu působili např. Jarmila Švabíková, Jindřich Plachta nebo taneční skupina Jenčíkovy Girls pod názvem Rokoko Girls.
V letech 1927–1931 vedli Kabaret Rokoko Ferenc Futurista a Jára Kohout. Ti program postavili na vlastních často velmi jednoduchých a obhroublých fraškách založených na slovní a situační komice. Soubor se velmi proměňoval, lidé odcházeli a opětovně se vraceli. Pro dětské publikum tu vystupoval Vojta Merten jako Kašpárek (Divadlo Vojty Mertena).
Od roku 1931 vedl divadlo Bedřich Jeřábek, který v Rokoku zavedl operetky , hudební frašky a výjimečně i činoherní představení. V sezóně 1934-35 se do Rokoka ještě vrátil komik Ferenc Futurista, ale od poloviny 30. let již Rokoko nemělo vlastní soubor. Na krátkou dobu (1935-36) se stalo útočištěm pro tzv. Spoutané divadlo Jana Wericha a Jiřího Voskovce a Dřevěné divadlo výtvarníka Jiřího Trnky (1936-37), který ač vynikající umělec, doplatil na svoji pečlivost, když nezvládl uspokojit poptávku po nových titulech. Konkurence ho nemilosrdně převálcovala a jeho divadlo zbankrotovalo.
Uprázdněný sál Rokoka potom do války a v průběhu války hostil artistické produkce, objevilo se tu i několik divadelních představení /Snížkovo Rozmarné divadlo (s přestávkami 1941-48) nebo Živé jeviště (1943)/.
Stálý divadelní soubor se v Rokoku usídlil až na sklonku 50. let, kdy tu od roku 1957 nalezla své působiště tzv. Pražská estráda. Jádro souboru tvořili vedle herce, režiséra, autora a principála Darka Vostřela Jiří Šašek (Vostřelův herecký partner), Vlastimil Bedrna, Milan Neděla, Jitka Frantová, Antonín Šůra, Hana Hegerová a také např. Jana Werichová. V roce 1962 přišel do souboru Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý, později byli angažováni ještě Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková, sourozenci Ulrychovi, Jitka Zelenková, Pavlína Filipovská, skupina Olympic ad.. Repertoár navazoval na kabaretní tradici, ale objevoval se i muzikál a náročnější činoherní kusy s vážnější tematikou zárodečného totalitarismu (Vykradeno, BAPOPO, Vzhůru po Rio Botičo, Trosečníci, Filosof a blázen).
Atrativita divadla se postupně zvyšovala především díky uvádění hudebních produkcí (tzv. Rokokokoktejlů) a Rokoko se stalo konkurentem tehdy populárního divadla Semafor. V roce 1972 převzal vedení divadla ředitel Divadla Na Zábradlí Vladimír Vodička . Darek Vostřel zde působil už jen jako herec a scéna Rokoka sloužila výhradně recitálům a agenturním pořadům hvězd populární hudby. Administrativně byl soubor zrušen k 30.6. 1974 a v roce 1975 se Divadlo Rokoko stalo scénou Městkých divadel pražských (1975-1991) vedenou Lubomírem Poživilem. Dočasně se stalo působištěm produkcí mima Borise Hybnera, Kresleného divadla Františka Kratochvíla a Pražského Komorního baletu choreografa Pavla Šmoka, později Pražský komorní balet (1975-79). Činoherní éru Divadla Rokoko zahájila inscenace hry Alexe Koenigsmarka Ostrovy zdánlivé v režii Oty Ornesta a následovala celá řada dalších (Urfaust, Tanec smrti, Mladý muž a bilá velryba, Rozhovory se Sókratem ad.).
V 90. letech došlo k zásadní proměně dosavadního uspořádání Městských divadel pražských po organizační, umělecké i personální stránce. Jejich ředitelem se stal v roce 1990 dramaturg a dramatik Jan Vedral a byli angažováni režiséři: Lída Engelová, Miloš Horanský a Petr Palouš. Od sezóny 1991–92 získalo Divadlo Rokoko podobně jako ostatní scény Městských divadel pražských svoji uměleckou samostatnost a vlastní umělecké vedení. V Rokoku 1991–93 působil Divadelní spolek Kašpar vedený režisérem Jakubem Špalkem. Mladá skupina usilující o generační výpovědi se po dvou letech rozdělila. Část odešla s režisérem Michalem Dočekalem do Divadla Ká (dnešního divadla Komedie), druhá vystoupila ze svazku Městských divadel pražských a osamostatnila se (dnešní Divadlo v Celetné). Do uvolněného Rokoka přišel od sezón 1993–94 kolektiv ústeckého Činoherního studia vedený Petrem Poledňákem a spolu s ním režiséři Jana Kališová, Michal Pavlík a Zdeněk Potužil. Zpočátku se hrály přenesené inscenace z Ústí, ale postupně je doplnila nabídka nových titulů. V roce 1995 převzal vedení Rokoka Zdeněk Potužil a režiséra Pavlíka vystřídal Ondřej Zajíc. Divadlo Rokoko se zaměřilo především na mladé publikum. V té době se součástí hracích prostor stal také přilehlý divadelní klub Pruhovaná zebra (dnešní divadelní kavárna).
Zajímá vás historie divadla Rokoko? Právě vám je určena KNIHA 100 LET ROKOKA, kterou si můžete objednat v našem e-shopu. Dozvíte se v ní vše o historii divadla i o architektuře paláce, ve kterém sídlí.
KOUPIT KNIHU 100 LET ROKOKA
ARCHITEKTONICKÁ PROHLÍDKA DIVADLA ROKOKO
Sledujte náš program, kde se o prohlídkách vždy včas dozvíte.
ARCHITEKTURA ROKOKA
Divadlo Rokoko se nachází v pasáži Rokoko v podzemním podlaží stejnojmenného paláce na Václavském náměstí. Palác byl postaven jako jeden ze tří multifunkčních domů (známých jako Šupichovy domy) na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice v letech 1912 – 16 podle návrhů významného architekta období secese a kubismu Emila Králíčka. V místě Šupichových domů stával Aehrenthalský palác, který spolu s přilehlými domy odkoupil v roce 1911 Josef Šupich, významný pražský advokát, politik a mecenáš.
Stavba se vyznačuje směsicí moderních geometrických prvků s prvky kubismu. Na kolemjdoucí působí velkorysím dojmem, který může vyvolávat pocit, že by mohla být klidně postavena v tehdejší době v New Yorku. Uvnitř bloku nalezneme rozsáhlý systém obchodních pasáží, ať už pasáž Rokoko nebo pasáž Lucerna, která přechází do pasáže v domě U Nováků. Současní majitelé – potomci zakladatele – budovu citlivě zrekonstruovali. Prošla rozsáhlou rekonstrukcí s ohledem na původní řešení včetně detailů a použitých materiálů a zachovala si tak svůj původní ráz.
V podzemních prostorách nechal Blecha vybudovat podélný restaurační sál s pěti balkónovými lóžemi podél jedné boční strany sálu a s malým jevištěm k varietním produkcím. Za protější stranou sálu (dnešní osvětlovací kabina) se původně nacházela kuchyň restaurace a za ní kavárna.
Divadelní sál byl otevřen v roce 1915, původně sloužil jako kabaretní scéna a do podoby kukátkového divadla byl postupně upravován v několika etapách v průběhu celého dvacátého století.
Po válce zůstalo divadlo zavřeno a sloužilo jako skladiště. Obnovili ho až členové Pražského estrádního souboru, kteří zde v roce 1957 nalezli své stálé útočiště.
V letech 1968-70 proběhla výrazná rekonstrukce divadla, kterou vedl architekt Luděk Hanfr. Během ní byla do sálu instalována elevace – mírně stoupající řady sedadel namísto rovné podlahy stoupající pouze v zadní části sálu. Došlo k realizaci zcela nového jeviště, rozšířily se šatny herců v levé straně jeviště a omezil se přístup k lóžím v patře, když do chodby za nimi umístil kanceláře. Do prostoru bývalé kuchyně byla umístěna kabina zvukaře a místo dřívější kavárny zabralo nové foyer a menší divadelní kavárna. V podstatě takovéto řešení divadlo kopíruje dodnes.
Sál má od svého prvopočátku bohatou štukovou pseudorokokovou výzdobu, která kopíruje dobovou katalogovou nabídku štukatérských výrobků. Barva sálu byla původně pravděpodobně krémová a dekory byly pozlacené a postříbřené. V průběhu času se výmalba změnila na růžovou s bílými reliéfy a nyní po poslední rekonstrukci (realizované v letech 2008-2012 Atelierem Ondřeje Císlera) je výmalba i širší interiér divadla výtvarně sjednocen. Nahrazeny byly také divácké sedačky a stropní lampy. Ve foyer byla nainstalována plastika herce Václava Vosky od Prof. Kurta Gebauera. Nově byla zrekonstruována mozaika a zábradlí ve vstupním prostoru.