Nad vodou díky swingu
Přečtěte si článek z Moderního divadla o válečném i poválečném swingu a jeho významných osobnostech.
Praha si 9. května 1945 vydechla po šesti letech hitlerovské okupace. Země byla osvobozena z východu Rudou armádou a československými jednotkami, které vznikly v Sovětském svazu, a ze západu 3. americkou armádou, ve které byli symbolicky začleněni i příslušníci naší největší západní zahraniční jednotky pod velením generála Aloise Lišky. Šest let bylo naše hlavní město potaženo červeno-bílo-černým suknem nacistických praporů. Jediným štěstím v neštěstí byla skutečnost, že se nacházelo daleko od fronty. Bylo cenným klidným zázemím pro německé vojsko i oficíry a po celou válku bylo války de facto ušetřeno. Němci potřebovali české obyvatelstvo pro továrny s vojenskou výrobou, a tak mu částečně dovolili pokračovat v hudební, divadelní i filmové tvorbě, v jeho „běžném“ životě, aby občané byli spokojeni a výroba nekulhala. Na Barrandově dokonce postavili nové ateliéry, dodnes používané. Počítali ovšem s tím, že Praha bude navždy německá. Pro Čechy to však byla doba poroby, ponížení, přežívání. Ale také vzdoru. Pod povrchem probíhal neustálý odboj spojený s exilovou vládou v Londýně. Žádná odevzdanost osudu, žádný defétismus, zbabělost, jak se jeden čas o Češích za okupace říkalo. Likvidace protektora Heydricha, jednoho z nejvýš postavených mužů v Říši, byla toho důkazem. Když okupační prapory padaly na zem, byly ztělesněním definitivního vydechnutí velkého zloducha – druhá světová válka v Evropě skončila v Čechách. Lidi opanovalo obrovské nadšení, štěstí a pocit zadostiučinění. I mladí vojáci z jednotek maršála Koněva, kteří dorazili nad ránem devátého do Prahy, si užívali okamžiků konce nekonečné války, šťastní, že boj o Prahu byl krátký. Zatímco kouř z Němci poničené Staroměstské radnice a jiných domů ještě stoupal k nebi a cihly z mnoha jiných zdí stále padaly, bylo muzikantům v Praze jasné, že okupační zákaz hraní svobodných skladeb na veřejnosti – to jest amerických swingových šlágrů – padl.
Kavárny s hudbou v srdci
Kavárny v Praze naštěstí nebyly poničené válkou. Majitelé a muzikanti se nemohli dočkat, až se vrátí tolik vytoužená veselá nálada předválečné Prahy, města světel a kaváren s hudbou v srdci. A tak především ty větší se brzy probudily. Barikády ještě nemizely a už se začínalo. Znalec pražského hudebního života kaváren a nočních podniků Lubomír Dorůžka popsal první měsíce po válce v knize o kapelníkovi, skladateli a trumpetistovi Karlu Vackovi: „Radost a nadšení z konce války se přelévaly jak do veřejného života, tak do všedních zážitků každého jednotlivce, ve vzduchu byla touha a odhodlání začínat znovu a to vše se odráželo i v zábavních podnicích. Ale koncertní kavárna z první republiky už neodpovídala stylu doby. Tanec se mezi různými druhy společenské zábavy rychle dostal na první místo.“ Postarala se o to vlna mladých swingových nadšenců ve 30. letech minulého století. Za války ovšem Němci hraní amerických evergreenů, které právem dominovaly nové době, zakázali. Měly strhující rytmus, tah, vtip, uměly být ironicky sentimentální – prostě vyjadřovaly život jako pugét nadějí a možností. Pulsoval v nich svobodný duch nového světa. Toho se německý duch řádu bál jak čert svěcené vody. Tato hudba rozmanitosti vůbec nevyhovovala nacistické totalitní morálce stádně souznícího kolektivu. (A proto zcela identicky nevyhovovala ani po třech letech od války budovatelskému stádnímu kolektivu komunistů.) Dopředný a veselý republikánský „duch nového světa“ podporoval individuální vidění a cítění, což se nacistům příčilo, i ze strachu, že by se to mladým Němcům mohlo zalíbit. Nicméně české povaze to vyhovovalo ideálně, přirozeně to osvěžilo českou muzikantskou scénu a za války podporovalo naději na konečné vítězství. Vynalézavost muzikantů obcházela zákaz hraní tím, že skladbám dávali české názvy a texty a využívali toho, že Němci většinou americké písničky neznali.
Učení od amerických jazzmanů
Hned po osvobození se v pražském centru ujaly hraní nejvyspělejší kapely, jako byl orchestr Karla Vlacha, jenž dostal angažmá v kavárně Lloyd na Příkopech (pozdější restaurace U Pelikána), hrával i v kavárně Fénix v pasáži Blaník v horní půli Václavského náměstí. Orchestr vynikajícího akordeonisty a jazzmana Kamila Běhounka otevíral opět k životu Lucerna bar, po odchodu orchestru Melody boys R. A. Dvorského. Bratr Karla Vlacha, Václav, měl kapelu Signal Club, jež působila v kavárně Luxor. Známé byly i orchestry skvělých swingařů Ladislava Habarta a Emila Ludvíka. Nejdůležitějším členem každé kapely byl aranžér. Karel Vlach, který měl největší ambice docílit vrcholné swingové interpretace, si pojistil dva skvělé: Miloslava Ducháče a později i Zdeňka Petra. Nadaný Ducháč tíhnul stejně jako Vlach ke zvuku dokonale sehraných sekcí saxofonů, trombónů i trumpet. Lubomír Dorůžka s Miloslavem Ducháčem napsali knihu o Karlu Vlachovi, v níž zachytili atmosféru ještě před koncem války: „Z radia bylo v Praze možné poslouchat americký armádní vysílač AFN, na kterém hrál orchestr amerického letectva s proslulým kapelníkem Glennem Millerem. Miller v orchestru soustředil výkvět amerických jazzmanů, kteří se ocitli ve vojenské uniformě. Jeho repertoár tehdy udával tón v celé Evropě a jeho zvuk s pětihlasou saxofonovou sekcí, v níž nejvyšší hlas patřil klarinetu, ovládl v prvních poválečných letech celý svět. Pro mladou generaci v Evropě představoval symbol osvobození z nacistické okupace.“ Miloslav Ducháč si pilně připravoval pro Karla Vlacha aranžmá písniček, jež patřily ke světovým hitům, a glenmillerovský zvuk byl i jeho velkým vzorem. Poválečnou pečlivou přípravu na veřejné hraní završil Karel Vlach spolu s Miloslavem Ducháčem v Plzni. Po osvobození západního Československa a Plzně měli Američané hlavní základnu v Přešticích, ale dlouhou dobu velitelství sídlilo v centru Plzně v hotelu Smítka (dnešní Slovan). Lubomír Dorůžka o něm napsal: „V kavárně, kde pro americké vojáky hrály jejich armádní orchestry, hrával také big band s pěti trombóny a pěti trubkami. Takové obsazení bylo možné právě jen ‚na vojně‘, kde se orchestr nemusel starat o ekonomické záležitosti. Pro Ducháče i Karla Vlacha to byl malý zázrak. Celý život se učili od amerických jazzmanů, ale teprve teď je mohli vidět na vlastní oči, slyšet je při živém provedení a třeba si na ně i sáhnout, aby uvěřili, že se jejich životní sen opravdu splnil. (…) A navíc si Karel Vlach od ,plzeňských Američanů‘ koupil několik aranžmá, která se stala součástí jeho nového repertoáru.“ Nahrávky Karla Vlacha jsou dodnes nejlepší, s autentickým nábojem, s dokonalým frázováním a dokonalou sehraností sekcí, nad níž bděl Miloslav Ducháč a později fenomenální Karel Krautgartner.
Nylonový věk
Spisovatel Josef Škvorecký nazval poválečná léta „nylonovým věkem“, což označovalo štědrost amerických vojáků k českým ženám a dívkám, které obdarovávali čokoládami, žvýkačkami a nylonovými punčochami. Úcta k hrdinství a obětem sovětských vojáků byla také veliká, ale ti byli pod přísným dohledem politických složek Rudé armády a jejich kontakt s obyvatelstvem nebyl častý. Po stránce ekonomické i vnitropolitické se ukazovalo, že pod povrchem to skřípe. Jedinou organizovanou stranou byli komunisté. Na prezidentovi si v Košicích vymohli obsazení silových ministerstev – obrany, vnitra, informací, zemědělství – a prosadili neobyčejně brzy i znárodňování. Například ateliéry na Barrandově byly znárodněny už 1. srpna 1945. Komunisté měli pod kontrolou noviny a rozhlas. Intenzivně pracovali na obrazu Sovětského svazu jako jediného zachránce země, vítěze a ochránce. A na obrazu komunistické strany jako hlavní odbojové síly. Premiér Zdeněk Fierlinger už v září tajně dovolil, aby sovětská jednotka, která obsadila v květnu Jáchymovské uranové doly, měla dozor nad těžbou – pro Sovětský svaz, jenž potřeboval český uran pro výrobu první atomové bomby. Pracovali tam němečtí váleční zajatci… Sovětské velení chtělo v létě vypudit Američany z Československa, vyzvali je, ať se stáhnou, ale byli uzemněni odpovědí, že Američané mají v úmyslu být u nás do konce listopadu a odejdou, až se stáhnou Sověti. Veřejnosti se to utajilo. Utajovat, lhát a přepisovat dějiny se stalo klíčovou strategií komunistů. V Rusku to trvá dodnes. V roce 1946 komunisté drtivě vyhráli ve volbách a už v létě 1947 Stalin zakázal Československu přijmout americký hospodářský plán na obnovu Evropy, tzv. Marshallův plán. Ministr zahraničí Jan Masaryk se vrátil z Moskvy a rázem se z něj stala bezmocná figurka. Ostatní demokratické strany byly bezzubé a bezradné. Zdání svobodné demokracie však ještě žilo, třeba v kavárnách a divadlech. Ti ostražitější však opět začínali emigrovat, ostatní si nedovedli představit, co je čeká, a bavili se dál jako cestující na Titaniku. Když v únoru 1948 provedli komunisté násilný převrat, šokovaný prezident Beneš se k nim choval politicky korektně. Bylo to důstojné, ale bylo to jako opravovat stroj skleněným šroubovákem. Jedinou potěšující nadějí v opět nadcházejícím soumraku svobody byli muzikanti. Koncerty měly popularitu, pokračovaly. Až když na podzim 1949 jako vždy uvedl Jiří Traxler znělku Vlachova orchestru, foxtrot Glenna Millera Americká hlídka, mladí v obecenstvu náhle vstali, tleskali, skandovali a nastala demonstrace. A rozhlas to přenášel. Druhý den v Rudém právu napsali: „Jak je to vůbec možné, že někdo jako Jiří Traxler, zřejmý přívrženec kapitalismu a reakcionář, může stále ještě otravovat vlny Československého rozhlasu!“ Autor se dožadoval, aby zastavili Jiřímu Traxlerovi činnost na koncertech: „protože by mohl ve svých úvodech posílat šifrované zprávy nepřátelům naší demokracie v zahraničí.” Jiřímu Traxlerovi zakázali všechno, i vysílání jeho populárních písniček. Rozhodl se emigrovat. Když se po Vánocích loučil s Karlem Vlachem a R. A. Dvorským, pověděl jim to, co mu kdysi řekl Jaroslav Ježek, když odjížděl před Němci v roce 1939 do Ameriky za Jiřím Voskovcem a Janem Werichem: „Tak to tu, kluci, držte.“ Nezlomný Karel Vlach to tu držel, nehrál jen swing, ale i populární lidové skladby a písničky, nikoli z prospěchu, ale protože je soustavně uváděl od samého začátku. Orchestr Karla Vlacha nejprve pokračoval v Karlínském divadle, v roce 1954 se vrátil do domu U Nováků. Byla to doba, kdy v tanečních sálech bylo cokoli amerického přísně zakázané jako za nacistů. První nadšenci rokenrolu putovali do vězení. V roce 1955 se zde hrál slavný Limonádový Joe. Divadlo (od roku 1957 ABC) se se svojí svobodnou náladou a svižnou hudbou nejlepšího swingového orchestru rázem stalo útočištěm herců, muzikantů, administrativy i výtvarníků a drželo tam dál nezlomného ducha synkop a humoru, který pomohl všem přeplout do 60. let… ABC se díky tomu stalo v nejhorších letech pravým národním divadlem.
Autor textu je japanolog a scenárista Martin Vačkář.
Kavárny s hudbou v srdci
Kavárny v Praze naštěstí nebyly poničené válkou. Majitelé a muzikanti se nemohli dočkat, až se vrátí tolik vytoužená veselá nálada předválečné Prahy, města světel a kaváren s hudbou v srdci. A tak především ty větší se brzy probudily. Barikády ještě nemizely a už se začínalo. Znalec pražského hudebního života kaváren a nočních podniků Lubomír Dorůžka popsal první měsíce po válce v knize o kapelníkovi, skladateli a trumpetistovi Karlu Vackovi: „Radost a nadšení z konce války se přelévaly jak do veřejného života, tak do všedních zážitků každého jednotlivce, ve vzduchu byla touha a odhodlání začínat znovu a to vše se odráželo i v zábavních podnicích. Ale koncertní kavárna z první republiky už neodpovídala stylu doby. Tanec se mezi různými druhy společenské zábavy rychle dostal na první místo.“ Postarala se o to vlna mladých swingových nadšenců ve 30. letech minulého století. Za války ovšem Němci hraní amerických evergreenů, které právem dominovaly nové době, zakázali. Měly strhující rytmus, tah, vtip, uměly být ironicky sentimentální – prostě vyjadřovaly život jako pugét nadějí a možností. Pulsoval v nich svobodný duch nového světa. Toho se německý duch řádu bál jak čert svěcené vody. Tato hudba rozmanitosti vůbec nevyhovovala nacistické totalitní morálce stádně souznícího kolektivu. (A proto zcela identicky nevyhovovala ani po třech letech od války budovatelskému stádnímu kolektivu komunistů.) Dopředný a veselý republikánský „duch nového světa“ podporoval individuální vidění a cítění, což se nacistům příčilo, i ze strachu, že by se to mladým Němcům mohlo zalíbit. Nicméně české povaze to vyhovovalo ideálně, přirozeně to osvěžilo českou muzikantskou scénu a za války podporovalo naději na konečné vítězství. Vynalézavost muzikantů obcházela zákaz hraní tím, že skladbám dávali české názvy a texty a využívali toho, že Němci většinou americké písničky neznali.
Učení od amerických jazzmanů
Hned po osvobození se v pražském centru ujaly hraní nejvyspělejší kapely, jako byl orchestr Karla Vlacha, jenž dostal angažmá v kavárně Lloyd na Příkopech (pozdější restaurace U Pelikána), hrával i v kavárně Fénix v pasáži Blaník v horní půli Václavského náměstí. Orchestr vynikajícího akordeonisty a jazzmana Kamila Běhounka otevíral opět k životu Lucerna bar, po odchodu orchestru Melody boys R. A. Dvorského. Bratr Karla Vlacha, Václav, měl kapelu Signal Club, jež působila v kavárně Luxor. Známé byly i orchestry skvělých swingařů Ladislava Habarta a Emila Ludvíka. Nejdůležitějším členem každé kapely byl aranžér. Karel Vlach, který měl největší ambice docílit vrcholné swingové interpretace, si pojistil dva skvělé: Miloslava Ducháče a později i Zdeňka Petra. Nadaný Ducháč tíhnul stejně jako Vlach ke zvuku dokonale sehraných sekcí saxofonů, trombónů i trumpet. Lubomír Dorůžka s Miloslavem Ducháčem napsali knihu o Karlu Vlachovi, v níž zachytili atmosféru ještě před koncem války: „Z radia bylo v Praze možné poslouchat americký armádní vysílač AFN, na kterém hrál orchestr amerického letectva s proslulým kapelníkem Glennem Millerem. Miller v orchestru soustředil výkvět amerických jazzmanů, kteří se ocitli ve vojenské uniformě. Jeho repertoár tehdy udával tón v celé Evropě a jeho zvuk s pětihlasou saxofonovou sekcí, v níž nejvyšší hlas patřil klarinetu, ovládl v prvních poválečných letech celý svět. Pro mladou generaci v Evropě představoval symbol osvobození z nacistické okupace.“ Miloslav Ducháč si pilně připravoval pro Karla Vlacha aranžmá písniček, jež patřily ke světovým hitům, a glenmillerovský zvuk byl i jeho velkým vzorem. Poválečnou pečlivou přípravu na veřejné hraní završil Karel Vlach spolu s Miloslavem Ducháčem v Plzni. Po osvobození západního Československa a Plzně měli Američané hlavní základnu v Přešticích, ale dlouhou dobu velitelství sídlilo v centru Plzně v hotelu Smítka (dnešní Slovan). Lubomír Dorůžka o něm napsal: „V kavárně, kde pro americké vojáky hrály jejich armádní orchestry, hrával také big band s pěti trombóny a pěti trubkami. Takové obsazení bylo možné právě jen ‚na vojně‘, kde se orchestr nemusel starat o ekonomické záležitosti. Pro Ducháče i Karla Vlacha to byl malý zázrak. Celý život se učili od amerických jazzmanů, ale teprve teď je mohli vidět na vlastní oči, slyšet je při živém provedení a třeba si na ně i sáhnout, aby uvěřili, že se jejich životní sen opravdu splnil. (…) A navíc si Karel Vlach od ,plzeňských Američanů‘ koupil několik aranžmá, která se stala součástí jeho nového repertoáru.“ Nahrávky Karla Vlacha jsou dodnes nejlepší, s autentickým nábojem, s dokonalým frázováním a dokonalou sehraností sekcí, nad níž bděl Miloslav Ducháč a později fenomenální Karel Krautgartner.
Nylonový věk
Spisovatel Josef Škvorecký nazval poválečná léta „nylonovým věkem“, což označovalo štědrost amerických vojáků k českým ženám a dívkám, které obdarovávali čokoládami, žvýkačkami a nylonovými punčochami. Úcta k hrdinství a obětem sovětských vojáků byla také veliká, ale ti byli pod přísným dohledem politických složek Rudé armády a jejich kontakt s obyvatelstvem nebyl častý. Po stránce ekonomické i vnitropolitické se ukazovalo, že pod povrchem to skřípe. Jedinou organizovanou stranou byli komunisté. Na prezidentovi si v Košicích vymohli obsazení silových ministerstev – obrany, vnitra, informací, zemědělství – a prosadili neobyčejně brzy i znárodňování. Například ateliéry na Barrandově byly znárodněny už 1. srpna 1945. Komunisté měli pod kontrolou noviny a rozhlas. Intenzivně pracovali na obrazu Sovětského svazu jako jediného zachránce země, vítěze a ochránce. A na obrazu komunistické strany jako hlavní odbojové síly. Premiér Zdeněk Fierlinger už v září tajně dovolil, aby sovětská jednotka, která obsadila v květnu Jáchymovské uranové doly, měla dozor nad těžbou – pro Sovětský svaz, jenž potřeboval český uran pro výrobu první atomové bomby. Pracovali tam němečtí váleční zajatci… Sovětské velení chtělo v létě vypudit Američany z Československa, vyzvali je, ať se stáhnou, ale byli uzemněni odpovědí, že Američané mají v úmyslu být u nás do konce listopadu a odejdou, až se stáhnou Sověti. Veřejnosti se to utajilo. Utajovat, lhát a přepisovat dějiny se stalo klíčovou strategií komunistů. V Rusku to trvá dodnes. V roce 1946 komunisté drtivě vyhráli ve volbách a už v létě 1947 Stalin zakázal Československu přijmout americký hospodářský plán na obnovu Evropy, tzv. Marshallův plán. Ministr zahraničí Jan Masaryk se vrátil z Moskvy a rázem se z něj stala bezmocná figurka. Ostatní demokratické strany byly bezzubé a bezradné. Zdání svobodné demokracie však ještě žilo, třeba v kavárnách a divadlech. Ti ostražitější však opět začínali emigrovat, ostatní si nedovedli představit, co je čeká, a bavili se dál jako cestující na Titaniku. Když v únoru 1948 provedli komunisté násilný převrat, šokovaný prezident Beneš se k nim choval politicky korektně. Bylo to důstojné, ale bylo to jako opravovat stroj skleněným šroubovákem. Jedinou potěšující nadějí v opět nadcházejícím soumraku svobody byli muzikanti. Koncerty měly popularitu, pokračovaly. Až když na podzim 1949 jako vždy uvedl Jiří Traxler znělku Vlachova orchestru, foxtrot Glenna Millera Americká hlídka, mladí v obecenstvu náhle vstali, tleskali, skandovali a nastala demonstrace. A rozhlas to přenášel. Druhý den v Rudém právu napsali: „Jak je to vůbec možné, že někdo jako Jiří Traxler, zřejmý přívrženec kapitalismu a reakcionář, může stále ještě otravovat vlny Československého rozhlasu!“ Autor se dožadoval, aby zastavili Jiřímu Traxlerovi činnost na koncertech: „protože by mohl ve svých úvodech posílat šifrované zprávy nepřátelům naší demokracie v zahraničí.” Jiřímu Traxlerovi zakázali všechno, i vysílání jeho populárních písniček. Rozhodl se emigrovat. Když se po Vánocích loučil s Karlem Vlachem a R. A. Dvorským, pověděl jim to, co mu kdysi řekl Jaroslav Ježek, když odjížděl před Němci v roce 1939 do Ameriky za Jiřím Voskovcem a Janem Werichem: „Tak to tu, kluci, držte.“ Nezlomný Karel Vlach to tu držel, nehrál jen swing, ale i populární lidové skladby a písničky, nikoli z prospěchu, ale protože je soustavně uváděl od samého začátku. Orchestr Karla Vlacha nejprve pokračoval v Karlínském divadle, v roce 1954 se vrátil do domu U Nováků. Byla to doba, kdy v tanečních sálech bylo cokoli amerického přísně zakázané jako za nacistů. První nadšenci rokenrolu putovali do vězení. V roce 1955 se zde hrál slavný Limonádový Joe. Divadlo (od roku 1957 ABC) se se svojí svobodnou náladou a svižnou hudbou nejlepšího swingového orchestru rázem stalo útočištěm herců, muzikantů, administrativy i výtvarníků a drželo tam dál nezlomného ducha synkop a humoru, který pomohl všem přeplout do 60. let… ABC se díky tomu stalo v nejhorších letech pravým národním divadlem.
Autor textu je japanolog a scenárista Martin Vačkář.