Attila Vidnyánszky ml. pochází z divadelní rodiny. Jeho babička vedla divadlo na Ukrajině, kde vyrůstal, matka je herečka žijící v Moskvě, otec je režisér, ředitel Národního divadla v Budapešti, divadelní funkcionář a přívrženec vlády Viktora Orbána. Politické otázky jsme ale v tomto rozhovoru pominuli. S maďarským hercem a režisérem Attilou Vidnyánszkým mladším jsme rozprávěli o divadle, národě a duši.
DIVÁKŮM MUSÍME NAHÁZET DO OČÍ VŠE, Z ČEHO MAJÍ STRACH
Attila Vidnyánszky ml. pochází z divadelní rodiny. Jeho babička vedla divadlo na Ukrajině, kde vyrůstal, matka je herečka žijící v Moskvě, otec je režisér, ředitel Národního divadla v Budapešti, divadelní funkcionář a přívrženec vlády Viktora Orbána. Politické otázky jsme ale v tomto rozhovoru pominuli. S maďarským hercem a režisérem Attilou Vidnyánszkým mladším jsme rozprávěli o divadle, národě a duši.
Můžu vás označit jako maďarského herce a režiséra?
Ano. Cítím se tak. Pocházím ze zakarpatské oblasti na západní Ukrajině u hranic s Maďarskem. To znamená, že jsem maturoval v maďarštině a vždy jsem byl duševně spjat s Maďarskem. V Budapešti jsem absolvoval Univerzitu divadelních a filmových umění. Studoval jsem herectví a režírovat jsem začal v posledním ročníku, od roku 2017 jsem v angažmá ve Vígszínházu (Divadle komedie). Jsem tedy maďarský herec a režisér.
Vaše matka Jekaterina Alikina je ruské národnosti, odráží se to nějak ve vašem životě, či ve vaší tvorbě?
Moje maminka žije v Moskvě a ruské divadlo na mě jistě mělo a má velký vliv. Nemohu říci, že umím dobře rusky, ale mohu potvrdit, že velká část mé duše je ruská. Cítím se být silně připoután ke slovanské kultuře. Ještě jsem úplně nevyrostl z dětských střevíčků, tak nechci rozumovat, ale snažím se z toho slovanského poznat co nejvíc. Teď právě z toho českého, když mám příležitost režírovat v Praze.
Šlo s tak silným rodinným divadelním zázemím, abyste se věnoval jiné profesi?
Studoval jsem na všeobecně zaměřeném gymnáziu a bylo mým svobodným rozhodnutím, že jsem pak šel na herectví do Budapešti. Samozřejmě divadelní rodina na mě vliv měla, ale mám pocit, že od puberty kráčím po vlastní cestě. To snad dokazuje i to, že jsem nyní v České republice. Dříve jsem hodně sportoval a také mě zajímalo vše, co se váže k divadlu – například i fotografie a scénografie. Nevěděl jsem zpočátku, jakému oboru se mám věnovat. Vlastně jsem si tehdy byl jistý jediným, nechci být hercem. Na herecký obor jsem šel pouze ze zvědavosti a měl jsem pocit, že z něj pak lehce přestoupím jinam, třeba na režii. Přišel jsem však na to, že nejkomplikovanější a nejpestřejší divadelní obor je herectví.
Nezáleží ale nakonec při tvorbě nejvíce na režisérovi?
Zatím jsem poznal do hloubky především své profesory, můžu tedy hovořit jen o nich. Takže vám mohu nadiktovat pár jmen lidí, kteří mé přemýšlení o divadle směřovali, ale asi vám tady, v České republice, nic neříkají. László Marton, který byl třicet let šéfem Vígszínházu, byl mým vedoucím ročníku. On mi ukázal budapešťský divadelní svět. Učili mě také Géza D. Hegedűs, Sándor Zsótér a Péter Forgács, společně s herečkou a režisérkou Enikö Eszenyi měli na mě obrovský vliv. Režiséry z mého ročníku zase učil Viktor Bodó. Ve škole jsem tedy poznal režiséry střední i starší generace, kteří mají nejrůznější přístupy k herectví a tvorbě. Někdy jsou dominantní, jindy nechávají větší prostor hercům. Kromě toho mě zajímá německý, francouzský a anglický divadelní svět. Ale největší vliv už od dětství na mě má režisér Anatolij Vasilej, který působil v MCHATu a poté různě v Evropě, například i v Comédie- -Française. Vyrostl jsem na divadle, které dělá on. A samozřejmě můj otec.
Měl jste jako syn či jako umělec pocit, že se musíte vůči svému otci Attilovi Vidnyánszkému vymezit?
Dělám jiné divadlo než můj otec. Samozřejmě pro mě bylo zásadní se v tvorbě vymezit. Jeho dílo je pro mě inspirací, ale mezi námi je to i boj, o mnoha věcech v umění i životě smýšlíme naprosto opačně. Vymezení je potřeba vždy – v každé zemi existují hry, které se po určitém čase znovu a znovu režírují, nejde je obejít. Mě například na škole učili, jak mám vnímat Richarda III. A to bylo pro mě znamení, protože jsem věděl, že brzy po skončení školy budu muset Richarda III. zrežírovat sám.
Vypadal by Roberto Zucco jinak, kdybyste ho režíroval v jiné zemi?
Vždy vycházím z herců, protože věřím tomu, že divadlo není o režisérovi, dokonce ani ne o autorovi a textu, je o hercích. Na začátku mám představu o formě inscenace, v dané hře najdu otázky, které mě zajímají. Aktuální otázky se ale mění každý rok, někdy dokonce i každý týden. Prostě zreziví jako staré železo. Stává se, že u sledování pokročilé reprízy inscenace, která vznikla před lety, ji nechápeme. Jediná stále zajímavá věc je charakter herce. V tom charakteru se objeví stav doby. Období, ve kterém žil a tvořil daný herec. Proto můj fokus míří na herce, chci ukázat jeho duši. Jsou hry, jež mi dovolí, abych jeho duši roztáhl, a jsou hry, při kterých musím s hercem zacházet velice jemně. Ale jedno je jisté, vše uzpůsobuji hercům.
Jakou má Zdeněk Piškula duši?
Stejnou jako já.
Jakou duši má Česko?
Nestrávil jsem tady ještě tolik času, abych přesně dokázal říci, co je česká nátura. Něco jsem však přeci jen už poznal, jen si nejsem jistý, zda to charakterizuje celou republiku, nebo jen Prahu, nebo dokonce jen toto divadlo – v mnoha případech jsem musel jako cizinec, který vkročil do uzavřeného společenství, hodně pracovat na tom, aby mi ostatní věřili. Ale od první chvíle zkoušení jsou herci milí, pozorní a otevření. A pokud tyto vlastnosti charakterizují české herce, tak chci pracovat už jen v České republice.
Není jazyková bariéra omezující? Nezkoušel byste například v Maďarsku jinak, kdybyste po celou dobu nepotřeboval tlumočníka?
Ano, určitě ano. Tato práce je pro mě zajímavá i proto, že se málokdy setkám s úplně neznámými herci. Doma pracuji se stejnými lidmi, pokud to jen trochu jde. Samozřejmě, když se známe hlouběji, mohu při práci více riskovat. A bez risku se dnes nevyplatí dělat divadlo. Co se týká Roberta Zucca, jsem riskem pro soubor já. Pracuji tedy mnohem jemněji, ale byl jsem si od počátku více jistý, protože jsem se hodně připravil předem, a doufám, že ta příprava přináší hercům záruku. Tato inscenace bude Roberto Zucco režírovaný na jistotu.
Jsou v maďarském divadle nějaká tabu?
U vás jsou?
Myslím, že některé otázky, řekněme politické či rasové, možná ještě stále i genderové, je potřeba artikulovat s větší opatrností, zejména pokud režírujete pro konvenčnější publikum. Nedávno jsem dělala interview s polskou scénografkou a ta například říkala, že v polském divadle je tabu sex.
Jako mladý budapešťský režisér mohu říci, že mě na škole učili, že umělec musí mít provokativní postoj. První má režie byl Shakespearův Timon Athénský a tam je právě tato otázka nastolena – zda existují tabu. Pokud ve společnosti jsou, musí být vyslovena. O tabuizovaných tématech musíme mluvit. Dobré divadlo je aktuální divadlo. Smělé divadlo je aktuální divadlo. Divákům musíme naházet do očí vše, z čeho mají strach. Musíme jim ukazovat vše, co neradi vidí. No a pak člověk vyjde ze školy a začne dělat kompromisy. Ty kompromisy se opravdu dělají kvůli divákům. Chtěl jsem připravit inscenaci o koronaviru a v divadle mi naznačili, že to je zatím tabu. Protože když konečně divák zase přijde do divadla, tak bude chtít utéct před tímto tématem. Nyní se přece mají připravovat zábavné inscenace, abychom zapomenuli. Řekl jsem, že to chápu. Tak prosím, tady máte mé umělecké kompromisy. V divadlech vždy panují určité trendy, existují palčivé otázky, existují konflikty, které určují naši realitu, náš opravdový život. V Maďarsku jsou citlivé především otázky politické, ale třeba také diskriminační – dokonce se to týká i věku. Myslím, že divadlo se má zabývat především tématy, která se tážou po tom, co nás dnes zajímá, co žijeme. Nechci však, aby byla artikulována agresivně, někdy se tedy jako tvůrce zarazím před jistou aktualitou a zaměřím se spíš na lidskou duši, protože divadlo je především o ní. Vše je obsaženo v lidské duši. Takže jednoduchá odpověď na vaši otázku je: tabu je samotná realita.
Co jste zkoušel místo inscenace o koronaviru?
Měl jsem začít zkoušet inscenaci o koronaviru už v říjnu a chtěl jsem, aby herci byli na jevišti metr a půl od sebe a diváci seděli co pět sedadel od sebe, ale když mi to nedovolili, vybral jsem si Shakespearovu hru Jak se vám líbí. V divadle mi však naznačili, že to není vhodný titul, protože se herci nemají nyní na jevišti moc dotýkat, a to by při zkoušení této hry nebylo dost dobře možné. Nakonec polovina herců dostala koronavirus a zkoušení se odložilo.
Kdy se v Maďarsku zavřela divadla?
Myslím, že to je podobné jako u vás. Naposledy jsme hráli v říjnu, a to bylo velice zajímavé, protože v divadle s kapacitou 500 míst sedělo 19 diváků. Já bych hrál i pro jednoho, ale chápu, že je na prvním místě bezpečnost. V listopadu jsme ještě zkoušeli a v prosinci už bylo absolutně vše zavřené. Jsem tedy rád, že mi bylo umožněno zkoušet tady.
Je pro vás těžké zkoušet, když víte, že na konci nebude premiéra pro diváky?
Vždycky jsem velmi žárlil na své starší kolegy, když vyprávěli velké historky ze svého mládí. A já jsem měl pocit, že můj život je šedý, naplněný každodenní rutinou a že nikdy nic zlomového nepřijde a nebudu mít za padesát let co vyprávět. Před rokem přišel koronavirus a já mám radost, že je tady něco velkého, něco, co nemůžeme přirovnávat k ničemu před tím. To je podle mého velká inspirace pro divadlo. Divadelníka musí inspirovat i nejhorší okamžiky. Poměrně brzy jsem si však ověřil, že jediná věc, která divadlo vlastně neinspiruje, je koronavirus. Takže už se pomalu začínám nudit a diváky bych chtěl vidět.
Vraťme se ještě k Robertu Zuccovi a možná i k otázce tabu. Proč je ta hra pro vás vzrušující?
Ve své době byla skandální, může tak ještě dnes působit? Někdy nedokážu vysvětlit, proč jsou pro mě některá díla vzrušující, taky nedokážu přesně určit, kam se během zkoušení dostanu, ale mohu říci, že Roberto Zucco je hra plná protiřečení. Na celém světě je nyní špatná situace a nikdo nechce vidět na jevišti hrozbu. A Roberto Zucco je hrozivá hra o násilí, přesto vždy, když ji čtu, mám z ní zvláštní radost. Je mi jasné, že diváci musí tu hru jednoznačně odsoudit, ale doufám, že nedokážou jednoznačně říci, že je to pouze hra o zabíjení, protože je především o tom, jak moc nám chybí láska. A v životě můžeme zažít absenci mnoha druhů lásek. Mám pocit, že v dnešním světě je otázka samoty velice aktuální. Má generace pak samozřejmě řeší taky otázku, jak mám žít svůj život? A Roberto Zucco se zaobírá nejpodstatnějšími otázkami života: láskou mezilidskou – každodenní, láskou milostnou – mezi mužem a ženou, svobodou, životem a smrtí. Ověřil jsem si nejen doma, ale po celé Evropě, že si naše generace potřebuje základní otázky zformulovat znovu, po svém.
To chtěla a potřebovala přece každá mladá generace.
Ano, ale nyní máme větší prostor a vyslovujeme to hlasitěji. Generace narozené v Evropě před rokem 1989 takovou možnost neměly. Právě proto mě zajímá Zucco. Samozřejmě nemohu poskytnout odpověď ani na jedinou otázku. Mým úkolem je, aby divák cítil protiřečení, když se bude dívat na představení.
Dá se hovořit například o rebelii?
Divadlo je rebelie.
Vybíráte si jako režisér a jako divák stejná témata?
V žádném případě. Jako divák bych na své inscenace nikdy nešel. A to zdůrazňuji.
Proč?
Mám rád, když mi někdo vypráví příběhy. Jako režiséra mě ale absolutně nezajímají příběhy, zabývám se různými vlivy, mechanismy, které na člověka působí. A ano, mé inscenace jsou do určité míry provokace diváka. Jako divák ovšem rád sedím v poslední řadě a nesnáším, když se mě režisér snaží provokovat, miluji krásná a jemná představení.
Máme tedy očekávat, že diváci budou z divadla utíkat?
Snažím se přivést diváky do rozpaků, avšak nechci, aby měli chuť z divadla utéct.
Ztvárnil jste třeba Hamleta a dvojroli v chaplinovské inscenaci Diktátor. To jsou velké a vděčné role. Jakou cestou jako herec chcete jít dál?
Ano, tohle jsou nejvděčnější hlavní úlohy. V tak velkém divadle jako je Vígszínház, kde je 1200 míst pro diváky, musí mít herec sportovní náturu, nesmí se tedy stydět ani za malé role. Hraji měsíčně 20 až 25 představení, dopoledne zkouším, po obědě mám volno a pak jdu na večerní hraní. Samozřejmě si někdy říkám, jestli si ještě pamatuji, o čem divadlo je. V průběhu pandemie se má nejistota prohlubovala, ptal jsem se sám sebe, zda se mám divadlu nadále věnovat a jakým způsobem. Ale tady v Praze mohu režírovat jen díky koronaviru, protože mám volno. Což pokládám za jasný vzkaz – je důležité, abys v divadle dál pracoval.
Jste pokorný herec?
Režiséři přirozeně nemají moc rádi kolegy herce a zároveň režiséry, kteří se někdy moc ptají. V Maďarsku je na jednu stranu silná německá divadelní kultura, která má na nás obrovský vliv, a ta vyžaduje velmi citlivé a inteligentní herce. Ruská kultura k ní sice nestojí plně v opozici, představuje však dosti jiného než německá, zase vytvořila základ naší kultury. A v maďarských hercích se tyto dvě kultury potkávají. Jsem okouzlený, když je herec na jevišti intelektuálně přítomný, ale dokáže hrát s klasickou – nebo ruskou – vášní. Náš divadelní svět je tedy pikantní, neboť každý tvůrce se snaží představit cosi jiného, neexistuje jednotný styl maďarského divadla. Pro každého maďarského herce i režiséra je velký boj, aby našel sám sebe. Proto nedokážu popsat, jaký jsem herec a jaký režisér.
Vím, že jste založil divadelní skupinu Stalker, která byla velice úspěšná. Máte na ni ještě čas v tak nabitém divadelním provozu?
Založili jsme ji na škole s kolegy herci a režiséry. Později přibyli tanečníci, scénografové a hudebníci. Jedna část skupiny se začala zabývat prací s dětmi, druhá se zaměřila na práci s literaturou, já jsem představoval divadelní část. Měli jsme podobné směřování a myšlení, za pět let jsme toho vytvořili dost. Avšak právě tu divadelní část jsme nyní pověsili na hřebík. A doufám, že po nějaké době, až nasbíráme nové inspiracea myšlenky, vytvoříme další skupinu. Ale v jiné formaci. Přesto si myslím, že stále jsem spjat se Stalkerem, a ať tvořím kdekoli, lze to chápat jako pokračování, protože uznáváme stejné divadelní a společenské hodnoty.
Našli jste nějakou nelegálně otevřenou hospodu v Praze? Nebo to bylo smutné zkoušení?
Po celou dobu zkoušení myslím na to, že se před mým odjezdem snad ještě otevřou.
Neotevřou. Aspoň zažíváte šedou a kafkovskou Prahu…
Kafka je můj oblíbený autor.
Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.
Můžu vás označit jako maďarského herce a režiséra?
Ano. Cítím se tak. Pocházím ze zakarpatské oblasti na západní Ukrajině u hranic s Maďarskem. To znamená, že jsem maturoval v maďarštině a vždy jsem byl duševně spjat s Maďarskem. V Budapešti jsem absolvoval Univerzitu divadelních a filmových umění. Studoval jsem herectví a režírovat jsem začal v posledním ročníku, od roku 2017 jsem v angažmá ve Vígszínházu (Divadle komedie). Jsem tedy maďarský herec a režisér.
Vaše matka Jekaterina Alikina je ruské národnosti, odráží se to nějak ve vašem životě, či ve vaší tvorbě?
Moje maminka žije v Moskvě a ruské divadlo na mě jistě mělo a má velký vliv. Nemohu říci, že umím dobře rusky, ale mohu potvrdit, že velká část mé duše je ruská. Cítím se být silně připoután ke slovanské kultuře. Ještě jsem úplně nevyrostl z dětských střevíčků, tak nechci rozumovat, ale snažím se z toho slovanského poznat co nejvíc. Teď právě z toho českého, když mám příležitost režírovat v Praze.
Šlo s tak silným rodinným divadelním zázemím, abyste se věnoval jiné profesi?
Studoval jsem na všeobecně zaměřeném gymnáziu a bylo mým svobodným rozhodnutím, že jsem pak šel na herectví do Budapešti. Samozřejmě divadelní rodina na mě vliv měla, ale mám pocit, že od puberty kráčím po vlastní cestě. To snad dokazuje i to, že jsem nyní v České republice. Dříve jsem hodně sportoval a také mě zajímalo vše, co se váže k divadlu – například i fotografie a scénografie. Nevěděl jsem zpočátku, jakému oboru se mám věnovat. Vlastně jsem si tehdy byl jistý jediným, nechci být hercem. Na herecký obor jsem šel pouze ze zvědavosti a měl jsem pocit, že z něj pak lehce přestoupím jinam, třeba na režii. Přišel jsem však na to, že nejkomplikovanější a nejpestřejší divadelní obor je herectví.
Nezáleží ale nakonec při tvorbě nejvíce na režisérovi?
Zatím jsem poznal do hloubky především své profesory, můžu tedy hovořit jen o nich. Takže vám mohu nadiktovat pár jmen lidí, kteří mé přemýšlení o divadle směřovali, ale asi vám tady, v České republice, nic neříkají. László Marton, který byl třicet let šéfem Vígszínházu, byl mým vedoucím ročníku. On mi ukázal budapešťský divadelní svět. Učili mě také Géza D. Hegedűs, Sándor Zsótér a Péter Forgács, společně s herečkou a režisérkou Enikö Eszenyi měli na mě obrovský vliv. Režiséry z mého ročníku zase učil Viktor Bodó. Ve škole jsem tedy poznal režiséry střední i starší generace, kteří mají nejrůznější přístupy k herectví a tvorbě. Někdy jsou dominantní, jindy nechávají větší prostor hercům. Kromě toho mě zajímá německý, francouzský a anglický divadelní svět. Ale největší vliv už od dětství na mě má režisér Anatolij Vasilej, který působil v MCHATu a poté různě v Evropě, například i v Comédie- -Française. Vyrostl jsem na divadle, které dělá on. A samozřejmě můj otec.
Měl jste jako syn či jako umělec pocit, že se musíte vůči svému otci Attilovi Vidnyánszkému vymezit?
Dělám jiné divadlo než můj otec. Samozřejmě pro mě bylo zásadní se v tvorbě vymezit. Jeho dílo je pro mě inspirací, ale mezi námi je to i boj, o mnoha věcech v umění i životě smýšlíme naprosto opačně. Vymezení je potřeba vždy – v každé zemi existují hry, které se po určitém čase znovu a znovu režírují, nejde je obejít. Mě například na škole učili, jak mám vnímat Richarda III. A to bylo pro mě znamení, protože jsem věděl, že brzy po skončení školy budu muset Richarda III. zrežírovat sám.
Vypadal by Roberto Zucco jinak, kdybyste ho režíroval v jiné zemi?
Vždy vycházím z herců, protože věřím tomu, že divadlo není o režisérovi, dokonce ani ne o autorovi a textu, je o hercích. Na začátku mám představu o formě inscenace, v dané hře najdu otázky, které mě zajímají. Aktuální otázky se ale mění každý rok, někdy dokonce i každý týden. Prostě zreziví jako staré železo. Stává se, že u sledování pokročilé reprízy inscenace, která vznikla před lety, ji nechápeme. Jediná stále zajímavá věc je charakter herce. V tom charakteru se objeví stav doby. Období, ve kterém žil a tvořil daný herec. Proto můj fokus míří na herce, chci ukázat jeho duši. Jsou hry, jež mi dovolí, abych jeho duši roztáhl, a jsou hry, při kterých musím s hercem zacházet velice jemně. Ale jedno je jisté, vše uzpůsobuji hercům.
Jakou má Zdeněk Piškula duši?
Stejnou jako já.
Jakou duši má Česko?
Nestrávil jsem tady ještě tolik času, abych přesně dokázal říci, co je česká nátura. Něco jsem však přeci jen už poznal, jen si nejsem jistý, zda to charakterizuje celou republiku, nebo jen Prahu, nebo dokonce jen toto divadlo – v mnoha případech jsem musel jako cizinec, který vkročil do uzavřeného společenství, hodně pracovat na tom, aby mi ostatní věřili. Ale od první chvíle zkoušení jsou herci milí, pozorní a otevření. A pokud tyto vlastnosti charakterizují české herce, tak chci pracovat už jen v České republice.
Není jazyková bariéra omezující? Nezkoušel byste například v Maďarsku jinak, kdybyste po celou dobu nepotřeboval tlumočníka?
Ano, určitě ano. Tato práce je pro mě zajímavá i proto, že se málokdy setkám s úplně neznámými herci. Doma pracuji se stejnými lidmi, pokud to jen trochu jde. Samozřejmě, když se známe hlouběji, mohu při práci více riskovat. A bez risku se dnes nevyplatí dělat divadlo. Co se týká Roberta Zucca, jsem riskem pro soubor já. Pracuji tedy mnohem jemněji, ale byl jsem si od počátku více jistý, protože jsem se hodně připravil předem, a doufám, že ta příprava přináší hercům záruku. Tato inscenace bude Roberto Zucco režírovaný na jistotu.
Jsou v maďarském divadle nějaká tabu?
U vás jsou?
Myslím, že některé otázky, řekněme politické či rasové, možná ještě stále i genderové, je potřeba artikulovat s větší opatrností, zejména pokud režírujete pro konvenčnější publikum. Nedávno jsem dělala interview s polskou scénografkou a ta například říkala, že v polském divadle je tabu sex.
Jako mladý budapešťský režisér mohu říci, že mě na škole učili, že umělec musí mít provokativní postoj. První má režie byl Shakespearův Timon Athénský a tam je právě tato otázka nastolena – zda existují tabu. Pokud ve společnosti jsou, musí být vyslovena. O tabuizovaných tématech musíme mluvit. Dobré divadlo je aktuální divadlo. Smělé divadlo je aktuální divadlo. Divákům musíme naházet do očí vše, z čeho mají strach. Musíme jim ukazovat vše, co neradi vidí. No a pak člověk vyjde ze školy a začne dělat kompromisy. Ty kompromisy se opravdu dělají kvůli divákům. Chtěl jsem připravit inscenaci o koronaviru a v divadle mi naznačili, že to je zatím tabu. Protože když konečně divák zase přijde do divadla, tak bude chtít utéct před tímto tématem. Nyní se přece mají připravovat zábavné inscenace, abychom zapomenuli. Řekl jsem, že to chápu. Tak prosím, tady máte mé umělecké kompromisy. V divadlech vždy panují určité trendy, existují palčivé otázky, existují konflikty, které určují naši realitu, náš opravdový život. V Maďarsku jsou citlivé především otázky politické, ale třeba také diskriminační – dokonce se to týká i věku. Myslím, že divadlo se má zabývat především tématy, která se tážou po tom, co nás dnes zajímá, co žijeme. Nechci však, aby byla artikulována agresivně, někdy se tedy jako tvůrce zarazím před jistou aktualitou a zaměřím se spíš na lidskou duši, protože divadlo je především o ní. Vše je obsaženo v lidské duši. Takže jednoduchá odpověď na vaši otázku je: tabu je samotná realita.
Co jste zkoušel místo inscenace o koronaviru?
Měl jsem začít zkoušet inscenaci o koronaviru už v říjnu a chtěl jsem, aby herci byli na jevišti metr a půl od sebe a diváci seděli co pět sedadel od sebe, ale když mi to nedovolili, vybral jsem si Shakespearovu hru Jak se vám líbí. V divadle mi však naznačili, že to není vhodný titul, protože se herci nemají nyní na jevišti moc dotýkat, a to by při zkoušení této hry nebylo dost dobře možné. Nakonec polovina herců dostala koronavirus a zkoušení se odložilo.
Kdy se v Maďarsku zavřela divadla?
Myslím, že to je podobné jako u vás. Naposledy jsme hráli v říjnu, a to bylo velice zajímavé, protože v divadle s kapacitou 500 míst sedělo 19 diváků. Já bych hrál i pro jednoho, ale chápu, že je na prvním místě bezpečnost. V listopadu jsme ještě zkoušeli a v prosinci už bylo absolutně vše zavřené. Jsem tedy rád, že mi bylo umožněno zkoušet tady.
Je pro vás těžké zkoušet, když víte, že na konci nebude premiéra pro diváky?
Vždycky jsem velmi žárlil na své starší kolegy, když vyprávěli velké historky ze svého mládí. A já jsem měl pocit, že můj život je šedý, naplněný každodenní rutinou a že nikdy nic zlomového nepřijde a nebudu mít za padesát let co vyprávět. Před rokem přišel koronavirus a já mám radost, že je tady něco velkého, něco, co nemůžeme přirovnávat k ničemu před tím. To je podle mého velká inspirace pro divadlo. Divadelníka musí inspirovat i nejhorší okamžiky. Poměrně brzy jsem si však ověřil, že jediná věc, která divadlo vlastně neinspiruje, je koronavirus. Takže už se pomalu začínám nudit a diváky bych chtěl vidět.
Vraťme se ještě k Robertu Zuccovi a možná i k otázce tabu. Proč je ta hra pro vás vzrušující?
Ve své době byla skandální, může tak ještě dnes působit? Někdy nedokážu vysvětlit, proč jsou pro mě některá díla vzrušující, taky nedokážu přesně určit, kam se během zkoušení dostanu, ale mohu říci, že Roberto Zucco je hra plná protiřečení. Na celém světě je nyní špatná situace a nikdo nechce vidět na jevišti hrozbu. A Roberto Zucco je hrozivá hra o násilí, přesto vždy, když ji čtu, mám z ní zvláštní radost. Je mi jasné, že diváci musí tu hru jednoznačně odsoudit, ale doufám, že nedokážou jednoznačně říci, že je to pouze hra o zabíjení, protože je především o tom, jak moc nám chybí láska. A v životě můžeme zažít absenci mnoha druhů lásek. Mám pocit, že v dnešním světě je otázka samoty velice aktuální. Má generace pak samozřejmě řeší taky otázku, jak mám žít svůj život? A Roberto Zucco se zaobírá nejpodstatnějšími otázkami života: láskou mezilidskou – každodenní, láskou milostnou – mezi mužem a ženou, svobodou, životem a smrtí. Ověřil jsem si nejen doma, ale po celé Evropě, že si naše generace potřebuje základní otázky zformulovat znovu, po svém.
To chtěla a potřebovala přece každá mladá generace.
Ano, ale nyní máme větší prostor a vyslovujeme to hlasitěji. Generace narozené v Evropě před rokem 1989 takovou možnost neměly. Právě proto mě zajímá Zucco. Samozřejmě nemohu poskytnout odpověď ani na jedinou otázku. Mým úkolem je, aby divák cítil protiřečení, když se bude dívat na představení.
Dá se hovořit například o rebelii?
Divadlo je rebelie.
Vybíráte si jako režisér a jako divák stejná témata?
V žádném případě. Jako divák bych na své inscenace nikdy nešel. A to zdůrazňuji.
Proč?
Mám rád, když mi někdo vypráví příběhy. Jako režiséra mě ale absolutně nezajímají příběhy, zabývám se různými vlivy, mechanismy, které na člověka působí. A ano, mé inscenace jsou do určité míry provokace diváka. Jako divák ovšem rád sedím v poslední řadě a nesnáším, když se mě režisér snaží provokovat, miluji krásná a jemná představení.
Máme tedy očekávat, že diváci budou z divadla utíkat?
Snažím se přivést diváky do rozpaků, avšak nechci, aby měli chuť z divadla utéct.
Ztvárnil jste třeba Hamleta a dvojroli v chaplinovské inscenaci Diktátor. To jsou velké a vděčné role. Jakou cestou jako herec chcete jít dál?
Ano, tohle jsou nejvděčnější hlavní úlohy. V tak velkém divadle jako je Vígszínház, kde je 1200 míst pro diváky, musí mít herec sportovní náturu, nesmí se tedy stydět ani za malé role. Hraji měsíčně 20 až 25 představení, dopoledne zkouším, po obědě mám volno a pak jdu na večerní hraní. Samozřejmě si někdy říkám, jestli si ještě pamatuji, o čem divadlo je. V průběhu pandemie se má nejistota prohlubovala, ptal jsem se sám sebe, zda se mám divadlu nadále věnovat a jakým způsobem. Ale tady v Praze mohu režírovat jen díky koronaviru, protože mám volno. Což pokládám za jasný vzkaz – je důležité, abys v divadle dál pracoval.
Jste pokorný herec?
Režiséři přirozeně nemají moc rádi kolegy herce a zároveň režiséry, kteří se někdy moc ptají. V Maďarsku je na jednu stranu silná německá divadelní kultura, která má na nás obrovský vliv, a ta vyžaduje velmi citlivé a inteligentní herce. Ruská kultura k ní sice nestojí plně v opozici, představuje však dosti jiného než německá, zase vytvořila základ naší kultury. A v maďarských hercích se tyto dvě kultury potkávají. Jsem okouzlený, když je herec na jevišti intelektuálně přítomný, ale dokáže hrát s klasickou – nebo ruskou – vášní. Náš divadelní svět je tedy pikantní, neboť každý tvůrce se snaží představit cosi jiného, neexistuje jednotný styl maďarského divadla. Pro každého maďarského herce i režiséra je velký boj, aby našel sám sebe. Proto nedokážu popsat, jaký jsem herec a jaký režisér.
Vím, že jste založil divadelní skupinu Stalker, která byla velice úspěšná. Máte na ni ještě čas v tak nabitém divadelním provozu?
Založili jsme ji na škole s kolegy herci a režiséry. Později přibyli tanečníci, scénografové a hudebníci. Jedna část skupiny se začala zabývat prací s dětmi, druhá se zaměřila na práci s literaturou, já jsem představoval divadelní část. Měli jsme podobné směřování a myšlení, za pět let jsme toho vytvořili dost. Avšak právě tu divadelní část jsme nyní pověsili na hřebík. A doufám, že po nějaké době, až nasbíráme nové inspiracea myšlenky, vytvoříme další skupinu. Ale v jiné formaci. Přesto si myslím, že stále jsem spjat se Stalkerem, a ať tvořím kdekoli, lze to chápat jako pokračování, protože uznáváme stejné divadelní a společenské hodnoty.
Našli jste nějakou nelegálně otevřenou hospodu v Praze? Nebo to bylo smutné zkoušení?
Po celou dobu zkoušení myslím na to, že se před mým odjezdem snad ještě otevřou.
Neotevřou. Aspoň zažíváte šedou a kafkovskou Prahu…
Kafka je můj oblíbený autor.
Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.