Není slavnější hry, než je Shakespearův Hamlet. Již více než 400 let je součástí světového divadelního repertoáru, jména herců, kteří tuto roli ztvárnili, jsou přehlídkou hereckých hvězd, literární a divadelní kritici o Hamletovi sepsali tisíce odborných článků a studií, neustále vznikají nové a nové překlady.
Hamletovské proměny
Nabízí se tedy otázka, čím Hamlet oslovuje diváky dnes, v roce neutuchající celosvětové pandemie. Městská divadla pražská avizují svůj pohled na Shakespearovu tragédii, která bude mít v režii Michala Dočekala premiéru 30. října 2021, jako „příběh o šílenství v šílené době“ a jako hru, „do které každá generace vkládá svůj otisk“. Podívejme se tedy, jak se tento „generační otisk“ historicky proměňoval v Shakespearově rodné Anglii a jak tamní režiséři a režisérky pojali Hamleta v novém tisíciletí.
INSCENAČNÍ TRADICE
Jak je pro dílo Williama Shakespeara typické, i Hamlet je opředen mnoha nejasnostmi. Jelikož se žádná z jeho her nedochovala v rukopise, není přesně známo, kdy hra vznikla. Podle literárních historiků je nejpravděpodobnější, že ji Shakespeare psal v průběhu roku 1600 a dokončil ji na začátku roku 1601. Ani o prvních inscenacích nejslavnější tragédie v divadle Globe neexistují žádné písemné doklady, víme však, jak uvádí Martin Hilský ve své detailní studii k Hamletovi, že v Shakespearově době to byla hra neobyčejně populární, hrála se dokonce i na palubách anglických lodí. Prvním známým hereckým představitelem Hamleta byl slavný shakespearovský herec Richard Burbage (1567–1619) a po něm následovali další a další. Od alžbětinského prázdného jeviště venkovního divadla Globe, kdy ještě Gertrudu a Ofélii mohli hrát pouze muži, přes zcenzurované a očištěné verze anglického klasicismu, kdy se divadlo přesunulo do interiéru osvíceného loučemi a umožnilo ženám vstup na jeviště, přes Hamleta romantického, kdy, jak uvádí Hilský: „se Shakespeare stal součástí obecného povědomí a jeho dílo bylo vnímáno jako emblém toho nejlepšího, co bylo v anglické dramatické literatuře napsáno“, k Hamletovi viktoriánskému, kdy Shakespeare začal být předmětem zájmu akademického bádání a editoři očíslovali jednotlivé verše podobně jako v bibli, až po modernistické experimenty 20. století, kdy Shakespearovi intenzivně konkurovali moderní dramatici jako například G. B. Shaw, kteří se do klasika s chutí kriticky pouštěli, svorně ho však uznávali jako mistra slova. V polovině 20. století se Hamletem stal Laurence Olivier, jehož energické ztvárnění dánského prince, inspirované tehdy revoluční psychoanalýzou, ovlivnilo nespočet následovatelů. Filmové zpracování Hamleta (1948) s Olivierem viděly tisíce diváků po celém světě. Podobně přelomové bylo vydání knihy polského teatrologa Jana Kotta Shakespeare náš současník (1964), který Shakespeara četl prismatem absurdního divadla a zejména tragédie interpretoval jako hry politické. Jak shrnuje Hilský: „Hamletovy zmínky o dánském vězení stejně jako několikrát opakované scény odposlouchávání a špiclování nutně dávaly v zemích bývalého východního bloku Hamletovi silnější a prožitější politický význam, než tomu bylo v Evropě západní.“ V sedmdesátých letech minulého století začal Hamlet mluvit se severoanglickým, skotským či jiným regionálním přízvukem a hrál se striktně jako současník anglického publika, civilně a pokud možno přirozeně. V osmdesátých letech bylo „současného“ Hamleta dost a vrátil se Hamlet renesanční, politické interpretace nebyly v módě, tragédie byla viděna jako rodinné drama. Po roce 1989 se jednou z nejvlivnějších inscenací stala verze východoněmeckého dramatika a režiséra Heinera Müllera Hamlet/Stroj, jež reflektovala dramatické politické změny spojené s koncem studené války. Podle recenzentů „Müllerův Hamlet vypovídal o konci doby, zároveň o konci času, konci dějin, konci civilizace, o konci smyslu (…) a hra byla koncipována jako gigantický pohřeb NDR a vypovídala o konci komunistického státu a epochy“. Dvacáté století zakončila inscenace britského režiséra Petera Brooka, který do titulní role obsadil černošského herce s dredy, Claudia hrál herec indického původu, Gertrudu běloška, Ofélii Indka a Laerta Arab, a režisér tak divákům předvedl multietnickou oslavu divadla, která se celá odehrávala na téměř prázdném jevišti, a inscenační kruh se tím na přelomu tisíciletí cíleně vrátil na začátek.
HAMLET NOVÉHO TISÍCILETÍ
Popularita Hamleta neutuchá ani v 21. století, právě naopak: největší herecké hvězdy britského divadla, které zná celý svět i díky jejich filmovým či televizním rolím, se v této vysněné úloze nadále objevují. Ať se již jedná o inscenaci divadla Royal Shakespeare Company z roku 2008 s Davidem Tennantem, či nastudování s Judem Lawem (Donmar Warehouse Theatre, 2009), Benem Whishawem (Old Vic Theatre, 2004), Tomem Hiddlestonem (Jerwood Vanbrugh Theatre, 2017), Andrewem Scottem (Almeida Theatre, 2017), Michaelem Sheenem (Young Vic Theatre, 2011) nebo Benedictem Cumberbatchem (Barbican Theatre, 2015), Hamlet se současnými hereckými supermany je zárukou diváckého hitu a beznadějně vyprodaných představení. V roce 2016 u příležitosti oslav 400 let od Shakespearova úmrtí si Britové z této nadúrody dánských princů udělali legraci v divadelním skeči, ve kterém se představitelé Hamleta Tim Minchin, David Tennant, Benedict Cumberbatch, Rory Kinnear, Ian McKellen dohadovali, jak správně vyslovit repliku Být, či nebýt, až polemiku rozťal princ Charles, který se za potlesku smějícího se publika k hercům na jevišti přidal a nejslavnější divadelní verše sám přednesl, s důrazem na poslední slovo.
Co však tyto inscenace divákům nabídly kromě známé tváře v titulní roli? Jaký je Hamlet nového tisíciletí? Bezesporu je mladý, pohledný, talentovaný a umí oslovit mladé publikum. A je to právě onen poslední aspekt, který je pro tyto nejnovější britské inscenace typický. Nesmíme zapomínat, že v Británii se Hamlet hraje v shakespearovské angličtině, která je pro rodilé mluvčí značně obtížná na porozumění, v tomto má tedy české publikum díky moderním překladům (v MDP použijí ten od Jiřího Joska) paradoxně velkou výhodu. Shakespeare má taktéž pro mladé Brity stigma povinné školní četby, udělat tedy inscenaci tak, aby byla aktuální, srozumitelná a bavila současné publikum, není vůbec lehké. Kromě charismatických představitelů dánského prince a velmi chválených výkonů ostatních herců, britští režiséři většinou ctí Shakespearův text, s radikálními škrty a zběsilými režijními koncepcemi, tak typickými pro evropské, obzvlášť německé divadlo, se na britských jevištích moc často nesetkáme. Z výše zmíněných inscenací se v tomto směru vymyká Hamlet s Michaelem Sheenem, který byl pojat jako freudovský sen pacienta psychiatrické kliniky.
Režisér Ian Rickson, známý především jako inscenátor současné drsné britské dramatiky, ve svém shakespearovském debutu, inzerovaném jako divadelní událost roku 2011, nechal diváky vstoupit do divadla Young Vic zadním vchodem a procházet nekonečnými temnými chodbami, ze kterých bylo vidět do ordinací, vypolštářovaných cel, ústavní knihovny či kanceláří, nebylo tak pochyb, kde se diváci nacházejí a jaký tento Hamlet bude: traumatizovaný, zneklidňující a šílený, ne pouze šílenství předstírající. Mimochodem, hudbu pro inscenaci složila slavná písničkářka P. J. Harveyová, včetně velmi explicitních písní šílené Ofélie. Kritici tuto inscenaci přijali se smíšenými pocity: Ricksonova režijní koncepce podle britských recenzentů zastiňuje působivý výkon Michaela Sheena a redukuje komplexnost Shakespearovy hry. Podobně smíšené, až negativní, byly reakce britského tisku na divácky veleúspěšnou inscenaci s Benedictem Cumberbatchem, která se stala nejrychleji vyprodaným představením v historii a později byla vysílána po celém světě, včetně České republiky, v rámci cyklu filmových přenosů z londýnského Barbicanu NT Live. Michael Billington v Guardianu tuto inscenaci považuje za promarněnou příležitost a plýtvání Cumberbatchovým talentem. Chybu Billington vidí opět na straně režie (režisérka Lyndsey Turnerová a scénografka Es Devlinová), která se soustředila mnohem více na vizuální stránku než na imaginativní uchopení textu a „nechala potenciálně výborného Cumberbatche na jevišti dělat spousty hloupých věcí“. Naopak kritikou nadšeně přijatou inscenací byl Hamlet s tenkrát debutujícím třiadvacetiletým Benem Whishawem a jeho spolužáky z konzervatoře v režii známého britského režiséra Trevora Nunna. Whishawovo pojetí Hamleta jako podvyživeného, bledého a pravděpodobně s drogami experimentujícího teenagera s perfektní divadelní dikcí bylo moderní, aktuální a podle recenzentů natolik působivé, že diváci budou o tomto divadelním zážitku ještě čtyřicet let poté vyprávět vnoučatům, protože právě tehdy Ben Whishaw dostal svou první velkou roli. Neméně nadšené reakce sklidil – dle diváků i kritiků je ještě mnohem lepší Hamlet než hvězdný Benedict Cumberbatch – Andrew Scott (mimochodem známý úlohou Cumberbatchova protivníka Moriartyho v populárním televizním seriálu Sherlock) v inscenaci režírované Robertem Ickem v londýnském divadle Almeida, jež zdůrazňovala motiv špiclování a neustálého sledování, které v současné době opět rezonuje. Duch Hamletova otce je spatřen na bezpečnostní kameře, která je v Londýně na veřejných místech téměř všudypřítomná, v této inscenaci jsou tak špehy úplně všichni. Je téměř jisté, že se na britských jevištích brzy dočkáme i Hamleta postpandemického. Shakespearova hra zkrátka k aktualizacím vybízí. Nechme se tedy překvapit, jaké téma a přístup k nadčasovému Shakespearovu Hamletovi si vybere inscenační tým Městských divadel pražských v čele s režisérem Michalem Dočekalem.
Autorkou textu je anglistka a překladatelka Hana Pavelková.
INSCENAČNÍ TRADICE
Jak je pro dílo Williama Shakespeara typické, i Hamlet je opředen mnoha nejasnostmi. Jelikož se žádná z jeho her nedochovala v rukopise, není přesně známo, kdy hra vznikla. Podle literárních historiků je nejpravděpodobnější, že ji Shakespeare psal v průběhu roku 1600 a dokončil ji na začátku roku 1601. Ani o prvních inscenacích nejslavnější tragédie v divadle Globe neexistují žádné písemné doklady, víme však, jak uvádí Martin Hilský ve své detailní studii k Hamletovi, že v Shakespearově době to byla hra neobyčejně populární, hrála se dokonce i na palubách anglických lodí. Prvním známým hereckým představitelem Hamleta byl slavný shakespearovský herec Richard Burbage (1567–1619) a po něm následovali další a další. Od alžbětinského prázdného jeviště venkovního divadla Globe, kdy ještě Gertrudu a Ofélii mohli hrát pouze muži, přes zcenzurované a očištěné verze anglického klasicismu, kdy se divadlo přesunulo do interiéru osvíceného loučemi a umožnilo ženám vstup na jeviště, přes Hamleta romantického, kdy, jak uvádí Hilský: „se Shakespeare stal součástí obecného povědomí a jeho dílo bylo vnímáno jako emblém toho nejlepšího, co bylo v anglické dramatické literatuře napsáno“, k Hamletovi viktoriánskému, kdy Shakespeare začal být předmětem zájmu akademického bádání a editoři očíslovali jednotlivé verše podobně jako v bibli, až po modernistické experimenty 20. století, kdy Shakespearovi intenzivně konkurovali moderní dramatici jako například G. B. Shaw, kteří se do klasika s chutí kriticky pouštěli, svorně ho však uznávali jako mistra slova. V polovině 20. století se Hamletem stal Laurence Olivier, jehož energické ztvárnění dánského prince, inspirované tehdy revoluční psychoanalýzou, ovlivnilo nespočet následovatelů. Filmové zpracování Hamleta (1948) s Olivierem viděly tisíce diváků po celém světě. Podobně přelomové bylo vydání knihy polského teatrologa Jana Kotta Shakespeare náš současník (1964), který Shakespeara četl prismatem absurdního divadla a zejména tragédie interpretoval jako hry politické. Jak shrnuje Hilský: „Hamletovy zmínky o dánském vězení stejně jako několikrát opakované scény odposlouchávání a špiclování nutně dávaly v zemích bývalého východního bloku Hamletovi silnější a prožitější politický význam, než tomu bylo v Evropě západní.“ V sedmdesátých letech minulého století začal Hamlet mluvit se severoanglickým, skotským či jiným regionálním přízvukem a hrál se striktně jako současník anglického publika, civilně a pokud možno přirozeně. V osmdesátých letech bylo „současného“ Hamleta dost a vrátil se Hamlet renesanční, politické interpretace nebyly v módě, tragédie byla viděna jako rodinné drama. Po roce 1989 se jednou z nejvlivnějších inscenací stala verze východoněmeckého dramatika a režiséra Heinera Müllera Hamlet/Stroj, jež reflektovala dramatické politické změny spojené s koncem studené války. Podle recenzentů „Müllerův Hamlet vypovídal o konci doby, zároveň o konci času, konci dějin, konci civilizace, o konci smyslu (…) a hra byla koncipována jako gigantický pohřeb NDR a vypovídala o konci komunistického státu a epochy“. Dvacáté století zakončila inscenace britského režiséra Petera Brooka, který do titulní role obsadil černošského herce s dredy, Claudia hrál herec indického původu, Gertrudu běloška, Ofélii Indka a Laerta Arab, a režisér tak divákům předvedl multietnickou oslavu divadla, která se celá odehrávala na téměř prázdném jevišti, a inscenační kruh se tím na přelomu tisíciletí cíleně vrátil na začátek.
HAMLET NOVÉHO TISÍCILETÍ
Popularita Hamleta neutuchá ani v 21. století, právě naopak: největší herecké hvězdy britského divadla, které zná celý svět i díky jejich filmovým či televizním rolím, se v této vysněné úloze nadále objevují. Ať se již jedná o inscenaci divadla Royal Shakespeare Company z roku 2008 s Davidem Tennantem, či nastudování s Judem Lawem (Donmar Warehouse Theatre, 2009), Benem Whishawem (Old Vic Theatre, 2004), Tomem Hiddlestonem (Jerwood Vanbrugh Theatre, 2017), Andrewem Scottem (Almeida Theatre, 2017), Michaelem Sheenem (Young Vic Theatre, 2011) nebo Benedictem Cumberbatchem (Barbican Theatre, 2015), Hamlet se současnými hereckými supermany je zárukou diváckého hitu a beznadějně vyprodaných představení. V roce 2016 u příležitosti oslav 400 let od Shakespearova úmrtí si Britové z této nadúrody dánských princů udělali legraci v divadelním skeči, ve kterém se představitelé Hamleta Tim Minchin, David Tennant, Benedict Cumberbatch, Rory Kinnear, Ian McKellen dohadovali, jak správně vyslovit repliku Být, či nebýt, až polemiku rozťal princ Charles, který se za potlesku smějícího se publika k hercům na jevišti přidal a nejslavnější divadelní verše sám přednesl, s důrazem na poslední slovo.
Co však tyto inscenace divákům nabídly kromě známé tváře v titulní roli? Jaký je Hamlet nového tisíciletí? Bezesporu je mladý, pohledný, talentovaný a umí oslovit mladé publikum. A je to právě onen poslední aspekt, který je pro tyto nejnovější britské inscenace typický. Nesmíme zapomínat, že v Británii se Hamlet hraje v shakespearovské angličtině, která je pro rodilé mluvčí značně obtížná na porozumění, v tomto má tedy české publikum díky moderním překladům (v MDP použijí ten od Jiřího Joska) paradoxně velkou výhodu. Shakespeare má taktéž pro mladé Brity stigma povinné školní četby, udělat tedy inscenaci tak, aby byla aktuální, srozumitelná a bavila současné publikum, není vůbec lehké. Kromě charismatických představitelů dánského prince a velmi chválených výkonů ostatních herců, britští režiséři většinou ctí Shakespearův text, s radikálními škrty a zběsilými režijními koncepcemi, tak typickými pro evropské, obzvlášť německé divadlo, se na britských jevištích moc často nesetkáme. Z výše zmíněných inscenací se v tomto směru vymyká Hamlet s Michaelem Sheenem, který byl pojat jako freudovský sen pacienta psychiatrické kliniky.
Režisér Ian Rickson, známý především jako inscenátor současné drsné britské dramatiky, ve svém shakespearovském debutu, inzerovaném jako divadelní událost roku 2011, nechal diváky vstoupit do divadla Young Vic zadním vchodem a procházet nekonečnými temnými chodbami, ze kterých bylo vidět do ordinací, vypolštářovaných cel, ústavní knihovny či kanceláří, nebylo tak pochyb, kde se diváci nacházejí a jaký tento Hamlet bude: traumatizovaný, zneklidňující a šílený, ne pouze šílenství předstírající. Mimochodem, hudbu pro inscenaci složila slavná písničkářka P. J. Harveyová, včetně velmi explicitních písní šílené Ofélie. Kritici tuto inscenaci přijali se smíšenými pocity: Ricksonova režijní koncepce podle britských recenzentů zastiňuje působivý výkon Michaela Sheena a redukuje komplexnost Shakespearovy hry. Podobně smíšené, až negativní, byly reakce britského tisku na divácky veleúspěšnou inscenaci s Benedictem Cumberbatchem, která se stala nejrychleji vyprodaným představením v historii a později byla vysílána po celém světě, včetně České republiky, v rámci cyklu filmových přenosů z londýnského Barbicanu NT Live. Michael Billington v Guardianu tuto inscenaci považuje za promarněnou příležitost a plýtvání Cumberbatchovým talentem. Chybu Billington vidí opět na straně režie (režisérka Lyndsey Turnerová a scénografka Es Devlinová), která se soustředila mnohem více na vizuální stránku než na imaginativní uchopení textu a „nechala potenciálně výborného Cumberbatche na jevišti dělat spousty hloupých věcí“. Naopak kritikou nadšeně přijatou inscenací byl Hamlet s tenkrát debutujícím třiadvacetiletým Benem Whishawem a jeho spolužáky z konzervatoře v režii známého britského režiséra Trevora Nunna. Whishawovo pojetí Hamleta jako podvyživeného, bledého a pravděpodobně s drogami experimentujícího teenagera s perfektní divadelní dikcí bylo moderní, aktuální a podle recenzentů natolik působivé, že diváci budou o tomto divadelním zážitku ještě čtyřicet let poté vyprávět vnoučatům, protože právě tehdy Ben Whishaw dostal svou první velkou roli. Neméně nadšené reakce sklidil – dle diváků i kritiků je ještě mnohem lepší Hamlet než hvězdný Benedict Cumberbatch – Andrew Scott (mimochodem známý úlohou Cumberbatchova protivníka Moriartyho v populárním televizním seriálu Sherlock) v inscenaci režírované Robertem Ickem v londýnském divadle Almeida, jež zdůrazňovala motiv špiclování a neustálého sledování, které v současné době opět rezonuje. Duch Hamletova otce je spatřen na bezpečnostní kameře, která je v Londýně na veřejných místech téměř všudypřítomná, v této inscenaci jsou tak špehy úplně všichni. Je téměř jisté, že se na britských jevištích brzy dočkáme i Hamleta postpandemického. Shakespearova hra zkrátka k aktualizacím vybízí. Nechme se tedy překvapit, jaké téma a přístup k nadčasovému Shakespearovu Hamletovi si vybere inscenační tým Městských divadel pražských v čele s režisérem Michalem Dočekalem.
Autorkou textu je anglistka a překladatelka Hana Pavelková.