Drama Napoleonských válek
Jaký je historický kontext Napoleonských válek a románu Vojna a mír? Přečtěte si článek z časopisu Moderní divadlo.
Ať chceme, nebo ne, ruská literatura vždy významně rezonovala v české společnosti. A to nejen coby výraz podřízeného postavení Prahy vůči Moskvě po Únoru 1948, ale také jako projev tradičního rusofilství nemalé části naší společnosti. Rusofilství, k němuž přispěly rovněž události napoleonských válek a jenž bylo výrazněji z povědomí vymazáno teprve brutálním sovětským přepadením Československa v srpnu 1968. Tolstého románová epopej Vojna a mír v mnoha ohledech náleží k prověřeným vrcholům světové literatury – mimo jiné se stala předlohou pro stejnojmennou operu Sergeje Prokofjeva i pro četné divadelní a filmové adaptace. Pro mnoho z českých diváků je nerozlučně spjata s grandiózním a stejně tak i velikášským sovětským oscarovým filmovým projektem režiséra Sergeje F. Bondarčuka. S dílem, v němž Vjačeslav Tichonov osobitým hereckým stylem vytvořil téměř kanonickou filmovou podobu knížete Andreje Bolkonského. Romanopisec ve Vojně a míru zachytil jednu z nejdramatičtějších epoch nejen v ruských, ale i ve světových dějinách. Čas označovaný za dobu napoleonských válek. Dobu, v níž starý svět – ancien régime – dodýchával pod údery, které mu zasadil svět moderní, reprezentovaný mocenským nástupem napoleonské Francie. Tuto novou sílu zrodila hlavně Francouzská revoluce, ta rozmetala tehdejší pořádky ve Francii a posléze i v celé Evropě. Ba co víc – její ohlas spojený s napoleonskými válkami přetvářel i ostatní svět. Ať se jednalo o zánik španělských kolonií v Latinské Americe, modernizační plány v Osmanské říši, nebo reformy v Egyptě a Persii. Do boje proti revoluci tu s větší, tu s menší ochotou postupně vstoupily všechny rozhodující mocnosti feudální Evropy. A všechny osudově neuspěly.
NEOBVYKLE TALENTOVANÝ KORSIČAN
Evropská politická mapa se začala rychle měnit a celý kontinent se tehdy učil jména vítězných francouzských generálů – Kellermanna, Moreaua nebo Jourdana a hlavně neobvykle talentovaného Napoleona Bonaparta. Korsičana, který jen díky náhodě nebojoval proti okupantům své rodné Korsiky – Francouzům, ale stal se nakonec jejich prvním konzulem a císařem Napoleonem I. To právě on neváhal nebezpečné povstání v Paříži bezskrupulózně rozstřílet polním dělostřelectvem a v letech 1796 až 1797 vyhnat skvělým tažením Rakušany ze severu Itálie. Ve 27 letech! Po italském triumfu pronikl se svými vojáky do Egypta, aby je zde opustil ihned poté, co se dozvěděl o francouzských porážkách a tím i o ohrožení svých nezkrotných ambicí. Výsledkem byl nejen Bonapartův úspěšný státní převrat, ale i další vítězství nad Rakušany a uzavření důležitého míru s Velkou Británií v roce 1802. To na dlouhý čas pojistilo Bonapartovu vládu ve Francii a roku 1804 konečně i vysněnou císařskou korunu. Bonaparte, nyní císař Napoleon I., stanul na vrcholu svého obdivuhodného vzestupu a příběh by mohl snad i skončit. Ovšem nestalo se tak. Jistě ne náhodou si právě toto období, kdy se schylovalo k nové válce mezi Francií a jejími nepřáteli, vybral L. Tolstoj pro začátek svého románu Vojna a mír. Francouzská rozpínavost natolik ohrožovala britské obchodní zájmy, že se Londýn rozhodl financovat další – v pořadí už 3. protifrancouzskou koalici. Británie dodala peníze a rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. krev svých vojáků. Tak měla Velká Británie, disponující obrovským loďstvem, ale nedostatečnou pozemní armádou, udolat nebezpečného francouzského rivala. Rivala nacházejícího se v přesně opačné situaci – s velkou pozemní armádou, a naopak s nedostatečnou námořní silou. Napoleon však opět všechny překvapil a usilovným pochodem přesunul svoje sbory od kanálu La Manche (kde soustřeďoval invazní armádu) až k toku Dunaje, kde postupně porážel své, ještě dostatečně nesoustředěné, nové protivníky. Právě to jsou první válečné zkušenosti románových hrdinů: Andreje Bolkonského či Nikolaje Rostova. Pochody v blátě s prázdným žaludkem, bez slávy a naděje na vítězství. Válka 3. koalice posléze vyvrcholila u moravského Slavkova, kde 2. prosince 1805 v bitvě tří císařů Napoleon rozdrtil rakousko-ruské oddíly a z bitvy učinil jednou pro vždy jeden z nepřekonatelných vzorů vojenského umění.
HRDINSKÁ SMRT MLADÉHO ARISTOKRATA
Hrdinou této bitvy, alespoň románovým, se stal i kníže Andrej, těžce zraněný s plukovním praporem v rukách, na pokraji smrti oceněný samotným Napoleonem. Dle původního záměru velkého spisovatele měl u Slavkova Bolkonský nalézt smrt, ovšem nakonec Tolstoj změnil jeho osud a smrtelné zranění jej mělo postihnout až o 7 let později v borodinské bitvě. U celé této epizody je však dobré se zastavit podrobněji. Předobrazem čestného Bolkonského totiž nebyl jen Tolstého příbuzný generál Volkonský, hrdina napoleonských válek a šlechtický revolucionář-děkabrista, ale i křídelní pobočník ruského cara Alexandra I. kapitán Ferdinand von Tiesenhausen. Ten pocházel ze staré německé pobaltské rodiny, avšak sloužil v carské armádě a navíc se stal zetěm vrchního velitele ruské armády bojující u Slavkova, knížete Michaila I. Kutuzova. Kníže Andrej byl naopak Kutuzovovým pobočníkem. Tiesenhausen v bitvě utrpěl fatální zranění, druhý den po ní zemřel a byl pohřben v zahradě staré pošty u Pozořic. Tak se naplnil osud mladého aristokrata, jehož hrdinská smrt však zůstala přítomna v činech nově vzniklého hrdiny literárního. Nenaplnění Bolkonského osudu na slavkovském bojišti ostatně úzce souvisí i s výraznou změnou v Tolstého románu. Ten, původně publikovaný v jednotlivých sešitech pod lakonickým názvem 1805, autor výrazně rozšířil a jeho těžiště přesunul k událostem spojeným s Napoleonovou invazí do Ruska v roce 1812. Finální název Vojna a mír následně vznikl pod přímým vlivem stejně pojmenovaného díla Françoise R. Chateaubrianda.
NEKONEČNÝ ŘETĚZEC KONFLIKTŮ
Opustíme-li však Tolstého hrdiny, zjistíme, že ani toto Napoleonovo vítězství nevyřešilo britsko-francouzský zápas. V průběhu jinak úspěšné války totiž Francie přišla v bitvě u mysu Trafalgar o rozhodující část své flotily a to v mnohém předurčilo další vývoj. Už v následujícím roce 1806 opětovně s britskou a ruskou podporou vystoupilo proti Francii Prusko, aby ihned utrpělo jednu z nejvíce ponižujících porážek celých svých dějin. V pokořeném Berlíně Napoleon rozhodnutý jednou pro vždy ukončit britskou obchodní převahu nadiktoval dekret o tzv. Kontinentální blokádě – zákazu obchodu s Brity. Jednalo se o riskantní plán. Sice přivedl na mizinu nejednoho britského bankéře či obchodníka, ovšem očekávaný impuls k rozvoji francouzského hospodářství se také nedostavil. I přes různé represálie se téměř obligátním stalo pašování britského zboží a navíc se v jednotlivých evropských zemích začala vzmáhat pro Francii nebezpečná konkurence. Na několik let se tak například Praha stala jedním z center obchodu s pašovaným zbožím z Černomoří a deficit třtinového cukru vedl ke vzniku prvních řepných cukrovarů v Čechách. Důsledné dodržování blokády bylo přesto nad hospodářské síly evropských mocností a donutit je k tomu mohl Napoleon jen násilím. To ovšem nutně znamenalo nekonečný řetěz konfliktů, do nichž napoleonská Francie plně zabředla. V roce 1807 se sice ještě podařilo podepsat mír s Ruskem, ale ke skutečné upřímnosti mělo toto spojenectví opravdu daleko. Vše ostatní, co následovalo po podepsání francouzsko-ruského míru, již mělo k předchozímu lesku francouzských úspěchů povážlivě daleko. Povstání ve Španělsku se stalo pro Napoleona onou pověstnou noční můrou a ani další válka s Rakouskem v roce 1809 neskončila nijak oslnivě. Byť po ní Rakousko v důsledku tvrdých mírových podmínek kleslo na vpravdě mocnost druhého řádu. To vedlo ke státnímu bankrotu v roce 1811, který zcela znehodnotil úspory obyvatel a obzvláště nepříznivě zasáhl české země s rozvinutými řemesly a peněžními vztahy. Navíc tu byl chápán i jako projev nevděku Vídně vůči českému živlu, který ve válce roku 1809 bezvýhradně podporoval vojenské úsilí monarchie. Tato hořkost mimo jiné stála také u vzniku českého uvažování o nutnosti politických změn a konstituování snahy o vlastní kulturní, společenskou a nakonec i politickou emancipaci.
NAPOLEON V RUSKU
Na konci prvního desetiletí 19. století napoleonská Francie stanula na vrcholu své moci. Vrcholu v mnoha ohledech vratkém, ale zároveň neobyčejném. Téměř celý kontinent poslouchal příkazy francouzského císaře, jeho vojákům plně odolávala jen Velká Británie, aktivně podporující odboj ve Španělsku i stále větší protifrancouzské směřování Ruska. Neshody mezi ním a Francií v otázce obchodu s Londýnem a francouzské vměšování do ruských vztahů s Tureckem a Persií vedly k další válce. K památnému roku 1812 – k vpádu více jak půl milionové Napoleonovy armády do Ruska. Armády, která se zde v nekonečných bojích s ruskou armádou, partyzány, nepřízní počasí a hladem zcela rozpadla a zmizela. Před koncem téhož roku z ní zbývalo nějakých 30 000 zubožených vojáků bez děl a koní. Rokem 1812 ostatně vrcholí i Tolstého román – jeho vylíčení krvavé a v zásadě zbytečné bitvy u Borodina je dodnes uznáváno jako jeden z nejlepších literárních popisů bitevní scény. Smrt a utrpení navštěvovaly Tolstého hrdiny. A totéž se dělo i skutečným aktérům války, v níž týrání zajatců zdivočelými kozáky bylo běžnou normou, stejně jako exekuce ruských rukojmí a kanibalismus mezi mrazem trýzněnými vojáky velkého císaře. Napoleonův vojenský génius tehdy poprvé propadl, a to předznamenalo i jeho brzký pád. V románu zachycený již jen jako epilog pro závěrečné rozuzlení osudů hrdinů. Ti v podstatě došli po heroických válečných časech zaslouženého klidu, snad i zadostiučinění, ovšem jejich svět byl nenávratně pryč.
OD ZÁKLADŮ ZMĚNĚNÝ SVĚT
Po ruské katastrofě vyvrcholila i válka s Napoleonem. Od léta 1813 proti němu bojovaly (stalo se tak vůbec poprvé v průběhu napoleonských válek) společně Rusko, Prusko a Rakousko, když se nepodařilo dojednat mír na připravovaném kongresu v Praze (ta se tehdy stala skutečným eldorádem špiónů, emisarů a tajných špiclů). Takové síle již nemohl Napoleon odolat, a byť se válka na krátký čas přelila i do Čech, definitivní rozhodnutí padlo už v říjnu 1813 v bitvě u Lipska. Obsazení Francie spojeneckými armádami v prvních měsících roku 1814 konečně donutilo Napoleona k abdikaci a k odchodu do exilu na ostrov Elba (měl jí vládnout jako suverénní panovník). Do Francie se formálně vrátila královská moc a Vídeňský kongres opět překreslil politickou mapu Evropy, a přesto, že s ní nebyl nikdo z hlavních aktérů spokojen (ruský car otevřeně hovořil o zradě jeho „západních“ spojenců), takto nastolený pořádek vydržel až do počátku 1. světové války. Epizodní Napoleonovo 100denní císařství, ukončené neúspěchem u Waterloo, už na toto nemělo mít vliv. Napoleon poté dožil v britském zajetí na ostrově sv. Heleny, z jehož ubíjející nudy jej předčasná smrt vysvobodila již v roce 1821. Tak se uzavřel život hlavního aktéra celého období – Napoleona. Život nemálo podobný Tolstého románovým hrdinům. Život pro mnohé inspirativní a pro mnohé další zavrženíhodný. Nepopiratelným výsledkem dramatu napoleonských válek však byl od základů změněný svět. Tzv. napoleonský systém a boj proti němu změnily vše – vojenství, školství, hospodářství, justici. Napoleonův občanský zákoník se stal vzorem pro celý svět. A dalo by se pokračovat mnoha dalšími příklady. Evropské národy si uvědomily svoji sílu, když byly jednotlivé národní identity úspěšně využity v boji proti francouzskému imperialismu. To vše přispělo k brzkému rozvoji národních států, vědomí nutnosti ochrany občanských svobod nebo svobody nabývání majetku. Realitou se staly emancipační snahy tzv. „malých“ národů (včetně toho českého), kulturní romantismus či objev fotografického obrazu, u jehož počátku stáli dva francouzští veteráni napoleonského systému – Niépce a Daguerre. A konečně se také toto vše promítlo i do dramatických osudů Tolstého hrdinů Vojny a míru.
Autorem textu je historik a archivář v Národním muzeu Libor Jůn.
NEOBVYKLE TALENTOVANÝ KORSIČAN
Evropská politická mapa se začala rychle měnit a celý kontinent se tehdy učil jména vítězných francouzských generálů – Kellermanna, Moreaua nebo Jourdana a hlavně neobvykle talentovaného Napoleona Bonaparta. Korsičana, který jen díky náhodě nebojoval proti okupantům své rodné Korsiky – Francouzům, ale stal se nakonec jejich prvním konzulem a císařem Napoleonem I. To právě on neváhal nebezpečné povstání v Paříži bezskrupulózně rozstřílet polním dělostřelectvem a v letech 1796 až 1797 vyhnat skvělým tažením Rakušany ze severu Itálie. Ve 27 letech! Po italském triumfu pronikl se svými vojáky do Egypta, aby je zde opustil ihned poté, co se dozvěděl o francouzských porážkách a tím i o ohrožení svých nezkrotných ambicí. Výsledkem byl nejen Bonapartův úspěšný státní převrat, ale i další vítězství nad Rakušany a uzavření důležitého míru s Velkou Británií v roce 1802. To na dlouhý čas pojistilo Bonapartovu vládu ve Francii a roku 1804 konečně i vysněnou císařskou korunu. Bonaparte, nyní císař Napoleon I., stanul na vrcholu svého obdivuhodného vzestupu a příběh by mohl snad i skončit. Ovšem nestalo se tak. Jistě ne náhodou si právě toto období, kdy se schylovalo k nové válce mezi Francií a jejími nepřáteli, vybral L. Tolstoj pro začátek svého románu Vojna a mír. Francouzská rozpínavost natolik ohrožovala britské obchodní zájmy, že se Londýn rozhodl financovat další – v pořadí už 3. protifrancouzskou koalici. Británie dodala peníze a rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. krev svých vojáků. Tak měla Velká Británie, disponující obrovským loďstvem, ale nedostatečnou pozemní armádou, udolat nebezpečného francouzského rivala. Rivala nacházejícího se v přesně opačné situaci – s velkou pozemní armádou, a naopak s nedostatečnou námořní silou. Napoleon však opět všechny překvapil a usilovným pochodem přesunul svoje sbory od kanálu La Manche (kde soustřeďoval invazní armádu) až k toku Dunaje, kde postupně porážel své, ještě dostatečně nesoustředěné, nové protivníky. Právě to jsou první válečné zkušenosti románových hrdinů: Andreje Bolkonského či Nikolaje Rostova. Pochody v blátě s prázdným žaludkem, bez slávy a naděje na vítězství. Válka 3. koalice posléze vyvrcholila u moravského Slavkova, kde 2. prosince 1805 v bitvě tří císařů Napoleon rozdrtil rakousko-ruské oddíly a z bitvy učinil jednou pro vždy jeden z nepřekonatelných vzorů vojenského umění.
HRDINSKÁ SMRT MLADÉHO ARISTOKRATA
Hrdinou této bitvy, alespoň románovým, se stal i kníže Andrej, těžce zraněný s plukovním praporem v rukách, na pokraji smrti oceněný samotným Napoleonem. Dle původního záměru velkého spisovatele měl u Slavkova Bolkonský nalézt smrt, ovšem nakonec Tolstoj změnil jeho osud a smrtelné zranění jej mělo postihnout až o 7 let později v borodinské bitvě. U celé této epizody je však dobré se zastavit podrobněji. Předobrazem čestného Bolkonského totiž nebyl jen Tolstého příbuzný generál Volkonský, hrdina napoleonských válek a šlechtický revolucionář-děkabrista, ale i křídelní pobočník ruského cara Alexandra I. kapitán Ferdinand von Tiesenhausen. Ten pocházel ze staré německé pobaltské rodiny, avšak sloužil v carské armádě a navíc se stal zetěm vrchního velitele ruské armády bojující u Slavkova, knížete Michaila I. Kutuzova. Kníže Andrej byl naopak Kutuzovovým pobočníkem. Tiesenhausen v bitvě utrpěl fatální zranění, druhý den po ní zemřel a byl pohřben v zahradě staré pošty u Pozořic. Tak se naplnil osud mladého aristokrata, jehož hrdinská smrt však zůstala přítomna v činech nově vzniklého hrdiny literárního. Nenaplnění Bolkonského osudu na slavkovském bojišti ostatně úzce souvisí i s výraznou změnou v Tolstého románu. Ten, původně publikovaný v jednotlivých sešitech pod lakonickým názvem 1805, autor výrazně rozšířil a jeho těžiště přesunul k událostem spojeným s Napoleonovou invazí do Ruska v roce 1812. Finální název Vojna a mír následně vznikl pod přímým vlivem stejně pojmenovaného díla Françoise R. Chateaubrianda.
NEKONEČNÝ ŘETĚZEC KONFLIKTŮ
Opustíme-li však Tolstého hrdiny, zjistíme, že ani toto Napoleonovo vítězství nevyřešilo britsko-francouzský zápas. V průběhu jinak úspěšné války totiž Francie přišla v bitvě u mysu Trafalgar o rozhodující část své flotily a to v mnohém předurčilo další vývoj. Už v následujícím roce 1806 opětovně s britskou a ruskou podporou vystoupilo proti Francii Prusko, aby ihned utrpělo jednu z nejvíce ponižujících porážek celých svých dějin. V pokořeném Berlíně Napoleon rozhodnutý jednou pro vždy ukončit britskou obchodní převahu nadiktoval dekret o tzv. Kontinentální blokádě – zákazu obchodu s Brity. Jednalo se o riskantní plán. Sice přivedl na mizinu nejednoho britského bankéře či obchodníka, ovšem očekávaný impuls k rozvoji francouzského hospodářství se také nedostavil. I přes různé represálie se téměř obligátním stalo pašování britského zboží a navíc se v jednotlivých evropských zemích začala vzmáhat pro Francii nebezpečná konkurence. Na několik let se tak například Praha stala jedním z center obchodu s pašovaným zbožím z Černomoří a deficit třtinového cukru vedl ke vzniku prvních řepných cukrovarů v Čechách. Důsledné dodržování blokády bylo přesto nad hospodářské síly evropských mocností a donutit je k tomu mohl Napoleon jen násilím. To ovšem nutně znamenalo nekonečný řetěz konfliktů, do nichž napoleonská Francie plně zabředla. V roce 1807 se sice ještě podařilo podepsat mír s Ruskem, ale ke skutečné upřímnosti mělo toto spojenectví opravdu daleko. Vše ostatní, co následovalo po podepsání francouzsko-ruského míru, již mělo k předchozímu lesku francouzských úspěchů povážlivě daleko. Povstání ve Španělsku se stalo pro Napoleona onou pověstnou noční můrou a ani další válka s Rakouskem v roce 1809 neskončila nijak oslnivě. Byť po ní Rakousko v důsledku tvrdých mírových podmínek kleslo na vpravdě mocnost druhého řádu. To vedlo ke státnímu bankrotu v roce 1811, který zcela znehodnotil úspory obyvatel a obzvláště nepříznivě zasáhl české země s rozvinutými řemesly a peněžními vztahy. Navíc tu byl chápán i jako projev nevděku Vídně vůči českému živlu, který ve válce roku 1809 bezvýhradně podporoval vojenské úsilí monarchie. Tato hořkost mimo jiné stála také u vzniku českého uvažování o nutnosti politických změn a konstituování snahy o vlastní kulturní, společenskou a nakonec i politickou emancipaci.
NAPOLEON V RUSKU
Na konci prvního desetiletí 19. století napoleonská Francie stanula na vrcholu své moci. Vrcholu v mnoha ohledech vratkém, ale zároveň neobyčejném. Téměř celý kontinent poslouchal příkazy francouzského císaře, jeho vojákům plně odolávala jen Velká Británie, aktivně podporující odboj ve Španělsku i stále větší protifrancouzské směřování Ruska. Neshody mezi ním a Francií v otázce obchodu s Londýnem a francouzské vměšování do ruských vztahů s Tureckem a Persií vedly k další válce. K památnému roku 1812 – k vpádu více jak půl milionové Napoleonovy armády do Ruska. Armády, která se zde v nekonečných bojích s ruskou armádou, partyzány, nepřízní počasí a hladem zcela rozpadla a zmizela. Před koncem téhož roku z ní zbývalo nějakých 30 000 zubožených vojáků bez děl a koní. Rokem 1812 ostatně vrcholí i Tolstého román – jeho vylíčení krvavé a v zásadě zbytečné bitvy u Borodina je dodnes uznáváno jako jeden z nejlepších literárních popisů bitevní scény. Smrt a utrpení navštěvovaly Tolstého hrdiny. A totéž se dělo i skutečným aktérům války, v níž týrání zajatců zdivočelými kozáky bylo běžnou normou, stejně jako exekuce ruských rukojmí a kanibalismus mezi mrazem trýzněnými vojáky velkého císaře. Napoleonův vojenský génius tehdy poprvé propadl, a to předznamenalo i jeho brzký pád. V románu zachycený již jen jako epilog pro závěrečné rozuzlení osudů hrdinů. Ti v podstatě došli po heroických válečných časech zaslouženého klidu, snad i zadostiučinění, ovšem jejich svět byl nenávratně pryč.
OD ZÁKLADŮ ZMĚNĚNÝ SVĚT
Po ruské katastrofě vyvrcholila i válka s Napoleonem. Od léta 1813 proti němu bojovaly (stalo se tak vůbec poprvé v průběhu napoleonských válek) společně Rusko, Prusko a Rakousko, když se nepodařilo dojednat mír na připravovaném kongresu v Praze (ta se tehdy stala skutečným eldorádem špiónů, emisarů a tajných špiclů). Takové síle již nemohl Napoleon odolat, a byť se válka na krátký čas přelila i do Čech, definitivní rozhodnutí padlo už v říjnu 1813 v bitvě u Lipska. Obsazení Francie spojeneckými armádami v prvních měsících roku 1814 konečně donutilo Napoleona k abdikaci a k odchodu do exilu na ostrov Elba (měl jí vládnout jako suverénní panovník). Do Francie se formálně vrátila královská moc a Vídeňský kongres opět překreslil politickou mapu Evropy, a přesto, že s ní nebyl nikdo z hlavních aktérů spokojen (ruský car otevřeně hovořil o zradě jeho „západních“ spojenců), takto nastolený pořádek vydržel až do počátku 1. světové války. Epizodní Napoleonovo 100denní císařství, ukončené neúspěchem u Waterloo, už na toto nemělo mít vliv. Napoleon poté dožil v britském zajetí na ostrově sv. Heleny, z jehož ubíjející nudy jej předčasná smrt vysvobodila již v roce 1821. Tak se uzavřel život hlavního aktéra celého období – Napoleona. Život nemálo podobný Tolstého románovým hrdinům. Život pro mnohé inspirativní a pro mnohé další zavrženíhodný. Nepopiratelným výsledkem dramatu napoleonských válek však byl od základů změněný svět. Tzv. napoleonský systém a boj proti němu změnily vše – vojenství, školství, hospodářství, justici. Napoleonův občanský zákoník se stal vzorem pro celý svět. A dalo by se pokračovat mnoha dalšími příklady. Evropské národy si uvědomily svoji sílu, když byly jednotlivé národní identity úspěšně využity v boji proti francouzskému imperialismu. To vše přispělo k brzkému rozvoji národních států, vědomí nutnosti ochrany občanských svobod nebo svobody nabývání majetku. Realitou se staly emancipační snahy tzv. „malých“ národů (včetně toho českého), kulturní romantismus či objev fotografického obrazu, u jehož počátku stáli dva francouzští veteráni napoleonského systému – Niépce a Daguerre. A konečně se také toto vše promítlo i do dramatických osudů Tolstého hrdinů Vojny a míru.
Autorem textu je historik a archivář v Národním muzeu Libor Jůn.