NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VROUCÍ OBJETÍ

Patricie Poráková a Javier Antar jsou tangueros, profesionální tanečníci a učitelé tanga. Díky tangu se seznámili a tango ve své pražské taneční škole Tangonexion také vyučují. Studenty odvážejí i do Buenos Aires, aby věděli, zač je toho loket. Po Argentině se jim stýská, ale Javier je rád, že tam nežije. Je tam moc rozptýlení, moc legrace. V Praze mají víc času na práci.

Jak jste se dostali k tangu?
Javier Antar: Pocházím ze severozápadní Patagonie, blízko hranic s Chile. V mé rodině byl každý psychoanalytikem. Já byl normální kluk a viděl jsem docela jasně, jak by můj život vypadal. Potřeboval jsem něco riskantnějšího. Nějaký čas jsem měnil zaměstnání a pak jsem náhodou někde tancoval tango a od prvního okamžiku se mi to zalíbilo. Ale pro Argentince je nemyslitelné, že by si mohl vydělávat na živobytí tancováním, je to jenom zábava. Pak jsme s dívkou, se kterou jsem chodil, dostali pozvání tancovat ve Spojených státech a v Evropě. Ve čtyřiadvaceti letech jsem strávil dva měsíce na cestách, vlastně už na turné, a pomalu neutratil ani korunu. Tancovali jsme, učili a mě to trklo: Haló, Javiere, tohle bys měl dělat! Když jsem přijel zpátky a vrátil se na univerzitu, okamžitě jsem věděl, že tam nepatřím. Skončil jsem a začal tančit. Od té doby jsem s tangem objel téměř celý svět.

A jak se stane českému děvčeti z Karlových Varů, že propadne tangu?
Patricie Poráková: Od malička jsem tancovala. Věnovala jsem se také divadlu s Hanou Frankovou a zpívala. Po střední jsem odjela stopem do Španělska a rok a půl jsem pracovala na poli, sbírala jsem olivy a pomeranče a naučila se pěkně lidově španělsky. Na Ibize jsem propadla afro a flamencu, a tak jsem odjela do Barcelony. Studovala jsem u Jacquesa Le Cocka a pokračovala ve flamencu, afro, butó, contemporary, contact-improv, flying- -theatre… Můj tehdejší přítel, Argentinec, nám jednou zaplatil kurz tanga. Hrozně jsem se bránila, nechtěla jsem tancovat v páru. Ale vzápětí jsem tomu úplně propadla. Vrátila jsem se do Prahy, kde jsem dostala nabídku od Viliama Dočolomanského z Farmy v jeskyni a pracovala jsem s nimi asi osm let. Po celou dobu jsem stále tango studovala, tančila a vyučovala. A na tango festivalu v Praze v roce 2010 jsme se potkali s Javierem. První tanec byl naprostá katastrofa! Naštěstí při druhém se to zlomilo a já jsem zůstala naprosto očarovaná. Od té doby tango začalo převládat, prodala jsem byt v Karlových Varech a částečně se přesunula do Argentiny, abych se ho naučila a nasákla jím skrz naskrz.

Čím vás Javier dostal?
PP: Musela jsem se přizpůsobit jiné kvalitě tance, naprosto subtilnímu napojení a komunikaci. S tím jsem do té doby neměla zkušenost, myslím s tak kvalitním tanečníkem. Byla jsem fascinovaná silou jemnosti a intenzitou propojení.

V čem je tango specifické?
PP: V začátcích byl tanec velmi jednoduchý. Prostý a zásadní byl dotek, cítit kůži a hřejivost, teplo druhého člověka.
JA: Při tangu kontakt pořád vychází z objetí. V tom je speciální.
PP: Ještě přesněji z vroucného objetí. Nesmí v tom být napětí, to pak ovlivňuje pohyb celého těla. Musíte se do druhého propadnout se vším všudy, jak do polštáře. Je potřeba upřímnosti, otevřenosti, odvahy.
JA: Ano, není to taneční pozice, ale vroucnost objetí, ve kterém se cítíš „jako doma“, ať už v páru vedeš, nebo následuješ. Objetí nemůžeš falšovat, a když ho zfalšuješ, poznám to.

I když tančíte s někým úplně neznámým?
PP: Říkáme tomu rozplynout se jeden v druhém. Stanete se jedním tělem s dvěma srdci a čtyřma nohama. Psychologickým jádrem tanga jsou jistota, sebevědomí a současně pokora. Abychom mohli naslouchat a komunikovat. Tango je fyzický rozhovor.

Pocity, které jdou dost proti sobě.V čem sebevědomí a v čem pokora?
PP: Myslíte? Tango je setkání. Sebevědomí nám dá jasnost a zřetelnost pohybu a pokora upřímné uvědomění si sebe sama, svého místa, své situace, své emoční nálože. A ještě je potřeba odvaha. Ve chvíli, kdy jdeme tancovat a noříme se do objetí s druhým, dáváme všanc vše, co v tu chvíli máme, čím v tu chvíli jsme. Říká se také, že tango je romance na tři minuty. A jméno vašeho partnera se třeba nikdy nedozvíte.

Není přece jenom tango v našich zeměpisných šířkách trochu rozpačité?
JA: Je něco jiného, co ty vidíš zvenku, a úplně jiné může být to, co cítí ti dva ve společném objetí. Říkám svým studentům: Jestli chceš, abys byl žádaným tanečníkem, nestarej se o to, jak vypadají tvoje kroky, je jedno, jestli jsi elegantní. Ale žena, se kterou tancuješ, se s tebou musí cítit dobře. Prostě se osprchuj a chovej se pěkně.
PP: Sprcha je moc důležitá. (smích)
JA: To, co si myslí ti druzí, na to se vykašli. V tom je vlastně ten trik.
PP: Není důležitá vizuální atraktivnost, ale to, jak partnera obejmete, jak se vzájemně dokážete nacítit. Jak si to spolu dokážete užít, forma je druhořadá. Je důležité, že do toho jdete prostě se vším všudy! Velmi ráda sleduji argentinské tango tanečnice, když vyráží na parket, když jdou dělat show. Říká se tomu: „Va a la guerra.“ („Jde do války.“) Ten samý výraz se používá i pro sex. Celý rituál kolem je velká legrace. Ženy po sobě vzájemně pokřikují: „Jaká samice, jaká kobyla, myslí tím nadržená…“ Nebo: „Bohyně!“ A tak podobně.

Existuje víc druhů, stylů tanga?
JA: Můj učitel říkal, že jsou jenom dva druhy tanga. Dobré a špatné. Tango není pro každého, ale tancovat ho může každý. Ať tančím tak, nebo tak, vždycky jsem to já a tančím ze sebe a za sebe.
PP: Tango nemá žádnou instituci, která by mohla potvrdit nebo vyvrátit různé domněnky. Tango nikdo nevymyslel, vytvořilo „samo sebe“ z politické a sociálně-kulturní situace.
JA: V Argentině nebylo žádné hnutí, v ničem. Jediným hnutím bylo přežít a taková byla i hudba. Existuje shoda, že tango vzniklo v letech 1875–1880. Jeden z prvních „skladatelů“ takzvaného tanga byl Villoldo. Zpíval písničky, které byly velmi jednoduché, o nic neusiloval, jen hrál na kytaru a zpíval o tom, co viděl a zažil na ulici.

Tango není rozverný a bujarý tanec. Tango je melancholické, smutné. Proč?
JA: V Argentině bylo v době, kdy vznikalo, obrovské množství emigrantů z Evropy, kterým se stýskalo po domově. Většina z nich šla do Argentiny, protože tam viděli příslib lepšího života. Všechno opustili, ale úspěch a štěstí nenašli. Většinu tangové hudby napsali hudebníci, jejichž rodiče, nebo oni sami, přišli z Evropy.
PP: A smutek pramenil z toho, že si uvědomovali, že se nikdy nevrátí. V tangu je „saudade“, to je slovo z brazilské portugalštiny a těžko se překládá, ale znamená „tesknou touhu po tom, co je zpět nedosažitelné“. V čase i v prostoru…

Co je v té hudbě španělského, co přijali „evropští imigranti“ jako dědictví conquistadorů?
JA: Španělé měli zásadní vliv, všichni se celá staletí dívali pořád směrem ke Španělsku. Argentina předtím, než se stala Argentinou, byla provincií a její kultura pořád vzhlíží k Evropě, k bohatší a silnější autoritě jako k nějaké otcovské silné figuře. Myslím si, že to trvá dodnes. Pamatuji si slova mého učitele z univerzity, který řekl, že dokud my Argentinci neuvěříme tomu, že jsme Argentinci, a budeme pořád hledět někam ven a hledat tam řešení, budeme mít problémy. Musíme si pomoct sami.

O čem je podle vás příběh Maríi de Buenos Aires od Ástora Piazzolly? Učíte herce a tanečníky tancovat tango, Patricie zkoumala skryté významy libreta, kterému není snadné porozumět, Javier bude hrát Duendeho, zásadní postavu „tango operety“ Horacia Ferrera.
PP: Jedna z nejúžasnějších věcí, které nám paradoxně přihrála pandemie a kvůli které jsme uvázli v Praze, bylo potkat Lenku Vagnerovou a její company. Lenka mi jedné červnové noci napsala, jestli nejsem náhodou v Praze a nemohla bych jim dát workshop tanga, přičemž mi pověděla o Maríi de Buenos Aires. Věděla jsem, oč jde, i když teď vím, že jen zdánlivě. Čím více se do toho nořím, zjišťuju, že jsem neměla ani potuchu o komplexnosti tohoto díla. Piazzolla je geniální skladatel a bandoneonista, svým dílem posunul tango hudbu daleko za své obzory a proslavil ji po celém světě.

Krásný, básnický překlad pro divadlo udělal Vít Kazmar, ale když jsme si o něm povídali, naráželi jsme na spoustu tajemností a nepochopitelností.
PP: Právě! Ano, Vít to udělal skvěle. Když jsem dostala do ruky libreto Horacia Ferrera, kterého mám strašně ráda, hned mi bylo jasné, že mám v ruce „delirium“, které bude třeba rozluštit. Ferrer je známý tím, jak se vyžívá v tvoření nových slov, trhá je, otáčí, kroutí a spojuje. A nemůže se nabažit lunfardem! Libreto je jím prodchnuté. Věděla jsem také, že tohle sama nerozlousknu. Konzultovala jsem proto se znalcem v oboru divadla, historie, tanga a jazyků Albertem Monterem a dalšími kolegy z taneční komunity z Buenos Aires, kteří se zabývají historií.

Začněme tím, co je lunfardo?
PP: Lunfardo není španělština a není to ani argentinská španělština. Je to slang, který vznikl na přelomu 19. a 20. století mezi vězni jako tajný dorozumívací prostředek. Poté se rozšířil mezi spodinu a od té doby přežil hlavně díky tangu. V tango písních a komunitě se používají některé výrazy velmi běžně a některé je třeba vypátrat. Člověk, který nežije uvnitř tango světa, mu těžko může rozumět.

Takže o čem je příběh Maríi?
PP: To by asi vydalo na samostatný rozhovor. Ve zkratce… Příběh města Buenos Aires symbolicky vtělený do příběhu dívky z předměstí, která se fatálně zamiluje do tanga, to ji vzápětí zničí a uvrhne do podsvětí Ferrerovy mysli. Jeho slova dobarvila Piazzollův hudební vesmír toužící po uznání od Buenos Aires, kterého se mu nedostalo. V tom příběhu každá postava touží po něčem, co nemůže mít. Jako tango, které nikdo nevymyslel a nikdo je nemůže vlastnit. Když už si myslíte, že to máte, je to jen sebeklam, je to pryč… Jsem vděčná, že na tom můžu pracovat právě s Lenkou a s její nezkrotnou imaginací propojovat tango a fyzické divadlo.
JA: Pro mě je María de Buenos Aires symbolický příběh vyprávěný prostřednictvím ženy, která žije ve fatálním podsvětí, v minulosti Buenos Aires. A moc mě těší učit tango jiné umělce, obzvláště v kontextu pevně daného příběhu, to je ohromně zajímavé.

Je pro vás těžké naučit se mluvenou roli Duendeho?
JA: Je to náročné, ale zároveň mi to dává určitou svobodu. Postava Duendeho vysvětluje fantastickou, symbolickou povahu hry a na druhou stranu – když se v Buenos Aires mluví o magické atmosféře na koncertě, výraz: „bylo to duende“, je velmi běžný. Myslí se tím, že to má duchovní rozměr.

Autorkou dvojrozhovoru je dramaturgyně Městských divadel pražských Kristina Žantovská.