JAK SE PÍŠE A OPOUŠTÍ LIBRETO

Kdoví, jak to mají ostatní autoři, ale ke mně chodí témata pozvolna. Plouhají se kolem v širokých kruzích, mizí a znova se nečekaně vynořují z křoví, jako když se potkají dvě plachá zvířata a sbližují se větřením, předstíraným nezájmem a zdvořilostními průtahy. Zato když mě Slavomír Hořínka oslovil s nabídkou napsat libreto pro jeho operu o zneužívání dítěte, byla to po letech kroužení kolem tématu konečně rána na solár. Několik trajektorií, které váš život už delší dobu provázejí bez vědomí hlubší spojitosti, se najednou protne v pulzující bod. Není třeba takové okamžiky obestírat ezoterickým hávem, bohatě postačí říct: No, páni… Absolutně netuším, kudy do toho, napadá mě spousta možných úskalí a sama bych s tím nikdy nepřišla. Ale určitě se mnou počítej. Prvotní námět vzešel od režiséra představení Petra Boháče a týkal se konkrétního případu zneužívání chlapců v chrámovém sboru. Se Slávkem jsme se ale rychle shodli, že nechceme na scéně vyprávět primárně o agresorovi, který zneužívá svoji moc a postupně manipuluje a zraňuje oběť. Myslím, že nás od prvních rozhovorů intuitivně vedla nechuť dát agresorovi v příběhu tolik prostoru. Udělat z něj hybatele děje, hlavní postavu, které bude „patřit jeviště“. Tak jsme došli ke konceptu postavy, která se na své trauma z dětství rozpomíná, připouští si ho, po mnoha letech nachází sílu se mu odvážně postavit čelem a svou zkušenost v závěru integruje. Postava-oběť se tak na jevišti potkává především sama se sebou – se svým dětským já, se kterým se snaží navázat kontakt, které obdivuje, nedokáže ochránit, které lituje, kterého se děsí a přes škálu emocí a vypjatých okamžiků s ním nakonec splývá. Jako věcnou oporu režisér navrhl umístit děj do okamžiku přípravy na svědectví u soudu. Náš záměr neudělat z agresora „hlavní roli“ dostal symbolický rozměr: na rozdíl od oběti nebude mít hlas, už nedostane slovo. Jeho role je čistě pohybová. Rozhodli jsme se soustředit na univerzální příběh o prožívání zneužitého, a tak nám přišlo zbytečné zúžit ho na jeden konkrétní případ, který se kdysi kdesi odehrál mezi dirigentem a sboristou, knězem a ministrantem, trenérem a gymnastkou nebo třeba v domácím prostředí. Mechanismus traumatu je totiž u všech obětí víceméně stejný, právě tak jako mechanismus zneužití moci ze strany agresora. Proto jsme se rozhodli načrtnout průběh několika odlišnými situacemi, agresor se pokaždé přibližuje k dítěti v jiné roli. Zmocňuje se ho pak v manipulativním tanci, žádné naturalistické scény nepřipadaly v úvahu. Skutečné drásavé utrpení, které chceme ukázat, se odehrává poté v mysli oběti a tuto bolest jsme nechtěli ničím překřičet. Konečné rozhodnutí, zda roli oběti zastane žena/dívka, nebo muž/chlapec, vyplynulo přirozeně z volby Markéty Cukrové pro hlavní úlohu. S tím jsme po covidových průtazích a odkladech odjeli se Slávkem a režisérem Petrem Boháčem na chalupu. Tam jsem naplno vnímala, že se stávám ústy několika autorů, kteří mají rozdílné osobní zkušenosti, promyšlené názory a odlišnou představivost. Nakolik má být můj hlas jejich, protože od toho tu přece jsem, a nakolik můj, protože od toho tu jsem přece já? Každopádně Petr reagoval na připravený sylabus příběhu nesmírně empaticky.
Přinesl první nápady scény, začal popisovat možnosti jednotlivých obrazů a mezi postavy zařadil taky koně, kterého jsem si do té chvíle představovala spíš jako rekvizitu. Moje obava, že se veškerý popisovaný děj odehrává uvnitř postav a nebude jednoduché dostat ho do jevištního dění, byla pryč. Přípravná fáze tvorby libreta se uzavřela, když Slávek naši podrobnou dějovou osu plnou poznámek o prožívání, představách a pocitech postavy ukázal pro kontrolu jedné psychiatričce a terapeutce. Poté, co přišlo odborné potvrzení, které nic z našeho sylabu nerozporovalo, ale bylo naopak formulované jako niterné osobní povzbuzení, se dostavil pocit vítězství a klidu, jako bychom už snad měli hotovo. Klasická past tvůrčího procesu, protože celé psaní mělo vlastně teprve začít. Napsala jsem v životě leccos, ale ještě nikdy operní libreto. Bylo třeba začít a já najednou netušila, jak příběh uchopit. Celkovou dějovou osu bych teď ráda nechala odvyprávět všechny ostatní složky inscenace – hudbu, pohyb, scénu. Zdálo se mi nepatřičné vkládat do zpívaného textu věcné informace. Jejda, opera! Chyběl mi činoherní základ, který se jen rozvine a osvěží písněmi. Pokud tady neposkytnu divákovi ve slovech praktické orientační body, jak celý audiovizuální zážitek číst, neodnese si z představení spíš zmatek? Ze sna mě budilo, zda jde bez pocitu nepatřičnosti zazpívat slovo „vytěsnit“, nebo informaci, že mě dneska čeká svědectví u soudu. A nakolik bude slovům rozumět? Na celé libreto jsem potřebovala přestat myslet jako na elaborát z psychologie a vnímat ho jako umělecký tvar. A tak se přes dílčí motivy postupně vyvinulo několik nosných metafor, které mi pomohly konstruktivně části příběhu vyprávět. První se dostavil motiv ptáků. Bezstarostná hra sýkorek, posedávání na plotě, později vábničky, dravec. Přitom všechno začalo jedinou sýkorkou, která se téměř náhodou ocitla v textu prvního čísla, Slávkovi se zalíbila a ze sýkorčího zpěvu udělal vracející se hudební motiv. Za ptáky přišel kůň. Pozorovala jsem svoji nejmladší dceru, jak si uvolněně prozpěvuje a tančí, s jakou empatií rozpráví ve zpěvu se svými hračkami, a napsala jsem nejjednodušší možný text písně o koníčkovi, která se stane jakousi hymnou dětského já naší postavy. Přes osud koně dokáže později prožít hrůzu vlastního údělu. Text Koníčka jsem potichu, když děti spaly, nazpívala s fůrou ostychů Slávkovi na jednoduchou melodii do mobilu, aby bylo zjevné, jak jsem to s frázováním textu myslela. A on, nadšený vítač všech vnějších zvukových podnětů, které do hudby rád používá – alespoň jak jsem ho zatím poznala –, z mého zabroukaného tracku vyšel a s několika sofistikovanými zásahy melodii použil. Pro libretistku něco jako malá tajná Nobelovka… V mysli se mi zabydlelo pár literárních asociací, náladu některých čísel mi v hlavě modelovaly básně nebo krajina, kterou denně chodím. Klíčovou scénou mě pak vedl obraz piety, kdy zlomená žena bere na klín bezvládné tělo dívky a oplakává ji – oplakává v ní ale ne vlastní dítě, nýbrž sebe samu, je to okamžik, kdy dokáže dát poprvé průchod svým emocím. Texty jednotlivých čísel jsme si se Slávkem pinkali tam a zpět. Ne, nikdy jsem nedostala předem melodii ani zadání struktury skladby, natož konkrétního metra. A tak jsem to zkoušela podle atmosféry čísla – jednou úplně pravidelně, třeba i s rýmy, jindy jako volný verš, občas v pevné písňové struktuře, jindy jako proud vyprávění bez vnějšího dělení, nejčastěji někde na půl cesty. Brzy jsem překonala ostych a posílala načrtnuté a nedodělané kusy, večerní nápady, které ráno vypadají slabomyslně, a Slávek je přijímal, odmítal a komentoval v nekonečných telefonátech, kdy jsem svírala omrzlou rukou telefon při dlouhých zimních procházkách se psem a v polích řešila, jestli spíš drozdi, nebo červenky, jestli klást otázky soudu slovy, anebo jen instrumentálně, a jak je to s pocitem viny. A není to moc patetické? Je to přece opera, ta to unese! Hovory ukončila většinou slabá výdrž baterky. Co zůstalo, bylo opojení z práce, která má volnost hry a bezbřehých možností, a přitom silnou vnitřní tendenci k jasnému prokombinovanému tvaru, kde všechno vypovídá o tématu. Když jsme se sešli k náslechu prvních čísel s Markétou Cukrovou, trochu jsem strnula, jak to zní jinak, než jsem si dovedla představit. Markétu jsem si předem naposlouchala a napozorovala, je úžasně civilní, věcná, prostá jakéhokoli patosu. Ale přece jen v operním zpěvu žádné slovo jen tak nevydechnete nebo nezamumláte pro sebe, tím spíš, když ho skladatel jako naschvál položí výš… Nu co, tohle už zkrátka není na mně. V ten den, na židli mezi režisérem Petrem Boháčem a dirigentem Orchestru Berg Peterem Vrábelem jsem bez jakékoli hořkosti vnitřně přijala, že moje role v tomto snovém pracovním týmu končí, jakmile předám texty Slávkovi. Poté, co jsem pak kvůli delší nemoci vypadla z provozu, už jsem nelitovala, že zpěvačkám ani režijnímu duu s Miřenkou Čechovou nemohu vysvětlovat nad fasciklem partitury svoje záměry a co pod kterým textem detailně žije. Jejich vlastní čtení a interpretace budou zase o krok zajímavější! Snad mám alespoň v tomhle šťastnou povahu, že nemám cukání si své autorské texty, natož týmové projekty, nijak hlídat a hájit v nich své, že mě nepokrytě těší pozorovat, co se s nimi děje, když je pustím z rukou a chopí se jich někdo jiný, ať už je překládá, ilustruje, adaptuje, filmuje, nebo inscenuje. Za týden začínají hlavní zkoušky na jeviš- ti. Až se stydím, jak jsem v klidu. Od první návštěvy zkušebny si přijdu spíš jako divák než autor. S očima doširoka zvědavostí a srdcem sevřeným ne z obav o výsledný tvar, natož z nějakého hodnocení, ale pro ženu na scéně, která po letech sbírá odvahu stát se hlavní postavou vlastního příběhu. Ne, že bych na zkoušce neotevřela pusu, ne, že bych si ve vlaku domů netřídila v hlavě žádné „aha!“. Ale už cítím, že kolem mě zeširoka v kruzích brousí další témata. Jsem lovná zvěř. Čekám, které mi zase skočí po krku.