O literární tmelizaci
Literární poznámky Dominika Melichara nejen k inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní.
„Za prvé: žádné kánony nejsou a nikdy nebyly; za druhé: kánony zde vždy nutně existovaly.“ – WendelV. Harris
Nová inscenace v divadle Komedie 100 nejkrásnějších českých básní zavdala příčinu k sepsání následujících úvah, jelikož inscenační tým v čele s režisérem Jiřím Adámkem ve svém scénáři položil vedle sebe tradiční položky v nejrůznějších seznamech povinné četby, kánonu 19. a 20. století, jako je Karel Hynek Mácha, Jan Neruda nebo Jan Skácel, a verše Radka Fridricha či Pavla Novotného. Znamená to jediné, že se jedná o sto nejkrásnějších básní tohoto týmu. Nejde pochopitelně ani tak o jména Radka Fridricha a dalších zmiňovaných, ale o to, že pak by zde stejně tak mohli figurovat Daniel Hradecký (abychom zůstali v kontextu severních Čech) či Petr Váša (pro experiment se zvukem a mluveným slovem). A místo Máchy, Nerudy a Skácela se v tomto výběru mohli objevit třeba Boleslav Jablonský, Vítězslav Hálek a Bohuslav Reynek. Následující řádky se budou týkat zejména kánonu autorů, neboť s ním se vždy pojí i určitý druh kontroverze – dnes už asi těžko budou studenti na středních školách pročítat báseň Josefa Hory V Moskvě nebo S. K. Neumanna Náš zpěv. Hora i Neumann ale stále bezpochyby v osnovách zůstávají. Podobné je to s dneškem – důležitý je ten autor, o němž se mluví, vyskytuje se v ročenkách, publikují se s ním rozhovory, jeho dílo se zdá být na vedlejší koleji (v básnickém světě jsou často na vrcholu autoři, kteří nemívají více než jednu publikovanou sbírku, někdy ani tu ne). Podle Alastaira Fowlera existuje šest kategorií kánonu, souhrnný, tedy vše, co bylo kdy napsáno a řečeno, ten je však nepřístupný, dále tedy redukovaný přístupný, oficiální, autorský, kritický a osobní. Výběr kolektivu kolem Jiřího Adámka veřejně nabývá platnosti osobního kánonu, je sebeprezentací inscenačního týmu. Otázkou pro kritiku zůstává, jestli z jeho strany hrozí nějaký atak na jiné, institucionálně podmíněné kánony a jestli třeba nenabývá podobně zkratkovité a neargumentované podoby, kterou mnozí odsuzují u knihy Kánon západní literatury předního amerického literárního teoretika Harolda Blooma, anebo jde skutečně jen o čistě umělecké dílo, které naopak může jiným kánonům „nastavovat zrcadlo“. Kánon podmíněný institucí bude patrně známý všem, kteří kdy prošli školním vzdělávacím systémem. V době vzdělávání pod ideologickým dozorem komunistické strany stáli na vrcholu literárního parnasu autoři jako Julius Fučík, Ivan Skála nebo Jiří Taufer, ale třeba i Alexej Pludek nebo Josef Rybák. Zatímco první tři zmiňovaní v osnovách zůstávají, spíše jako příklady oportunistických a umělecky plochých tvůrců, zbylí už jen tiše odpočívají na stránkách literárních slovníků. Něco jiného je tedy literární kánon a to, o čem se hovoří. Po revoluci mnozí z parnasu sestoupili, mnohdy bezhlavě je nahradili autoři dosud píšící do šuplíku, neboť publikovat nesměli, a tato „povinná četba“ se od změny režimu dodnes příliš neproměnila. V poslední době však zaznamenáváme jisté rozmělnění toho, co by studenti měli znát. Z povinné četby se stala četba doporučená, a ani ta není bohužel důsledně vyžadována. Zatímco v době před státní maturitou měl student povinnost znát aspoň tři díla ke každé otázce (tedy minimálně 90 knih), dnes stačí jen jedna a další stupeň vzdělání máte úspěšně za sebou. Problém je, že se tak ještě více nahrává diverzifikaci kolektivních znalostí, která pouze prohlubuje nejen znalostní propast mezi lidmi z různých sociálních vrstev. Jak si všímá Jiří Trávníček, profesor z Ústavu pro českou literaturu dlouhodobě se čtenářstvím zabývající, i vzhledem k rozmělněnosti literární produkce, kdy se u nás za posledních třicet let téměř ztrojnásobil počet vydaných knih ročně a naopak radikálně zmenšil jejich náklad i prodej, chybí jakýsi literární tmel. Společná zkušenost, o níž by se lidé v jednom okamžiku mohli spolu bavit. Jiný teoretik kánonu John Guillory se proti této „nostalgii po společné kultuře“ staví spíše kriticky, ovšem v jeho pojetí jde zejména o kritiku redukce kulturní různorodosti na jakýsi seznam, tedy onu povinnou četbu.
Nedoporučená četba
Ač je kánon mocenským nástrojem vždy, a to ať jde o výraz a prostředek centralizované moci (Alleida a Jan Assmannovi jej nazývají kánon shora), nebo závisí na jednom „vůdci“ či situaci patřičného, jak sociologové říkají, charismatu (kánon zdola), jeho tmelící aspekt je zjevný. A to dokonce i v případě jeho korelativního souputníka – cenzury. Neboť každý kánon je de facto cenzura. Zužuje každou předešlou tradici a vytváří dialektiku mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je vně. Je nástrojem sociální integrace. Assmannovi pro její pochopení nabízejí vztah Bible a apokryfů (počátky kánonu jsou spjaty právě s biblickými texty). Apokryfy je bezpochyby dobré číst, ale nikdy se jim nedostane výsady být součástí liturgického čtení. Chybí jim patřičná autorita, pro niž by neměly být ani argumenty v teologických disputacích. Totéž podle Assmannových platí i pro sekulární texty. „Tam, kde působí kánon, jsou vedlejší a vnější hlasy vždy umlčovány,“ píší ve studii Kánon a cenzura jako kulturně-sociologické kategorie. Takto pojatá cenzura může však působit paradoxně funkčně v opaku umlčování a tabuizace – seznam zakázané a komunisty opovrhované literatury například pro generaci šestatřicátníků kolem Václava Havla znamenal v podstatě dokonalý seznam toho, co bylo naopak číst třeba. Tyto principy uvažování o kánonu a cenzuře nemají daleko k principům burzy, jak si povšiml např. Paul Valéry, který přišel přímo s pojmem „duchovní ekonomie“. Každý kapitál podle něj sestává z materiálních objektů, pro ten kulturní jsou jimi texty, které podléhají především národním zájmům. V jeho pojetí se jejich hodnota měří zejména stářím. Čím starší, tím se ukotvují v národním bohatství pevněji a pevněji. Ošemetnost tohoto tvrzení vrací zpět do rétoriky ekonomie překvapivý autor – Ezra Pound. Ve svém ABC četby dokládá pro význam autority na burze vědění: „Jakékoli obecné tvrzení je jako šek předložený bance. Jeho hodnota závisí na tom, zda je krytý. Když pan Rockefeller vystaví šek na milion dolarů, je to krytý šek na milion dolarů. Když já vystavím šek na milion dolarů, je to nejapný žert, švindl, nemá žádnou cenu. (…) Šeky od cizího člověka bez záruky nepřijmete.“ Co jiného dělá kánon? Knihu od autora v kánonu si patrně přečtete, protože je tu jistá záruka, že za to bude stát. Zastavme se ale u příběhu Johna Donnea, jenž v jisté době čten nebyl vůbec, od jisté doby naopak velmi. Dílo Johna Donnea, anglického básníka a anglikánského kněze přelomu 16. a 17. století, bylo dlouhá staletí přehlíženo, nanejvýš je literární fajnšmekři považovali za zajímavé jen pro excentričnost jeho autora. Až do století 20., kdy ho pro sebe našel především T. S. Eliot, jehož velmi inspiroval. Donneova hvězda v té chvíli vystoupala na samotný vrchol sebeironické a paradoxní poezie a pevně se usadila v anglickém kánonu, odkud ani přes postupné slábnutí jejího jasu dosud neslezl. „Jakmile se totiž autor jednou pevně etabluje, stává se značně rezistentním vůči proměnlivému literárnímu vkusu i vůči nepřátelsky naladěné kritice, která by se jej z kánonu snažila opět vykázat,“ vysvětluje prostředí kánonu literární teoretik M. H. Abrams v knize A Glossary of Literary Terms. Na Donneově příběhu lze odhalit celou řadu úskalí, která provoz instituce zvané literární kánon implikuje, od těch nejzjevnějších, tedy kdo a proč vlastně kánon utváří, až po ta skrytější, třeba samotné mechanismy, jež k jeho sestavení vedou.
Lidová a nelidská četba
Prvek náhody, který relativizuje veškeré uvažování nad tím, jak a proč tvořit kánony, připomíná anglický literární teoretik a kritik Frank Kermode, když přemítá právě nad takovými případy, jako je John Donne. Vedle řady autorů, kteří byli podobně zachráněni před zapomenutím, je určitě přinejmenším stejně početný zástup těch, kteří by měli mít stejné postavení, ale dosud si jich nikdo nevšiml. Znovu se tedy dostáváme do ohniska problémů, které kánon implikuje, a tím je jeho aspekt uchvacování a potažmo manifestace moci. Příklad s Havlovými šestatřicátníky nás nutně vrhá k úvahám o politizaci kánonu. Jiný kánon bude bezpochyby prosazovat feministická kritika, jiný marxistická, postkoloniální nebo třeba novohistorická. „Od Platóna po NATO kánony podporovaly příběhy a historie těch, kteří jsou právě u moci,“ shrnuje Valentine Cunningham v eseji Cannons. Každá ideologie má své autory uvnitř, ale jak bylo už řečeno výše, má rovněž své autory vně. Paradoxní na takto pojaté kanonizaci je, že na ní participují, k ní se vyjadřují a po její hodnotě se ptají i lidé, kteří, jak anekdoticky glosuje Petr A. Bílek ve svém příspěvku v dosud jediné obšírné práci o kánonu v české literární vědě Literatura a kánon, svá očekávání a názory neprojevují „třeba poptávkou po definitivním vyřešení symboliky rukou v Březinově stejnojmenné sbírce“. Jinými slovy, ač je kánon nástrojem ideologické moci, jejímž cílem je vždy vytvořit soupis literatury určitých kvalit, kvalita mandátu těch, kteří jej sestavují, bývá přinejmenším diskutabilní.
Krásná četba
Kánon, který akceleroval dosavadní výklad, tedy scénář k inscenaci Jiřího Adámka 100 nejkrásnějších českých básní, pochopitelně žádným kánonem není. Je to především osobní zpověď z čtenářství a vkusu jedné malé skupiny. Lákavý a vzrušující název obeznámenějšímu čtenáři možná připomene „milovanou a nenáviděnou“ ročenku Nejlepší české básně, kterou už od roku 2009 vydává nakladatelství Host. Ta vychází z modelu, který pro americké prostředí vymyslel básník a editor David Lehman v roce 1988. V českém prostředí za ní stojí vždy jeden editor a jeden arbitr, který editorův předvýběr usměrní. Vulgárně řečeno Host každoročně přepisuje literární kánon české současné poezie. Některá jména se po léta vynořují znovu, jiná zcela zapadla, médium knihy je však navěky zakonzervovalo jako ekonomický objekt nezpochybnitelné hodnoty. Každoročně se ale na konto ročenky ozve nemalé množství hlasů s tím, kdo všechno zde chybí nebo je zde naopak navíc. Vzniklá debata je nakonec hodnotnější než samotný materiálový výstup, byť z hlediska marketingu je to počin chvályhodný. A to jak marketingu ekonomického, tak duchovního, neboť poezie jako celek je díky ročence aspoň v určité době opět vyvedena ze svého zakletí divné a nepochopitelné sestry prózy na místo, které jí bezpochyby patří – tedy na trůn literární tvorby. Scénář k inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní má stejný potenciál: na první přečtení tvoří iluzi definitivního seznamu toho, co v dosavadní české poezii splňuje nejpřísnější estetická měřítka, měl by však především vzbudit vášně, zda skutečně ty které verše jsou těmi nejkrásnějšími, nebo tu nějaké fatálně chybí. Neboť nakonec je to právě diskuse a polemika, která rozorané pole kultury dláždí, ujasňuje kvality a připomíná všechny Johny Donney, o něž by mohla literatura neomluvitelně zchudnout.
Autorem textu je bohemista, básník a publicista Dominik Melichar.
Nová inscenace v divadle Komedie 100 nejkrásnějších českých básní zavdala příčinu k sepsání následujících úvah, jelikož inscenační tým v čele s režisérem Jiřím Adámkem ve svém scénáři položil vedle sebe tradiční položky v nejrůznějších seznamech povinné četby, kánonu 19. a 20. století, jako je Karel Hynek Mácha, Jan Neruda nebo Jan Skácel, a verše Radka Fridricha či Pavla Novotného. Znamená to jediné, že se jedná o sto nejkrásnějších básní tohoto týmu. Nejde pochopitelně ani tak o jména Radka Fridricha a dalších zmiňovaných, ale o to, že pak by zde stejně tak mohli figurovat Daniel Hradecký (abychom zůstali v kontextu severních Čech) či Petr Váša (pro experiment se zvukem a mluveným slovem). A místo Máchy, Nerudy a Skácela se v tomto výběru mohli objevit třeba Boleslav Jablonský, Vítězslav Hálek a Bohuslav Reynek. Následující řádky se budou týkat zejména kánonu autorů, neboť s ním se vždy pojí i určitý druh kontroverze – dnes už asi těžko budou studenti na středních školách pročítat báseň Josefa Hory V Moskvě nebo S. K. Neumanna Náš zpěv. Hora i Neumann ale stále bezpochyby v osnovách zůstávají. Podobné je to s dneškem – důležitý je ten autor, o němž se mluví, vyskytuje se v ročenkách, publikují se s ním rozhovory, jeho dílo se zdá být na vedlejší koleji (v básnickém světě jsou často na vrcholu autoři, kteří nemívají více než jednu publikovanou sbírku, někdy ani tu ne). Podle Alastaira Fowlera existuje šest kategorií kánonu, souhrnný, tedy vše, co bylo kdy napsáno a řečeno, ten je však nepřístupný, dále tedy redukovaný přístupný, oficiální, autorský, kritický a osobní. Výběr kolektivu kolem Jiřího Adámka veřejně nabývá platnosti osobního kánonu, je sebeprezentací inscenačního týmu. Otázkou pro kritiku zůstává, jestli z jeho strany hrozí nějaký atak na jiné, institucionálně podmíněné kánony a jestli třeba nenabývá podobně zkratkovité a neargumentované podoby, kterou mnozí odsuzují u knihy Kánon západní literatury předního amerického literárního teoretika Harolda Blooma, anebo jde skutečně jen o čistě umělecké dílo, které naopak může jiným kánonům „nastavovat zrcadlo“. Kánon podmíněný institucí bude patrně známý všem, kteří kdy prošli školním vzdělávacím systémem. V době vzdělávání pod ideologickým dozorem komunistické strany stáli na vrcholu literárního parnasu autoři jako Julius Fučík, Ivan Skála nebo Jiří Taufer, ale třeba i Alexej Pludek nebo Josef Rybák. Zatímco první tři zmiňovaní v osnovách zůstávají, spíše jako příklady oportunistických a umělecky plochých tvůrců, zbylí už jen tiše odpočívají na stránkách literárních slovníků. Něco jiného je tedy literární kánon a to, o čem se hovoří. Po revoluci mnozí z parnasu sestoupili, mnohdy bezhlavě je nahradili autoři dosud píšící do šuplíku, neboť publikovat nesměli, a tato „povinná četba“ se od změny režimu dodnes příliš neproměnila. V poslední době však zaznamenáváme jisté rozmělnění toho, co by studenti měli znát. Z povinné četby se stala četba doporučená, a ani ta není bohužel důsledně vyžadována. Zatímco v době před státní maturitou měl student povinnost znát aspoň tři díla ke každé otázce (tedy minimálně 90 knih), dnes stačí jen jedna a další stupeň vzdělání máte úspěšně za sebou. Problém je, že se tak ještě více nahrává diverzifikaci kolektivních znalostí, která pouze prohlubuje nejen znalostní propast mezi lidmi z různých sociálních vrstev. Jak si všímá Jiří Trávníček, profesor z Ústavu pro českou literaturu dlouhodobě se čtenářstvím zabývající, i vzhledem k rozmělněnosti literární produkce, kdy se u nás za posledních třicet let téměř ztrojnásobil počet vydaných knih ročně a naopak radikálně zmenšil jejich náklad i prodej, chybí jakýsi literární tmel. Společná zkušenost, o níž by se lidé v jednom okamžiku mohli spolu bavit. Jiný teoretik kánonu John Guillory se proti této „nostalgii po společné kultuře“ staví spíše kriticky, ovšem v jeho pojetí jde zejména o kritiku redukce kulturní různorodosti na jakýsi seznam, tedy onu povinnou četbu.
Nedoporučená četba
Ač je kánon mocenským nástrojem vždy, a to ať jde o výraz a prostředek centralizované moci (Alleida a Jan Assmannovi jej nazývají kánon shora), nebo závisí na jednom „vůdci“ či situaci patřičného, jak sociologové říkají, charismatu (kánon zdola), jeho tmelící aspekt je zjevný. A to dokonce i v případě jeho korelativního souputníka – cenzury. Neboť každý kánon je de facto cenzura. Zužuje každou předešlou tradici a vytváří dialektiku mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je vně. Je nástrojem sociální integrace. Assmannovi pro její pochopení nabízejí vztah Bible a apokryfů (počátky kánonu jsou spjaty právě s biblickými texty). Apokryfy je bezpochyby dobré číst, ale nikdy se jim nedostane výsady být součástí liturgického čtení. Chybí jim patřičná autorita, pro niž by neměly být ani argumenty v teologických disputacích. Totéž podle Assmannových platí i pro sekulární texty. „Tam, kde působí kánon, jsou vedlejší a vnější hlasy vždy umlčovány,“ píší ve studii Kánon a cenzura jako kulturně-sociologické kategorie. Takto pojatá cenzura může však působit paradoxně funkčně v opaku umlčování a tabuizace – seznam zakázané a komunisty opovrhované literatury například pro generaci šestatřicátníků kolem Václava Havla znamenal v podstatě dokonalý seznam toho, co bylo naopak číst třeba. Tyto principy uvažování o kánonu a cenzuře nemají daleko k principům burzy, jak si povšiml např. Paul Valéry, který přišel přímo s pojmem „duchovní ekonomie“. Každý kapitál podle něj sestává z materiálních objektů, pro ten kulturní jsou jimi texty, které podléhají především národním zájmům. V jeho pojetí se jejich hodnota měří zejména stářím. Čím starší, tím se ukotvují v národním bohatství pevněji a pevněji. Ošemetnost tohoto tvrzení vrací zpět do rétoriky ekonomie překvapivý autor – Ezra Pound. Ve svém ABC četby dokládá pro význam autority na burze vědění: „Jakékoli obecné tvrzení je jako šek předložený bance. Jeho hodnota závisí na tom, zda je krytý. Když pan Rockefeller vystaví šek na milion dolarů, je to krytý šek na milion dolarů. Když já vystavím šek na milion dolarů, je to nejapný žert, švindl, nemá žádnou cenu. (…) Šeky od cizího člověka bez záruky nepřijmete.“ Co jiného dělá kánon? Knihu od autora v kánonu si patrně přečtete, protože je tu jistá záruka, že za to bude stát. Zastavme se ale u příběhu Johna Donnea, jenž v jisté době čten nebyl vůbec, od jisté doby naopak velmi. Dílo Johna Donnea, anglického básníka a anglikánského kněze přelomu 16. a 17. století, bylo dlouhá staletí přehlíženo, nanejvýš je literární fajnšmekři považovali za zajímavé jen pro excentričnost jeho autora. Až do století 20., kdy ho pro sebe našel především T. S. Eliot, jehož velmi inspiroval. Donneova hvězda v té chvíli vystoupala na samotný vrchol sebeironické a paradoxní poezie a pevně se usadila v anglickém kánonu, odkud ani přes postupné slábnutí jejího jasu dosud neslezl. „Jakmile se totiž autor jednou pevně etabluje, stává se značně rezistentním vůči proměnlivému literárnímu vkusu i vůči nepřátelsky naladěné kritice, která by se jej z kánonu snažila opět vykázat,“ vysvětluje prostředí kánonu literární teoretik M. H. Abrams v knize A Glossary of Literary Terms. Na Donneově příběhu lze odhalit celou řadu úskalí, která provoz instituce zvané literární kánon implikuje, od těch nejzjevnějších, tedy kdo a proč vlastně kánon utváří, až po ta skrytější, třeba samotné mechanismy, jež k jeho sestavení vedou.
Lidová a nelidská četba
Prvek náhody, který relativizuje veškeré uvažování nad tím, jak a proč tvořit kánony, připomíná anglický literární teoretik a kritik Frank Kermode, když přemítá právě nad takovými případy, jako je John Donne. Vedle řady autorů, kteří byli podobně zachráněni před zapomenutím, je určitě přinejmenším stejně početný zástup těch, kteří by měli mít stejné postavení, ale dosud si jich nikdo nevšiml. Znovu se tedy dostáváme do ohniska problémů, které kánon implikuje, a tím je jeho aspekt uchvacování a potažmo manifestace moci. Příklad s Havlovými šestatřicátníky nás nutně vrhá k úvahám o politizaci kánonu. Jiný kánon bude bezpochyby prosazovat feministická kritika, jiný marxistická, postkoloniální nebo třeba novohistorická. „Od Platóna po NATO kánony podporovaly příběhy a historie těch, kteří jsou právě u moci,“ shrnuje Valentine Cunningham v eseji Cannons. Každá ideologie má své autory uvnitř, ale jak bylo už řečeno výše, má rovněž své autory vně. Paradoxní na takto pojaté kanonizaci je, že na ní participují, k ní se vyjadřují a po její hodnotě se ptají i lidé, kteří, jak anekdoticky glosuje Petr A. Bílek ve svém příspěvku v dosud jediné obšírné práci o kánonu v české literární vědě Literatura a kánon, svá očekávání a názory neprojevují „třeba poptávkou po definitivním vyřešení symboliky rukou v Březinově stejnojmenné sbírce“. Jinými slovy, ač je kánon nástrojem ideologické moci, jejímž cílem je vždy vytvořit soupis literatury určitých kvalit, kvalita mandátu těch, kteří jej sestavují, bývá přinejmenším diskutabilní.
Krásná četba
Kánon, který akceleroval dosavadní výklad, tedy scénář k inscenaci Jiřího Adámka 100 nejkrásnějších českých básní, pochopitelně žádným kánonem není. Je to především osobní zpověď z čtenářství a vkusu jedné malé skupiny. Lákavý a vzrušující název obeznámenějšímu čtenáři možná připomene „milovanou a nenáviděnou“ ročenku Nejlepší české básně, kterou už od roku 2009 vydává nakladatelství Host. Ta vychází z modelu, který pro americké prostředí vymyslel básník a editor David Lehman v roce 1988. V českém prostředí za ní stojí vždy jeden editor a jeden arbitr, který editorův předvýběr usměrní. Vulgárně řečeno Host každoročně přepisuje literární kánon české současné poezie. Některá jména se po léta vynořují znovu, jiná zcela zapadla, médium knihy je však navěky zakonzervovalo jako ekonomický objekt nezpochybnitelné hodnoty. Každoročně se ale na konto ročenky ozve nemalé množství hlasů s tím, kdo všechno zde chybí nebo je zde naopak navíc. Vzniklá debata je nakonec hodnotnější než samotný materiálový výstup, byť z hlediska marketingu je to počin chvályhodný. A to jak marketingu ekonomického, tak duchovního, neboť poezie jako celek je díky ročence aspoň v určité době opět vyvedena ze svého zakletí divné a nepochopitelné sestry prózy na místo, které jí bezpochyby patří – tedy na trůn literární tvorby. Scénář k inscenaci 100 nejkrásnějších českých básní má stejný potenciál: na první přečtení tvoří iluzi definitivního seznamu toho, co v dosavadní české poezii splňuje nejpřísnější estetická měřítka, měl by však především vzbudit vášně, zda skutečně ty které verše jsou těmi nejkrásnějšími, nebo tu nějaké fatálně chybí. Neboť nakonec je to právě diskuse a polemika, která rozorané pole kultury dláždí, ujasňuje kvality a připomíná všechny Johny Donney, o něž by mohla literatura neomluvitelně zchudnout.
Autorem textu je bohemista, básník a publicista Dominik Melichar.