Jak je možné, že více než 150 let od prvního vydání pokračuje na celém světě fascinace textem, který ve čtyřech rozsáhlých dílech vypráví směsicí ruštiny a francouzštiny do nejdetailnějších podrobností o více než pěti stech postavách z počátku 19. století? Dočtete se v článku z časopisu Moderní divadlo.
-1619011862.jpg "NEÚPROSNÝ RADIKÁL TOLSTOJ A JEHO VOJNA A MÍR 2020")
NEÚPROSNÝ RADIKÁL TOLSTOJ A JEHO VOJNA A MÍR 2020
Jak je možné, že více než 150 let od prvního vydání pokračuje na celém světě fascinace textem, který ve čtyřech rozsáhlých dílech vypráví směsicí ruštiny a francouzštiny do nejdetailnějších podrobností o více než pěti stech postavách z počátku 19. století, mezi nimiž je pár osobností světových dějin (Napoleon nebo třeba generál - polní maršál Kutuzov), většina však jsou zcela fiktivní šlechtici a lidé z jejich okolí, prožívající množství situací osobní i společenské povahy během zhruba patnácti let, kdy ruskou realitu výrazně formovaly napoleonské války?
Jednomu z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnějšímu ruskému románu všech dob se připisuje spousta kvalit, které jsou všechny tak či onak opodstatněné. Nikdo z romanopisců 19. století například nekombinoval tak radikálně příběh sžánrem traktátu – úvahami o dějinách, politice, společnosti. Žádná dílčí charakteristika ale nepodává uspokojivou odpověďna základní otázku: co je na téměř dvou stech tisících slov detailního líčení ruzných jednotlivostí tak strhující, že bylo toto dílo přeloženo do čtyřiceti jazyků? (Ještě za autorova života kniha vyšla šestasedmdesátkrát ve třinácti zemích a z toho dvanáctkrát rusky.) Ale hlavně: jak to, že se dodnes opravdu čte?
NEKOMPROMISNÍ VYPRAVEČSKÝ VÍR
Jedna z možných odpovědí spočívá v Tolstého neúprosném uměleckém radikalismu. Čtenář má od začátku dojem, že se propadl do světa, jehož vývoj je pro něj něčím nevyhnutelně důležitý, ačkoliv líčené postavy a jejich příběhy z doby před více než dvěma sty lety v dávno neexistující monarchii by mu mohly být lhostejné. Ale jakmile se na začátku první kapitoly první části první knihy ocitáme v prestižním salónu Anny Pavlovny Šererové („Annette“) a pohroužíme se do atmosféry prvního večírku (a bude jich ještě hodně), na kterém hostitelka všem představuje svoji nudnou tetinku, je jasné, že síla líčení nepřipustí žádné ústupky. Úplně všechno – každé „krajkové šaty holubičí barvy, pod ňadry přepásané širokou stuhou“ podobně jako o „čistě vymyté švy v jizvě na spánku“ knížete Andreje Bolkonského (v jistém smyslu hlavní postavy románu, kterého poprvé zastaneme právě v salónu Anny Pavlovny) – je stejně důležité a naprosto nezbytné v tomto nekompromisním vypravěčském víru.
Text rozsáhlého románu přitom nemá definitivní, kanonickou verzi. Tolstoj ho mnohokrát krátil, upravoval a přepisoval, z hlediska textologie jde podle jejího zakladatele Borise Ejchenbauma o nerozlousknutelný oříšek. Tolstoj ve vztahu ke svému dílu nebyl pedant – klidně nechal redaktory, aby s jeho texty zacházeli, jak uznali za vhodné, a ani cenzurní zásahy ho příliš nevzrušovaly.
Svědčí to o skutečnosti, která se zdá být závažnější než všechny morální, ideologické a náboženské preference a postuláty, které se permanentně Tolstému, jeho prózám a jeho postavám podsouvají a vnucují. Totiž že ten největší drive ultimativního vypravěče, jeho nekompromisní výzva, kterou předkládá světu a každému čtenáři, spočívá v samotném líčení detailů a jevů, postav a jejich úvah a pocitů, nadějí a zklamání, tužeb, vášní a obav. Děje se tak na pozadí velké fresky společenských pravidel a jejich porušování, mezinárodní politiky a ruských poměrů v týlu i na bojišti takzvané velké vlastenecké války.
NOTORICKÁ OBĚŤ IDEOLOGICKÝCH MANIPULACÍ
Tolstoj je notoricky obětí nejrůznějších školometských, ideologických a jiných „světonázorových“ manipulací. V mnohém mu medvědí službu prokázal jeho velký fanoušek a propagátor Vladimir Iljič Lenin. Za druhé světové války se Tolstého román stal populárním podobenstvím o ruských vítězstvích a Borodino se na mentální mapě ruského patriotismu slilo v jedno se Stalingradem. Nešlo přitom jen o sovětský fenomén: v Anglii počátkem roku 1943 byl během měsíce vyprodán třicetitisícový náklad Vojny a míru. Významný sovětský básník Alexandr Tvardovskij na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu právem vznesl řečnickou otázku, zda by ruský podíl na vítězství nad Napoleonem měl takovou hodnotu a váhu, kdyby jej Tolstoj nezvěčnil ve svém literárním hitu. A nevadilo, že v této bitvě bitev nebylo podle současných historiků až tak jasné, kdo ji vlastně vyhrál a kdo prohrál. Nevadilo ani, že Tolstoj rozhodně nenabízí ve svém líčení nějakou agitku s kladnými a zápornými hrdiny. Je pravda, že se na zjednodušujících výkladech svého textu sám podílel – ale kdo ze seriózních konzumentů kvalitní literatury se spokojí s tím, co mu o svém díle navypráví jeho autor?
Ačkoliv se Tolstoj obzvlášť na sklonku svého života stal svého druhu guru se stoupenci, kteří založili vlastní sektu, a návštěvy v jeho rodovém sídle Jasnaja Poljana byly pro mnohé obdivovatele (včetně Masaryka) intelektuálně-duchovním poutnictvím, své literární autorství nepojímal nijak nabubřele. V roce 1878 odmítl například anglickému badateli při příležitosti britského vydání Vojny a míru poskytnout biografické údaje o své osobě s tím, že není tak významným spisovatelem, aby jeho životopis byl zajímavý pro někoho v Evropě. Dodal, že se nechce zesměšnit, protože netuší, zda ještě za sto dní, a tím spíš za sto let jeho tvorba bude někoho zajímat.
Tolstého obavy byly liché – nicméně každá doba a každá ideologie vybudovala v jeho ponoru do lidského a dějinného živlu svá vlastní, často účelová paradigmata.
INTERPRETAČNÍ BLUDY
Zvláště o jednotlivých postavách románu se šíří nejrůznější interpretační bludy. V kom viděl Tolstoj ideální variantu ženství, jak si představoval nejsprávnější agrární reformu a co nejvíc kritizoval na současných poměrech, jak do postav a jejich konání vtělil svoje svérázné pojetí křesťanství (za které byl jak známo později vyobcován z církve). Tolstoj měl určitě svoje názory na aktuální dění (zpravidla nijak objevné), hlavně ale dokázal sebemenší jev na povrchu či uvnitř reality nebo lidské bytosti popsat způsobem, nad kterým zůstává doslova rozum stát. Sám to přirovnával k orgii – na kterou s odstupem několika let pohlížel se znechucením. Odbýt tuto jeho magickou schopnost suchopárným pojmem „realismus“ je urážkou jeho talentu.
Je pravda, že Tolstého způsob psaní nebylo žádné fantasy a žádná utopie, neřku-li pohádka. Během 60. let 19. století strávil hodně času v archivech, hovořil s velkým množstvím bezprostředních účastníků událostí, které v románu popisuje, a jel se na řadu míst, včetně Borodina, také sám podívat.
Bylo by nicméně naivní tvrdit, že to všechno podnikal proto, aby zjistil, jak tomu všemu „doopravdy“ bylo, a mohl to tak vylíčit ve svém bestselleru. Jistě si ani Tolstoj sám nemyslel, že jeho charismatický generál Kutuzov přesně odpovídá historickému prototypu. Spíš načerpal, „nasál“ z nejrůznějších zdrojů inspiraci, kterou potom jeho geniální vypravěčský agregát vylil jako žhavou lávu na stránky rukopisu.
FENOMÉN INTENZITY
Možný klíč nejen k úspěchu, ale především k aktuální naléhavosti románu spočívá ve fenoménu intenzity. Tolstoj zdůrazňoval, že chce vyvolat lásku k životu ve všech jeho nevyčerpatelných projevech. Například Hélène Kuragina-Bezuchova svou krásu užívá k nabytí majetku zámožných mužů (na prvním místě jednoho z protagonistů románu Pierra, Petra Kirilloviče, za nějž se provdá) a podle všeho svedla kromě dlouhé řady nápadníků i svého bratra. Umírá brzy po třicítce pod tíhou komplikací, které před ni její život staví. Tato postava je součástí stejného generátoru životních vášní a neštěstí jako třeba „hlavní hrdina“ – kníže Andrej Bolkonskij.
Tolstoj své postavy nehodnotí, nýbrž nad nimi žasne společně se čtenářem (údajně nad některými jejich činy při psaní plakal). Do dispozic jejich života se vmyslel a následně je zformuloval způsobem, který lze vnímat jako geniálně koncipovaný seriál, novodobý mýtus (sám Tolstoj srovnával svůj opus s Homérovou Iliadou) nebo dokumentární drama.
Příběh Andreje, redukovaný na „děj“, bude znít jako námět telenovely. Před odjezdem do armádní služby nechává doma svou ženu Lízu, ze které vůbec není nadšený, ale poté, co později Líza zemře při porodu, uvádí ho směs protikladných emocí a výčitek do deprese. Zamiluje se fatálně do mládím sršící Nataši Rostovové, která je mu brzy nevěrná s frajírkem Anatolem Kuraginem, jehož pak Andrej potká u Borodina, kde jsou oba ranění. Pak navštíví náhodou Rostovovy v jejich venkovské evakuaci a Nataša lituje, že ho nechala. Ale je pozdě, Andrej umírá v jejím náručí.
Resumé všech ostatních dějových linií Vojny a míru bude znít stejně banálně. A přesto jedinečné Tolstého provedení této dechberoucí epopeje, jak román nazval legendární kritik Alexander Stasov, působí dodnes jako literární vývěva, která čtenáře pohltí a umožní mu dostat se do svérázného transu.
TOMÁŠ GLANC
autor je rusista, překladatel a vysokoškolský pedagog
Jednomu z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnějšímu ruskému románu všech dob se připisuje spousta kvalit, které jsou všechny tak či onak opodstatněné. Nikdo z romanopisců 19. století například nekombinoval tak radikálně příběh sžánrem traktátu – úvahami o dějinách, politice, společnosti. Žádná dílčí charakteristika ale nepodává uspokojivou odpověďna základní otázku: co je na téměř dvou stech tisících slov detailního líčení ruzných jednotlivostí tak strhující, že bylo toto dílo přeloženo do čtyřiceti jazyků? (Ještě za autorova života kniha vyšla šestasedmdesátkrát ve třinácti zemích a z toho dvanáctkrát rusky.) Ale hlavně: jak to, že se dodnes opravdu čte?
NEKOMPROMISNÍ VYPRAVEČSKÝ VÍR
Jedna z možných odpovědí spočívá v Tolstého neúprosném uměleckém radikalismu. Čtenář má od začátku dojem, že se propadl do světa, jehož vývoj je pro něj něčím nevyhnutelně důležitý, ačkoliv líčené postavy a jejich příběhy z doby před více než dvěma sty lety v dávno neexistující monarchii by mu mohly být lhostejné. Ale jakmile se na začátku první kapitoly první části první knihy ocitáme v prestižním salónu Anny Pavlovny Šererové („Annette“) a pohroužíme se do atmosféry prvního večírku (a bude jich ještě hodně), na kterém hostitelka všem představuje svoji nudnou tetinku, je jasné, že síla líčení nepřipustí žádné ústupky. Úplně všechno – každé „krajkové šaty holubičí barvy, pod ňadry přepásané širokou stuhou“ podobně jako o „čistě vymyté švy v jizvě na spánku“ knížete Andreje Bolkonského (v jistém smyslu hlavní postavy románu, kterého poprvé zastaneme právě v salónu Anny Pavlovny) – je stejně důležité a naprosto nezbytné v tomto nekompromisním vypravěčském víru.
Text rozsáhlého románu přitom nemá definitivní, kanonickou verzi. Tolstoj ho mnohokrát krátil, upravoval a přepisoval, z hlediska textologie jde podle jejího zakladatele Borise Ejchenbauma o nerozlousknutelný oříšek. Tolstoj ve vztahu ke svému dílu nebyl pedant – klidně nechal redaktory, aby s jeho texty zacházeli, jak uznali za vhodné, a ani cenzurní zásahy ho příliš nevzrušovaly.
Svědčí to o skutečnosti, která se zdá být závažnější než všechny morální, ideologické a náboženské preference a postuláty, které se permanentně Tolstému, jeho prózám a jeho postavám podsouvají a vnucují. Totiž že ten největší drive ultimativního vypravěče, jeho nekompromisní výzva, kterou předkládá světu a každému čtenáři, spočívá v samotném líčení detailů a jevů, postav a jejich úvah a pocitů, nadějí a zklamání, tužeb, vášní a obav. Děje se tak na pozadí velké fresky společenských pravidel a jejich porušování, mezinárodní politiky a ruských poměrů v týlu i na bojišti takzvané velké vlastenecké války.
NOTORICKÁ OBĚŤ IDEOLOGICKÝCH MANIPULACÍ
Tolstoj je notoricky obětí nejrůznějších školometských, ideologických a jiných „světonázorových“ manipulací. V mnohém mu medvědí službu prokázal jeho velký fanoušek a propagátor Vladimir Iljič Lenin. Za druhé světové války se Tolstého román stal populárním podobenstvím o ruských vítězstvích a Borodino se na mentální mapě ruského patriotismu slilo v jedno se Stalingradem. Nešlo přitom jen o sovětský fenomén: v Anglii počátkem roku 1943 byl během měsíce vyprodán třicetitisícový náklad Vojny a míru. Významný sovětský básník Alexandr Tvardovskij na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu právem vznesl řečnickou otázku, zda by ruský podíl na vítězství nad Napoleonem měl takovou hodnotu a váhu, kdyby jej Tolstoj nezvěčnil ve svém literárním hitu. A nevadilo, že v této bitvě bitev nebylo podle současných historiků až tak jasné, kdo ji vlastně vyhrál a kdo prohrál. Nevadilo ani, že Tolstoj rozhodně nenabízí ve svém líčení nějakou agitku s kladnými a zápornými hrdiny. Je pravda, že se na zjednodušujících výkladech svého textu sám podílel – ale kdo ze seriózních konzumentů kvalitní literatury se spokojí s tím, co mu o svém díle navypráví jeho autor?
Ačkoliv se Tolstoj obzvlášť na sklonku svého života stal svého druhu guru se stoupenci, kteří založili vlastní sektu, a návštěvy v jeho rodovém sídle Jasnaja Poljana byly pro mnohé obdivovatele (včetně Masaryka) intelektuálně-duchovním poutnictvím, své literární autorství nepojímal nijak nabubřele. V roce 1878 odmítl například anglickému badateli při příležitosti britského vydání Vojny a míru poskytnout biografické údaje o své osobě s tím, že není tak významným spisovatelem, aby jeho životopis byl zajímavý pro někoho v Evropě. Dodal, že se nechce zesměšnit, protože netuší, zda ještě za sto dní, a tím spíš za sto let jeho tvorba bude někoho zajímat.
Tolstého obavy byly liché – nicméně každá doba a každá ideologie vybudovala v jeho ponoru do lidského a dějinného živlu svá vlastní, často účelová paradigmata.
INTERPRETAČNÍ BLUDY
Zvláště o jednotlivých postavách románu se šíří nejrůznější interpretační bludy. V kom viděl Tolstoj ideální variantu ženství, jak si představoval nejsprávnější agrární reformu a co nejvíc kritizoval na současných poměrech, jak do postav a jejich konání vtělil svoje svérázné pojetí křesťanství (za které byl jak známo později vyobcován z církve). Tolstoj měl určitě svoje názory na aktuální dění (zpravidla nijak objevné), hlavně ale dokázal sebemenší jev na povrchu či uvnitř reality nebo lidské bytosti popsat způsobem, nad kterým zůstává doslova rozum stát. Sám to přirovnával k orgii – na kterou s odstupem několika let pohlížel se znechucením. Odbýt tuto jeho magickou schopnost suchopárným pojmem „realismus“ je urážkou jeho talentu.
Je pravda, že Tolstého způsob psaní nebylo žádné fantasy a žádná utopie, neřku-li pohádka. Během 60. let 19. století strávil hodně času v archivech, hovořil s velkým množstvím bezprostředních účastníků událostí, které v románu popisuje, a jel se na řadu míst, včetně Borodina, také sám podívat.
Bylo by nicméně naivní tvrdit, že to všechno podnikal proto, aby zjistil, jak tomu všemu „doopravdy“ bylo, a mohl to tak vylíčit ve svém bestselleru. Jistě si ani Tolstoj sám nemyslel, že jeho charismatický generál Kutuzov přesně odpovídá historickému prototypu. Spíš načerpal, „nasál“ z nejrůznějších zdrojů inspiraci, kterou potom jeho geniální vypravěčský agregát vylil jako žhavou lávu na stránky rukopisu.
FENOMÉN INTENZITY
Možný klíč nejen k úspěchu, ale především k aktuální naléhavosti románu spočívá ve fenoménu intenzity. Tolstoj zdůrazňoval, že chce vyvolat lásku k životu ve všech jeho nevyčerpatelných projevech. Například Hélène Kuragina-Bezuchova svou krásu užívá k nabytí majetku zámožných mužů (na prvním místě jednoho z protagonistů románu Pierra, Petra Kirilloviče, za nějž se provdá) a podle všeho svedla kromě dlouhé řady nápadníků i svého bratra. Umírá brzy po třicítce pod tíhou komplikací, které před ni její život staví. Tato postava je součástí stejného generátoru životních vášní a neštěstí jako třeba „hlavní hrdina“ – kníže Andrej Bolkonskij.
Tolstoj své postavy nehodnotí, nýbrž nad nimi žasne společně se čtenářem (údajně nad některými jejich činy při psaní plakal). Do dispozic jejich života se vmyslel a následně je zformuloval způsobem, který lze vnímat jako geniálně koncipovaný seriál, novodobý mýtus (sám Tolstoj srovnával svůj opus s Homérovou Iliadou) nebo dokumentární drama.
Příběh Andreje, redukovaný na „děj“, bude znít jako námět telenovely. Před odjezdem do armádní služby nechává doma svou ženu Lízu, ze které vůbec není nadšený, ale poté, co později Líza zemře při porodu, uvádí ho směs protikladných emocí a výčitek do deprese. Zamiluje se fatálně do mládím sršící Nataši Rostovové, která je mu brzy nevěrná s frajírkem Anatolem Kuraginem, jehož pak Andrej potká u Borodina, kde jsou oba ranění. Pak navštíví náhodou Rostovovy v jejich venkovské evakuaci a Nataša lituje, že ho nechala. Ale je pozdě, Andrej umírá v jejím náručí.
Resumé všech ostatních dějových linií Vojny a míru bude znít stejně banálně. A přesto jedinečné Tolstého provedení této dechberoucí epopeje, jak román nazval legendární kritik Alexander Stasov, působí dodnes jako literární vývěva, která čtenáře pohltí a umožní mu dostat se do svérázného transu.
TOMÁŠ GLANC
autor je rusista, překladatel a vysokoškolský pedagog