TANEC VÁM NIC NEDARUJE

Choreografka a režisérka Lenka Vagnerová s herci a tanečníky právě zkouší tanečně hudební inscenaci, takzvanou tango operetu, María de Buenos Aires, která bude mít premiéru v prosinci v divadle ABC. Povídaly jsme si tedy mimořádně o tangu a také o Michaelu Jacksonovi, Ivanu Acherovi, tréninku, odpočinku i pivu.


Jste osobností z titulní strany. Jaká fotka vás nejlépe charakterizuje?
Asi by měla být pořízená v sále, během zkoušení. Možná náhodou, abych o tom ani nevěděla. Nechtěla bych se připravovat a pak se nějak stylizovat. Nemám vlastně ani moc portrétních fotek, ráda používám spíš snímky ze svých inscenací.

Na titulce máte portrét od Patrika Boreckého, který byl vyfocen ve zkušebně a na kterém jste choreografka rukou vašich tanečníků. Jak se udál váš přerod z tanečnice na choreografku? Nebo jste vždy byla tanečnice-choreografka?
Vždy jsem přemýšlela, proč to dělám, proč tancuji právě takto, kam konkrétní pohyby vedou. A postupně se to přelilo na druhou stranu. V tanci si ale musíte projít dřinou a řeholí, naučit se řemeslo, abyste pak mohli poznávat další cesty. Tanec vám nic nedaruje. Hodně pracuji na své pedagogické metodě, chci, aby měla smysl pro tanečníky, kteří se věnují klasickému tanci, baletu, i pro tanečníky, kteří dělají moderní tanec. Pracuji s principy, jež tanečníkům pomáhají si uvědomit spojitosti. Nezajímá mě jen fyzická dřina, zajímá mě koordinace, aby interpret věděl, jak tělo používat logicky a efektivně.

Jako tanečnice už nevystupujete?
Ne, od té doby, co mám děti, tedy asi od pětatřiceti. Respektive jsem nikdy vlastně neskončila, spíš jsem se k tancování už nedostala.

A kdyby byla příležitost, vrátila byste se na jeviště?
Spíš bych chtěla mít čas na sebe, abych zase mohla začít trénovat a dostat tělo do kondice. Pravidelně vyučuji, ale to není stejné, jako když se tanečník během zkoušení nebo tréninku soustředí pouze na sebe, přijímá a zpracovává informace, které dostane. Ale že bych chtěla hrát… Možná spíš z legrace.

Sníte o nějakém dalším posunu v kariéře?
Chci stále poznávat nové lidi, zkoušet nová témata, hledat, ale konkrétní sen nemám. I když jsem kdysi dávno jeden měla – toužila jsem vytvořit choreografii pro koncert Michaela Jacksona. Tak to se mi už nepodaří. Ale pracovat s nějakou velkou rockovou kapelou by mě bavilo. Není to tak dávno, co jsem byla v Berlíně na koncertu Depeche Mode, a byla to naprosto perfektní vizuální show. A v dětství jsem měla sen udělat choreografii pro krasobruslaře či gymnastky. Mají neskutečný potenciál, ale často je jejich „taneční“ projev prvoplánový.

Máte vůbec čas chodit do divadla a sledovat české taneční soubory? Jsou srovnatelné s evropskými?
Teď moc ne, ale o projektech, které jsem kdy u nás viděla, se dá říci, že jsou na špičkové úrovni, o čemž svědčí i mnohá zahraniční ocenění. Co nám – českým tanečníkům – chybí, je kvalitní zázemí a finance. Hodně jsem tančila v zahraničí a vždycky jsem věděla, že se chci vrátit do Čech, i když to třeba nebude jednoduché. Ale měla jsem pocit, že třeba současnému tanci dokážu nějak pomoci, něco vybudovat, že zde, v Čechách, žije mnoho talentovaných tanečníků. Pomalu se to snad daří zlepšovat.

Nyní pravidelně se svou company hrajete v divadle Komedie. Co vám tento prostor přináší a co bere?
Přináší nám další diváky. Ty, kteří by se asi báli přijít na tanec, protože má nějaké stigma abstraktnosti, ale já se snažím, aby byl srozumitelný. Samozřejmě kukátkový prostor není ideální pro některá pohybová představení, s tím musíme při svícení počítat, ale myslím, že inscenace, které jsme do Komedie přinesli, si už na nový prostor zvykly…

Pozorujete, že se nějak proměňuje publikum tanečních inscenací?
Ano, na začátku existence našeho souboru na nás chodili zejména tanečníci, studenti, umělci různých oborů a přátelé, teď vidím i normální diváky, a dokonce i všech věkových kategorií.

Do tanečních inscenací obsazujete také činoherce. Co vám přinášejí?
Přinášejí mi toho spoustu. Lidé se často ptají, proč propojuji tanec a činohru, ale podle mě nemůže existovat tanečník, který nechápe situaci, nemá herecké vlohy. A naopak – každé tělo je zajímavé a umí tancovat.

Podle čeho si herce, ne-tanečníky vybíráte?
Asi musím vidět, že mají přirozený taneční talent, smysl pro pohyb a rytmus. Umí tělo používat – tedy vytvořit ze sebe monstrum, běhat, padat. A že se nebojí tělo plně používat.

Co takové zapojení přináší vašim tanečníkům?
Myslím, že se vzájemně inspirují. Naše tanečníky nutím hodně herecky pracovat, i když samozřejmě vyjádření skrze fyzickou akci bude stěžejní. V inscenacích zapojuji často také textovou stránku. Snažím se o propojování. Nemám ráda, když je poznat, kdo je kdo, jako například v muzikálu.

Co je pro vaše tanečníky charakteristické?
Musí být otevření, protože my opravdu dlouho hledáme, zkoušíme, objevujeme. Co se týká fyzického projevu, tak je pro mě důležitá určitá přirozenost, aby byli věrohodní ve svém vyjadřování.

Jak své inscenace označujete. Jsou pohybové, taneční, nebo se jedná o fyzické divadlo?
Nevím, do které škatulky správně patříme. Ale říkám, že se věnujeme tanečnímu divadlu. A rychle dodávám, že to neznamená jen tanec, naopak, že to je divadlo se vším.

Na inscenaci María de Buenos Aires spolupracujete s profesionálními tanečníky tanga Patricií Porákovou a Javierem Antarem. Proč?
Když jsem dostala nabídku režírovat tento titul, hned jsem řekla, že tango neumím a nechci ho imitovat, tedy že to bude María de Buenos Aires bez tanga. Ale pak jsme se pokoušeli rozklíčovat libreto uruguayského básníka Horacia Ferrera, které krásně přeložil Vít Kazmar, a zjistili jsme, že spoustě věcí nerozumíme. Pomyslela jsem si, že asi přece jen budu muset tangu více porozumět, a oslovila jsem kamarádku Patricii Porákovou, která dříve působila ve Farmě v jeskyni, a pak si vzala Argentince. Tangu se věnuje léta a ještě zná divadlo, byla tedy ideální osobou. Scházely jsme se a ona mi vysvětlila mnoho věcí. Říkala, že když nejsem z „jejich světa“, tak tomu všemu ani rozumět nemohu. A to ani nemluvím o lunfardu – slangu bývalých zločinců a chudiny, který je v libretu také používán.

Je vůbec toto dílo pro Čechy pochopitelné, je jeho látka přenosná?
Takové otázky jsem si kladla od začátku. My opravdu nemáme duchy, temné síly nežijí kolem nás, naše mentalita je naprosto odlišná. Takže se snažíme co nejlépe popsat postavy a stavět na srozumitelném příběhu dívky Maríi, která pochází z předměstí a silně ji táhne tango, tedy město Buenos Aires (které se ne náhodou kdysi jmenovalo Puerto de Nuestra Señora Santa María del Buen Aire, Přístav naší Nejsvětější Panny Marie dobrého větru). A to město ji semele, v druhé půlce je už jen stín. A pak se znovuzrodí. Je to dost surreální.

Mají Češi dostatečnou vášeň pro tango?
Tango je o objetí. Tančíte s někým, koho vůbec neznáte, a prožijete s ním neuvěřitelně intimní chvíli. Je to opravdu pro nás oříšek jak tanečně, tak sociálně. Všichni asi známe tango z tanečních soutěží a show, ale to nemá s argentinským tangem nic společného. To je o vnímání toho druhého. Je to droga. Lidé v Argentině protančí noci a čas kolem nich plyne tak nějak jinak. Toho všeho jsem si byla vědoma. Pro naše tanečníky a herce jsem na začátek zkoušení nachystala kurz tanga, protože bylo jasné, že tím projít musíme, i kdybychom ho pak nepoužili. Poté jsme si řekli, že všichni naši účinkující ho umí a cítí moc dobře a že tam být prostě musí. A na to potřebuji Patricii a Javiera, kteří jsou světové špičky. Patricie také udělala obrovský výzkum a dramaturgii libreta, celé ho přeložila do našeho jazyka a objasnila množství odkazů. Velmi dlouho jsme si na začátku povídali a četli. Javier navíc hraje jednu z hlavních rolí, Duendeho.

Jak moc zůstane hudba Ástora Piazzolly a jak moc to bude hudba Ivana Achera?
Hudba je tvořena sedmnácti tracky, které jsou krásné, ale například nemají přechody, což je pro mě důležitý rozdíl mezi koncertním a scénickým tvarem. Navíc ta hudba vznikla v šedesátých letech minulého století. Myslím, že dialog Acher a Piazzolla bude skvělý, Ivan chce jít proti, chce používat hodně industriálních ruchů a zvuků. Já vždycky říkám: „Ivánku, můžeš mi to rozbombit?“ A on přesně ví, co to znamená…

S Ivanem Acherem spolupracujete často. Co vás spojuje profesně a lidsky?
Hudba je pro mou tvorbu zásadní a s Ivanem si toho ani nemusíme moc říkat a rozumíme si. Máme stejný vkus. Jeho hudba má velmi silnou dramaturgii, a ta se dobře propojuje s mou taneční. Někdy můžete vidět, že taneční inscenaci doprovází songy, které nevznikly pro ni a jsou puštěny jen proto, aby něco hrálo. Nemám to ráda. Dívala jste se na jiná divadelní zpracování Maríi de Buenos Aires? Ano, ve fázi, kdy jsem opravdu nevěděla, co si s tím počít, jsem se dívala. A často si říkala, že to snad ani není možné. Ani nevím, jestli můžu veřejně kritizovat jiné inscenace. Můžete. Například jedna německá inscenace byla silně expresivní a vůbec jsem nerozuměla tomu, co se na jevišti odehrává. A pak jsem viděla argentinskou a byla velice nevkusná a přemrštěná – nezapomněli na měsíček či baletní číslo a prostitutky tam byly fakt silně nalíčené ženštiny. Patricie se mi pak smála a říkala: „Ale Argentinci jsou kýčaři…“

Taky si myslím, že jsou… Nebo lépe řečeno, nerozumíme jejich emocím a barvám. Každopádně – jak docílíte toho, aby tato inscenace nebyla přemrštěná?
O Ivanovi jsme již mluvili, pro mě je také důležitá například funkční scénografie. Musí být s námi od začátku, abychom pomocí ní něco provedli, abychom skrze ni něco ukázali… Aby žila, nebyla jen na ozdobu. Aby byla čitelná. Od začátku řešíme s kostýmní výtvarnicí Terezou Kopeckou, aby byly kostýmy nejen krásné, ale především funkční. Aby i ta kapsa na kalhotách měla svůj účel a my jej využili.

Necháte si tango ve svém repertoáru a životě?
V repertoáru ne, není to moje parketa a neumím pracovat s něčím, kde nemohu jít do hloubky. Ale ráda bych se ho někdy naučila, teď se jenom dívám.

Odkud k vám přichází témata inscenací? Jak vznikly například Amazonky, má oblíbená inscenace?
To jsem měla v šuplíku a hlavě opravdu dlouho. Na začátku mě fascinovalo to mytologické, ženy válečnice. Pak jsem se začala ptát, proč to dělají, a dostala jsem se do různých komunit, kde jsem třeba poznávala, že takové ženy mají nějaké problémy z minulosti, průšvihy, které neumí řešit. A nakonec jsem měla pocit, že mám dost materiálů.

A jaké téma kolem vás lítá teď?
Teď María… Ale několikrát mě napadlo, že bych inscenovala něco jako detektivku, nebo spíš puzzles, kde by konec příběhu ukazoval, že ne vždy je všechno tak, jak to vidí hlavní postava.

Měla jste někdy chuť se na divadlo vykašlat?
To se samozřejmě děje každému, ale spíš mě semele nějaký špatný lidský přístup, neprofesionalita, lidé se velmi snadno vzdávají odpovědnosti. Nevím, zda je to generační, ale také mívám pocit, že jsme zamlada víc pracovali, možná i věděli. Jako tanečnice jsem si nikdy nekladla nějaké podmínky. Teď se setkávám s tím, že mladí lidé jsou často netrpěliví, potřebují vše hned na zlatém podnose. Pokud si člověk to, co hledá, odmaká, pak si toho také váží.

Co se pro vás změnilo narozením dětí, kromě toho, že jste přestala tancovat?
Je to obrovská odpovědnost za někoho jiného. V okamžiku, kdy se vám narodí děti, přestanete řešit sebe sama. Je to náročné, ale nejkrásnější. Dávají člověku obrovskou sílu. Probouzí to v něm ochranitelské sklony, víc přemýšlí o některých tématech, asi víc bojuje za určité principy.

Máte čas odpočívat?
Nemám. Samozřejmě nemám vůbec čas pro sebe. Ale děti jsou můj relax, když si s nimi lehnu na koberec a hrajeme si, tak je to naplňující. Euforická ale může být i zkouška, když jsem už ve fázi, kdy víme, jak postupovat, když se něco opravdu povede.

Líčíte se ještě někdy?
No. Kdybych se jen nelíčila. Já někdy chodím ven mezi lidi v teplácích! Když chci vše stihnout, tak se mezi zkouškami nepřevlíkám. Před dětmi jsem ale byla večírkovej typ, pořád jsem někam chodila, divadla, koncerty, party… Teď mi to už ani nechybí, užila jsem si to ve správnou dobu.

Může vlastně tanečnice na večírcích pít?
Tanečnice pijí pivo, při tréninku se hodně potí, tak je pak třeba doplnit tekutiny. To jsem měla ráda, jít po tréninku na pivo. To byl rituál. Ale samozřejmě jinak moc alkohol pít nemohou, tělo by jim to hned vrátilo jako bumerang.


Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.