Proč Honzlová?

Honzlovou od Zdeny Salivarové jsem poprvé přečetl asi před půlrokem a jedním dechem. Neustále jsem nevycházel z údivu: Jak to, že tu knihu vůbec neznám? Jak to, že ji – jak se zdá – vůbec zná jen málokdo? Dílo Zdeny Salivarové zkrátka zjevně pohříchu zůstalo ve stínu jejích generačních souputníků, ať už se jedná o jejího manžela Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu, či další.

Honzlová tuto příbuznost nezapře, ale její výraz je jedinečný, neopakovatelný, či přinejmenším neopakovaný. Salivarová vypráví s místy zdrcující ironií, ale nikoli nezúčastněně. Na svoji hrdinku a překážky, které jí osud klade do cesty, neshlíží odněkud shora se shovívavým úsměvem či sarkastickým ušklíbnutím. Naopak vězí v tom s ní až po uši. Přesto ale sebe ani ji nelituje a nijak nešetří. Je chvílemi až brutálně přímočará, ale zároveň nechává v textu, nebo spíš za ním řadu vzrušujících tajemství a otazníků. Její kniha má brilantní, rafinovanou strukturu, ale přitom budí dojem, že byla napsána stejným stylem, jako se čte. Na jeden zátah. Víc břichem než hlavou. Salivarová sama ji nazývá protestsongem a přesně tak taky působí. Jako punková píseň plná vzdoru, hněvu, ale taky touhy po aspoň pár doušcích čerstvého vzduchu. Bez ohledu na to, že vznikla desítky let předtím, než někdo výraz punk použil poprvé.

Sedmikrása
Přestože se děj Honzlové odehrává v politicky i společensky vyhrocených padesátých letech a právě bizarnost tehdejších poměrů na hrdinku neodvratně dopadá s celou svou absurdní logikou, její téma nevnímám jako v první řadě politické. Jistě, potěmkinovská prolhanost tehdejšího zuřivého budování světlých zítřků se tu odhaluje v plné nahotě a dobový kontext příběh prostupuje natolik, že není možné si jej ani částečně odmyslet. Nicméně v hlavní roli tu není režim, ač sebepitomější a vykreslený v celé své zhovadilosti. V hlavní roli jsou tu ti, kteří onomu režimu vůbec umožňují přežívat, ať už vědomě a cíleně, či jen nevědomky. Soubor písní a tanců Sedmikrása. Co je to vlastně za spolek? Kdo ho tvoří? Mají jeho členové, ale i většina dalších postav, s nimiž se mladičká Jana Honzlová musí potýkat, něco společného? Hudební talent to není. Zato je ale pojí malost v různých svých podobách. Jednou vypadá jako závist, jindy jako zbabělost, omezenost, prospěchářství či docela obyčejná lidská hloupost. Jednotlivé obrázky těchto malostí proto ani neděsí, ale působí spíš jen směšně a uboze. Protože ale dohromady tvoří drtivou sílu, která vládne úplně všemu a dokáže převracet naruby lidské osudy, celkový obraz už přes svou trvající směšnost děsivý je. A vede ke katastrofě. Útrapy Honzlové tak zdaleka nepramení jen z jejího rodinného původu, z toho že má otce emigranta a bratra politického vězně. Honzlová provokuje a irituje svoje okolí už tím, jaká ze své povahy je, a v tomto smyslu je paradoxně pronásledována a perzekvována docela spravedlivě, byť jde o spravedlnost naprosto absurdní. Protože prostředí, v němž je jí dáno žít, zjevně ze všeho nejvíc nesnáší cokoli, co odhaluje právě jeho malost. A to Honzlová vědomě i bezděčně dělá, kudy chodí. Je svéhlavá, osobitá, nepoddajná. Takže když se staví falešným autoritám či s až frackovitým gustem demonstruje svoji intelektuální převahu, často ani ji samotnou nepřekvapuje, jakou reakci tím vyvolává. Jenže stejně tak si „systém“ neumí poradit ani s tím, když jen tak z nezištnosti koupí zesnulé uklízečce šaty do rakve. I nezištnost jako by byla matoucí a ohrožující, stejně jako vzdělanost, otevřenost či nedejbože odvaha a nechuť plout za všech okolností s proudem, i kdyby to nemělo znamenat obracet se hned přímo proti němu, ale třeba se jen na okamžik zastavit. I tak málo už může znamenat nebezpečí a znejistění pro svět, kterému vládne stádnost a souručenství všudypřítomné a všeprostupující malosti.

Období malosti
Není zprofanovanější dramaturgické fráze, než že je nějaké téma či titul takzvaně aktuální. Ostatně o Honzlové bych to snad ani říct nechtěl, daleko spíš mi připadá věčná, stejně jako je věčný boj s lidskou malostí, ubohostí a pitomostí. Ale přece jen… jsou období, kdy se zdá, že právě malost získává až příliš navrch. Kdy se už za sebe snad ani nemá stydět, ale naopak se hrdě vystavuje všem na odiv a pomalu jako by se považovalo za neslušné ji malostí vůbec nazývat. Je těžké ubránit se dojmu, že jedno z takových období zažíváme právě teď. Ne, nezuří kolem nás padesátá léta ani žádná jejich byť vzdálená obdoba. Zato se tu ale celkem běžně bez uzardění a pohany veřejně lže, ideály a hodnoty, o které se tato společnost ještě před nedávnem aspoň verbálně opírala, jsou za jejího potlesku komoleny či rovnou zesměšňovány, úspěch už zase začíná až příliš často slavit konformita, průměrnost a služebnost. Či obyčejná hloupost. Jeden příklad za všechny… Píšu tento text ve chvíli, kdy se na veřejnost dostala zpráva o konci šéfredaktora stanice ČRo Vltava, a okamžitě se mi v té souvislosti vybavily „úvahy“ Vítězslava Jandáka o pornu, za nějž tento někdejší ministr kultury (!) veřejně označil dílo uznávaného a oceňovaného britského literáta Allana Hollinghursta, aby se o tom následně vedla vážná diskuse. V Salivarové lze totiž najít podobnou situaci. Estébák Sedláček v ní Honzlové vytýká, že si ve Francii kupovala pornografii, za níž se ovšem ve skutečnosti skrývají paměti Edith Piaf, Sedláčkovými slovy „vyžilý fuchtle“. Rozdíl je v tom, že estébák Sedláček má nad osudem Honzlové přímou moc, zatímco žvanil Jandák má „jen“ vliv. A tak je to s celou paralelou příběhu Honzlové vůči dnešku. Nejsme ani zdaleka v totožné situaci. Ta naše vůbec není tak bezvýchodná a my nejsme bezmocní. Jestli však přesto dovolíme malosti, aby nám zase jednou přerostla přes hlavu, bude to tím smutnější. 

Autorem článku je dramaturg a scénárista Tomáš Jarkovský.