ŽIVOT JE TANGO

V Argentině si občas někdo nahlas povzdechne a řekne: „život je tango.“ Myslí tím, že život je něco nevyzpytatelného, sentimentálního, vášnivého a melancholického, smutného i trochu rozverného. Prostě tango.

Tango totiž není jen tanec. Je to i hudba a poezie nebo, chcete-li, tančená poezie. Pro někoho životní styl, pro jiného kulturní dědictví Argentiny, či naopak jedno velké, nekonečné klišé. Ale nikomu v Argentině není tango jedno. Správně bychom ale neměli hovořit o tangu, nýbrž o gotanu, což je slovo, kterým se označuje v městském nářečí lunfardo rozšířeném v Buenos Aires. V lunfardu byla také napsána většina prvních tangových textů, ale postupně se od lunfarda upouštělo, jak tango začalo pronikat do rozhlasu a na filmová plátna. Lunfardu, podobně jako třeba brněnskému hantecu, totiž rozumějí převážně porteños, tedy obyvatelé Buenos Aires.

NEDOSTATEK ŽEN
Lunfardo, stejně jako tango, vznikalo v přístavech a chudinských čtvrtích města, které se v druhé polovině 19. století začalo plnit emigranty z Evropy. Bylo zrušeno otroctví a v zemi, více než třicetkrát větší než Česká republika, neměl najednou kdo pracovat. S industrializací a vznikem továren se do města začali stěhovat také obyvatelé pampy gauchos a tehdejší vlády, aby zvýšily počet obyvatel a pracovní síly, rozjely ohromnou kampaň a slibovaly lidem z Evropy půdu a bohatství nebo přinejmenším ubytování a práci po příjezdu zaoceánským parníkem. Během několika imigračních vln se pak do Argentiny přistěhovala pestrá směsice statisíců lidí především z chudých oblastí Španělska, jako byla Galicie, nebo z Itálie, Německa, Polska, Litvy, Čech, Moravy, Slovenska, Ruska či Francie. Nicméně, mnoho z nich nikdy žádného zázračného zbohatnutí nedosáhlo. Naopak. Práce s přílivem mohutných imigračních vln (které tehdejší vlády nezvládaly dobře organizovat) ubývalo a přístavy i chudinské čtvrti se začaly plnit frustrovanými mladými muži. Ti dali veškeré úspory za lodní lístek, často zanechali doma rodiny či snoubenky a potloukali se bezprizorně městem, kde se zoufale nedostávalo nejen práce, ale i žen. Ty, které ve městě byly, držely jejich rodiny pod zámkem a do nebezpečných ulic je nepouštěly. Počet mužů tehdy převyšoval počet žen stotisíckrát. V přístavech a chudých čtvrtích žily také tisíce bývalých otroků a původního indiánského obyvatelstva. Setkávali se na místech, v nichž hráli a zpívali a kterým se říkalo tango. Emigranti začali tuto africkou hudbu poslouchat, přidávali k ní ale také to, co si každý přivezl ze staré vlasti. Německý nástroj bandoneon, Italovy housle, valčík a flamencové kroky, africký a indiánský rytmus a tklivé slovanské tóny. Začala vznikat hudební fúze, na kterou se také dalo tančit. Jenže žen byl nedostatek, a tak muži tančili nejdříve s muži. Vznikl tím unikátní, mužský typ tance, ke kterému se ženy přidaly až postupně. Muži totiž nacvičovali tanec společně, protože chodili do nevěstinců, kde byl také nedostatek žen, a ty si své klienty vybíraly právě podle jejich tanečních dovedností. Původně se mužům tančícím tango říkalo „milongueros“, což bylo hanlivé označení těch, kteří vyhledávají služby prostitutek. První tangové texty byly nejprve spíš žertovné a měly gauchovské a venkovské náměty, ale postupně se začalo zpívat především o stesku, melancholii, městském prostředí, vyhnanství. Nejznámější tangový zpěvák Carlos Gardel už zpíval především o opouštění. O ženách, které svého milého, tzv. guapa, opouští pro někoho lépe situovaného. A jejich zklamaný amant tíhu odmítnutí neunese, vytahuje zbraň a svou milou raději zabije, než aby o ni přišel kvůli jinému muži. Od tohoto motivu je odvozená častá tangová figura „ženy, která padá“ – buď umírá, nebo ji milenec zachytí v jejím smrtelném pádu.

STARÁ GARDA
Příběh vzniku tanga, v němž se mísily všechny možné vlivy a estetiky, měl tedy veškeré atributy stát se něčím, čemu posléze podlehne celý svět. Zlatá éra tanga nastala ve dvacátých a čtyřicátých letech minulého století, po první světové válce. Argentina pohádkově zbohatla na dodávkách hovězího a dalších potravin do válkou postižené Evropy a s ekonomickým rozvojem se mohla také doširoka rozmáchnout tangová kultura. S tím byl spojen nástup rozhlasu a prvních nahrávacích společností. Tango přestalo být považováno za nebezpečný fenomén charakteristický pro spodinu, ale dostávalo se i do salonů vyšších vrstev. Synové bohatých, kteří jezdili studovat do Evropy, si tango přibalili do kufrů, a tak se nový tanec dostal až do Paříže, a ta si pak prodělala horečku tangomanie. A co bylo moderní v Paříži, to pak za moderní uznal celý svět. Tango se začalo tančit doslova všude a zažívalo svůj zlatý věk, kterému se v Argentině dodnes říká „stará garda“. Nicméně, v padesátých a šedesátých letech se s nástupem vojenských diktatur tango a tančírny dostávají na černou listinu. Tehdejší mladá generace poslouchá a tančí mnohem častěji rokenrol či swing. A na hudbu „staré gardy“ se dívá jako na něco, co patřilo do vzpomínek rodičů nebo prarodičů. Až v sedmdesátých letech minulého století začíná tango znova ožívat. K jeho popularitě nesmírně přispěla dvojice kultovních tanečníků María Nieves Regová a Juan Carlos Copes. „Tanec – to byla zábava chudých. Chudobou jsme páchli na sto honů a jediné, co jsme měli, bylo tango,“ říká María Nieves v dokumentu Naše poslední tango. Oba se poznali v tančírně a stvořili společně jedinečný taneční styl. A když se pak již na vrcholu své kariéry spojili s hudebníkem Ástorem Piazzollou, který tango dostal na úroveň vážné hudby, zrodila se nová, celosvětová vlna zájmu o tango, o níž se dá říci, že trvá dodnes. Na generaci Piazzolly, Maríe Nieves a Juana Carlose Copese navazuje mnoho hudebníků, tanečníků i uměleckých uskupení, kteří do tradiční směsice vlivů přidávají elektronickou hudbu, filmové záběry nebo nové texty. Gotan Project například zhudebňuje texty Julia Cortázara z jeho kultovního románu Nebe, peklo, ráj.

TANEC VŠECH
Na tangu je totiž dodnes přitažlivá jeho základní premisa – a tou je improvizace. Tango je tanec, v němž není přesně dána podoba tanečních kroků ani jejich pořadí. Základní figura spočívá v tom, že někdo vede a druhý se nechává vést, ale v tomto tanci (odhlédneme-li od jeho sportovní formy, která vznikla v Anglii a s klasickým tangem nemá téměř nic společného) jde především o intimitu. O tzv. kulaté držení, kdy se oba taneční partneři naklání těsně k sobě (což bylo ve dvacátých letech považováno za vrchol obscénnosti) a tančí společně tanec vášně, protřelosti, nevinnosti, ale i hlubokého porozumění, něhy a především melancholie. Někdo by mohl namítnout, že tangové příběhy připomínají jakousi zhudebněnou červenou knihovnu. V té ale chybí další neodmyslitelná ingredience správného tanga. Tou jsou hořkost a melancholie. Melancholie chudých vyděděnců, kteří přišli o své sny a potloukají se nocí v přístavu, kde propijí a protančí své mládí. Mají jen staré taneční boty a svá těla, kterými je možné vyjádřit všechno na světě. Přesně tohle ztělesňovalo taneční umění Maríe Nieves Regové a Juana Carlose Copese, kteří byli sice i manželským a mileneckým párem, ale záhy se rozešli. Nicméně jejich společný tanec a láska k tangu vydržely skoro padesát let. Tango se v Buenos Aires tančí dodnes, můžete se s ním setkat nejen v nočních tančírnách, klubech, kabaretech a kavárnách. Na široké třídy města se snáší listí platanů a stovky tanečních tangových škol zdarma předvádí své umění, přičemž kolemjdoucí si mohou přímo v ulicích vyzkoušet zatancovat tango. Kapely často vyhrávají na pouličních bleších trzích nebo v ulicích doprovázejí slavnosti. Málokterá velká rodinná oslava se obejde bez toho, aby se na ní, ke konci radovánek, nepustilo tango „staré gardy“ a lidé se nedali pomalu do tance. Často spolu tančí i dvě ženy, většinou staré vdovy, nebo dva muži. Tango je totiž tanec všech, kteří prožívali život naplno. S vášní, ztrátami, pády a nostalgií. Je to tanec obyvatel kosmopolitního, zchudlého města, plného vzpomínek a elegantní dekadence. Města, jež má lidské, hudební, literární i taneční fúze zakódované ve své DNA. Města, o jehož obyvatelích se říká, že jsou to Italové, co mluví španělsky, a myslí si, že jsou Francouzi. Města, v němž je nostalgie po starých časech životním stylem a kde je život vždycky a za všech okolností tango.


Autorkou textu je hispanistka, spisovatelka a publicistka Markéta Pilátová.