ČURDA → VRBAS → JERHOT → ČURDA

Dvě fotografie jedné tváře, které od sebe dělí pět let. Na té první je ostře řezaná tvář třicetiletého vojáka, který má za sebou fyzicky náročný výcvik, je vyběhaný, pevný v ramenou a odhodlaný být nasazen do nebezpečné akce. Na druhém snímku odulý obličej cynického a vyhaslého muže, žabí pohled alkoholika a slabocha, který svých selhání nelituje. Povislá ramena prozrazují rezignovanost. Karel Čurda v roce 1942 v Londýně a v roce 1947 v Praze na Pankráci. Mezi tím byl parašutistou s krycím jménem Karel Vrbas a Němcem Karlem Jerhotem. Na jeden krátký život až příliš mnoho identit. Čurdova postava s takovými stíny, mimikry a převleky je však ideální figurou pro divadelní uchopení. Není zde místo pro podrobnější Čurdův portrét, proto vyberme několik scén z jeho života.

172 CM, 70 KG, MODRÉ OČI
Začněme červnem 1939, kdy Čurda prchá z okupované vlasti – nejdříve do Polska a posléze do Francie k naší zahraniční vojenské jednotce. Na konzulátu v Krakově o sobě vypoví: „Čurda Karel, dvacet sedm let, narozen jedenáctého desátý devatenáct set jedenáct ve Staré Hlíně, okres Třeboň, nejmladší ze šesti dětí, římský katolík, učil jsem se zedníkem u třeboňské firmy Smrž, později jsem lámal kámen a dělal koňáka. V roce třicet tři odveden, délesloužící. V osmatřicátém jsem se stal dozorcem Finanční stráže. Naposledy v Lošově u Olomouce, odkud se mi podařilo přejít hranice u Moravské Ostravy.“ – „Důvod odchodu?“ – „Existenční starosti. Pohádal jsem se s německým nadřízeným.“ – „Ženatý?“ – „Bez závazků.“
Po přepadení Francie německým vojskem se československým vojákům podaří za dramatických okolností evakuovat do Velké Británie a projít tam náročným výcvikem. Mezi nimi je také rotný Karel Čurda, 172 cm vysoký, číslo boty deset, váha 70 kg, modré oči, kaštanové vlasy, výrazný nos, mírně vystouplé lícní kosti. Netuší, že se mezitím stal otcem. Doma v jižních Čechách mu Karolína Jiráková, chvilková známost ze sousední vesnice, porodila dceru.
 
RED LION
Cholmondeley, neděle 28. září 1940, svátek svatého Václava. Večer je hospoda Red Lion v Malpasu narvaná k prasknutí. Tančí se. Českoslovenští vojáci zde v baru hojně zapíjejí národního světce a pohádají se s jedním britským vojákem, hloupě komentujícím jejich zvyky. Karel Čurda ho svojí zednickou rukou prudce chytí pod krkem a s dalšími kamarády Brita vynášejí rozkopnutými dveřmi na ulici. Do této situace se před lokálem zjeví četař Dobrý z oddílu polního četnictva se svojí anglickou přítelkyní Mary Billington (jdou si zatancovat) a nastane další strkanice, neboť Dobrý se snaží usměrnit už tak rozparáděné osazenstvo.
Taneční lodičky slečny Mary, které si drží v podpaží, v té žďuchanici padají na zem. Četař Dobrý se chce před slečnou ukázat, ale narazí na silného Čurdu, který ho varuje: „Neser se do nás!“ Navíc tu v ráži není sám. „Neboj sa, tu máš pištol a strielaj!“ křikne na kamaráda Karla Slovák Jozef Gabčík a vytahuje z obalu na plynovou masku zbraň. Nebyla potřeba. Gabčík s Čurdou, nacucaní whisky, se pak za pondělního mlhavého svítání potácejí zpátky do tábora v Cholmondeley. Nic nestopnou. Nastává vyšetřování. Vyjde do ztracena.
 
VESELÝ, KAMARÁDSKÝ, MÉNĚ CHÁPAVÝ
Začátkem září 1941 se na výzvu přihlásí dobrovolně k plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti. Jako parašutista. Skotsko, drsná strohá a pustá krajina mezi mořem a jezerem Loch Morar. Tady probíhá kurz útočného boje. Vojáci se pak vlakem přesunují na letiště do Ringway u Manchesteru. Absolvují čtyři seskoky. Čurda dostane slušné vysvědčení: „Veselý, kamarádský, dobrosrdečný, skrovný, méně chápavý, méně inteligentní. Smělý, odvážný, se smyslem pro kolektivní práci, ukázněný, spolehlivý. Velmi zdatný, schopný těžkých námah.“
Když si v Londýně na velitelství skupiny „D“ čtou Čurdovo hodnocení, dají si jeho kartu na stranu. Půjde do boje. V rámci paraskupiny Out Distance ve složení: nadporučík Adolf Opálka – velitel operace, rotný Karel Čurda – pomocník velitele a Ivan Kolařík – desátník aspirant. Karel Čurda je z nich nejstarší. Do protektorátní tmy trojice seskočí 25. března 1942.
 
KRÁLÍCI
Z bezpečnostních důvodů střídá Karel Čurda v Praze místa noclehů. Nejdříve přespává u Svatošů, v domě mezi Melantrichovou a Michalskou ulicí, který je výhodně situován. Pro útěk i strategické místo v centru. Má svůj separé pokoj s vchodem z pavlače. Jednou večer u Svatošů v kuchyni uvidí v polootevřené kožené aktovce, ve které nosil pan Svatoš trávu pro králíky, lupením zamaskované díly samopalu sten-gun. Tašku si ten večer vyzvedne Jozef Gabčík. Pak se odstěhuje k Bautzům těsně pod Vyšehrad. Protože Čurda musí pro čisté oblečení k sestře do Kolína, pošle paní Bautzovou jako spojku k Opálkovi se žádostí o povolení opustit Prahu a odjet. Schváleno.
Brzy ráno 27. května vyrazí na nádraží. O speciálních úkolech kolegů něco ví, ale kdy, kde a jak, to netuší. Cítí, že ho vytěsňují a mají před ním tajnosti. Když dojde z nádraží do Zálabí, vyděšená sestra se ho zeptá: „Co se to stalo ráno v Praze?! Prý atentát na Heydricha!“ Vrací se rychle do Prahy. Vlak zastaví v půl páté v Libni. Všichni ven. Probíhá masivní perlustrace pasažérů. Čurda projde. Tramvají dojede do Nuslí.
V noci jej vzbudí Jindřich Bautz: „Vstávejte, v domě je německá kontrola a je už ve druhém patře. Rychle!“ Do skříně mohou nakouknout, jedině vlézt do světlíku. Vydrží tam provizorně stát na žehlicím prkně do šesté ranní. Vyčerpaný Čurda, vynervovaní manželé Bautzovi, pouliční tlampač hlásí bezpečnostní opatření, město v podivném sevření. Poprosí ho, aby si našel jinou skrýš, že budou další razie a že u nich je to nejisté. Ještě mu zjistí, že je možné z Prahy odjet vlakem při předložení občanské legitimace. Projde. Odjede do Hlíny, kde žije matka a sestra Růžena.
 
Z KRONIKY STARÉ HLÍNY
„Když Heydrich zemřel, řádili Němci jako vzteklí. Téměř denně byly na obecní desce vyvěšovány červené plakáty se jmény českých lidí, kteří byli popraveni za to, že schvalovali atentát na Heydricha. Němci hrozili strašnými tresty, nebude-li vypátrán ten, kdo Heydricha zastřelil. Po vsi chodili četníci a ukazovali fotografie věcí, které útočník zanechal na místě. Každý musel podepsat prohlášení, že neví, komu fotografované věci patří. Smutno bylo v té době. Každý skoro měl radost, že krvavý Heydrich je mrtev, ale bál se usmát, bál se sdělit radost příteli, neboť úsměv viděný očima udavače znamená schvalování atentátu a smrt.“
 
MATKA
Většinu dne tráví na půdě. Slézá až za tmy. Z novin se dozvídá o popravené rodině Kolaříkově a Pechalově, tedy svých kamarádů z výcviku. V Hlíně probíhají další razie a kontroly. Devětašedesátiletá matka naléhá. Snaží se ze syna vypáčit, zdali ví, kdo to mohl udělat. Gestapo dosud nemá žádnou stopu. Vypálí Lidice a objeví se to v novinách. Dvanáctého je vyhlášena amnestie pro ty, kdo přispějí k dopadení atentátníků, a pro jejich rodinné příslušníky. Masivní teror a propaganda nemají mezí.
Dne 13. května 1942 pronáší protektorátní ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec další ze svých vydírajících projevů k národu: „Místo desítek tisíců dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky potřebuji na záchranu českého národa jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů. Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba by byl vinný, dostane milost. Ručím za něho i jeho rodinu svým slovem i životem.“
 
NENÍ NÁVRATU
V noci na 16. června odejde pěšky do Třeboně a vlakem do Prahy. Zamíří do bytu ke Svatošům. „Kde jsou kluci?“ – „Bezpečně uklizeni.“ Chodí nervózně sem a tam po místnosti, kouří jednu od druhé, na čele mu vyskakuje pot. Pan Svatoš ho několikrát okřikne, aby se tolik nevykláněl z okna směrem do Melantrišky. „Jsi nápadnej… to nevíš, co se děje?“ Od Svatošů jde do Bredovské, kde sídlí řídící úřadovna gestapa. Cestou překročí Rubikon. Proboří tím zeď chránící celou síť kolem Antropoidu. Ve vrátnici úřadovny gestapa si jej jako první všimne vrátný Chrt. Volá ihned do kanceláře.
 
ÚPIS
Upsal se ďáblovi. Z vězení jsou propuštěni všichni jeho zatčení příbuzní včetně matky. Za osm týdnů dostane novou legitimaci, novou totožnost a německou státní příslušnost. Obdrží bankovní knížku se sumou 5 000 000 korun v Kreditanstalt der Deutschen. S tím, že vrchní kriminální tajemník pražského gestapa Heinz Diabo s ním chodí vybírat každý měsíc apanáž – od 20 do 80 tisíc. I pro sebe si z toho Diabo vycucne.
 
24. 10. 1942
Karel Jerhot si jde po podzimním Václavském náměstí směrem do Mikowec Strasse, kde mu teď v tajném bytě, krytým pod firmou Albatros, předávají řídící příslušníci gestapa instrukce. Pokuřuje, dívá se do výkladů, ve skle si kontroluje účes. Ten den je sobota 24. října 1942. V Mauthausenu nad Dunajem, v betonovém bunkru, je právě v ten čas, po příjezdu z Terezína, popraveno střelou do týla 262 Čechů. Těch, kteří parašutistům včetně Čurdy pomáhali – jídlem, ubytováním, informacemi. Smrt většiny z nich má na svědomí Karel Čurda, v té chvíli Jerhot.
 
CHLADNOKREVNÝ PŘEPRAVCE
Nachtmann jej naváže na známého z anglického paravýcviku a Opálkova bratrance Františka Pospíšila. Ten se už po několik zimních měsíců pronásledování skrývá v Brně u Adamců. „Franto, důvěřuješ mi přeci. V Praze najdeš bezpečí, moje pozice v podzemí je vlivná.“ Pro Pospíšila dojede vypůjčeným náklaďáčkem. Pod záminkou obchodní cesty. Papíry a benzin obstará gestapo. Čurda požádá Adamcovy, zda by mu nenechali opravit hodinky, které tam zanechá. Jedou zasněženou únorovou krajinou přes Vysočinu. Pospíšil nemůže tušit, že Čurda jej právě chladnokrevně veze do chřtánu gestapa. Domluví si s ním sraz v pasáži Luxor na Václavském náměstí, kde se mají sejít s ubytovatelkou. Pospíšil přijde. Je ihned zatčen, aniž by vystřelil. Jerhot jej Leimerovi vylíčí jako zapřisáhlého československého šovinistu, který nebude nikdy spolupracovat. Pospíšil je poslán do Terezína a popraven.
 
KLÍČE OD BYTU
K sobě do Bismarckovy č. 8 pozve z jižních Čech Karolinu Jirákovou, matku své dcery. Zarazí ji, když na dveřích bytu uvidí jmenovku JERHOT. Vypráví jí, že se musí naučit pořádně německy. Je jí to divné, protože ho znala jako toho, který Němce nenávidí. Dal jí náhradní klíče od bytu. „Kdykoli přijeď.“
Přijela neohlášeně. Byt prázdný, Karel nikde. Čeká na něj celý den, uklidí mu, umyje nádobí. Přišel v noci, opilý a s neznámou ženou. Když zjistil, že je v bytě Jiráková, otočili se ve dveřích a odešli. Druhý den se vrátil sám. „Co sem, kurva, lezeš? Tohle je byt svobodného pána. Klíče naval zpět.“ Hodil jí na stůl 500 korun. „Pro dítě.“ Za pár týdnů je Jiráková předvolána na gestapo a tam jí je podána spořitelní knížka na jméno dítěte s vkladem 20 000. Musí podepsat, že převzetím tohoto obnosu se zříká všech právních nároků vůči Jerhotovi.
Ona neznámá žena z noční scény u bytu je sudetská Němka Marie Speckerová, devětadvacetiletá kadeřnice, původem ze Dvora Králové, toho času žijící se svým mužem ve Vídni. Jerhot se s ní seznámí přes Roberta Ereta, původem holiče a nyní tlumočníka na gestapu. Eret jí nakuká, že Jerhot je továrníkem a má mraky peněz. Po návratu do Vídně požádá manžela o rozvod. Provdá se za Jerhota. Za týden po svatbě se jim narodí syn Karel.
 
BERÁNEK
Skoro každý den dochází Jerhot do restaurace hotelu Beránek v Praze na Tylově náměstí, kde se říkalo „v lidovce“. Má to z bytu kousek. Navíc o jeho služby gestapo přestává mít zájem, neboť naložený v lihu je neschopný. Nebo všehoschopný. V Beránku sedává u stolku s denní společností: s nemocničním sluhou Pinkasem a jeho družkou, s lakýrníkem Soukupem a jeho paní, s disponentem Kožíškem, krejčím Černým a Kurzweilem, velkoskladníkem ovoce a zeleniny.
Jerhot umí poručit pro celou společnost pití a občas prohodí: „Byl bych raději, kdyby přišli Angličané než Rusové.“ Znovu se v Beránku ukáže po osvobození 15. května 1945. „Kde jste byl za revoluce? Jak jste to přečkal?“ ptají se známí v restaurantu. Okázale křičí na celé kolo: „To se budete divit, holomci, pane vrchní, koňak.“ Ukazuje list s razítkem MNO: Rotmistr Karel Čurda, potvrzení o protinacistickém odboji, účastník skupiny Out Distance. Podpis plukovník Paleček. „To koukáte co! Pracoval jsem tři roky jako anglický špion proti Německu. Musel jsem se tak dlouho zapírat, když jsem neuměl německy.“
 
ZÁJEM OBČANSTVA
Soudní řízení proti parašutistům Karlu Čurdovi a Viliamu Gerikovi probíhá u Lidového soudu v Praze na Pankráci ve dnech 28. a 29. dubna 1947. „ ‚Přelíčení vzhledem k velkému zájmu občanstva je nutné přeložit do velké soudní síně, čímž nastalo zdržení v zahájení o hodinu,‘ píše se v dokumentech Mimořádného lidového soudu s parašutisty Čurdou a Gerikem, dnes uloženého v Státním oblastním archivu Praha.“
Viliam Gerik na otázku, zda se cítí vinen, odpoví, že ne. Karel Čurda se také cítí nevinen a poukazuje na to, že věděl, že rodiny ostatních parašutistů jsou popravovány a že cítil, že přijde řada na jeho matku a příbuzné, a aby tomu zamezil a zachránil je, se přihlásil. Po vystoupení svědků se o slovo hlásí obhajoba obžalovaných. Čurda sotva slyšitelným hlasem, zadrhávaje se v řeči, poukazuje na nepravdu svědků a pak líčí svůj výslech na gestapu, kde mu prý stále vyhrožovali Lidicemi.
Druhý den v 9.30 hodin jsou oba parašutisté odsouzeni k trestu smrti provazem. „Oba přijali rozsudek klidně, Gerik dokonce s úsměvem.“ – Předseda se táže: „Žádáte prezidenta republiky o milost?“ Skoro současně se mu dostane dvojhlasné odpovědi: „Nežádám.“ Při odchodu ze soudní síně stačí Gerik říci jednomu ze strážců: „Přijďte se podívat, jak se budu houpat.“
 
RYCHLEJŠÍ SMRT
Rozsudek je vykonán v 11.30 hodin na nádvoří pankrácké věznice. Nejprve je přiveden Gerik. Má světlé pumpky a tmavé sako. K popravčímu pronese: „Chcete, abych od vás někoho pozdravoval v nebi?“ Při vytahování na šibenici zakřičí: „Tak nazdar! Zrovna tak bych šel na…“ Pak je přiveden Čurda. Dal si poslední cigaretu. Mlčí. Kde bude pozdravovat on? „Jeho smrt byla rychlejší než u Gerika,“ konstatuje soudní lékař v dokumentu Mimořádného lidového soudu s parašutisty Čurdou a Gerikem.
 
1947 A 2021
Marie Jerhotová žádá v dubnu 1946 o rozvod s Karlem Čurdou-Jerhotem. Je jí vyhověno. Odjíždí do Rakouska. Později jí umožní Červený kříž, aby jí byl předán syn Karel, který byl mezitím v opatrování u příbuzných. Kadeřnice Marie se znovu vdá a bude i se synem žít na předměstí Vídně. Čurdův syn Karel zemře v říjnu loňského roku, dcera žije v Praze. Ke svému pokrevnímu otci se při rozhovoru s autorem textu odmítli hlásit.
 
HRANICE MEZI VĚRNOSTÍ A ZRADOU
Karel Čurda (1911–1947) je dnes považován za ztělesnění jidášovské zrady (přitom finanční odměna nebyla důvodem jeho udání), která vedla ke smrti nejen jeho sedmi spolubojovníků v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze, ale i k vraždám několika stovek jejich spolupracovníků.
Přitom Čurda byl ve výcviku dobře hodnocen a dobrovolně se přihlásil k riskantní misi v protektorátu. Svého velitele Opálku respektoval a od hrdinské smrti je dělilo jen „pár milimetrů“ – kdyby neodjel z Prahy a zůstal se svými druhy – Čurdovo jméno by dnes bylo uvedeno na pamětních deskách. Ocitl se sám na venkově, nebyl schopen ustát velký tlak a totálně se sesypal. Na sebeumlčení neměl sílu. Pak už byl jen krok k paktování se s gestapem. Proč však v mezní situaci, jakou bylo jaro a léto 1942, neselhali jiní, nevycvičení „civilové“, ženy a mladiství (například čtrnáctiletá Jindřiška Nováková), křehcí a nepraktičtí? Odpověď bude jistě vycházet z faktu, že zbraň, fyzická síla a sebevědomí nezaručují statečné jednání. A pak je tu ještě jedna otázka, na kterou je třeba také myslet dříve, než vynesu soud – jak bych se v podobné situaci zachoval já sám?
 
Text připravil Miloš Doležal