DCERA KRÁLE OIDIPA
O antickém kontextu Antigony...
Soucit s hrdinou a obavy o jeho osud – tak popsal ve 4. stol. př. n. l. Aristotelés pocity, které se mísí v divákovi či posluchači tragédie. A to i přes fakt, že publikum znalé mytologické látky předem ví, jak příběh dopadne. Nabízí však 2500 let staré divadelní hry stále živá témata i dnešnímu publiku? Jaká může být například výpověď generačního konfliktu Antigony pro dnešní mladé diváky? Budou s ní také soucítit a obávat se o její osud? Na to se pokusí odpovědět tvůrčí tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček v nové inscenaci pro náctileté Antigona.
Sofokleův Král Oidipús a Antigona jsou na českých jevištích nejuváděnější antické tragédie.1 Spojuje je příběh silné individuality postavené do neřešitelné situace – konfliktu s božským a pozemským zákonem. A také tyto dva protagonisty spojují spletitá rodinná pouta: Oidipús je Antigoně otcem a bratrem zároveň. Obě tragédie spadají do tzv. thébského cyklu, tedy mezi hry s mytologickou látkou, jež líčí příběh Oidipovy rodiny a jejich vlády v Thébách. A byť Sofoklés napsal ještě tragédii Oidipús na Kolónu, nejedná se o trilogii v pravém slova smyslu. Tragici totiž v antických Athénách soutěžili se svými hrami na Velkých Dionýsiích, slavnostech na počest boha Dionýsa. Soutěžili vždy tři dramatici s tragickou trilogií doplněnou o jedno satyrské drama. Jediná nám dochovaná trilogie je Aischylova Oresteia, jak ale vypadaly hry, které obklopovaly Sofokleovy tři thébské tragédie, se můžeme pouze domýšlet. Zároveň je důležité si uvědomit, že mytologická látka v antice nebyla jednotná. Verze příběhů se u různých autorů liší, mají lokální varianty, a zvláště dramatici nakládali s mytologickými motivy poměrně volně pro potřeby umělecké výpovědi. A ani Sofokleovy thébské tragédie nevznikaly podle chronologie mýtu – Antigonu napsal ve čtyřicátých letech 5. stol. př. n. l. (tedy asi po dvaceti letech své veřejné tvorby), Oidipa krále pravděpodobně někdy v letech dvacátých. Oidipús na Kolónu byl inscenován až po Sofokleově smrti (po roce 405 př. n. l.). Proto i nakládání s mytologickou látkou se v tragédiích proměňuje. Například situace, v níž se Kreón dostane po Oidipovi k moci v Thébách, je v jednotlivých tragédiích využito právě pro potřeby konkrétní výpovědi. A to až do té míry, že by se dalo polemizovat, zda je Antigona tragédií Oidipovy dcery, nebo Kreóntovou.
KRÁL OIDIPÚS: DETEKTIVNÍ TRAGÉDIE
Sofokleův Oidipús, později v Aristotelově Poetice oceňován jako ukázková tragédie, nabízí detektivní zápletku, v níž se nový thébský král, ve snaze najít vraha svého předchůdce a tím očistit Théby od moru, sám usvědčí z jeho vraždy a bolestně sleduje, jak se na něm vyplňuje dávná věštba. Důmyslně konstruovaná výstavba textu tak dává odhalit jeho osudový příběh kousek po kousku: král Láios totiž obdržel z delfské věštírny proroctví, že bude zabit vlastním potomkem. Ve snaze vzepřít se osudu nechá Láiova žena Iokasté jejich syna pohodit v horách, ale muž, který má tento úkol vykonat, se nad malým chlapcem slituje a předá ho do opatrovnictví pastýři z Korintu. Tak se malý Oidipús dostane ke králi Polybovi a jeho ženě Meropé, kde je vychováván jako královský syn. Řízením osudu si však dospělý Oidipús vyslechne tutéž věštbu: že se stane vrahem svého otce a se svou matkou zplodí potomstvo. V domnění, že je Polybovým synem, opustí Korint, aby se hrozná věštba nenaplnila. Po cestě však narazí na jakéhosi starce, který ho urazí a Oidipús, nevěda, že se jedná o krále Láia a jeho vlastního otce, ho ve vzteku zabije. Uhodne pak hádanku sfingy, která sužuje Théby a za odměnu je prohlášen králem a oženěn s královnou Iokasté. Théby pak postihne smrtící mor, na nějž delfský Apollón, věštecký bůh, nabízí řešení: pomstít vraždu krále Láia. Přemožitel vychytralé sfingy tak stojí před nejtěžší hádankou – vlastním osudem. Tíživost tragédie spočívá v Oidipově neschopnosti či neochotě pohlédnout pravdě do očí. Slepý věštec Teiresiás mu totiž jeho osud na samém začátku tragédie vylíčil, Oidipús se ho však rozhodl neuposlechnout a pátrat po pravdě sám. Iokasté se nakonec s hrůznou pravdou vyrovná sebevraždou oběšením, Oidipús se v závěru připraví o zrak, aby se nemusel dívat na své utrpení, a žádá si vyhnanství. Slepota je v této tragédii důležitým motivem – slepý věštec vidí mnohem jasněji než vidoucí Oidipús, který je zaslepen svou zpupností (hybris) vůči osudu. A nakonec se Oidipús, který byl pro obec poskvrnou působící Apollónův hněv a mor, stává i lékem (farmakos), který svým trestem obec očistí.
OIDIPÚS NA KOLÓNU A SEDM PROTI THÉBÁM
Další osudy Théb a Oidipova rodu se můžeme dozvědět ze Sofokleova Oidipa na Kolónu a Aischylových Sedmi proti Thébám. Uvedení těchto her na Velkých Dionýsiích od sebe dělí bezmála sedmdesát let a s mytologickou látkou nakládají odlišně, spojuje je však důraz na politickou krizi. V Oidipovi na Kolónu můžeme sledovat osudy starého slepého Oidipa bloudícího ve vyhnanství v doprovodu své dcery Antigony, který nakonec žádá o azyl na Kolónu, poblíž Athén. Tam ho zastihne jeho druhá dcera Isméné, jež nese zprávu o událostech v Thébách: Oidipův syn Eteoklés uzurpoval trůn a vyhnal svého bratra Polyneika, který teď shání vojsko v Argu, aby dobyl město. Oba mladíci spolu se svým strýcem Kreóntem (bratrem Iokasté) pak také vyslechli věštbu, že Oidipús, živý či mrtvý, je klíčem k vítězství. Kreón i Polyneikés se proto snaží Oidipa přimět k návratu do Théb, ale neuspějí ani násilím a lstí. Za Oidipa se totiž postaví athénský král Théseus, jemuž nakonec Oidipús věnuje své tělo k pohřbu jakožto mystickou ochranu Athén. Před smrtí ještě Oidipús své syny prokleje, čímž předznamená, že jejich spor přinese pouze smrt a utrpení pro celou obec. Aischylova tragédie pak líčí bratrský konflikt převážně skrze postavu Eteokla a jeho dialogy s chórem thébských žen. Zatímco Polyneikés shání armádu k útoku na své rodné Théby v Argu (sedm argejských velitelů útočí na sedm thébských bran), Eteoklés obrňuje město. Bratři, na nichž ulpívá otcova kletba, se nakonec střetnou tváří v tvář a oba zahynou. V závěrečné scéně jsou přinesena jejich těla a thébské ženy naříkají jak nad nimi, tak nad svým nejistým osudem. Politická krize v Thébách sloužila Sofokleovi i Aischylovi jako skvělý námět k zamyšlení pro athénské publikum. Kontrast Athén a Théb je v Oidipovi na Kolónu naprosto markantní: zatímco se Théby samy drásají zevnitř zpupností výrazných individualit, athénský král Théseus konzultuje svá rozhodnutí s chórem starců, dbá na práva prosebníka a zavrhuje Kreóntovo násilné jednání. Odměnou je mu za to příslib bezpečí pro jeho město. I v Sedmi proti Thébám je také kladen důraz na zpupné jednání a osobní konflikty výrazných individualit, jejichž jednání nakonec přinese zkázu celému městu. U této tragédie se soudí, že byla zakončena scénou oplakávání padlých bratrů a pasáž, v níž se předznamenává zápletka tragédie Antigona, byla doplněna až později, v závislosti na popularitě Sofokleovy tragédie.
ANTIGONA: GENERAČNÍ TRAGÉDIE
Děj Sofokleovy Antigony se opět odehrává v Thébách, kde po smrti Oidipových synů přijal vládu Iokastin bratr Kreón jakožto nejbližší mužský příbuzný. Ten se snaží svou moc upevnit striktním nařízením: Eteokleovi bude za obranu Théb vystrojen náležitý pohřeb se všemi poctami, Polyneikés však jakožto nepřítel obce nesmí být ani pohřben, ani oplakáván. Antigona se ale rozhodne na toto nařízení nedbat a z lásky k bratrovi a v úctě k božskému zákonu se rozhodne Polyneika sama pohřbít. Tato tragédie má výrazně dynamické vztahy jednotlivců ke společnosti a k zákonu. Kreón se zastřešuje povinností k obci a svou vlastní svrchovaností, jedná po většinu dramatu jako oportunista toužící zůstat u moci a podobně jako Oidipús nedbá na rady věštce Teiresia, čímž zahubí celou svoji rodinu a zanechá po sobě obec zcela zdevastovanou. Antigona si místo života a sňatku s Kreóntovým synem Haimónem volí raději smrt, než aby zneuctila bohy a svého bratra. Tragédie je provázena silným důrazem na generační konflikt. Kreón se svoji vládu snaží obhájit před chórem thébských starců a zbrkle zavrhuje veškeré argumenty mladších protagonistů, což je patrné zejména z dialogu s jeho vlastním synem. Chór starců dává nakonec za pravdu Haimónovi a začne Kreónta přemlouvat, aby ustoupil od Antigonina potrestání. I Antigonina oběť chóru imponuje, takže Kreóntovi nezbývá než svá rozhodnutí vzít zpět, což se mu ale nepodaří včas. Kreóntova zhoubná zatvrzelost a odmítání vzájemného dialogu tak byly pro athénské publikum jistě silnými mementy. I v Antigoně třímá zatvrzelost, jež způsobí smrt její i jejího snoubence. Ztotožňuje se s osudem prokleté dcery prokletého otce, jejž v závěru zpečetí vlastní sebevraždou. A Chór s jejím utrpením soucítí.
Autorkou textu je teatroložka a klasická filoložka Eliška Šolcová.
Sofokleův Král Oidipús a Antigona jsou na českých jevištích nejuváděnější antické tragédie.1 Spojuje je příběh silné individuality postavené do neřešitelné situace – konfliktu s božským a pozemským zákonem. A také tyto dva protagonisty spojují spletitá rodinná pouta: Oidipús je Antigoně otcem a bratrem zároveň. Obě tragédie spadají do tzv. thébského cyklu, tedy mezi hry s mytologickou látkou, jež líčí příběh Oidipovy rodiny a jejich vlády v Thébách. A byť Sofoklés napsal ještě tragédii Oidipús na Kolónu, nejedná se o trilogii v pravém slova smyslu. Tragici totiž v antických Athénách soutěžili se svými hrami na Velkých Dionýsiích, slavnostech na počest boha Dionýsa. Soutěžili vždy tři dramatici s tragickou trilogií doplněnou o jedno satyrské drama. Jediná nám dochovaná trilogie je Aischylova Oresteia, jak ale vypadaly hry, které obklopovaly Sofokleovy tři thébské tragédie, se můžeme pouze domýšlet. Zároveň je důležité si uvědomit, že mytologická látka v antice nebyla jednotná. Verze příběhů se u různých autorů liší, mají lokální varianty, a zvláště dramatici nakládali s mytologickými motivy poměrně volně pro potřeby umělecké výpovědi. A ani Sofokleovy thébské tragédie nevznikaly podle chronologie mýtu – Antigonu napsal ve čtyřicátých letech 5. stol. př. n. l. (tedy asi po dvaceti letech své veřejné tvorby), Oidipa krále pravděpodobně někdy v letech dvacátých. Oidipús na Kolónu byl inscenován až po Sofokleově smrti (po roce 405 př. n. l.). Proto i nakládání s mytologickou látkou se v tragédiích proměňuje. Například situace, v níž se Kreón dostane po Oidipovi k moci v Thébách, je v jednotlivých tragédiích využito právě pro potřeby konkrétní výpovědi. A to až do té míry, že by se dalo polemizovat, zda je Antigona tragédií Oidipovy dcery, nebo Kreóntovou.
KRÁL OIDIPÚS: DETEKTIVNÍ TRAGÉDIE
Sofokleův Oidipús, později v Aristotelově Poetice oceňován jako ukázková tragédie, nabízí detektivní zápletku, v níž se nový thébský král, ve snaze najít vraha svého předchůdce a tím očistit Théby od moru, sám usvědčí z jeho vraždy a bolestně sleduje, jak se na něm vyplňuje dávná věštba. Důmyslně konstruovaná výstavba textu tak dává odhalit jeho osudový příběh kousek po kousku: král Láios totiž obdržel z delfské věštírny proroctví, že bude zabit vlastním potomkem. Ve snaze vzepřít se osudu nechá Láiova žena Iokasté jejich syna pohodit v horách, ale muž, který má tento úkol vykonat, se nad malým chlapcem slituje a předá ho do opatrovnictví pastýři z Korintu. Tak se malý Oidipús dostane ke králi Polybovi a jeho ženě Meropé, kde je vychováván jako královský syn. Řízením osudu si však dospělý Oidipús vyslechne tutéž věštbu: že se stane vrahem svého otce a se svou matkou zplodí potomstvo. V domnění, že je Polybovým synem, opustí Korint, aby se hrozná věštba nenaplnila. Po cestě však narazí na jakéhosi starce, který ho urazí a Oidipús, nevěda, že se jedná o krále Láia a jeho vlastního otce, ho ve vzteku zabije. Uhodne pak hádanku sfingy, která sužuje Théby a za odměnu je prohlášen králem a oženěn s královnou Iokasté. Théby pak postihne smrtící mor, na nějž delfský Apollón, věštecký bůh, nabízí řešení: pomstít vraždu krále Láia. Přemožitel vychytralé sfingy tak stojí před nejtěžší hádankou – vlastním osudem. Tíživost tragédie spočívá v Oidipově neschopnosti či neochotě pohlédnout pravdě do očí. Slepý věštec Teiresiás mu totiž jeho osud na samém začátku tragédie vylíčil, Oidipús se ho však rozhodl neuposlechnout a pátrat po pravdě sám. Iokasté se nakonec s hrůznou pravdou vyrovná sebevraždou oběšením, Oidipús se v závěru připraví o zrak, aby se nemusel dívat na své utrpení, a žádá si vyhnanství. Slepota je v této tragédii důležitým motivem – slepý věštec vidí mnohem jasněji než vidoucí Oidipús, který je zaslepen svou zpupností (hybris) vůči osudu. A nakonec se Oidipús, který byl pro obec poskvrnou působící Apollónův hněv a mor, stává i lékem (farmakos), který svým trestem obec očistí.
OIDIPÚS NA KOLÓNU A SEDM PROTI THÉBÁM
Další osudy Théb a Oidipova rodu se můžeme dozvědět ze Sofokleova Oidipa na Kolónu a Aischylových Sedmi proti Thébám. Uvedení těchto her na Velkých Dionýsiích od sebe dělí bezmála sedmdesát let a s mytologickou látkou nakládají odlišně, spojuje je však důraz na politickou krizi. V Oidipovi na Kolónu můžeme sledovat osudy starého slepého Oidipa bloudícího ve vyhnanství v doprovodu své dcery Antigony, který nakonec žádá o azyl na Kolónu, poblíž Athén. Tam ho zastihne jeho druhá dcera Isméné, jež nese zprávu o událostech v Thébách: Oidipův syn Eteoklés uzurpoval trůn a vyhnal svého bratra Polyneika, který teď shání vojsko v Argu, aby dobyl město. Oba mladíci spolu se svým strýcem Kreóntem (bratrem Iokasté) pak také vyslechli věštbu, že Oidipús, živý či mrtvý, je klíčem k vítězství. Kreón i Polyneikés se proto snaží Oidipa přimět k návratu do Théb, ale neuspějí ani násilím a lstí. Za Oidipa se totiž postaví athénský král Théseus, jemuž nakonec Oidipús věnuje své tělo k pohřbu jakožto mystickou ochranu Athén. Před smrtí ještě Oidipús své syny prokleje, čímž předznamená, že jejich spor přinese pouze smrt a utrpení pro celou obec. Aischylova tragédie pak líčí bratrský konflikt převážně skrze postavu Eteokla a jeho dialogy s chórem thébských žen. Zatímco Polyneikés shání armádu k útoku na své rodné Théby v Argu (sedm argejských velitelů útočí na sedm thébských bran), Eteoklés obrňuje město. Bratři, na nichž ulpívá otcova kletba, se nakonec střetnou tváří v tvář a oba zahynou. V závěrečné scéně jsou přinesena jejich těla a thébské ženy naříkají jak nad nimi, tak nad svým nejistým osudem. Politická krize v Thébách sloužila Sofokleovi i Aischylovi jako skvělý námět k zamyšlení pro athénské publikum. Kontrast Athén a Théb je v Oidipovi na Kolónu naprosto markantní: zatímco se Théby samy drásají zevnitř zpupností výrazných individualit, athénský král Théseus konzultuje svá rozhodnutí s chórem starců, dbá na práva prosebníka a zavrhuje Kreóntovo násilné jednání. Odměnou je mu za to příslib bezpečí pro jeho město. I v Sedmi proti Thébám je také kladen důraz na zpupné jednání a osobní konflikty výrazných individualit, jejichž jednání nakonec přinese zkázu celému městu. U této tragédie se soudí, že byla zakončena scénou oplakávání padlých bratrů a pasáž, v níž se předznamenává zápletka tragédie Antigona, byla doplněna až později, v závislosti na popularitě Sofokleovy tragédie.
ANTIGONA: GENERAČNÍ TRAGÉDIE
Děj Sofokleovy Antigony se opět odehrává v Thébách, kde po smrti Oidipových synů přijal vládu Iokastin bratr Kreón jakožto nejbližší mužský příbuzný. Ten se snaží svou moc upevnit striktním nařízením: Eteokleovi bude za obranu Théb vystrojen náležitý pohřeb se všemi poctami, Polyneikés však jakožto nepřítel obce nesmí být ani pohřben, ani oplakáván. Antigona se ale rozhodne na toto nařízení nedbat a z lásky k bratrovi a v úctě k božskému zákonu se rozhodne Polyneika sama pohřbít. Tato tragédie má výrazně dynamické vztahy jednotlivců ke společnosti a k zákonu. Kreón se zastřešuje povinností k obci a svou vlastní svrchovaností, jedná po většinu dramatu jako oportunista toužící zůstat u moci a podobně jako Oidipús nedbá na rady věštce Teiresia, čímž zahubí celou svoji rodinu a zanechá po sobě obec zcela zdevastovanou. Antigona si místo života a sňatku s Kreóntovým synem Haimónem volí raději smrt, než aby zneuctila bohy a svého bratra. Tragédie je provázena silným důrazem na generační konflikt. Kreón se svoji vládu snaží obhájit před chórem thébských starců a zbrkle zavrhuje veškeré argumenty mladších protagonistů, což je patrné zejména z dialogu s jeho vlastním synem. Chór starců dává nakonec za pravdu Haimónovi a začne Kreónta přemlouvat, aby ustoupil od Antigonina potrestání. I Antigonina oběť chóru imponuje, takže Kreóntovi nezbývá než svá rozhodnutí vzít zpět, což se mu ale nepodaří včas. Kreóntova zhoubná zatvrzelost a odmítání vzájemného dialogu tak byly pro athénské publikum jistě silnými mementy. I v Antigoně třímá zatvrzelost, jež způsobí smrt její i jejího snoubence. Ztotožňuje se s osudem prokleté dcery prokletého otce, jejž v závěru zpečetí vlastní sebevraždou. A Chór s jejím utrpením soucítí.
Autorkou textu je teatroložka a klasická filoložka Eliška Šolcová.