FILOZOFICKÝ SMÍCH ŠÍLENSTVÍ

Donatien Alphonse François de Sade a Jean-Paul Marat – dva muži, dvě podoby boje za svobodu. Jeden vyhlásil válku morálce a náboženství ve jménu touhy, druhý křížovou výpravu za sociální spravedlnost. Oba sežehl oheň revoluce a zachvátilo šílenství.

Sada, podle vlastních slov „ateistu a fanatika, panovačného, vzteklého a ve všem extrémního“, zavřeli v Bastile kvůli zhýralostem. Tam se nejen pustil do psaní svého opusu 120 dnů Sodomy, ale také se politicky radikalizoval. V předrevolučním kvasu, 2. července 1789, si stoupl k oknu své luxusní cely a křičel na kolemjdoucí, že podřezávají hrdla vězňům a je třeba jim přijít na pomoc. Ze zášti k režimu, který mu nedovoloval svobodně uspokojovat potřeby, se přidal k revoluci, aby však byl i v nových poměrech prohlášen za blázna a internován v charentonském ústavu pro choromyslné. Tam zemřel zbaven práva psát. Marat měl jiný osud. Za choromyslného sice prohlášen nebyl, ale stal se jedním ze strůjců šíleného teroru. Původním povoláním lékař se vrhl do bezhlavého boje za spravedlnost. V září 1792 se podílel na velkém masakru, kdy revolucionáři procházeli přeplněné věznice a vraždili kněze, švýcarské stráže, královské ochránce, šlechtice, a dokonce i obyčejné vězně. O několik týdnů později vyzval k pobití dalšího více než čtvrt milionu lidí a pasoval se na velitele této pomstychtivé operace. Zavražděn girondistkou Charlottou Cordayovou se přese všechnu svoji krutost stal mučedníkem svobody a je (na rozdíl od Sada) pohřben v pařížském Pantheonu. I když svou brutalitou překračoval hranice rozumu. To, že Peter Weiss hru Marat/Sade umístil do prostředí blázince v Charentonu, tedy není jen autorský rozmar. Ani pouhý faktografický detail, jelikož Sade tam skutečně dožil, a dokonce hrál divadlo. Dějiště hry odkazuje na vnitřní spřízněnost svobody a šílenství. Jako by každý, kdo chce uniknout společenskému útisku, musel ztratit rozum a propadnout násilí. Opravdu ale lze prorážet hranice možného jen krutostí?

OD TRESTÁNÍ K NAPRAVOVÁNÍ
Na tyto otázky se pokusil o více než století a půl později odpovědět filozof Michel Foucault. A začal u šílenství: popsal totiž, jak se v epoše, v níž Sade a Marat žili, objevil nový způsob ovládnutí lidských tužeb. Zatímco v předmoderní době se poměrně jednolitý právní a morální řád spoléhal na vymáhání poslušnosti fyzickou silou a spektakulárním trestem, společenská moc se od přelomu 18. a 19. století projevuje mnohem subtilněji. Ještě před tři sta lety bylo běžné potrestat zločin opulentní veřejnou popravou, při níž bylo viníkovo tělo páleno vřelou sírou, trháno kleštěmi za současného lití rozžhaveného olova, aby bylo poté rozčtvrceno, taháno koňmi a páleno v ohni – alespoň tak byl popraven Robert-François Damiens v roce 1757 za pokus o vraždu krále Ludvíka XV. O tři čtvrtě století později, jak píše Foucault v knize Dohlížet a trestat, se již vina napravovala v káznici podle precizního časového rozvrhu, v němž nesměla být ani vteřina promarněna. Denní rytmus řízený bubny, devítihodinová práce s přesnými instrukcemi k hygieně, stravování a výuce byl doplněn modlitbami, seřazováním a spořádanými přesuny. Foucault si povšiml, že tento posun od násilí k disciplíně šel ruku v ruce s adaptací západní společnosti na průmyslovou ekonomiku. Vznikla nová společenská třída expertů, psychologů, lékařů či pedagogů, kteří dodnes mají v různých institucích zajišťovat, aby byl každý připraven přispívat svou prací k státnímu hospodářství. Šílenství či zločin musí dojít nápravy, aby se provinilec stal opět platnou částí celku. Současně tak vzniká nový druh vědění, který vymezuje, co je normální, a co nikoli.

POŘÁDEK STŘEŽÍ BÍLÁ ARMÁDA
Právě proto se modernímu člověku jeví Maratovo řádění jako projev šílenství. V jeho myšlenkách a činech ještě doznívalo přesvědčení klasické, předkapitalistické doby, že provinilce nelze napravit. Je nutné je eliminovat, náprava není možná. Avšak Marat mechanismus trestu obrátil naruby – vraždil ty, kteří v klasickém věku o provinění rozhodovali. Tím už ohlašoval novou epochu. Jeho „spravedlnost“ dýky a provazu vystřídal na počátku 19. století režim Napoleona Bonaparta. Jeden z prvních policejních států, jenž bezhlavé násilí nahradil trvalým dohledem. Napoleonovými dědici jsou moderní státy. Jak Foucault ukazuje, i demokracie, v nichž dnes žijeme, spoléhají na systematický dozor. Svéprávný lid se v nich mění v demograficky plánovatelnou populaci, toužící tělo je předmětem zdravotních norem, roznícená duše má být narovnána, aby plně odpovídala ekonomickým a politickým vizím. Drábem naší epochy je vědec, který pomáhá organizovat velkou káznici jménem moderní společnost. Biřice nahradila „bílá armáda“ a vzpouru v ulicích vědecko-technická revoluce.

UMLKLÉ ŠÍLENSTVÍ
Tak se změnil i pohled na šílence. Až do vzniku psychologie a psychiatrie na ně Evropané pohlíželi jako na „posedlé“, což bylo spojeno s jistými náboženskými představami. Blázni se ve společnosti mohli projevovat a někdy požívali i zvláštní privilegia – jako ruští jurodiví. Renesanční umění je přeplněno pomatenci, šílenci a kašpary. Ještě na počátku 17. století s nimi kultivovaná společnost ráda diskutovala, ale brzy se pohostinnost změnila na vyhnanství. Šílenství ztratilo řeč, stalo se nemocí. Moderní doba nemůže nikoho nechat mimo společnost. Je třeba, aby se všichni zapojili do budování blahobytu a zájmů celku. Tak věk rozumu vynalezl duševní choroby. Na scénu nastupuje lékařství či pedagogika, které se sice zaštiťují objektivitou, ale ve skutečnosti prostřednictvím vědění stráží novodobou morálku. „Lékař v útulku je zprostředkovatelem morálních syntéz,“ píše Foucault ve své kratší práci Psychologie a duševní nemoc. V každém odborném soudu o odchylce je totiž zároveň uložena představa o tom, co je normální a žádoucí. Foucaultovy knihy jako Dějiny šílenství (jež mimochodem před dvěma lety vyšly česky poprvé v kompletní podobě), Dohlížet a trestat či Dějiny sexuality ukazují různé podoby toho, jak se od 18. století lidé vybočující ze sociálních norem učili hovořit o sobě jako o nemocných či zkažených. Ve zpovědích novodobým kněžím byli nuceni vidět se ve „správném“ světle. Disciplínou umravňovali svá těla, aby ovládli potěšení podle kritérií normálnosti.

DIAGNÓZA PERVERZE
Normalizující společnost každou úchylku pojmenovává, studuje, pečlivě popisuje a kategorizuje, aby na ni pak našla adekvátní metodu diagnostiky a techniku nápravy. A tak dochází k paradoxu, kterého si Foucault povšiml ve svém pozdním díle: viktoriánská epocha byla sice puritánská, ale zároveň i nadmíru perverzní. Ony „zvrhlosti“ pečlivě popisovala a do hloubky zkoumala. Nakonec i Sade si dával záležet na tom, aby přesně vylíčil všechnu zhýralost do největších podrobností, stejně jako Marat sepisoval seznamy nepřátel. Ve své potřebě podat kompletní výpověď byli oba ryze moderní. A právě touto úplností vědění jsou lidé zbaveni možnosti hledat odpověď na otázku, kým jsou. Žádné místo na mapě lidské existence nesmí zůstat bílé. Z osobních pocitů a zkušeností se stávají deprese, úzkostné poruchy či schizofrenie, lidé se roztřiďují do nových živočišných druhů, jako jsou sadomasochisté, zooerasté nebo skopofilové. Tato „krásná jména“, jak píše Foucault, stojí většinou mimo právní moc, a jejich nositelé tedy nemohou být trestáni jako za starých časů. Jsou ale napravováni všemi možnými vědeckými a technickými metodami, aby se co nejdříve mohli opět zapojit do produktivního rytmu průmyslové společnosti. Už tu není tyran, moc je rozpuštěna v technologii.

TĚLO JAKO VZPOURA
Protože nositel „nenormální“ zkušenosti pro vyjádření své touhy nemůže použít řeč společnosti, musí hledat jiné cesty. Nelze se spoléhat na dostupné kategorie a sociální rituály. Experimentuje. Hledá nové. A tak se podle Foucaulta ve stínu věd o člověku rodí nová naděje: tělo se stává místem odporu. Jsou-li naše touhy a jejich uspokojení podle sociálních norem nemožné, musíme uchopit moc do svých rukou a tvořit nové kategorie, nové vztahy, nový jazyk. A to už je jiný způsob boje než násilí. Marat učinil místem odporu těla svých nepřátel, která ničil. Byl ještě oddán myšlence trestání. Sade objevil vlastní potěšení za hranicí morálky. Foucault pak ukázal, že jen sdílená slast může být místem hledání spravedlivějších a rovnějších vztahů. Ty nevznikají na politické tribuně, ale v budoáru, v němž však nezbytně nemusí být bič. I když Foucault vyznavačem sadomasochismu byl a chápal jej jako laboratoř potěšení a moci. V jednom rozhovoru na sklonku svého života prohlásil, že „sex je nudný“. Chtěl tím upozornit na skutečnost, že moderní pohled na sexualitu nás omezuje. Spojujeme sdílené potěšení pouze s velmi úzce pojatým aktem pohlavního uspokojení. Ekonomika rozkoš už dávno zpracovala do pornografie a erotiky. Tuto „monarchii sexu“ je podle Foucaulta třeba svrhnout a věnovat se soustředěné práci na poznání vlastních tužeb, ovládnutí moci, kterou každý z nás má, a budování oboustranně uspokojivých vztahů. Dokážeme naše těla odpoutat od představy sexuální rozkoše a dát jim skutečnou svobodu, která půjde ruku v ruce se spravedlivou distribucí potěšení?

K RADIKÁLNÍ ASKEZI
Sade a Marat dnes mohou stále fascinovat, ale jejich životy nepřinášejí řešení. Byli erupcí energie, která na rozbřesku moderní doby volala po svobodě. Každý takový efektní výbuch zahluší řeč, jež se rodí v tichu šílenství a otáčí naši pozornost k problému, jak žít, abychom společně dokázali hledat sdílené potěšení. Sademu zůstal v jeho sebestřednosti svět těch druhých uzamčen, Marat je rovnou eliminoval. Foucault však – opatrně – otevírá cestu k rozpoznání hodnoty člověka v odlišnosti jeho touhy. Utvářet mezilidský vztah bez pomoci společenských rituálů a norem vždy nově s každým člověkem vyžaduje otevřenost, odpovědnost a vzájemnost. Musíme pečovat o sebe, kriticky se cvičit ve schopnosti vést svoji sílu a touhy k smysluplnému potěšení, abychom byli připraveni nejen se postavit moci, ale rovněž se zapojit do společné práce. „Z naší společnosti vymizela myšlenka, že hlavním uměleckým dílem, o které je třeba pečovat, je člověk sám, jeho život, jeho existence,“ prohlásil na sklonku života Foucault. Tuto ideu ale již nestihl rozpracovat – zemřel v roce 1984 na AIDS v Hôpital de la Salpêtrière. Bývalé vojenské zbrojnici, potom internačním ústavu pro choromyslné a dnes špitále, o němž psal ve svých Dějinách šílenství