LANGUAGE BARRIER EQUAL

ROZHOVOR O INSCENACI VYTVOŘENÉ STUDENTY DAMU A STUDENTKAMI, KTERÉ KVŮLI VÁLCE PŘIJELY DO PRAHY Z DIVADELNÍCH ŠKOL V CHARKOVĚ, KYJEVĚ A VE LVOVĚ. ODPOVÍDAL ČLEN DRAMATURGICKO-REŽIJNÍHO TÝMU KAROL FILO.

Jak a proč vznikla inscenace spojující audiowalk s intimním setkáním diváků a performerů – Language barrier equal?
Vznikla, protože jsme se ocitli v nové situaci, kdy do Prahy přišlo hodně lidí mluvících jiným jazykem, pocházejících z odlišných kulturních kontextů. Chtěli jsme se s nimi potkat v tvořivém dialogu. Zároveň jsme se v té době hodně zajímali o antidiskriminační potenciál umění. Pro ukrajinské herečky to, myslím, byla možnost poznat jiný způsob práce a snad i odpověď na otázku, jak v téhle situaci mohou „hrát“ a komunikovat divadlem.

Je její téma určeno spíše českému, nebo ukrajinskému publiku? Kladli jste si vůbec při tvorbě takovou otázku?
Otázka, pro koho inscenace je, byla pro nás klíčová. Šlo nám primárně o zprostředkování jiného česko-ukrajinského dialogu, než s jakým se běžně setkáváme. Mohli jsme číst velké množství zpráv a všímat si nových spolužaček a spolužáků, kteří se začali objevovat na chodbách DAMU, šlo s nimi prohodit pár slov na akcích, které jsme organizovali. Nedocházelo však k většímu sdílení a skutečnému poznávání, a to hlavně kvůli jazykové bariéře. A právě tuto bariéru jsme chtěli překlenout – mezi námi, ale také mezi diváky. Bylo jasné, že ideální bude, když se na představení potká přibližně stejné zastoupení Čechů a Ukrajinců. Během hraní jsme zjistili, že to může fungovat i pro slovenské, nebo dokonce anglicky mluvící publikum.

Inscenace vznikala kolektivně, kdo tedy tvoří tvůrčí tým?
Idea byla začlenit do projektu kohokoli, kdo by měl zájem se na něm podílet. Přirozeně během zkoušení několik lidí ubylo. Zůstalo pár spolužáků z „alterny“ na DAMU a osm příchozích studentek z Lvova, Kyjeva a Charkova, což je kmenový tým inscenace. Spojili jsme se také s Ukrajinkami a Ukrajinci z FAMU, kteří přinášeli své dramaturgické postřehy, ale hlavně s námi vytvořili krátký film, který jsme prezentovali na festivalu v Německu.

Budou se představení proměňovat – i vzhledem k případným odjezdům studentek zpět na Ukrajinu?
Z osmi hereček, které byly ve dvou alternacích, se už několik na Ukrajinu vrátilo, takže budeme muset vytvořit novou skupinu, což znamená určité přeorganizování obsahu. Projekt Language barrier equal je především participativní setkání, proto každá repríza je z principu jiná díky nové konstelaci diváků. Osobně se účastním téměř každého hraní právě proto, že je to pokaždé nový zážitek. Jako když chodíte na návštěvu ke své vzdálené rodině.

V Komedii se bude konat obnovená premiéra, původně jste hráli ve stanici metra… Jak prostor ovlivňuje jednotlivá představení?
Prostor představení ovlivňuje zásadně. Metro připomínalo všem herečkám stanice na Ukrajině, do nichž se lidé schovávají, když slyší poplašný signál. Bylo to tedy pro ně dost emoční místo, na které si musely zvykat. Vnímali jsme ho také symbolicky jako místo, kde se míjí hodně lidí z různých zemí nebo částí Prahy bez toho, aby o sobě něco věděli nebo si věnovali víc pozornosti. Proto jsme se chtěli v tomhle cestování a míjení zastavit. Vytvořit časovou bublinu, ve které spolu strávíme nějaký čas a budeme mít příležitost se trochu poznat. V jiných prostorách některé z těchto aspektů mizí, avšak vzpomínanou časovou bublinu a střet neznámých lidí můžeme vytvořit i v Komedii, jelikož využijeme pasáž, a především nedivadelní podzemní prostory Komedie.

Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.