DARWIN A ESTETIKA

Evoluční teorie Charlese Darwina (1809–1882) je někdy chápána jako vnímání přírody skrze prizma užitečnosti, síly, neustálého boje. Ale Darwin spatřoval v přírodě i množství estetických jevů, které jako by se vzpíraly vysvětlení z hlediska přírodního výběru. V případech vzhledu mnoha živočichů se dokonce zdálo, že jsou svým nositelům škodlivé. Proto se pokusil zavést v rámci pohlavního výběru pojmy „vkus“ či „smysl pro krásu“.

Jak známo, o samičky bojují samci nejen drápy a zuby, ale i krásou svých ocasních per, pestrým vybarvením či pěkným zpěvem. Samičky si pak podle svého vkusu vybírají největší krasavce či umělce mezi samci. Těm však paradoxně jejich příliš pestré vybarvení či náročné tělní konstrukce přinášejí spíše problémy – před predátory se jim prostě uniká hůře než méně nápadným jedincům.

VKUS A SMYSL PRO KRÁSU
Darwinovy úvahy o smyslu pro krásu (nejvíce pasáží je v Původu člověka z roku 1871) odmítli ale prakticky všichni jeho současníci. Humanitně orientovaní kritici považovali přítomnost něčeho tak vznešeného, jako je vkus u zvířat, za holý nesmysl. Nezdála se jim použitá terminologie ani to, že Darwin spojuje krásu s příliš jasnými barvami, nápadností, výhodností či sexualitou. Nezapomněli sice na Darwinovy nápady, ale uváděli je spíše jako kuriozitu v tlustých kompendiích z dějin estetiky. Stejně tak se však Darwin setkal s nevolí na straně přírodovědců, a to i u svých skalních příznivců. Například Alfred R. Wallace se domníval, že ozdoby zvířat nepotřebují vysvětlení – vše slouží jako kamufláž, později ale vysvětloval různé „estetické“ struktury i nadbytkem samčí síly. Stejně tak odmítl Darwinovu interpretaci samičího výběru Julian Huxley, pro kterého bylo smyslem ozdob zastrašování konkurentů. Biologové, kteří s darwinismem nesouhlasili, mu naopak vytýkali přílišné zužování krásy na užitečnost. Všichni dohromady asi nebyli nadšení z toho, že by to byly samičky, kdo rozhodoval, jakou formu druh nabývá. Samičí výběr prostřednictvím smyslu pro krásu byl dlouho pokládán za nejméně přesvědčivou ze všech Darwinových myšlenek.
Matt Ridley píše v knize Červená královna: Sexualita a vývoj lidské přirozenosti: „Darwinova teorie samičího výběru byla po celé století ignorována a biologové se s urputným úsilím pustili do hledání jiných vysvětlení… Zdálo se, že každá teorie je lepší než představa, že ptačí samičky jsou schopny vnímat krásu svých samečků. Jenže nelze pozorovat dvořícího se páva, aniž vás napadne, že má jeho ocas co do činění s namlouváním samic. Vždyť takto na celou úvahu přišel i Darwin.“
Pro Darwina je vkus důležitá kategorie, neboť je „hnacím motorem“ pohlavního výběru. Samice si díky vkusu vybírají nejkrásnější otce svého potomstva, a tím postupně ovlivňují vzhled samců. Darwin pochopitelně nebyl tak naivní, aby udělal mezi lidským a zvířecím vkusem rovnítko. Skutečně vytříbený vkus (jmenuje kupř. obdiv k noční obloze, krásné krajině, umění) se získá až kulturou a dlouhým civilizačním vývojem. Rozdíl podle něj však není kvalitativní, spíše jde o kvantitativní rozdíl postupného přechodu. Navíc má podle jeho mínění řada domorodých kmenů zjevně horší vkus než mnoho ptáků i jiných zvířat.
Krásu definuje Darwin v podstatě hédonisticky – potěšením z určitých barev, struktur, tónů: „Smysly člověka a nižších živočichů jsou utvářeny nesporně tak, že zářivé barvy a určité tvary – a stejně tak harmonické a rytmické zvuky – skýtají člověku potěšení a považuje je za krásné.“ Tuto libost pak vysvětluje většinou fyziologickým krásu u lidí a zvířat se liší pouze ve stupni, a ne zásadně – tím nejdůležitějším dělítkem je pro Darwina jako pro pravého syna viktoriánské doby morálka. Proto také není příliš nadšen, když viděl na své cestě kolem světa různé zvyky domorodců, např. pojídání neužitečných babiček v Ohňové zemi, kde se zastavil ještě před misí na Galapágách. Dokonce píše, že si přeje být raději potomkem paviána než takových „protolidí“. Stejně jako můžeme spatřit u zvířat základy vkusu, můžeme u nich vidět i zárodky umění. Samec může bojovat o náklonnost samiček nejen svou vlastní krásou, ale i krásou svého díla – ať již hmotného (loubí lemčíků)3, či nehmotného (zpěv pěvců). Zde je tedy počátek umění, které se rozvinulo v lidských rukou (v domorodých dle Darwina však i degenerovalo). Když čtete Darwinovy myšlenky o estetice, můžete mít pocit, že jste se něco podobného dočetli i jinde, ve starších textech, ani ne tak u biologů jako u estetiků. Spousta myšlenek jako by totiž z oka (pera) vypadla anglickým estetikům. Ne Darwinovým současníkům, ale těm, kteří žili v 18. století a kterým se pro důraz na kategorii vkusu a etiku říká někdy „vkusová“ a někdy „etická škola“.

ODLIŠNOSTI CIVILIZOVANÉHO ČLOVĚKA OD ZVÍŘAT A DOMORODCŮ
V anglické estetice 18. století se prolínají preromantické i klasicizující proudy, klade se důraz na empirii, analýzu. Estetické jevy se její představitelé snaží vysvětlovat psychologicky či biologicky, resp. fyziologicky, odmítají krásu jako něco „objektivně existujícího“. Snaží se spíše dospět k zákonitostem, za kterých pocit estetické libosti vzniká. Estetické kategorie jsou vyvozovány především z přírody, důraz je kladen na estetickou libost vznikající při vnímání přírody, zavádějí se pojmy určené pro popis estetického účinku (např. picturesque – malebnost). Ostatně, termín fitness, dnes oblíbený (neo)darwinistický termín, byl původně estetickým termínem. Zahradnictví se pojímá jako umění – formuje se anglický park, který klade do popředí nápodobu volné, divoké přírody oproti geometrizujícím ideálům parku francouzského. Na počátku století (1709) přichází Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury, (jakýsi „zakladatel“ této školy) jako jeden z prvních (a dávno před Rousseauem) s adorací přírody volné, nezasažené vlivem člověka. Až na malé výjimky byla totiž doposud místa jako hory, lesy a „volná“ příroda považována za exemplární příklady šeredna.
Existovala zde i diskuse, zda zvířata mohou vnímat krásu. Například filozof Joseph Addison jim tuto schopnost přiznával, politik a estetik Edmund Burke nikoli. Spojení „smysl pro krásu“, se kterým se setkáváme u Darwina, tu má mnohem hlubší význam než v běžné řeči. Jeden z nejvýznamnějších představitelů této školy Francis Hutcheson rozdělil smysly na vnější (zrak, sluch atd.) a vnitřní, z nichž jeden je smysl pro dobro a druhý smysl pro krásu čili vkus. Ty jsou sice vrozené méně než vnější, ale přesto není vkus něco zcela získaného. Není náhodou, že díky tomuto myšlenkovému pozadí se rodí nový ideál gentlemana, člověka s vybraným smyslem pro etiku i vkusem ve spojení se sportovním duchem, smyslem pro fair play i širokým kulturním rozhledem či galantním chováním. Právě etika (a estetika) je to, co odlišuje vyspělého, civilizovaného člověka od zvířat a necivilizovaných lidí, nikoli inteligence. To jsou v zásadě i Darwinovy představy o odlišnosti civilizovaného člověka od zvířat a domorodců.

DARWINOVA ROMANTICKÁ ČETBA
Darwinovo ovlivnění texty těchto estetiků lze dobře vysledovat na jeho zápiscích z četby. Vidíme zde i práce, které estetické kategorie přímo odvozují od biologických kořenů člověka. Například již jmenovaný Burke (pozdější politik a autor spisu o Francouzské revoluci) napsal v mladické horlivosti jeden z nejvýznamnějších anglických estetických textů O vkusu, vznešeném a krásném (1756). V něm odvozuje kategorii krásna od rozmnožovacího, pohlavního pudu a vznešena od pudu sebezáchovného. Právě Burkeho práci četl Darwin nejpozorněji. Darwin tak za svých mladých let načerpal zásobu estetických názorů především z minulého století a s nimi dál pracoval během celého života. V době jeho mládí však již „vkusová“ škola zdaleka neudávala tón, v kurzu byl romantismus. Ten také nadšeně obdivoval divokou přírodu, ale činil tak jiným způsobem i z poněkud jiných příčin. Kategorii krásy chápal značně odlišně a rozhodně ji nechtěl vysvětlovat fyziologicky. I z tohoto proudu najdeme v Darwinově četbě zápisky – Alexandra von Humboldta, Williama Wordswortha (oba si bere i na loď Beagle mířící na Galapágy), Samuela T. Coleridge nebo Waltera Scotta. Tuto četbu dokonce doplňoval návštěvami přednášek z estetiky (nezapomínejme, že Darwinovo jediné systematické vzdělání bylo humanitní, vystudoval teologii) a návštěvami muzeí a galerií.
Paradoxem ale je, že o estetických otázkách v přírodě píše ve větší míře až v Původu člověka, tedy zhruba třicet let poté, co se estetickými problémy zaobíral. Mezitím už vyšel z módy i romantismus, romantizující vědu nahradil pozitivismus. Romantismus v umění vystřídal realismus (nicméně v reakci na něj znovu přišly proudy obnovující některé romantické myšlenky). I ve vědě šel vývoj dál. Proto není divu, že se na Darwina všichni doslova „sesypali“.
Doplnil totiž své pozitivisticky laděné dílo úvahami a terminologií mnohem starší. Ve stáří pak ve svých poznámkách doslova našel, co se v mládí naučil. Za takový dlouhý čas však většinu kontextu již částečně zapomněl, a vytýká-li mu kritika zbytečné nadužívání pojmu krásy a podobných kategorií, má částečně pravdu. V jednom dopise se pak například Darwin nešťastně bránil, že přednášky z filozofie estetiky navštěvoval již dávno. Romantizující zkušenost v Darwinově přírodovědném díle sice není patrná, o to zřejmější je však například v Cestě kolem světa (1845). Ta je plná nadšených a uchvácených popisů přírodních zákoutí, přesně podle Humboldtova velkého vzoru, na nějž se Darwin také často odvolává. Text doplňují různé dramatické výjevy a spousta filozofujících úvah, známý je i Darwinův „romanticky“ citlivý vztah ke všemu živému (jeho syn vzpomíná, jak byl nadšený z každého živáčka a neváhal zcela nevědecky osvobozovat z pavoučích sítí ulovený hmyz). Když se pak po letech ve své Autobiografii (vyšla posmrtně 1887) melancholicky vrací ke svému mládí, je smutný, že mu již umění a do určité míry ani přírodní krása nepřinášejí takové potěšení. Vidí, že je to určitý nedostatek a ptá se s překvapující mírou sebereflexe sám sebe, co takové ochuzení citového života znamená. Podobá se tak trochu romantickým hrdinům svého mládí, u kterých jsou také časté určitá melancholie, smutek, únava a marné hledání vychladlých citů.


Autorem textu je estetik a historik přírodních věd Karel Stibral.