Jack London (1876–1916) za svůj krátký život stihl prožít tolik věcí, že i v 21. století jen těžko najde srovnání. Ve své době byl po právu nejlépe placeným americkým spisovatelem a jeho povídky a romány z drsného prostředí severoamerického západu konce 19. století si čtenáře nacházejí po celém světě dodnes.
TISÍC A JEDNO DOBRODRUŽSTVÍ JACKA LONDONA
Londonův styl psaní byl zpočátku pro vydavatele nepřijatelný: období zlaté horečky nebalí do žádného romantického, idealizovaného hávu, ale píše přímočaře a drsně, vždy se snaží realitu nezkreslovat. Vysoce působivého účinku London dosáhl například v románu Bílý tesák (1905), kde dokáže velmi přesvědčivě a objektivně vyprávět příběh z perspektivy zvířete, či v kultovním románu Volání divočiny (1903), na jehož motivy se připravuje nová inscenace v divadle Komedie. Jack London však nebyl autorem jen těchto románů, které jsou dnes vnímány spíše jako dobrodružná literatura pro mládež, ale jeho tvorba je mnohem rozsáhlejší, žánrově velmi různorodá a vždy obsahuje silné autobiografické rysy. Jak píše Petr Václavek: „U mnoha autorů člověk přemýšlí, kde a jak na své příběhy přišli, jak je možné, že něco takového dokázali vymyslet. U Londona si tuto otázku klást nemusíte – on si to vše prožil.“
NEMANŽELSKÝ SYN V PÉČI ČERNOŠSKÉ CHŮVY
Jack London, vlastním jménem John Griffith Chaney, se narodil 12. ledna 1876 jako nemanželský syn potulného astrologa irského původu W. H. Chaneyho a Flory Wellmanové. Když Chaney zjistil, že je Flora těhotná, snažil se ji donutit k potratu. Flora však odmítla, Chaney ji opustil a syna se zřekl. Během těhotenství se Flora ze zoufalství dokonce pokusila zastřelit, zranění však bylo jen lehké a nastávající matka se psychicky zhroutila. Když se Jack narodil, dala ho matka na výchovu černošské chůvě Daphne Virginii Prentissové, která se o Londona starala až do dospívání. Když se Flora Wellmanová později provdala za kupce a farmáře Jacka Londona, chůva Prentissová se přestěhovala za nimi a bydlela ve vedlejším domě. Byla to právě ona, kdo začal malému Johnovi říkat Jack, protože malý chlapec poskakoval kolem chůvy jako jumping jack (anglický výraz pro výskoky s roznožením a rozpažením, tzv. panák). Když se v patnácti letech Jack London rozhodl přidat k námořní výpravě lovců ústřic, Prentissová mu půjčila 300 dolarů, aby si mohl koupit vlastní malou plachetnici. Taktéž rozpoznala jeho umělecké nadání a povzbuzovala ho k účasti ve všemožných literárních soutěžích. Když dosáhl plnoletosti, rozhodl se Jack pátrat po rodinné historii a z novin v knihovně na Berkeleyově univerzitě se dočetl nejen o matčině neúspěšném pokusu o sebevraždu, ale našel v článku i jméno svého biologického otce. Napsal mu dopis, Chaney však své otcovství popřel, tvrdil, že je impotentní a Jackova matka lhářka, když tvrdí, že ji nutil k potratu. Jeho otcem prý mohl být kdokoli z matčiných známostí a je to naopak on, kdo si zaslouží politování, ne Jack London. Šokován otcovým dopisem, London opustil univerzitu v Berkeley a vydal se na Klondike hledat zlato.
ZLATOKOP A TULÁK
Mezi zlatokopy Jack London sice nezbohatl a nenávratně si poškodil zdraví, ale načerpal životní zkušenosti, které se staly námětem jeho nejslavnějších povídek a románů. Podle mnohých se Londonův spisovatelský talent nejvíce projevuje v krátkých literárních útvarech. Kritiky velmi oceňovaná je například povídka Rozdělat oheň (1902, přepracována 1908), ve které naturalisticky popisuje souboj člověka s přírodou: bezejmenný nezkušený zelenáč se přes varování vydá sám se psem na cestu kanadským Yukonem, kde teplota klesne na -60 °C. Povídka zaujme nejen barvitým popisem zmrzlé krajiny, ale i odtažitým líčením mužova typicky amerického individualismu, hlouposti a arogance. London nechá protagonistu nemilosrdně umrznout, přežije pouze jeho pes, který od něj uteče, a nakonec najde cestu do tábora prospektorů. V divočině instinkt a zkušenost triumfují nad všemi vzývanou racionalitou. V roce 1970 byla natočena na námět této povídky dvacetiminutová volná adaptace pro Československou televizi, kterou režíroval Vladimír Sís a do hlavní role obsadil Waldemara Matušku. I legendární román Volání divočiny je velmi krátký. Na pár desítkách stran London popisuje přerod silného, ale zhýčkaného psího miláčka soudce Millera, Bucka, zpět v divoké zvíře. Buckův život se rázem změní ve chvíli, kdy je unesen a prodán, aby sloužil během zlaté horečky na Klondiku a tahal těžké saně hlubokým sněhem. V novém prostředí brzy zjistí, že jeho vrozené instinkty mu umožní nejen přežít v drsných podmínkách, ale že ve svobodném, volném a divokém životě nakonec nachází i zalíbení. Román zaujme nejen vcítěním se do duše a bolesti zvířete, ale je možné ho vnímat i jako metaforu návratu z civilizace do přírody.
ODVRÁCENÁ STRANA SLÁVY
Když bylo Londonovi třiatřicet let, měl za sebou vysoce mezinárodně úspěšné aljašské romány Volání divočiny, Bílý tesák či námořní román Mořský vlk a byl na vrcholu slávy. Spisovatel si nicméně velmi dobře uvědomoval i stinné stránky úspěchu. Rozhodl se proto opustit Spojené státy americké a vydal se na lodi postavené podle vlastního návrhu na dvouletou cestu do jižního Pacifiku. Během této úmorné plavby, kdy London trpěl střevními nemocemi a vyčerpáním, napsal román Martin Eden (1909) se silnými autobiografickými prvky, ve kterém vylíčil těžké začátky své spisovatelské kariéry. Martin Eden, stejně jako Jack London, považuje vzdělání za jedinou možnost, jak se vymanit z chudinského prostředí. Jelikož si jako chudý námořník nemůže dovolit placené školy, vzdělává se sám, učí se neuvěřitelných 18 hodin denně a chce prorazit mezi literární elitu v Oaklandu, kde se román odehrává. Silnou motivací pro Martina Edena je i láska k Ruth Morseové, která je ovšem z bohaté buržoazní rodiny. Londonův Martin Eden je tak románem sociálním, který chudinské dělnické prostředí popisuje stejně drsně a naturalisticky jako severoamerickou divočinu. London se vypisuje z frustrací, které jako začínající spisovatel zažil, věrohodně líčí svět všemocných knižních a novinových vydavatelů, snobské prostředí literární smetánky i snahu udělat dojem na dívku z vyšších kruhů. Stejně jako London i Martin Eden nakonec úspěchu dosáhne a stane se spisovatelem, současně se však dočká krutého rozčarování, když zjistí, že příslušníci tzv. vyšší společnosti – včetně dívky, kterou miluje – jsou malicherní, plní přetvářky a klamu. Ruth Martina Edena opustí se slovy, „že by se sebou měl konečně něco udělat a začít vést pořádný život“. Martin Eden se tak sice společensky vyšvihne, ale nově nabyté postavení už pro něj nemá cenu. Závěrečná deprese a rozhodnutí spáchat sebevraždu jsou nemilosrdným vyústěním Edenova zklamání z lidí, kteří hodnotí člověka jen na základě společenského postavení, a ne člověka samotného.
OCHRÁNCE ZVÍŘAT, EKOLOG, VIZIONÁŘ
Jack London sebevraždu sice nespáchal, celý život však pil jako duha. Psaní považoval za čistě komerční záležitost, potřeboval vydělávat, aby mohl uskutečňovat své plavby, cesty a především zdokonalovat ranč, který v roce 1905 zakoupil. „Tenhle ranč je to nejcennější, co v životě krom své ženy mám. Píšu jen proto, abych mohl rozšiřovat tu krásu, která mi teď patří.“ London se vrhnul na farmaření s vervou jemu vlastní, nakoupil a nastudoval spoustu odborných knih. Z dnešního hlediska by se dalo říct, že Londonův ranč byl příkladem ekologického zemědělství. Spisovatel samouk tak vymyslel systém hospodaření a nakládání s půdou i zvířaty, který předběhl svou dobu. London byl pyšný, že vlastnil první betonové silo v Kalifornii a navrhl kruhové ustájení prasat. Byl taktéž vášnivým ochráncem zvířat a zasadil se mimo jiné i o změnu v zákoně, která zakazovala týrání cirkusových zvířat. Londonovou ambicí bylo přenést principy udržitelného asijského zemědělství do Spojených států amerických. I na stavbu budov pozval kameníky z Itálie a Číny, aby mu vystavěli ranč podle jeho představ. Dva týdny před dokončením hlavní obytné budovy, do níž London investoval částku odpovídající dnešním 2,3 milionu dolarů a chystal se konečně nastěhovat, vypukl požár, který ji zničil. Ohořelé ruiny jsou dnes součástí muzea Jacka Londona a spolu s celým rančem jsou chráněnou kulturní památkou. Ambiciózní Londonův podnik byl nakonec ekonomickou katastrofou. Důvodů bylo více, kromě požáru i Londonova častá nepřítomnost a velmi pokročilý alkoholismus. Podle historika Kevina Starra byl London velmi špatným manažerem, kterého dělníci jen využívali, tahali z něj peníze a vysmívali se mu: ranč považovali jen za vrtoch bohatého člověka. A bylo to právě na jeho milovaném ranči, kde Jacka Londona nalezli 22. listopadu 1916 mrtvého. Nejpravděpodobnější příčinou smrti bylo selhání ledvin a předávkování morfiem, na kterém byl London taktéž ke konci života závislý.
DÉMON ALKOHOL
Necelé tři roky před smrtí, tj. v pouhých sedmatřiceti letech, London vydal jedno z nejpozoruhodnějších svědectví o alkoholismu, které kdy bylo sepsáno – autobiografický román John Barleycorn (1913), který je v Čechách znám spíše pod výmluvným názvem Démon alkohol. London otevřeně přiznává: „Kamkoli jsem se v životě vrtnul, všude na mne kýval Démon alkohol. Nemohl jsem mu utéci. Všechny cesty vedly k němu.“ London se poprvé opil již v pěti letech a závislost si vytvořil už ve velmi raném věku, veškeré životní strasti a nástrahy utápěl v lihu, často velmi nevalné kvality. Vzpomínal, když se potuloval po americkém západě, vždy někde narazil na bandu chlapů, kteří měli alkohol po ruce: „Dychtil jsem po divokém životě plném dobrodružství a jedině můj Démon mi k takovému životu mohl dopomoci. Byla to cesta chlapů, kteří brali život takový, jaký prostě byl.“ I když chtěl mezi tyto typy ožralých pobudů zapadnout, London byl především tvůrčí umělec – alkohol mu umožňoval psát. „Můj mozek prozařovalo jasné bílé světlo alkoholu… Vynořovaly se mi v něm celé zástupy vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich vyprávění…“ V románu London líčí, jak postupně přešel od popíjení s přáteli, náhodnými známými až k pravidelnému pití o samotě. Přesvědčivě popisuje ztrátu kontroly, sebeklam a i neúspěšné pokusy se závislostí skoncovat. „Ze svého Démona jsem už neměl strach. Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk myslí, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl.“ Román je kritiky, ale i alkoholiky považován za nejpravdivější a nejděsivější obžalobu „duševního jedu“, který by se podle Londona měl zakázat stejně jako upalování čarodějnic. Londonovo varování není pouhým mravokárným odsouzením alkoholu, ale vysoce naléhavé volání člověka, který poznal alkoholismus, stejně jako život v divočině, na moři či v nejhorší chudobě, důkladněji než kdokoli jiný a předává i tento svůj příběh s mimořádnou autenticitou.
Autorkou textu je anglistka a překladatelka Hana Pavelková.
NEMANŽELSKÝ SYN V PÉČI ČERNOŠSKÉ CHŮVY
Jack London, vlastním jménem John Griffith Chaney, se narodil 12. ledna 1876 jako nemanželský syn potulného astrologa irského původu W. H. Chaneyho a Flory Wellmanové. Když Chaney zjistil, že je Flora těhotná, snažil se ji donutit k potratu. Flora však odmítla, Chaney ji opustil a syna se zřekl. Během těhotenství se Flora ze zoufalství dokonce pokusila zastřelit, zranění však bylo jen lehké a nastávající matka se psychicky zhroutila. Když se Jack narodil, dala ho matka na výchovu černošské chůvě Daphne Virginii Prentissové, která se o Londona starala až do dospívání. Když se Flora Wellmanová později provdala za kupce a farmáře Jacka Londona, chůva Prentissová se přestěhovala za nimi a bydlela ve vedlejším domě. Byla to právě ona, kdo začal malému Johnovi říkat Jack, protože malý chlapec poskakoval kolem chůvy jako jumping jack (anglický výraz pro výskoky s roznožením a rozpažením, tzv. panák). Když se v patnácti letech Jack London rozhodl přidat k námořní výpravě lovců ústřic, Prentissová mu půjčila 300 dolarů, aby si mohl koupit vlastní malou plachetnici. Taktéž rozpoznala jeho umělecké nadání a povzbuzovala ho k účasti ve všemožných literárních soutěžích. Když dosáhl plnoletosti, rozhodl se Jack pátrat po rodinné historii a z novin v knihovně na Berkeleyově univerzitě se dočetl nejen o matčině neúspěšném pokusu o sebevraždu, ale našel v článku i jméno svého biologického otce. Napsal mu dopis, Chaney však své otcovství popřel, tvrdil, že je impotentní a Jackova matka lhářka, když tvrdí, že ji nutil k potratu. Jeho otcem prý mohl být kdokoli z matčiných známostí a je to naopak on, kdo si zaslouží politování, ne Jack London. Šokován otcovým dopisem, London opustil univerzitu v Berkeley a vydal se na Klondike hledat zlato.
ZLATOKOP A TULÁK
Mezi zlatokopy Jack London sice nezbohatl a nenávratně si poškodil zdraví, ale načerpal životní zkušenosti, které se staly námětem jeho nejslavnějších povídek a románů. Podle mnohých se Londonův spisovatelský talent nejvíce projevuje v krátkých literárních útvarech. Kritiky velmi oceňovaná je například povídka Rozdělat oheň (1902, přepracována 1908), ve které naturalisticky popisuje souboj člověka s přírodou: bezejmenný nezkušený zelenáč se přes varování vydá sám se psem na cestu kanadským Yukonem, kde teplota klesne na -60 °C. Povídka zaujme nejen barvitým popisem zmrzlé krajiny, ale i odtažitým líčením mužova typicky amerického individualismu, hlouposti a arogance. London nechá protagonistu nemilosrdně umrznout, přežije pouze jeho pes, který od něj uteče, a nakonec najde cestu do tábora prospektorů. V divočině instinkt a zkušenost triumfují nad všemi vzývanou racionalitou. V roce 1970 byla natočena na námět této povídky dvacetiminutová volná adaptace pro Československou televizi, kterou režíroval Vladimír Sís a do hlavní role obsadil Waldemara Matušku. I legendární román Volání divočiny je velmi krátký. Na pár desítkách stran London popisuje přerod silného, ale zhýčkaného psího miláčka soudce Millera, Bucka, zpět v divoké zvíře. Buckův život se rázem změní ve chvíli, kdy je unesen a prodán, aby sloužil během zlaté horečky na Klondiku a tahal těžké saně hlubokým sněhem. V novém prostředí brzy zjistí, že jeho vrozené instinkty mu umožní nejen přežít v drsných podmínkách, ale že ve svobodném, volném a divokém životě nakonec nachází i zalíbení. Román zaujme nejen vcítěním se do duše a bolesti zvířete, ale je možné ho vnímat i jako metaforu návratu z civilizace do přírody.
ODVRÁCENÁ STRANA SLÁVY
Když bylo Londonovi třiatřicet let, měl za sebou vysoce mezinárodně úspěšné aljašské romány Volání divočiny, Bílý tesák či námořní román Mořský vlk a byl na vrcholu slávy. Spisovatel si nicméně velmi dobře uvědomoval i stinné stránky úspěchu. Rozhodl se proto opustit Spojené státy americké a vydal se na lodi postavené podle vlastního návrhu na dvouletou cestu do jižního Pacifiku. Během této úmorné plavby, kdy London trpěl střevními nemocemi a vyčerpáním, napsal román Martin Eden (1909) se silnými autobiografickými prvky, ve kterém vylíčil těžké začátky své spisovatelské kariéry. Martin Eden, stejně jako Jack London, považuje vzdělání za jedinou možnost, jak se vymanit z chudinského prostředí. Jelikož si jako chudý námořník nemůže dovolit placené školy, vzdělává se sám, učí se neuvěřitelných 18 hodin denně a chce prorazit mezi literární elitu v Oaklandu, kde se román odehrává. Silnou motivací pro Martina Edena je i láska k Ruth Morseové, která je ovšem z bohaté buržoazní rodiny. Londonův Martin Eden je tak románem sociálním, který chudinské dělnické prostředí popisuje stejně drsně a naturalisticky jako severoamerickou divočinu. London se vypisuje z frustrací, které jako začínající spisovatel zažil, věrohodně líčí svět všemocných knižních a novinových vydavatelů, snobské prostředí literární smetánky i snahu udělat dojem na dívku z vyšších kruhů. Stejně jako London i Martin Eden nakonec úspěchu dosáhne a stane se spisovatelem, současně se však dočká krutého rozčarování, když zjistí, že příslušníci tzv. vyšší společnosti – včetně dívky, kterou miluje – jsou malicherní, plní přetvářky a klamu. Ruth Martina Edena opustí se slovy, „že by se sebou měl konečně něco udělat a začít vést pořádný život“. Martin Eden se tak sice společensky vyšvihne, ale nově nabyté postavení už pro něj nemá cenu. Závěrečná deprese a rozhodnutí spáchat sebevraždu jsou nemilosrdným vyústěním Edenova zklamání z lidí, kteří hodnotí člověka jen na základě společenského postavení, a ne člověka samotného.
OCHRÁNCE ZVÍŘAT, EKOLOG, VIZIONÁŘ
Jack London sebevraždu sice nespáchal, celý život však pil jako duha. Psaní považoval za čistě komerční záležitost, potřeboval vydělávat, aby mohl uskutečňovat své plavby, cesty a především zdokonalovat ranč, který v roce 1905 zakoupil. „Tenhle ranč je to nejcennější, co v životě krom své ženy mám. Píšu jen proto, abych mohl rozšiřovat tu krásu, která mi teď patří.“ London se vrhnul na farmaření s vervou jemu vlastní, nakoupil a nastudoval spoustu odborných knih. Z dnešního hlediska by se dalo říct, že Londonův ranč byl příkladem ekologického zemědělství. Spisovatel samouk tak vymyslel systém hospodaření a nakládání s půdou i zvířaty, který předběhl svou dobu. London byl pyšný, že vlastnil první betonové silo v Kalifornii a navrhl kruhové ustájení prasat. Byl taktéž vášnivým ochráncem zvířat a zasadil se mimo jiné i o změnu v zákoně, která zakazovala týrání cirkusových zvířat. Londonovou ambicí bylo přenést principy udržitelného asijského zemědělství do Spojených států amerických. I na stavbu budov pozval kameníky z Itálie a Číny, aby mu vystavěli ranč podle jeho představ. Dva týdny před dokončením hlavní obytné budovy, do níž London investoval částku odpovídající dnešním 2,3 milionu dolarů a chystal se konečně nastěhovat, vypukl požár, který ji zničil. Ohořelé ruiny jsou dnes součástí muzea Jacka Londona a spolu s celým rančem jsou chráněnou kulturní památkou. Ambiciózní Londonův podnik byl nakonec ekonomickou katastrofou. Důvodů bylo více, kromě požáru i Londonova častá nepřítomnost a velmi pokročilý alkoholismus. Podle historika Kevina Starra byl London velmi špatným manažerem, kterého dělníci jen využívali, tahali z něj peníze a vysmívali se mu: ranč považovali jen za vrtoch bohatého člověka. A bylo to právě na jeho milovaném ranči, kde Jacka Londona nalezli 22. listopadu 1916 mrtvého. Nejpravděpodobnější příčinou smrti bylo selhání ledvin a předávkování morfiem, na kterém byl London taktéž ke konci života závislý.
DÉMON ALKOHOL
Necelé tři roky před smrtí, tj. v pouhých sedmatřiceti letech, London vydal jedno z nejpozoruhodnějších svědectví o alkoholismu, které kdy bylo sepsáno – autobiografický román John Barleycorn (1913), který je v Čechách znám spíše pod výmluvným názvem Démon alkohol. London otevřeně přiznává: „Kamkoli jsem se v životě vrtnul, všude na mne kýval Démon alkohol. Nemohl jsem mu utéci. Všechny cesty vedly k němu.“ London se poprvé opil již v pěti letech a závislost si vytvořil už ve velmi raném věku, veškeré životní strasti a nástrahy utápěl v lihu, často velmi nevalné kvality. Vzpomínal, když se potuloval po americkém západě, vždy někde narazil na bandu chlapů, kteří měli alkohol po ruce: „Dychtil jsem po divokém životě plném dobrodružství a jedině můj Démon mi k takovému životu mohl dopomoci. Byla to cesta chlapů, kteří brali život takový, jaký prostě byl.“ I když chtěl mezi tyto typy ožralých pobudů zapadnout, London byl především tvůrčí umělec – alkohol mu umožňoval psát. „Můj mozek prozařovalo jasné bílé světlo alkoholu… Vynořovaly se mi v něm celé zástupy vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich vyprávění…“ V románu London líčí, jak postupně přešel od popíjení s přáteli, náhodnými známými až k pravidelnému pití o samotě. Přesvědčivě popisuje ztrátu kontroly, sebeklam a i neúspěšné pokusy se závislostí skoncovat. „Ze svého Démona jsem už neměl strach. Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk myslí, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl.“ Román je kritiky, ale i alkoholiky považován za nejpravdivější a nejděsivější obžalobu „duševního jedu“, který by se podle Londona měl zakázat stejně jako upalování čarodějnic. Londonovo varování není pouhým mravokárným odsouzením alkoholu, ale vysoce naléhavé volání člověka, který poznal alkoholismus, stejně jako život v divočině, na moři či v nejhorší chudobě, důkladněji než kdokoli jiný a předává i tento svůj příběh s mimořádnou autenticitou.
Autorkou textu je anglistka a překladatelka Hana Pavelková.