Temno je důležité pro pochopení krásy

Rozhovor s choreografkou Lenkou Vagnerovou o tvorbě a životě, desetiletém výročí souboru Lenka Vagnerová & Company a inscenaci Riders, která navazuje na první projekt s názvem Jezdci.

Co všechno znamená desetileté výročí souboru Lenka Vagnerová & Company?
Ušli jsme obří kus cesty. Je za námi množství odvedené práce jak v umělecké, tak provozní oblasti, vzniklo dost autorských inscenací, všech možných kulturních a edukativních aktivit, tour, kooperací. Vývoj byl kontinuální, doslova od nuly se soubor „nabaloval“ dlouhodobým úsilím, prací, osobní investicí a vizí. O to víc si těch let vážím. Celé cesty. Nic nevzniklo ze dne na den, ani nám nespadlo do klína. Je to jako se skřínkou z Ikey, když ji složíte sám, máte z ní větší radost.

S jakými radostmi a s jakými strastmi jste se potkali a utkali?
Povedlo se vybudovat repertoár, stabilizovat provozní zázemí, utvořit stálý soubor, poskytnout pracovní možnosti, maximálně otevřít aktivity veřejnosti. Nebyli bychom, kde jsme teď, nebýt finanční podpory ministerstva kultury a města, nebo poslední roky rezidence v divadle Komedie, čehož si nesmírně vážím. Současně důvěry diváků, bez nichž bychom stejně tak neexistovali. Jestli byly a jsou strasti, se kterými se potýká zřejmě každý, tak je vždy nakonec převálcovaly radosti. Každý den si vážím, že mám možnost věnovat se profesi, jež je současně radostí a dává mi smysl. Že mám kolem sebe tým, na který se mohu spolehnout, kterému záleží na tom, co děláme. Vím, že mnoho lidí to štěstí nemá.
I když je samozřejmě obrovská práce kolem vedení souboru, veškeré provozní činnosti, zažíváme mnoho stresu, jestli každý rok budeme mít dost financí, také vyčerpání kolem posledních pandemických let bylo obrovské. I tak, divadlo musíte milovat, jakmile se vám stane „prací“, je to začátek konce. V tom jsem asi stará škola. Naše profese je o práci s lidmi, a to asi též částečně odpoví na otázku radostí i strastí. Byla a pořád je to cesta, živý tvar, organický tvar, který musíte neustále hýčkat, kontrolovat, směrovat a hlavně motivovat. Až to, co děláme, přestane dávat smysl, soubor skončí.

V čem nejnovější a výroční projekt Riders navazuje na inscenaci Jezdci?
Jezdci vznikli přesně před deseti lety a skoro ve stejném termínu budeme letos premiérově uvádět jejich „remake“ Riders. Je to pilotní inscenace, která byla pro soubor naprosto zásadní a zaslouží si dostat nový kabát, tato premiéra je pro mne velmi symbolická. Zajímá mě, jak bude fungovat ve zcela novém týmu, s novými tanečníky, jak se její esence přetransformuje.

V čem se budou odlišovat?
Inscenace dostane nový vizuál, kostýmy, scénu, light design. Posun bude také v choreografii. Fragmenty, které inscenaci nejvíce symbolizují, se pokusím zachovat, mnoho dalších ovšem vznikne nově, a to ve dvou směrech: na základě původních pohybových principů a obrazů stavím nový taneční materiál, současně vznikají zcela nové choreografie a situace. Šlo mi o to, aby byla zachována původní duše Jezdců a současně byl znatelný posun v čase.

Lze například na této inscenaci pozorovat cestu, kterou jste ušli?
Nevím, jestli lze pozorovat cestu přímo na inscenaci, ale já velmi silně vnímám dobu vzniku Jezdců. Dodnes mě ta vzpomínka naplňuje. Když začali Jezdci, oslovila jsem partu lidí, kteří byli zapálení pro tanec a taneční divadlo, zkrátka chtěli. Neměli jsme skoro žádné peníze na vznik projektu, ale zkoušeli jsme mnoho hodin denně, víkendy, svátky, ve volném čase, každý z nás to miloval, aspoň mi to tak připadalo. Byla to neskutečná energie, jízda, která celý proces nesla, nikdo „nefrflal“ na vše možné a neptal se jako první na podmínky. Každý tam byl pro tu věc a pro ten tým. Zní to možná až pohádkově, ale tak to bylo.

Témata vašich inscenací jsou tíživá, někdy s kapkou naděje či humoru, jindy ani ne. Proč tomu tak je?
Možná jsou ta témata tíživá, neb svět kolem nás takový je a je fajn nemít klapky na očích. Kdybychom nepoznali temné věci, tak si zřejmě neuvědomíme ty krásné. O to jsou potom světlé momenty nosnější, silnější a vzácnější. Aspoň bych si přála, aby to tak bylo, bez všeho klišé. Temné věci v nás probudí energii něco s „tím“ dělat. Je to jako v životě, pokud se máte dobře, tak už si toho ani moc nevážíte. Když poznáte propady, lépe pochopíte hodnotu věcí. Člověk samozřejmě musí mít upřímný nadhled, něco zažít a nebrat některé věci, lidi a hlavně sebe moc vážně. Každý má práh starostí jinde a i malá „temna“ mohou být pro něj tíživá. Vše je o toleranci. Dnes lidé řeší hodně sebe, jako by jim šlo o přežití, málokdy slyšíte „my“. Divná doba.

Tomu rozumím. Ale přesto – jako člověk působíte nesmírně pozitivně, jako umělkyně ukazujete ty nejhorší a nejnižší stránky člověka… Je to pro mě pozoruhodný kontrast.
V inscenacích je temno pro mě důležité právě pro pochopení krásy, nebo nastolení naděje, na kterou jste se ptala. Současně je dramatický konflikt v choreografii nosný pro rozehrání protipólných energií, variabilních dynamických a pohybových kvalit, tanečního materiálu, oblouku situací atd. Člověk má v povaze ubližovat, často velmi podprahově, mnohdy napřímo, přírodě i lidem. To je fakt, který se zřejmě v mých inscenacích často objevuje. Štve mě lidské ego, které nelze ukočírovat, takové ty prapůvodní lidské závisti a nenávisti, brutalita a teror okolí, destrukce krásy, která nám nepatří, vytvořená křivda, jež si každý nese jinak a kterou každý krmí jinak, domněnky a rychlé závěry, bezohlednost a věčná nespokojenost jsou také na předních žebříčcích. Lidstvo jako organizmus nemá řešení, v tom jsem asi trochu skeptická.
V každé mé inscenaci je ale rozhodně obrovská naděje, nebo ironie, pokud ji člověk chce vidět, tak ji tam určitě najde. Například konec Lešanských jesliček poukazuje na život a zrození jako na jediný a největší zázrak, i přes všechna úskalí které život přináší. Je to tak pravdivé.

Ptala se Lenka Dombrovská