-1708684475-1710119746.jpg "SNAŽÍM SE BÝT VÝRAZNÝ, ALE NEKŘIČET")
SNAŽÍM SE BÝT VÝRAZNÝ, ALE NEKŘIČET
Čtěte portrét divadelního řezníka Rodriga Garcíi, který připravil autorskou inscenaci Ježíš je na Tinderu.
NÁČRT
Rodrigo García je režisér, dramatik a vizuální umělec. Narodil se v roce 1964 v Buenos Aires, od roku 1986 žije ve Španělsku. Svou divadelní kariéru naplno rozvinul v Evropě. V roce 1989 založil v Madridu divadelní soubor La Carnicería Teatro. Působil rovněž jako kreativec v reklamní společnosti. V letech 2014–2017 vedl ve francouzském Montpellieru Centre Dramatique National (CDN), které pojmenoval Humain trop Humain (Lidské, příliš lidské). Zprvu se profiloval především jako dramatik, postupně si vypracoval originální, na syrové poetice založený režijní rukopis, v němž kombinuje slovo, fyzický projev a expresivní vizualitu.
Zatímco španělské konzervativní prostředí jeho buřičskou tvorbu přijímalo přinejmenším s rozpaky a na začátku kariéry se pohyboval na okraji divadelní scény, ke spolupráci ho koncem devadesátých let začala oslovovat divadla ve Francii a Itálii. Průlomovou se stala jeho inscenace After Sun inspirovaná mýtem o zkáze troufalého Faethóna, syna boha slunce Hélia, uvedená v roce 2000. Zejména v druhé dekádě 21. století se stal „miláčkem“ první ligy evropských festivalů či přehlídek, jakými jsou Festival d’Avignon, kde byla po After Sun představena například také inscenace Koupil jsem si v IKEA lopatu, abych si vykopal hrob (2003), Festival d’Automne v Paříži, kde byla mimo jiné hrána inscenace Rozptylte můj popel na Mickeyho (2006), či Benátské bienále, kde realizoval performanci Neznalost vlastní přirozenosti (2010). Úspěch však sklidil v severní části amerického kontinentu, kde byla jeho práce zastoupena na Festivalu TransAmériques v kanadském Montrealu, a v dalších destinacích mimo teritorium románských jazyků, kupříkladu i u našich sousedů na Mezinárodním festivalu Divadelná Nitra, kam byla v roce 2004 pozvána inscenace Příběh Ronalda, šaška z McDonalda. V tomtéž roce byla v Činoherním studiu Ústí nad Labem uvedena jeho hra Prométheus v režii Davida Czesaného.
V roce 2009 Rodrigo García obdržel Evropskou cenu nové divadelní reality, která se uděluje od roku 1990 umělcům do pětačtyřiceti let za novátorství a výrazné proměny divadelního jazyka. V kontextu těchto úspěchů nastal průlom pro jeho tvorbu ve španělském hlavním městě Madridu: v roce 2011 uvedlo madridské Centro Dramático Nacional jeho inscenaci Golgota Piknik, výsledkem rezidence v centru pro současné umění Naves Matadero byla v roce 2019 performativní instalace PS/WAM čerpající z klavírních sonát Wolfganga Amadea Mozarta a jednou z posledních kreací je inscenace Ježíš je na Tinderu uvedená v roce 2023 v Teatro de La Abadía. Ve své domovině tak pronikl i na přední divadelní scény, v rodné Argentině se však i přes pozvánku na tamní hlavní divadelní Festival Internacional de Buenos Aires velkého uznání spíše nedočkal.
PODMALBA
Rodrigo García je umělcem, který svou divadelní tvorbou ztělesňuje zejména protest. Navazuje na postupy evropské avantgardy druhé poloviny 20. století reprezentované divadelními a tanečními reformátory, jako byli v oblasti nepravidelného dramatického textu Heiner Müller, ve fyzickém a tanečním projevu Pina Bausch a ve výtvarném divadle Tadeusz Kantor. Jeho inspirační zdroje nicméně pocházejí i z jeho rodného kontinentu, na prvním místě je mezi nimi uváděn dramatik, psychoanalytik, herec a představitel politického divadla Eduardo Pavlovsky nebo soubory experimentálního či objektového divadla jako severoamerická The Wooster Group anebo jihoamerický Periférico de Objetos. García čerpá i z vizuálního umění, hlavně z videoartu, performance či instalace, které významně vstupují do jeho inscenací i dalších uměleckých projektů, v kontextu jeho tvorby jsou proto zmiňována i díla reprezentantů tohoto směru, jako jsou Bruce Nauman nebo Bill Viola.
Umění pro Garcíu znamená především subverzi, jejímž cílem je útok na obecně sdílené jistoty. Motorem je zejména odpor k otupujícímu životnímu stylu konzumní společnosti a citlivost vůči sociálním nerovnostem a nespravedlivému rozdělování zdrojů. Garcíova poetika je burcující, střídá extrémní polohy a obsahuje jemnou poezii i brutalitu. Je jednak odkojená drsným prostředím chudinské čtvrti Buenos Aires, kde vyrůstal jako syn řezníka a zelinářky, ale také hyperbolickým zobrazením a adorací zázračných vlastností produktů, na nichž jsou založené reklamní branže i evropská konzumní společnost. Pracuje s konfliktním napětím mezi křehkostí umělecké tvorby a mainstreamovou komerční kulturou. Melanž autobiografických prvků, antických, křesťanských i lidových/popových ikon náleží k hlavním motivům jeho her či inscenací a odkazují na ně často i jejich názvy, které zároveň obsahují značný marketingový potenciál, což je zjevné i z příkladů uvedených výše. Hra Španělský řezník (1997) i název souboru La Carnicería Teatro, v překladu Divadlo Řeznictví, pak odkazují na Garcíovu sociální DNA i cíl jeho umělecké tvorby. „Jaká je poezie každodenního života průměrného Evropana? Je úzce spjata s pracovišti, domovy, zábavními a obchodními centry. Tato místa nabízejí zážitky příliš primitivní, smutné a vytvářejí ohromnou prázdnotu… Moje hry jsou útokem proti rutině… Netvrdím, že jsme díky nim lepší, ale snad rozšiřují náš vesmír a vnímavost… Žijeme v diktatuře: diktatuře strachu ztratit naše evropská privilegia. Nejistota je přitom cenná. Bez ní v našem každodenním životě chybí poezie.“ 1 Jeho divadlo je bitevním polem, jeho nástroji překvapivé asociace, destrukce a fantazie odpoutaná od zavedených stereotypů.
STÍNY, HMOTA, PIGMENTY
Těžiště Garcíovy tvorby se od práce na textech koncem devadesátých let postupně přesunovalo do přímé jevištní akce a silnější politické angažovanosti, kterou formoval především se svými dvorními herci z La Carnicería Teatro. Prošel podobným vývojem jako jeho vrstevnice a další buřička divadelní scény ve Španělsku Angélica Liddell, jejíž cesta rovněž vedla od dramatičky, přes režisérku k performerce a která se nedávno představila i v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky s inscenací Liebestod inspirovanou toreadorským uměním a obsahující čerstvou lidskou krev i mrtvé zvířecí maso. Krev a živá zvířata často patří též do imaginária Rodriga Garcíi a prezentují radikální způsob průlomu z technizovaného umělého světa zpět do přírody. Slovo zůstává nadále součástí inscenací, nicméně stojí na stejné úrovni jako ostatní výrazové prostředky. Knižně publikované podklady ke svým inscenacím proto autor považuje spíše za „zbytky“ jevištní akce.
V českém jazyce je dostupná jedna z raných her Rodriga Garcíi Prométheus. Čtenářovi umožňuje nahlédnout do struktury postdramatického textu, který řetězí asociace a poetické obrazy kolem ústředního tématu. Inspirací byl autorovi nejen prométheovský mýtus, ale i konkrétní postava úspěšného argentinského boxera Carlose Monzóna, který v pominutí smyslů uškrtil svou manželku a poté ji shodil z balkonu. Text je sondou do boxerova mozku poškozeného tvrdým tréninkem, fyzickými útoky soupeřů a drogami. Ironickou konfrontací boxera s postavou antického titána a odkazy na křesťanského mučedníka svatého Šebestiána zpochybňuje García smysl oběti v současném světě, jejímž rámcem je ohlupující mediální show pravidelně se opakující podle rozpisu zápasů.
Inscenace After Sun nebo Příběh Ronalda, šaška z McDonalda dobře reprezentují další významnou přísadu Garcíovy estetiky. V Ronaldovi živá těla zasypávají laviny smažených hranolek a zalévají je vlny coca-coly. Pytle kukuřičných lupínků, gril, sedm hamburgerových placiček, narozeninový dort a dva živí králíci jsou materiálem pro teatrální meditaci o touze a zklamání v konzumní společnosti v After Sun. Na pokrmy odkazují španělské termíny pro stupně propečení masa v názvu inscenace Cruda. Vuelta y vuelta. Al punto. Chamuscada uvedené v roce 2007, v níž García čerpal ze vzpomínek na dětství a argentinských karnevalových slavností Murga. Angažoval zde patnáctičlennou skupinu hudebníků a tanečníků, tzv. murgueros, a propletl v ní autentické pouliční taneční a hudební projevy pracující třídy a protest proti neřešeným sociálním problémům. Skandály nejenom ve Francii, ale i při plánovaném představení na Malta festivalu v Polsku vyvolala inscenace Golgota Piknik, která obsahuje výjev ukřižování Ježíše na scéně poseté hamburgery.
Inscenace Ježíš je na Tinderu, jež měla premiéru v roce 2023, byla označena jako obrat, kdy García začal znovu malovat, ale na jiném plátně a s jinými pigmenty. V úvaze nad světem technologií a sociálních sítí se vracejí charakteristické prvky jeho práce: objekty (např. v podobě robotického psa), pohyb, text, jídlo. Obsahuje opět kritický osten vůči současné společnosti, nicméně hlavní změna spočívá v proměně komunikace s publikem. „Garcíovo divadlo bylo místem, kde bylo s nadějí a silou deklarováno, že věci mohou být jinak. Publikum bylo uráženo, ale zároveň oslovováno, zváno. Jeho divadlo bylo cestou tam a zase zpátky mezi jevištěm a hledištěm.“ 2 V nové fázi své tvorby si však od diváka drží chladný odstup a prostřednictvím performerů se k němu doslova obrací zády.
ZÁVĚREČNÝ LAK
Rodrigo García je součástí světového divadla již čtvrtou dekádu. Možná ho právě tato dlouhá doba vedla k shrnujícímu pojmenování pro závěrečný lak pro jeho expresivní obrazy založené na vyostřených kontrastech. „Všechno je to pohrdání, pohrdání společností, vycházím z pohrdání, vycházím z toho, že říkám ‚nechci vás vidět‘… A, ano, dělám hloupé divadlo, divadlo o tom, co pozoruji, ničemu nevěřím.“ 3 Zda „hloupé divadlo“ zůstane označením, jímž se svými válkami divadlem zapíše do dějin, ukáže však teprve čas. Pokud ovšem hloupou nezůstane spíše celá naše doba.
1 David Gwénola: Le théâtre ou la question du vivre ensemble, Journal La Terrasse, 18. 1. 2015. Dostupné z: https://www.journal-laterrasse.fr/rodrigo-garcia/ [cit. 19. 2. 2024].
2 Pablo Caruana Húder: Rodrigo García y su „teatro idiota“, una bomba de relojería escénica, El Diario, 26. 5. 2023. Dostupné z: https://www.eldiario.es/cultura/teatro/rodrigo-garcia-teatro-idiota-bomba-relojeria-escenica_1_10241730.html [cit. 19. 2. 2024].
3 Tamtéž.
MARTINA PECKOVÁ ČERNÁ
autorka je teatroložka a překladatelka
Článek vyšel v časopise Moderní divadlo č. 4/2023
Rodrigo García je režisér, dramatik a vizuální umělec. Narodil se v roce 1964 v Buenos Aires, od roku 1986 žije ve Španělsku. Svou divadelní kariéru naplno rozvinul v Evropě. V roce 1989 založil v Madridu divadelní soubor La Carnicería Teatro. Působil rovněž jako kreativec v reklamní společnosti. V letech 2014–2017 vedl ve francouzském Montpellieru Centre Dramatique National (CDN), které pojmenoval Humain trop Humain (Lidské, příliš lidské). Zprvu se profiloval především jako dramatik, postupně si vypracoval originální, na syrové poetice založený režijní rukopis, v němž kombinuje slovo, fyzický projev a expresivní vizualitu.
Zatímco španělské konzervativní prostředí jeho buřičskou tvorbu přijímalo přinejmenším s rozpaky a na začátku kariéry se pohyboval na okraji divadelní scény, ke spolupráci ho koncem devadesátých let začala oslovovat divadla ve Francii a Itálii. Průlomovou se stala jeho inscenace After Sun inspirovaná mýtem o zkáze troufalého Faethóna, syna boha slunce Hélia, uvedená v roce 2000. Zejména v druhé dekádě 21. století se stal „miláčkem“ první ligy evropských festivalů či přehlídek, jakými jsou Festival d’Avignon, kde byla po After Sun představena například také inscenace Koupil jsem si v IKEA lopatu, abych si vykopal hrob (2003), Festival d’Automne v Paříži, kde byla mimo jiné hrána inscenace Rozptylte můj popel na Mickeyho (2006), či Benátské bienále, kde realizoval performanci Neznalost vlastní přirozenosti (2010). Úspěch však sklidil v severní části amerického kontinentu, kde byla jeho práce zastoupena na Festivalu TransAmériques v kanadském Montrealu, a v dalších destinacích mimo teritorium románských jazyků, kupříkladu i u našich sousedů na Mezinárodním festivalu Divadelná Nitra, kam byla v roce 2004 pozvána inscenace Příběh Ronalda, šaška z McDonalda. V tomtéž roce byla v Činoherním studiu Ústí nad Labem uvedena jeho hra Prométheus v režii Davida Czesaného.
V roce 2009 Rodrigo García obdržel Evropskou cenu nové divadelní reality, která se uděluje od roku 1990 umělcům do pětačtyřiceti let za novátorství a výrazné proměny divadelního jazyka. V kontextu těchto úspěchů nastal průlom pro jeho tvorbu ve španělském hlavním městě Madridu: v roce 2011 uvedlo madridské Centro Dramático Nacional jeho inscenaci Golgota Piknik, výsledkem rezidence v centru pro současné umění Naves Matadero byla v roce 2019 performativní instalace PS/WAM čerpající z klavírních sonát Wolfganga Amadea Mozarta a jednou z posledních kreací je inscenace Ježíš je na Tinderu uvedená v roce 2023 v Teatro de La Abadía. Ve své domovině tak pronikl i na přední divadelní scény, v rodné Argentině se však i přes pozvánku na tamní hlavní divadelní Festival Internacional de Buenos Aires velkého uznání spíše nedočkal.
PODMALBA
Rodrigo García je umělcem, který svou divadelní tvorbou ztělesňuje zejména protest. Navazuje na postupy evropské avantgardy druhé poloviny 20. století reprezentované divadelními a tanečními reformátory, jako byli v oblasti nepravidelného dramatického textu Heiner Müller, ve fyzickém a tanečním projevu Pina Bausch a ve výtvarném divadle Tadeusz Kantor. Jeho inspirační zdroje nicméně pocházejí i z jeho rodného kontinentu, na prvním místě je mezi nimi uváděn dramatik, psychoanalytik, herec a představitel politického divadla Eduardo Pavlovsky nebo soubory experimentálního či objektového divadla jako severoamerická The Wooster Group anebo jihoamerický Periférico de Objetos. García čerpá i z vizuálního umění, hlavně z videoartu, performance či instalace, které významně vstupují do jeho inscenací i dalších uměleckých projektů, v kontextu jeho tvorby jsou proto zmiňována i díla reprezentantů tohoto směru, jako jsou Bruce Nauman nebo Bill Viola.
Umění pro Garcíu znamená především subverzi, jejímž cílem je útok na obecně sdílené jistoty. Motorem je zejména odpor k otupujícímu životnímu stylu konzumní společnosti a citlivost vůči sociálním nerovnostem a nespravedlivému rozdělování zdrojů. Garcíova poetika je burcující, střídá extrémní polohy a obsahuje jemnou poezii i brutalitu. Je jednak odkojená drsným prostředím chudinské čtvrti Buenos Aires, kde vyrůstal jako syn řezníka a zelinářky, ale také hyperbolickým zobrazením a adorací zázračných vlastností produktů, na nichž jsou založené reklamní branže i evropská konzumní společnost. Pracuje s konfliktním napětím mezi křehkostí umělecké tvorby a mainstreamovou komerční kulturou. Melanž autobiografických prvků, antických, křesťanských i lidových/popových ikon náleží k hlavním motivům jeho her či inscenací a odkazují na ně často i jejich názvy, které zároveň obsahují značný marketingový potenciál, což je zjevné i z příkladů uvedených výše. Hra Španělský řezník (1997) i název souboru La Carnicería Teatro, v překladu Divadlo Řeznictví, pak odkazují na Garcíovu sociální DNA i cíl jeho umělecké tvorby. „Jaká je poezie každodenního života průměrného Evropana? Je úzce spjata s pracovišti, domovy, zábavními a obchodními centry. Tato místa nabízejí zážitky příliš primitivní, smutné a vytvářejí ohromnou prázdnotu… Moje hry jsou útokem proti rutině… Netvrdím, že jsme díky nim lepší, ale snad rozšiřují náš vesmír a vnímavost… Žijeme v diktatuře: diktatuře strachu ztratit naše evropská privilegia. Nejistota je přitom cenná. Bez ní v našem každodenním životě chybí poezie.“ 1 Jeho divadlo je bitevním polem, jeho nástroji překvapivé asociace, destrukce a fantazie odpoutaná od zavedených stereotypů.
STÍNY, HMOTA, PIGMENTY
Těžiště Garcíovy tvorby se od práce na textech koncem devadesátých let postupně přesunovalo do přímé jevištní akce a silnější politické angažovanosti, kterou formoval především se svými dvorními herci z La Carnicería Teatro. Prošel podobným vývojem jako jeho vrstevnice a další buřička divadelní scény ve Španělsku Angélica Liddell, jejíž cesta rovněž vedla od dramatičky, přes režisérku k performerce a která se nedávno představila i v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky s inscenací Liebestod inspirovanou toreadorským uměním a obsahující čerstvou lidskou krev i mrtvé zvířecí maso. Krev a živá zvířata často patří též do imaginária Rodriga Garcíi a prezentují radikální způsob průlomu z technizovaného umělého světa zpět do přírody. Slovo zůstává nadále součástí inscenací, nicméně stojí na stejné úrovni jako ostatní výrazové prostředky. Knižně publikované podklady ke svým inscenacím proto autor považuje spíše za „zbytky“ jevištní akce.
V českém jazyce je dostupná jedna z raných her Rodriga Garcíi Prométheus. Čtenářovi umožňuje nahlédnout do struktury postdramatického textu, který řetězí asociace a poetické obrazy kolem ústředního tématu. Inspirací byl autorovi nejen prométheovský mýtus, ale i konkrétní postava úspěšného argentinského boxera Carlose Monzóna, který v pominutí smyslů uškrtil svou manželku a poté ji shodil z balkonu. Text je sondou do boxerova mozku poškozeného tvrdým tréninkem, fyzickými útoky soupeřů a drogami. Ironickou konfrontací boxera s postavou antického titána a odkazy na křesťanského mučedníka svatého Šebestiána zpochybňuje García smysl oběti v současném světě, jejímž rámcem je ohlupující mediální show pravidelně se opakující podle rozpisu zápasů.
Inscenace After Sun nebo Příběh Ronalda, šaška z McDonalda dobře reprezentují další významnou přísadu Garcíovy estetiky. V Ronaldovi živá těla zasypávají laviny smažených hranolek a zalévají je vlny coca-coly. Pytle kukuřičných lupínků, gril, sedm hamburgerových placiček, narozeninový dort a dva živí králíci jsou materiálem pro teatrální meditaci o touze a zklamání v konzumní společnosti v After Sun. Na pokrmy odkazují španělské termíny pro stupně propečení masa v názvu inscenace Cruda. Vuelta y vuelta. Al punto. Chamuscada uvedené v roce 2007, v níž García čerpal ze vzpomínek na dětství a argentinských karnevalových slavností Murga. Angažoval zde patnáctičlennou skupinu hudebníků a tanečníků, tzv. murgueros, a propletl v ní autentické pouliční taneční a hudební projevy pracující třídy a protest proti neřešeným sociálním problémům. Skandály nejenom ve Francii, ale i při plánovaném představení na Malta festivalu v Polsku vyvolala inscenace Golgota Piknik, která obsahuje výjev ukřižování Ježíše na scéně poseté hamburgery.
Inscenace Ježíš je na Tinderu, jež měla premiéru v roce 2023, byla označena jako obrat, kdy García začal znovu malovat, ale na jiném plátně a s jinými pigmenty. V úvaze nad světem technologií a sociálních sítí se vracejí charakteristické prvky jeho práce: objekty (např. v podobě robotického psa), pohyb, text, jídlo. Obsahuje opět kritický osten vůči současné společnosti, nicméně hlavní změna spočívá v proměně komunikace s publikem. „Garcíovo divadlo bylo místem, kde bylo s nadějí a silou deklarováno, že věci mohou být jinak. Publikum bylo uráženo, ale zároveň oslovováno, zváno. Jeho divadlo bylo cestou tam a zase zpátky mezi jevištěm a hledištěm.“ 2 V nové fázi své tvorby si však od diváka drží chladný odstup a prostřednictvím performerů se k němu doslova obrací zády.
ZÁVĚREČNÝ LAK
Rodrigo García je součástí světového divadla již čtvrtou dekádu. Možná ho právě tato dlouhá doba vedla k shrnujícímu pojmenování pro závěrečný lak pro jeho expresivní obrazy založené na vyostřených kontrastech. „Všechno je to pohrdání, pohrdání společností, vycházím z pohrdání, vycházím z toho, že říkám ‚nechci vás vidět‘… A, ano, dělám hloupé divadlo, divadlo o tom, co pozoruji, ničemu nevěřím.“ 3 Zda „hloupé divadlo“ zůstane označením, jímž se svými válkami divadlem zapíše do dějin, ukáže však teprve čas. Pokud ovšem hloupou nezůstane spíše celá naše doba.
1 David Gwénola: Le théâtre ou la question du vivre ensemble, Journal La Terrasse, 18. 1. 2015. Dostupné z: https://www.journal-laterrasse.fr/rodrigo-garcia/ [cit. 19. 2. 2024].
2 Pablo Caruana Húder: Rodrigo García y su „teatro idiota“, una bomba de relojería escénica, El Diario, 26. 5. 2023. Dostupné z: https://www.eldiario.es/cultura/teatro/rodrigo-garcia-teatro-idiota-bomba-relojeria-escenica_1_10241730.html [cit. 19. 2. 2024].
3 Tamtéž.
MARTINA PECKOVÁ ČERNÁ
autorka je teatroložka a překladatelka
Článek vyšel v časopise Moderní divadlo č. 4/2023