HUMANISTA A BARBAR KURT VONNEGUT
Článek nejen o Galápágách spisovatele Kurta Vonneguta.
„Moje pohnutky jsou politické a souhlasím se Stalinem, Hitlerem a Mussolinim v tom, že spisovatel by měl sloužit společnosti… odchytit lidi dřív, než se z nich stanou generálové, senátoři a prezidenti, a otrávit jim mysl lidskostí.“
Tak se o svém uměleckém cíli v rozhovorech obvykle vyjadřoval Američan Kurt Vonnegut (1922–2007), autor, který za svou kariéru táhnoucí se přes půl století napsal čtrnáct románů, tři povídkové sbírky, pět her a pět svazků literatury faktu. Autor, jenž si za druhé světové války, kdy sloužil v armádě, uvědomil nebezpečí moderních technologií a vědy, a když poté pracoval v reklamě a propagaci, pochopil, jak lehké je ovlivnit životní styl milionů. Ironicky se strefoval jak do pokrytectví bílé střední třídy, tak do zničujícího vlivu televize, a plakáty s jeho fotografií visely v šedesátých letech za oceánem snad ve všech studentských kolejích. Pro mládež se tehdy stal hrdinou, jehož knihy patřily mezi bestsellery i v dalších třech desetiletích, a slyšet ho bylo i na prahu nového milénia. Ve své tvorbě využíval projevy i produkty masové kultury způsobem, který je akceptoval i zesměšňoval zároveň, a často se uchyloval ke karikatuře a černému, šibeničnímu humoru. Rytmus jeho textů se opírá o řečnické otázky a krátké odpovědi, originální vulgarismy, pravopisné novotvary a příznačné refrény jako „cililink“ nebo „silný tabák“, a jak se sám vyjádřil v článku nazvaném Jak psát stylově (How to Write With Style) z roku 1981, vlastnímu psaní věřil nejvíce, když se vyjadřoval jako člověk z Indianapolisu, kým ostatně taky byl. Když se rozhlížel kolem sebe, byl nevyhnutelně zklamaný, ale nebyl cynik: spíše byl nenásilně moralizující humanista, který věřil, že nás mohou zachránit laskavost a obyčejná slušnost. Kurt Vonnegut náleží – namátkou spolu s Arthurem Millerem nebo Josephem Hellerem – k velké generaci amerických spisovatelů, jejichž vírou v americký sen a výdobytky tzv. západní civilizace výrazně otřásla velká hospodářská krize třicátých let 20. století. A jelikož se v jeho dílech navíc ozývaly silné pacifistické tóny, vycházet mohla též v socialistickém Československu. Kultovním autorem, jehož některé hlášky doslova zlidověly, se tedy brzy stal i u nás, a to hlavně zásluhou svého tehdejšího dvorního překladatele Jaroslava Kořána (po něm se tohoto nelehkého úkolu pro dnes již zaniklé plzeňské nakladatelství Mustang ujal David Hájek a po něm převážně pro pražské Argo Jan Jirák, Miroslav Jindra, Zdeněk Beran, Matěj Turek, Richard Podaný, Ladislav Šenkyřík, Pavla Horáková a Jiří Popel). Ale taky proto, že sám Vonnegut originálně navazoval na to nejlepší z angloamerické literární tradice: nikoli na sofistikovanost, nýbrž na tzv. selský rozum představovaný Markem Twainem, ne na bezbřehý optimismus, ale na zdravou skepsi prolínající se prózou Ambrose Bierce a George Orwella, na sžíravou satiru Jonathana Swifta či mistrně napodobenou perspektivu naivního dítěte, jak ji známe z deníků transcendentalisty Henryho Davida Thoreaua.
K. VOLNOMYŠLENKÁŘ
Jeho cesta ke slávě přitom vůbec nebyla přímočará. Dětství strávil jako nejmladší ze tří sourozenců v Indianapolisu coby potomek německých přistěhovalců, kteří do USA přesídlili v polovině 19. století, a v poměrně movité rodině: otec i matka, kteří zaměstnávali černošskou kuchařku a pomocnici v domácnosti, ještě mluvili plynule německy, po první světové válce se však německé kultury vzdali. Malému Kurtovi běžně říkali pouze iniciálou K. a on sám si pak, aby se odlišil od otce Kurta, ke svému příjmení přidal Jr. Po krachu na newyorské burze roku 1929 se matčino jmění po předcích rozplynulo tak, že byla nucena prodat i zděděný porcelán, a Vonnegut Sr. přišel jako architekt o zakázky. Jako student Jr. nijak zvlášť nevynikal: snad jen tím, že si pod vlivem starších rodinných příslušníků zvolil na univerzitě biochemii coby tzv. praktický obor a z vlastní iniciativy aktivně přispíval do školních časopisů. V lednu 1943 se dal k armádě, v bojích byl v Evropě zajat a vězněn v Drážďanech, kde přežil spojenecké bombardování. Po návratu do USA se oženil se svou láskou ze střední, s níž měl tři děti, a další tři adoptoval poté, co mu zemřeli v rozpětí několika dnů sestra i švagr. Měl se tedy co ohánět: ve dne studoval na Chicagské univerzitě antropologii a pro místní noviny reportoval o dopravních nehodách a o vraždách, zatímco po nocích začal psát krátké povídky. Magisterskou práci však neobhájil; titul získal až roku 1971, kdy univerzita místo ní přijala román Kolíbka (Cat’s Cradle) z roku 1963. A když ho znechutilo jistěže za nemalé peníze podporovat filozofii firmy General Electric, že „ten nejdůležitější výrobek je pokrok“, přestěhoval se na Cape Cod, kde se živil vyučováním angličtiny. Přičemž opravdový průlom nepřišel ve chvíli, kdy se roku 1952 objevil jeho románový debut Mechanické piano (Player Piano), třebaže ho recenze v prestižním listu New York Times pochvalně srovnávala se slavným románem Brita Aldouse Huxleyho Konec civilizace (The Brave New World), ale až o třináct let později. Roku 1965 totiž Kurt Vonnegut přijal místo instruktora v proslulé spisovatelské dílně tvůrčího psaní při Iowské univerzitě a v otřískaném volkswagenu vyrazil na Středozápad. A byla to pro něj v době, kdy byl finančně i umělecky na dně, neměl nic v tisku a závisela na něm hromada dětí, záchrana. Dostal se do motivujícího prostředí, kde jedním z jeho studentů byl i John Irving, a získal stipendium Guggenheimovy nadace, které mu umožnilo procestovat východní Evropu včetně Drážďan. Jeho dlouho odkládaný nápad na satiru a velký americký román, kde by zúročil hodiny, kdy se s ostatními vězni a šesti strážnými ukrýval během spojeneckého náletu v ohromné ledničce v podzemním betonovém bunkru, a dny poté, během nichž musel odklízet trosky včetně spálených těl, tak konečně dostal pevnější tvar. Vždyť jak se sám později vyjádřil, o něčem tak nelogickém jako hrůzná smrt tisíců civilistů ve městě plném uměleckých pokladů, v důsledku čehož se navíc protinacistické armády nepohnuly ani o milimetr a ani jeden člověk se nedostal z nacistických koncentračních táborů ani o mikrosekundu dřív, nešlo přece psát konvenčně. Když pak Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five) roku 1969 vyšla, způsobila senzaci – mimo jiné i proto, že v době stále zuřící války ve Vietnamu nerezonovala jen mezi alternativně laděnými jedinci a komunitami. Hojně se prodávala nejen v paperbackových vydáních, přičemž se rázem vyšvihla mezi bestsellery a autorovi se vůbec poprvé dostalo pozornosti a uznání i u kritiky, která si ho už napříště nemohla dovolit ignorovat. Z Vonneguta se tak kromě spisovatele stala i významná veřejná osobnost, což byla role, kterou si sice nijak zvlášť nepřál, ale vždy se jí zhostil se vší parádou: ať už vystupoval na promocích, na zahájeních akademického roku, nebo třeba při netradičních kázáních v newyorském kostele svatého Klementa.
Oproti své první manželce, s níž se rozvedl poté, co se přiklonila k hodně ortodoxně pojímanému křesťanství, byl totiž sice volnomyšlenkář a téměř až ateista, ale zároveň měl svou víru. Víru v rodinnou soudržnost a lidskou vzájemnost, kterou sám nepřestával dokazovat ani poté, co si roku 1979, kdy už natrvalo přesídlil do metropole, konkrétně přímo do jejího středu na Manhattan, vzal za manželku vynikající fotografku Jill Krementzovou, s níž hned po sňatku adoptoval malou holčičku. Nebo i na sklonku života, kdy ještě pořád neváhal, vyžadovala-li si to situace, osobní přítomností podpořit avantgardní divadelní festival v bohémské čtvrti Lower East Side. Na ikonických vyobrazeních má Kurt Vonnegut vždy elegantní knírek, lehce zkřivený úsměv a v ruce cigaretu. Jak sám v nadsázce opakovaně podotýkal, kouřil cigarety Pall Mall bez filtru – a jelikož byl ještě v třiaosmdesáti naživu, hodlal žalovat výrobce, že mu nedopřál dřívější smrt. A stejně vtipně se vracel i k vlastnímu pokusu o sebevraždu, kdy se roku1984 v návalu těžkých depresí pokusil zabít kombinací prášků a alkoholu. Na rozdíl od své matky, která opravdu spáchala roku 1944 sebevraždu a také se pokoušela psát, však dokázal psát výborně až do poslední chvíle, což skvěle ilustruje svazek Muž bez vlasti (A Man Without a Country) z roku 2005, jehož se v řádu týdnů prodalo v USA 250 000 výtisků. Je to sžíravý útok na Bushovu administrativu a její válečné tažení v Iráku, které mu svými pomýlenými cíli a absurditou patrně nikoli náhodou připomínalo jak Drážďany, tak Hirošimu (a zdá se, že čas ukazuje, že plným právem). Uměl ale také psaní zabalit se ctí, o čemž zase svědčí jeho komentář pro časopis Rolling Stone poté, co roku 2006 oznámil, že svůj dlouho očekávaný román Kdyby dnes žil Bůh (If God Were Alive Today) prostě nedokončí: „Vzdal jsem to… zkrátka nebude…. Armáda si mě u sebe nechávala proto, že jsem uměl psát na stroji, takže jsem zaznamenával dodávky zboží a podobné věci. Měl jsem z toho následující pocit: Prosím, už jsem udělal všecko, co se po mně chtělo. Můžu jít domů? A zrovna tak se cítím i teď. Psal jsem knihy a napsal jsem jich hodně. Prosím, už jsem udělal všecko, co se po mně jen chtělo. Můžu jít domů?“
SVÉRÁZNÝ SPISOVATEL K. V.
Do světa písemnictví vstoupil Vonnegut povídkami, které publikoval v tehdy masově čtených časopisech jako Esquire, McCall’s nebo Ladies Home Journal – a záhy se přidal k poválečným mistrům krátké prózy, jakými za oceánem byli Bernard Malamud, John Cheever či Irwin Shaw. Opíral se v nich o přirozenou hovorovou řeč, běžný jazyk středních vrstev plný konkrétních slov a všedních idiomů, a zároveň se řídil radou, kterou v Iowě dával všem spisovatelským adeptům, co mu kdy prošli pod rukama: „Nikdy nezařazujte větu, která nepřináší buďto nějaký postřeh o některé z postav, nebo posun v ději.“ Výsledkem byly jak krátké prózy odkrývající dilemata tzv. normálních občanů ve věku konzumu a uniformity a napadající mýtus ideálního předměstí nebo městečka, kde se všichni znají a nikdy se nic neděje, tak povídky zřetelně společensky výrazně angažované, poukazující na rasovou nerovnost, ohromné majetkové rozdíly, úřednickou rutinu, sílící roli financí, narůstající propast mezi generacemi či doutnající nespokojenost a vztek žen uvězněných v úloze manželky, matky a hospodyňky. Také ovšem tituly vracející se k druhé světové válce a líčící nekonečnou hloupost válečné mašinerie, prorůstání vojenskoprůmyslového komplexu s politickými a obecně mocenskými zájmy či črtající problémy navrátivších se veteránů s nediagnostikovaným (a tudíž neléčeným) posttraumatickým syndromem. A v neposlední řadě kousky pracující s prvky žánru sci-fi, které rozvinul a kultivoval v rozsáhlejších prózách jako Sirény z Titanu (The Sirens of Titan), Snídaně šampionů (Breakfast of Champions) nebo Časotřesení (Timequake). Jak autorovi skalní fanoušci dobře vědí, principy žánru zároveň podrýval i překonával už jen tím, že vyprávět nechával své alter ego, fiktivního dvojníka Kilgora Trouta, který coby neúspěšný spisovatel komentoval samu podstatu vědecko-fantastické metody. Kilgore Trout se přitom – podobně jako jeho největší fanoušek Eliot Rosewater, kterého známe hlavně z románu Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere (God Bless You, Mr. Rosewater) z roku 1965 – vynořuje hned v několika Vonnegutových dílech, a jako narativní prostředek je tak srovnatelný třeba i s formálními experimenty spisovatelova současníka Normana Mailera. Vonnegutovo dílo lze ovšem zároveň klasifikovat jako postmoderní v tom slova smyslu, že obdobně jako tvorba Thomase Pynchona či Donalda Barthelma smazává ostrou dělicí čáru mezi literaturou vážnou a pokleslou. Bez jakéhokoli respektu ke konvencím či historii literatury se opírá tu o grotesku, onde zas o surrealismus, k čemuž se ostatně Vonnegut v často citovaném rozhovoru pro prestižní literární periodikum The Paris Review vyjádřil následovně: „Domnívám se, že je nesmírně osvěžující, má-li literární tvůrce na mysli i něco jiného než jen dosavadní dějiny písemnictví. Literatura by neměla zahučet ve vlastní prdeli, abych tak řekl.“ Asi tedy není divu, že jeho legendární a dnes i kanonický román Jatka č. 5 svého času čelil, třebaže se zaobírá vážnými tématy jako osud, determinismus a svobodná vůle, právě v důsledku onoho svérázného využití v zásadě komických prostředků nařčením z obscénnosti. Neúprosné oko cenzora bdějícího nad kvalitou poskytovaného vzdělání bylo uchopením příhod vizionáře Billyho Pilgrima cestujícího časem na několika amerických školách vyvedeno z míry natolik, až seznalo, že výtisky románu je nutno nejen zakázat, ale taky spálit. K čemuž Vonnegut ve vzpomínkové knize Květná neděle (Palm Sunday) opatřené podtitulem autobiografická koláž z roku 1981 dodal pouze to, že jako jediný na celém světě profitoval z bombardování Drážďan pouze on, neboť díky románu Jatka č. 5 vydělal dva až tři dolary na každém zabitém člověku.
ČESKÝ ODKAZ
Programově provokující a antiintelektuálský byl ostatně Vonnegut ve všech svých esejistických textech. Jak připomíná kupříkladu v přednášce Osudy horší než smrt (Fates Worse than Death) – což je mimochodem název operující s hyperbolou i paradoxem, protože podle něj žádný takový osud není, neboť i otroctví bylo možné snášet s důstojností. Patrně právě proto mu elitářský časopis New Yorker nikdy neotiskl ani ň. A bytostně pragmaticky v duchu té nejlepší americké tradice se Vonnegut stavěl, což je skvěle zdokumentováno i v naší zemi, též k dění za někdejší železnou oponou. Když roku 1982 navštívil Brno a účastnil se jistěže oficiálního představení svého adaptovaného románu Dobrý den, pane Rosewater v Divadle Husa na provázku, neváhal ani improvizovaně besedovat s diváky. A když roku 1985 zavítal do Prahy, nebál se se členy Jazzové sekce sázet na Kačerově stromky, čímž viditelně, avšak přesto ne vyhraněně konfliktním způsobem podpořil socialistický underground. Asi i proto najdeme v českém kulturním kontextu odkazy na jeho díla v podstatě dodnes: viz třeba jednu z písní Petra Hapky či relativně nedávné filmy režiséra Petra Zelenky Knoflíkáři a Samotáři.
ŠKLEB GALAPÁG
Galapágy (Galapagos) jsou v pořadí jedenáctým románem Kurta Vonneguta, který čeští čtenáři znají rovněž díky dřívějšímu zdařilému překladu do slovenštiny. Název přitom zjevně odkazuje jak na samotné rovníkové souostroví, tak na anglického vědce Charlese Darwina, který právě tam provedl sérii svých vpravdě průkopnických pozorování a v jehož šlépějích autor posléze obrazně kráčel, když na Galapágy jako turista zavítal. Jak výstižně poznamenal, strávil na ostrovech zrovna tolik času jako Darwin, tj. dva týdny, ovšem s tím, že na jeho straně byly výhody, které Darwin rozhodně neměl. Všichni Vonnegutovi průvodci se totiž honosili doktorátem z biologie a měli motorové čluny, zatímco Darwin ve třicátých letech 19. století musel veslovat. A hlavně všichni včetně něj znali Darwinovu teorii evolučního vývoje, o které Darwin během svého pobytu logicky neměl valného ponětí, jelikož své poznatky shrnul, zanalyzoval a vydal ve svazku O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life) až roku 1859, tj. o dvě dekády později. Čímž budiž naznačeno, že v Galapágách se Vonnegut zaobírá otázkou lidské mysli z evoluční perspektivy. A zkoumá ji poté, co došlo ke globální finanční katastrofě způsobené chamtivostí, k válce a k dalšímu kolu ničení životního prostředí. Je to tudíž román v prvé řadě postapokalyptický, což je kategorie, která se zejména v době koronavirové krize a politických pohrom nejrůznějšího druhu dočkala, jak o tom svědčí znovuobjevené romány Kanaďanky Margaret Atwoodové Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale) či Afroameričanky Octavie Butlerové Podobenství o rozsévači (Parable of the Sower), značné obliby. A v druhé řadě román v jistém slova smyslu symbolický, pozoruhodný už svou strukturou: určitě nikoli náhodou je členěn do dvaapadesáti kapitol, což je číslo odpovídající počtu týdnů v roce, tedy číslo odměřující zbývající čas. Jistá americká recenzentka nazvala po přečtení Galapág Kurta Vonneguta postmoderním Markem Twainem pravděpodobně i proto, že v jeho verzi na starozákonní příběh o Noemově arše se nevyskytují živočišné druhy, nýbrž popkulturní přízní zahrnované celebrity. Samozřejmě spolu se synem Kilgora Trouta, veteránem války ve Vietnamu, resp. jeho duchem, a dále spolu s řadou narážek na Vonnegutovy oblíbené spisovatele, z nichž jsme už jmenovali Henryho Davida Thoreaua a Ambrose Bierce – a k nimž musíme na tomto místě přidat alespoň jednoho z amerických otců-zakladatelů Benjamina Franklina, mistra americké gotiky a hororu Edgara Allana Poea, modernistu T. S. Eliota, nesmrtelného dramatika Williama Shakespeara či nacisty zavražděnou židovskou dívku Anne Frankovou, po níž nám zůstal coby jeden z nejpůsobivějších odkazů literatury 20. století deník. A aniž bychom toho vyzradili příliš, pěkně podvratná je i Vonnegutova variace na darwinovskou strunu. Nepřežije totiž ten nejsilnější – a ani ten, který se dokáže nejlépe přizpůsobit… O Kurtu Vonnegutovi se toho na závěr dá říct mnohé. Výše zmíněný John Irving o něm tvrdil, že je jako nikdo jiný, a dokonce se ani nikomu jinému nepodobá, zatímco další současný prozaik Tom Wolfe prohlásil, že Vonnegut nikdy nebyl vtipný jen proto, aby byl vtipný. Sám autor zase s oblibou roztrušoval, že je „barbar“, který kulturně nejvíc vděčí Laurelovi a Hardymu, potažmo Charliemu Chaplinovi. Doufejme tedy, že se při sledování Galapág v Komedii diváci pobaví – ale taky posléze v soukromí zamyslí nad tím, proč že se vůbec smáli. A zdali by nějaký takový menší úšklebek neměli věnovat i sami sobě.
Autorkou textu je amerikanistka působící na FF UK, literární kritička a překladatelka Hana Ulmanová.
Tak se o svém uměleckém cíli v rozhovorech obvykle vyjadřoval Američan Kurt Vonnegut (1922–2007), autor, který za svou kariéru táhnoucí se přes půl století napsal čtrnáct románů, tři povídkové sbírky, pět her a pět svazků literatury faktu. Autor, jenž si za druhé světové války, kdy sloužil v armádě, uvědomil nebezpečí moderních technologií a vědy, a když poté pracoval v reklamě a propagaci, pochopil, jak lehké je ovlivnit životní styl milionů. Ironicky se strefoval jak do pokrytectví bílé střední třídy, tak do zničujícího vlivu televize, a plakáty s jeho fotografií visely v šedesátých letech za oceánem snad ve všech studentských kolejích. Pro mládež se tehdy stal hrdinou, jehož knihy patřily mezi bestsellery i v dalších třech desetiletích, a slyšet ho bylo i na prahu nového milénia. Ve své tvorbě využíval projevy i produkty masové kultury způsobem, který je akceptoval i zesměšňoval zároveň, a často se uchyloval ke karikatuře a černému, šibeničnímu humoru. Rytmus jeho textů se opírá o řečnické otázky a krátké odpovědi, originální vulgarismy, pravopisné novotvary a příznačné refrény jako „cililink“ nebo „silný tabák“, a jak se sám vyjádřil v článku nazvaném Jak psát stylově (How to Write With Style) z roku 1981, vlastnímu psaní věřil nejvíce, když se vyjadřoval jako člověk z Indianapolisu, kým ostatně taky byl. Když se rozhlížel kolem sebe, byl nevyhnutelně zklamaný, ale nebyl cynik: spíše byl nenásilně moralizující humanista, který věřil, že nás mohou zachránit laskavost a obyčejná slušnost. Kurt Vonnegut náleží – namátkou spolu s Arthurem Millerem nebo Josephem Hellerem – k velké generaci amerických spisovatelů, jejichž vírou v americký sen a výdobytky tzv. západní civilizace výrazně otřásla velká hospodářská krize třicátých let 20. století. A jelikož se v jeho dílech navíc ozývaly silné pacifistické tóny, vycházet mohla též v socialistickém Československu. Kultovním autorem, jehož některé hlášky doslova zlidověly, se tedy brzy stal i u nás, a to hlavně zásluhou svého tehdejšího dvorního překladatele Jaroslava Kořána (po něm se tohoto nelehkého úkolu pro dnes již zaniklé plzeňské nakladatelství Mustang ujal David Hájek a po něm převážně pro pražské Argo Jan Jirák, Miroslav Jindra, Zdeněk Beran, Matěj Turek, Richard Podaný, Ladislav Šenkyřík, Pavla Horáková a Jiří Popel). Ale taky proto, že sám Vonnegut originálně navazoval na to nejlepší z angloamerické literární tradice: nikoli na sofistikovanost, nýbrž na tzv. selský rozum představovaný Markem Twainem, ne na bezbřehý optimismus, ale na zdravou skepsi prolínající se prózou Ambrose Bierce a George Orwella, na sžíravou satiru Jonathana Swifta či mistrně napodobenou perspektivu naivního dítěte, jak ji známe z deníků transcendentalisty Henryho Davida Thoreaua.
K. VOLNOMYŠLENKÁŘ
Jeho cesta ke slávě přitom vůbec nebyla přímočará. Dětství strávil jako nejmladší ze tří sourozenců v Indianapolisu coby potomek německých přistěhovalců, kteří do USA přesídlili v polovině 19. století, a v poměrně movité rodině: otec i matka, kteří zaměstnávali černošskou kuchařku a pomocnici v domácnosti, ještě mluvili plynule německy, po první světové válce se však německé kultury vzdali. Malému Kurtovi běžně říkali pouze iniciálou K. a on sám si pak, aby se odlišil od otce Kurta, ke svému příjmení přidal Jr. Po krachu na newyorské burze roku 1929 se matčino jmění po předcích rozplynulo tak, že byla nucena prodat i zděděný porcelán, a Vonnegut Sr. přišel jako architekt o zakázky. Jako student Jr. nijak zvlášť nevynikal: snad jen tím, že si pod vlivem starších rodinných příslušníků zvolil na univerzitě biochemii coby tzv. praktický obor a z vlastní iniciativy aktivně přispíval do školních časopisů. V lednu 1943 se dal k armádě, v bojích byl v Evropě zajat a vězněn v Drážďanech, kde přežil spojenecké bombardování. Po návratu do USA se oženil se svou láskou ze střední, s níž měl tři děti, a další tři adoptoval poté, co mu zemřeli v rozpětí několika dnů sestra i švagr. Měl se tedy co ohánět: ve dne studoval na Chicagské univerzitě antropologii a pro místní noviny reportoval o dopravních nehodách a o vraždách, zatímco po nocích začal psát krátké povídky. Magisterskou práci však neobhájil; titul získal až roku 1971, kdy univerzita místo ní přijala román Kolíbka (Cat’s Cradle) z roku 1963. A když ho znechutilo jistěže za nemalé peníze podporovat filozofii firmy General Electric, že „ten nejdůležitější výrobek je pokrok“, přestěhoval se na Cape Cod, kde se živil vyučováním angličtiny. Přičemž opravdový průlom nepřišel ve chvíli, kdy se roku 1952 objevil jeho románový debut Mechanické piano (Player Piano), třebaže ho recenze v prestižním listu New York Times pochvalně srovnávala se slavným románem Brita Aldouse Huxleyho Konec civilizace (The Brave New World), ale až o třináct let později. Roku 1965 totiž Kurt Vonnegut přijal místo instruktora v proslulé spisovatelské dílně tvůrčího psaní při Iowské univerzitě a v otřískaném volkswagenu vyrazil na Středozápad. A byla to pro něj v době, kdy byl finančně i umělecky na dně, neměl nic v tisku a závisela na něm hromada dětí, záchrana. Dostal se do motivujícího prostředí, kde jedním z jeho studentů byl i John Irving, a získal stipendium Guggenheimovy nadace, které mu umožnilo procestovat východní Evropu včetně Drážďan. Jeho dlouho odkládaný nápad na satiru a velký americký román, kde by zúročil hodiny, kdy se s ostatními vězni a šesti strážnými ukrýval během spojeneckého náletu v ohromné ledničce v podzemním betonovém bunkru, a dny poté, během nichž musel odklízet trosky včetně spálených těl, tak konečně dostal pevnější tvar. Vždyť jak se sám později vyjádřil, o něčem tak nelogickém jako hrůzná smrt tisíců civilistů ve městě plném uměleckých pokladů, v důsledku čehož se navíc protinacistické armády nepohnuly ani o milimetr a ani jeden člověk se nedostal z nacistických koncentračních táborů ani o mikrosekundu dřív, nešlo přece psát konvenčně. Když pak Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five) roku 1969 vyšla, způsobila senzaci – mimo jiné i proto, že v době stále zuřící války ve Vietnamu nerezonovala jen mezi alternativně laděnými jedinci a komunitami. Hojně se prodávala nejen v paperbackových vydáních, přičemž se rázem vyšvihla mezi bestsellery a autorovi se vůbec poprvé dostalo pozornosti a uznání i u kritiky, která si ho už napříště nemohla dovolit ignorovat. Z Vonneguta se tak kromě spisovatele stala i významná veřejná osobnost, což byla role, kterou si sice nijak zvlášť nepřál, ale vždy se jí zhostil se vší parádou: ať už vystupoval na promocích, na zahájeních akademického roku, nebo třeba při netradičních kázáních v newyorském kostele svatého Klementa.
Oproti své první manželce, s níž se rozvedl poté, co se přiklonila k hodně ortodoxně pojímanému křesťanství, byl totiž sice volnomyšlenkář a téměř až ateista, ale zároveň měl svou víru. Víru v rodinnou soudržnost a lidskou vzájemnost, kterou sám nepřestával dokazovat ani poté, co si roku 1979, kdy už natrvalo přesídlil do metropole, konkrétně přímo do jejího středu na Manhattan, vzal za manželku vynikající fotografku Jill Krementzovou, s níž hned po sňatku adoptoval malou holčičku. Nebo i na sklonku života, kdy ještě pořád neváhal, vyžadovala-li si to situace, osobní přítomností podpořit avantgardní divadelní festival v bohémské čtvrti Lower East Side. Na ikonických vyobrazeních má Kurt Vonnegut vždy elegantní knírek, lehce zkřivený úsměv a v ruce cigaretu. Jak sám v nadsázce opakovaně podotýkal, kouřil cigarety Pall Mall bez filtru – a jelikož byl ještě v třiaosmdesáti naživu, hodlal žalovat výrobce, že mu nedopřál dřívější smrt. A stejně vtipně se vracel i k vlastnímu pokusu o sebevraždu, kdy se roku1984 v návalu těžkých depresí pokusil zabít kombinací prášků a alkoholu. Na rozdíl od své matky, která opravdu spáchala roku 1944 sebevraždu a také se pokoušela psát, však dokázal psát výborně až do poslední chvíle, což skvěle ilustruje svazek Muž bez vlasti (A Man Without a Country) z roku 2005, jehož se v řádu týdnů prodalo v USA 250 000 výtisků. Je to sžíravý útok na Bushovu administrativu a její válečné tažení v Iráku, které mu svými pomýlenými cíli a absurditou patrně nikoli náhodou připomínalo jak Drážďany, tak Hirošimu (a zdá se, že čas ukazuje, že plným právem). Uměl ale také psaní zabalit se ctí, o čemž zase svědčí jeho komentář pro časopis Rolling Stone poté, co roku 2006 oznámil, že svůj dlouho očekávaný román Kdyby dnes žil Bůh (If God Were Alive Today) prostě nedokončí: „Vzdal jsem to… zkrátka nebude…. Armáda si mě u sebe nechávala proto, že jsem uměl psát na stroji, takže jsem zaznamenával dodávky zboží a podobné věci. Měl jsem z toho následující pocit: Prosím, už jsem udělal všecko, co se po mně chtělo. Můžu jít domů? A zrovna tak se cítím i teď. Psal jsem knihy a napsal jsem jich hodně. Prosím, už jsem udělal všecko, co se po mně jen chtělo. Můžu jít domů?“
SVÉRÁZNÝ SPISOVATEL K. V.
Do světa písemnictví vstoupil Vonnegut povídkami, které publikoval v tehdy masově čtených časopisech jako Esquire, McCall’s nebo Ladies Home Journal – a záhy se přidal k poválečným mistrům krátké prózy, jakými za oceánem byli Bernard Malamud, John Cheever či Irwin Shaw. Opíral se v nich o přirozenou hovorovou řeč, běžný jazyk středních vrstev plný konkrétních slov a všedních idiomů, a zároveň se řídil radou, kterou v Iowě dával všem spisovatelským adeptům, co mu kdy prošli pod rukama: „Nikdy nezařazujte větu, která nepřináší buďto nějaký postřeh o některé z postav, nebo posun v ději.“ Výsledkem byly jak krátké prózy odkrývající dilemata tzv. normálních občanů ve věku konzumu a uniformity a napadající mýtus ideálního předměstí nebo městečka, kde se všichni znají a nikdy se nic neděje, tak povídky zřetelně společensky výrazně angažované, poukazující na rasovou nerovnost, ohromné majetkové rozdíly, úřednickou rutinu, sílící roli financí, narůstající propast mezi generacemi či doutnající nespokojenost a vztek žen uvězněných v úloze manželky, matky a hospodyňky. Také ovšem tituly vracející se k druhé světové válce a líčící nekonečnou hloupost válečné mašinerie, prorůstání vojenskoprůmyslového komplexu s politickými a obecně mocenskými zájmy či črtající problémy navrátivších se veteránů s nediagnostikovaným (a tudíž neléčeným) posttraumatickým syndromem. A v neposlední řadě kousky pracující s prvky žánru sci-fi, které rozvinul a kultivoval v rozsáhlejších prózách jako Sirény z Titanu (The Sirens of Titan), Snídaně šampionů (Breakfast of Champions) nebo Časotřesení (Timequake). Jak autorovi skalní fanoušci dobře vědí, principy žánru zároveň podrýval i překonával už jen tím, že vyprávět nechával své alter ego, fiktivního dvojníka Kilgora Trouta, který coby neúspěšný spisovatel komentoval samu podstatu vědecko-fantastické metody. Kilgore Trout se přitom – podobně jako jeho největší fanoušek Eliot Rosewater, kterého známe hlavně z románu Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewatere (God Bless You, Mr. Rosewater) z roku 1965 – vynořuje hned v několika Vonnegutových dílech, a jako narativní prostředek je tak srovnatelný třeba i s formálními experimenty spisovatelova současníka Normana Mailera. Vonnegutovo dílo lze ovšem zároveň klasifikovat jako postmoderní v tom slova smyslu, že obdobně jako tvorba Thomase Pynchona či Donalda Barthelma smazává ostrou dělicí čáru mezi literaturou vážnou a pokleslou. Bez jakéhokoli respektu ke konvencím či historii literatury se opírá tu o grotesku, onde zas o surrealismus, k čemuž se ostatně Vonnegut v často citovaném rozhovoru pro prestižní literární periodikum The Paris Review vyjádřil následovně: „Domnívám se, že je nesmírně osvěžující, má-li literární tvůrce na mysli i něco jiného než jen dosavadní dějiny písemnictví. Literatura by neměla zahučet ve vlastní prdeli, abych tak řekl.“ Asi tedy není divu, že jeho legendární a dnes i kanonický román Jatka č. 5 svého času čelil, třebaže se zaobírá vážnými tématy jako osud, determinismus a svobodná vůle, právě v důsledku onoho svérázného využití v zásadě komických prostředků nařčením z obscénnosti. Neúprosné oko cenzora bdějícího nad kvalitou poskytovaného vzdělání bylo uchopením příhod vizionáře Billyho Pilgrima cestujícího časem na několika amerických školách vyvedeno z míry natolik, až seznalo, že výtisky románu je nutno nejen zakázat, ale taky spálit. K čemuž Vonnegut ve vzpomínkové knize Květná neděle (Palm Sunday) opatřené podtitulem autobiografická koláž z roku 1981 dodal pouze to, že jako jediný na celém světě profitoval z bombardování Drážďan pouze on, neboť díky románu Jatka č. 5 vydělal dva až tři dolary na každém zabitém člověku.
ČESKÝ ODKAZ
Programově provokující a antiintelektuálský byl ostatně Vonnegut ve všech svých esejistických textech. Jak připomíná kupříkladu v přednášce Osudy horší než smrt (Fates Worse than Death) – což je mimochodem název operující s hyperbolou i paradoxem, protože podle něj žádný takový osud není, neboť i otroctví bylo možné snášet s důstojností. Patrně právě proto mu elitářský časopis New Yorker nikdy neotiskl ani ň. A bytostně pragmaticky v duchu té nejlepší americké tradice se Vonnegut stavěl, což je skvěle zdokumentováno i v naší zemi, též k dění za někdejší železnou oponou. Když roku 1982 navštívil Brno a účastnil se jistěže oficiálního představení svého adaptovaného románu Dobrý den, pane Rosewater v Divadle Husa na provázku, neváhal ani improvizovaně besedovat s diváky. A když roku 1985 zavítal do Prahy, nebál se se členy Jazzové sekce sázet na Kačerově stromky, čímž viditelně, avšak přesto ne vyhraněně konfliktním způsobem podpořil socialistický underground. Asi i proto najdeme v českém kulturním kontextu odkazy na jeho díla v podstatě dodnes: viz třeba jednu z písní Petra Hapky či relativně nedávné filmy režiséra Petra Zelenky Knoflíkáři a Samotáři.
ŠKLEB GALAPÁG
Galapágy (Galapagos) jsou v pořadí jedenáctým románem Kurta Vonneguta, který čeští čtenáři znají rovněž díky dřívějšímu zdařilému překladu do slovenštiny. Název přitom zjevně odkazuje jak na samotné rovníkové souostroví, tak na anglického vědce Charlese Darwina, který právě tam provedl sérii svých vpravdě průkopnických pozorování a v jehož šlépějích autor posléze obrazně kráčel, když na Galapágy jako turista zavítal. Jak výstižně poznamenal, strávil na ostrovech zrovna tolik času jako Darwin, tj. dva týdny, ovšem s tím, že na jeho straně byly výhody, které Darwin rozhodně neměl. Všichni Vonnegutovi průvodci se totiž honosili doktorátem z biologie a měli motorové čluny, zatímco Darwin ve třicátých letech 19. století musel veslovat. A hlavně všichni včetně něj znali Darwinovu teorii evolučního vývoje, o které Darwin během svého pobytu logicky neměl valného ponětí, jelikož své poznatky shrnul, zanalyzoval a vydal ve svazku O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life) až roku 1859, tj. o dvě dekády později. Čímž budiž naznačeno, že v Galapágách se Vonnegut zaobírá otázkou lidské mysli z evoluční perspektivy. A zkoumá ji poté, co došlo ke globální finanční katastrofě způsobené chamtivostí, k válce a k dalšímu kolu ničení životního prostředí. Je to tudíž román v prvé řadě postapokalyptický, což je kategorie, která se zejména v době koronavirové krize a politických pohrom nejrůznějšího druhu dočkala, jak o tom svědčí znovuobjevené romány Kanaďanky Margaret Atwoodové Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale) či Afroameričanky Octavie Butlerové Podobenství o rozsévači (Parable of the Sower), značné obliby. A v druhé řadě román v jistém slova smyslu symbolický, pozoruhodný už svou strukturou: určitě nikoli náhodou je členěn do dvaapadesáti kapitol, což je číslo odpovídající počtu týdnů v roce, tedy číslo odměřující zbývající čas. Jistá americká recenzentka nazvala po přečtení Galapág Kurta Vonneguta postmoderním Markem Twainem pravděpodobně i proto, že v jeho verzi na starozákonní příběh o Noemově arše se nevyskytují živočišné druhy, nýbrž popkulturní přízní zahrnované celebrity. Samozřejmě spolu se synem Kilgora Trouta, veteránem války ve Vietnamu, resp. jeho duchem, a dále spolu s řadou narážek na Vonnegutovy oblíbené spisovatele, z nichž jsme už jmenovali Henryho Davida Thoreaua a Ambrose Bierce – a k nimž musíme na tomto místě přidat alespoň jednoho z amerických otců-zakladatelů Benjamina Franklina, mistra americké gotiky a hororu Edgara Allana Poea, modernistu T. S. Eliota, nesmrtelného dramatika Williama Shakespeara či nacisty zavražděnou židovskou dívku Anne Frankovou, po níž nám zůstal coby jeden z nejpůsobivějších odkazů literatury 20. století deník. A aniž bychom toho vyzradili příliš, pěkně podvratná je i Vonnegutova variace na darwinovskou strunu. Nepřežije totiž ten nejsilnější – a ani ten, který se dokáže nejlépe přizpůsobit… O Kurtu Vonnegutovi se toho na závěr dá říct mnohé. Výše zmíněný John Irving o něm tvrdil, že je jako nikdo jiný, a dokonce se ani nikomu jinému nepodobá, zatímco další současný prozaik Tom Wolfe prohlásil, že Vonnegut nikdy nebyl vtipný jen proto, aby byl vtipný. Sám autor zase s oblibou roztrušoval, že je „barbar“, který kulturně nejvíc vděčí Laurelovi a Hardymu, potažmo Charliemu Chaplinovi. Doufejme tedy, že se při sledování Galapág v Komedii diváci pobaví – ale taky posléze v soukromí zamyslí nad tím, proč že se vůbec smáli. A zdali by nějaký takový menší úšklebek neměli věnovat i sami sobě.
Autorkou textu je amerikanistka působící na FF UK, literární kritička a překladatelka Hana Ulmanová.