PROČ BY TO VŽDYCKY MUSELO DOPADNOUT ŠPATNĚ?

Rozhovor s německým dramatikem a režisérem Philippem Löhlem. Českou premiéru jeho hry Přes čáru uvádíme v překladu Jany Sloukové a režii Tomáše Loužného v divadle Rokoko.

Jak vás napadl příběh bezvýznamné vesnice, která se stane místem, jež změní osudy celého lidstva, pokud to tak mohu říct…
Nápad byl jednoduchý, ale otvíral složitou otázku: Jak se bez zvláštního důvodu může společnost změnit? Zajímalo mě, proč v Německu a mnoha evropských zemích došlo k obratu k pravičáctví. Když jsem hru psal, bylo Německo rozhodně ekonomicky v nejlepší kondici za mnoho dekád. Přesto se lidé nechtějí o úspěch a bohatství s nikým dělit. Naopak chtějí znovu stavět hranice, vyhodit všechny cizince, stávají se agresivními. Ovládá je strach, že přijdou o všechno, co mají. Jsou paranoidní, říkají si, teď jsme na tom dobře, ale určitě někdo přijde a všechno bohatství nám vezme.

Proto jsem si vybral malou vesnici, jakousi vydestilovanou společnost, trochu staromódní, žádné moderní zrychlené velkoměsto. Žijí tam obyčejní lidé jako vy a já. Ani lepší, ani horší. Myslí si, že se musí proti něčemu zvenčí bránit, aniž by věděli, co to je. Kdybyste chtěla najít ve hře místo, TO, kdy dojde k obratu v jejich myšlení, nenajdete ho. Není tam žádný zásadní důvod, oni jen reagují, možná k němu vede několik malých kroků. Ale kdo říká, že by změna musela vést k něčemu špatnému? Proto má hra dva konce… Proč by se svět nemohl změnit k lepšímu?

Randhausen je mírumilovná vesnice, dokud nepřijde policista Frederick. Pro něho je vesnice – její pravidla, kdy se nikdo nebojí nikoho/ničeho, nebezpečné místo. Úspěšně je radikalizuje. Proč je to tak snadné?
Nemyslím, že je radikalizuje, ale pochybuje o jejich bezpečnosti: Není nebezpečné nechat venku kolo nezamčené? V téhle mírumilovné vesnici, jak říkáte, je to možná v pořádku, ale jakmile se tou otázkou začnete zabývat, napadne vás, že se sice nikdy nic nestalo, ale stát by se mohlo, a proto je dobré se připravit. Z jeho perspektivy by to nebezpečné mohlo být. Takže možná přináší „myšlenku nebezpečí“. Oni to, aspoň na začátku, odmítnou, chtějí to dělat po svém. Ale jakmile se jednou paranoia uchytí, žije už svým vlastním životem.

Konec hry závisí na tom, kam ho lidé nasměrují – do celosvětového konfliktu, nebo k lásce, která ovládne celý svět… Je to křižovatka, na níž právě stojíme?
Nemyslím si, že stojíme na takové křižovatce. Hru samozřejmě dramaticky vyhrocuji, ale rozhodující je otázka, proč se takhle chováme a proč si myslíme, že všechno musí vždycky dopadnout špatně. Na světě se, dokonce i teď s koronavirem, může stát cokoli dobrého, ale tendence je vždycky to otočit na špatnou stranu. Zní to určitě jako utopická romantická myšlenka, ale naší starostí by mělo být, aby lidé neztratili naději. Nestali se agresivními a začali věřit v lepší svět. Co říkám, zní trochu ušlechtile, ale myslím si, že jde primárně o krizi důvěry.

„Zvláštní světlo a hudba“ přimějí lidi, aby se objali a ovládla je láska. Žádná slova už nemohou otevřít lidská srdce a lidské city?
Dobrá otázka. Problém je spíš praktický. Jak napsat situaci, v níž jsou všichni a všechno na světě v pohodě, aniž by to bylo poetické a kýčovité? Mnohem snazší je popsat třetí světovou válku než utopický svět, ve kterém je všechno báječné. Takže jsem hledal pocit, jenž všechno ovládne. Ale možná máte pravdu, že daleko víc věříme svým privátním pocitům než slovům.

Zvolil jste pro příběh formát protokolu. Dva protokoláři den po dni dokumentují, co se ve vesnici a posléze i ve světě děje, a připojují pod čarou i více či méně asociativní poznámky či vysvětlivky. Protokol neboli záznam vám umožňuje přidat a propojit všechno se vším, i když je spojení někdy téměř nulové. Zrcadlí protokol svým způsobem nejlépe naši globalizovanou civilizaci?
Ano, možná to zrcadlí náš rozlámaný svět, ale chtěl jsem si také hrát s tím, co je pravdivé. Co je to pravda? Formát protokolu navozuje pocit, že všechno, co je napsané, musí být pravdivé, protože to zní objektivně. A protokol také na jevišti dodává napětí – tím, že se vysloví. Když uvedete datum, hodinu a jméno, zdá se, že je ten určitý okamžik velmi důležitý, ačkoli takový být nemusí. Chtěl jsem s tím experimentovat. Všechny ty poznámky pod čarou (jsou vůbec inscenovatelné?) to ještě víc komplikují. Navíc můžete přeskakovat z místa na místo, v čase i mezi postavami, protože to formát dovoluje. A dovést protokol k jeho vlastnímu paradoxu, dvěma koncům, což je pravým opakem srozumitelného a nezpochybnitelného záznamu.

Protokol vaší hry je určen těm, kteří ho možná najdou… Jací lidé ho najdou, budou-li vůbec nějací?
No, řekněte!

Napsal jste nějakou distopickou hru? Pokud ano, omluvte mou ignoranci.
Možná ano, záleží na úhlu pohledu. Nechci svými hrami nikoho plašit nebo burcovat, protože to bych musel nejdřív všemu nebo aspoň něčemu rozumět. Ale myslím si, že divadlo je dobré místo na kladení otázek. Kde jinde prověřovat systémy, přehrávat situace a dívat se, jak se v nich lidé chovají. Rád si z normálního života vybírám absurdní situaci a postavím ji na scénu. Někdo říká, že mé postavy nejsou chytré, chovají se hloupě, ale podle mě takoví prostě jsme. Pouze zvnějšku nebo zpětně pochopíme, jak bylo naše chování iracionální. Mám rád tragikomedii, ve které najdete uvnitř temnoty záblesky naděje.

Má nějaký význam, že se komedie Přes čáru odehrává zrovna na hranicích mezi Českou republikou a Německem, a ne například na hranicích s Belgií nebo Francií?
Absolutně ne! Napsal jsem hru pro divadlo v Norimberku, kde jsem rezidentním autorem, bylo to nejblíž. Proto je můj Randhausen fiktivní místo, vesnice. Nemá to nic společného s reálnou hranicí ani zeměmi. Ale mohlo by!

Ohrožuje iracionální strach naši civilizaci?
Pokud neexistoval iracionální strach, tak teď s virem je tady určitě. Ale předtím to byl terorismus, před ním studená válka a před ní… A tak pořád dokola. V zásadě jde o otázky: Proč my, lidské bytosti, máme strach – a především z věcí, které neznáme? A proč se stále stavíme proti sobě místo toho, abychom si pomáhali a sdíleli to, co máme? Speciálně v takzvané západní části světa je to problém. Lidé vědí, že jejich bohatství pochází z toho, jak jsme kořistili ve druhé části světa. Víme, že to není fér, ale pokračujeme v tom. Možná je to naše špatné svědomí – někde pod povrchem cítíme, že jednou budeme zaplaveni těmi, které zneužíváme.

Ve vaší hře Alias Gospodin říkáte, že největší svoboda je v tom, když nemáme na výběr, a toho se dá dosáhnout jenom ve vězení. Lidé v postkomunistických zemích si ale myslí, že když si nebudou moci dělat, co právě chtějí, vrátí se do starého režimu, který de facto vězením byl. Jak byste to nám, Čechům, vysvětlil?
Ach, to je ironická a velmi provokativní myšlenka. Možná zní naprosto absurdně, ale já vím, a mám s tím sám problém, že příliš možností k rozhodování je zdrcující. Znáte ten pocit, kdy jdete nakupovat a nakonec nic nenakoupíte, protože se toho nabízelo příliš? Nechodím nakupovat často, ale stačí jít do supermarketu, kde je tolik různých druhů mléka, že abyste si jedno vybral, potřebujete na to půl hodiny?! To je problém kapitalistického světa. Každý představuje své výrobky v takových barvách, aby ty ostatní vypadaly jako horší. Já jako zákazník chci jen jeden, ale ten nejlepší. A je jedno, jestli jde o mléko, práci, auto nebo dovolenou. Co kdyby tady byl jen jeden výrobek? Nemuselo by se vybírat a přemýšlet, jestli jsme náhodou ten nejlepší nepřehlédli. Tak nějak.

Myslíte si, že můžeme dosáhnout společnosti, kde peníze nebudou třeba? A nemyslím komunistickou.
Ne, nemyslím si to. Peníze samy o sobě nejsou problém, špatný je způsob, jakým je užíváme. Kdysi každá bankovka nesla nějakou hodnotu. Proto byly peníze vynalezeny a myslím si, že to byl chytrý nápad. Ale v momentu, kdy jsme peníze začali používat jako zboží, nastal problém. V 50. letech minulého století měly Německo nebo USA v bance přesně takové množství zlata jako bankovek marek nebo dolarů v ulicích. To bylo ale hrozně dávno, dnes jsou peníze zbožím samy o sobě, a proto jsou něčím naprosto nejistým.

Globalizace je téma mnohých vašich her, děláte si legraci z některých jejích aspektů. Je to, že de facto všechno a všichni jsme se vším a se všemi propojeni, past, nebo šance porozumět věcem lépe?
e to každopádně příležitost. Hodně se svými hrami cestuji. (Což je trochu absurdní, jako by hra byla něco živého…) A opravdu mě baví být v kontaktu s tvůrci, spisovateli, herci po celém světě a udržovat spojení. V globalizovaném světě je to velmi snadné. Ale globalizace není správné slovo, protože ve skutečnosti nevyjadřuje, že celý svět je všude. Naše globalizace znamená, že západní svět je všude. Jelikož prodáváme naše zboží do všech možných zemí, ale nekupujeme od nich nic, bylo by správné slovo westernizace.

Je ještě možné napsat hru/drama tradiční struktury, kdy hrdina stojí sám proti polis? Nebo už jen tzv. ensemble piece o mnoha postavách, které se prolínají a protínají?
Jakýkoli druh dramatu může dnes existovat. Nevím, proč by nějaká struktura už měla být zastaralá nebo nemoderní. Pro mě forma – jako třeba hry Přes čáru – vychází z obsahu. Rozhodně na tom nejvíc pracuji, když píšu. Často znovu začínám, dokud nenajdu formu, která bude přesně odpovídat obsahu.

Jaká jsou specifika a výhody být v divadle rezidentním autorem? V Čechách tuhle „profesi“ nemáme.
Byl jsem rezidentním autorem v mnoha divadlech a můžu říct, že vždycky záleží na autorovi, jak moc se chce v organismu divadla angažovat. Já osobně mám rád dané hřiště, kde můžu zkoumat a testovat nové nápady, pracovat s herci, zkoušet nové formy a formáty, mít za zády nějakou strukturu a necítit se doma tak sám. Jako rezidentní autor Staatstheater Nürnberg, kde je šéfem činohry můj dobrý přítel a oblíbený režisér Jan Philipp Gloger, je to skoro sen. Bavíme se o všem, každý rok spolu děláme novou hru, každý den se učíme o divadle něco nového!

Můžete proces spolupráce na hře/inscenaci popsat?
Mám hodně dobrých zkušeností, ale hlavně si jako autor musíte říct, co chcete. Pokud chcete, aby první verzi vaší hry nejprve četl režisér, pošlete mu ji. Jestli chcete, aby to četl někdo z dramaturgů, nebo chcete, aby ji nahlas přečetli nějací herci, musíte si o to říct. Takhle můžete využít struktury divadla a chytrých mozků, které v něm pracují, ale první krok musíte udělat vy. Ze začátku jsem dělal chyby, čekal jsem, až někdo přijde za mnou, to se stalo zřídka. Obyčejně musíte o to, co potřebujete, požádat sám.

Stimuluje vás víc, když si u vás divadlo hru objedná, nebo když ji píšete sám, ze sebe?
Abych byl upřímný, většinu her jsem napsal na zakázku. Je výhodou, že dostanete za hru zaplaceno a že ji tam uvedou a pak možná i jinde. A rád píšu hry, které se nějak váží k regionu, kde budou uvedeny a kdy vím, ještě než začnu psát, kdo je bude režírovat. To je fantastické, protože můžu režiséra do psaní zapojit, jak potřebuji.

Takže potřebujete znát soubor – herce a režiséra?
Mám rád, když znám režiséra, ale ne herce, to mi bere při psaní svobodu. Pořád se pak sebe ptám, jak by řekli to, co jsem napsal, a já jejich hlasy ve své hlavě nechci. Jako autor vymýšlím „problémy“ a je na režisérovi, jak je vyřeší. Když vím, kdo to bude, musím „problémy“ hledat přímo pro něj/ni!

Jakou muziku posloucháte?
Poslouchám jenom mou kapelu sobotka a můžu ji doporučit: https://sobotka.bandcamp.com/album/verygood-music-in-alphabetical-order. Především skladbu world one. Ta odpoví na některé vaše otázky.


KRISTINA ŽANTOVSKÁ

autorka je dramaturgyně Městských divadel pražských



PHILIPP LÖHLE se narodil roku 1978 v Ravensburgu. Studoval historii, divadlo, média a německou literaturu v Erlangenu a v Římě. Své první práce publikoval za studií, působil jako novinář, vytvořil i několik krátkých filmů a dokumentů. Za svá dramata (především Genannt Gospodin) byl několikrát oceněn. Pracoval jako „rezidentní autor“ v několika německých divadlech: Nationaltheater Mannheim, Staatstheater Mainz, Maxim Gorki Theater Berlin, Staatstheater Nürnberg a v Konzert Theater Bern ve Švýcarsku. V Česku byly zatím uvedeny jeho hry: To tam (Das Ding) a Praporky ve větru (Der Wind macht das Fähnchen).