„Útlou knihu s názvem Honzlová jsem znala už jako dítě, vídávala jsem ji v knihovně své pratety. Ale nikdy jsem se do ní nezačetla. Prateta byla sběratelkou biografií slavných herců. Myslela jsem si, že Honzlová je nezáživným životopisem nějaké zapomenuté herečky. A přehlížela jsem ji také proto, že na přebalu knihy byla vyvedena hlava dívky, která má zavázané oči a je rámována snopy obilí zatíženými srpem a kladivem. Výjev mi napovídal, že jde o nějakou socialisticko-realistickou „slátaninu“. Že by to s obsahem románu mohlo být přesně naopak, mě vůbec nenapadlo." Přečtěte si osobní reflexi Marie Novákové, dramaturgyně inscenace Honzlová.
NECHTE ZPÍVAT HONZLOVOU
Útlou knihu s názvem Honzlová jsem znala už jako dítě, vídávala jsem ji v knihovně své pratety. Ale nikdy jsem se do ní nezačetla. Prateta byla sběratelkou biografií slavných herců. Myslela jsem si, že Honzlová je nezáživným životopisem nějaké zapomenuté herečky. A přehlížela jsem ji také proto, že na přebalu knihy byla vyvedena hlava dívky, která má zavázané oči a je rámována snopy obilí zatíženými srpem a kladivem. Výjev mi napovídal, že jde o nějakou socialisticko-realistickou „slátaninu“.
Že by to s obsahem románu mohlo být přesně naopak, mě vůbec nenapadlo. Kombinace neatraktivního názvu s lehce odpudivou obálkou neprávem odsunula Honzlovou z mého zorného pole. Všimla jsem si jí až v úplné dospělosti, když jsem připravovala festival divadelních adaptací povinné literatury Svaťák a pro ten účel pročítala seznamy doporučené četby k maturitě. V jednom z nich se tenhle titul objevil. Jméno autorky už mi nebylo neznámé, a tak jsem otevřela Honzlovou s důvěrou
a přečetla ji za jedno odpoledne. Mezi morálně rozkolísanými hrdiny románů generačních souputníků Zdeny Salivarové Josefa Škvoreckého, Ludvíka Kundery a Ludvíka Vaculíka, v jejichž dílech jsou ženské postavy vesměs uvězněny v tématu lásky a erotiky a neexistují nezávisle na mužích a mužských příbězích, byla Jana Honzlová zjevením. Ostatně sama Zdena Salivarová vzpomíná, že k napsání její první větší povídky La Strada ji motivovalo naštvání na „male- šovinistické nadsamce“ z Kunderových Směšných lásek.
![[undefined.png]](https://c.mestskadivadlaprazska.cz/images/undefined.png)
Kresba na obálce Jiří Říha, jako svou první publikaci vydalo nakladatelství Art-servis v Praze 1990
„JÁ NEMÁM ČAS ROZVRACET NAŠE LIDOVĚ DEMOKRATICKÉ ZŘÍZENÍ“
Byl osvěžující zážitek setkat se s hrdinkou, ženou, která se s humorem houževnatě prokousává hnusnou beznadějnou atmosférou padesátých let a snaží se jednat s každým přímočaře, ve jménu pravdy a lásky. Jana Honzlová je obyčejná jedenadvacetiletá holka z Karlína, která by za normálních okolností studovala, opalovala se s kluky na plovárně, nechala se rozmazlovat tátou a dohadovala se s mámou. Jenže má tu smůlu, že její otec emigroval, bratr sedí v Jáchymově a ona má na hrbu zhroucenou matku, pubertální sestru a malého bratra. Nedobrovolně zastává funkci hlavy domácnosti. Je živitelkou, ochránkyní a vychovatelkou rodiny, ze které byli odstraněni muži. Na jednu obyčejnou holku je toho už tak až dost. Aby toho nebylo málo, tak to, co na ní čtenář miluje, tedy sebedůvěru, vynalézavost, humor a upřímnost hraničící s drzostí, je trnem v oku jejím kolegům, sousedům a nadřízeným.
Jana je členkou souboru tanců a písní Sedmikrása a snaží se zjistit, proč jí bylo zakázáno odjet se souborem na zájezd do Finska a kdo na ní podal lživá udání. Tato prostá potřeba dopátrat se pravdy a obhájit svou bezúhonnost ji dostane do hledáčku Státní bezpečnosti. Jana musí čelit udavačům, agentům a kariéristům a při tom všem nepřijít o morální čistotu a vnitřní integritu. Musí být nutně emancipovaná, vinou okolností.
„SPRAVEDLIVEJ JE JEDINĚ PÁNBŮH“
Jana Honzlová není bojovnice proti režimu, které by hrozilo vězení nebo smrt, kterou by režim potřeboval zlikvidovat. Do hledáčku závistivých kolegů, agenta StB, uklízečky s povahou bachaře a souseda s povahou kata se dostala pro svou podezřele vitální letoru. Její optimismus je po kapkách otravován nenápadnými překážkami, pouty a pokušeními. Režim zde figuruje jako ďábel, který si vybere čistou, veselou a spravedlivou dívku, aby ji svedl na scestí a nakonec z ní vyždímal poslední kapku chuti do života. A čtenář na dvou set padesáti stránkách se zatajeným dechem sleduje tento zápas. Jana je absurditou, neochvějností a nespravedlností režimu šokována. A protože zůstala v životě na všechno sama, hledá oporu u dobrého přítele, mladého kněze Krůna, a skrze něj ve víře. Snaží se pochopit podstatu zla a prosí o ochranu před ďábelskými tenaty. Když se nemůže tady na zemi ochránit vlastními silami, zdravým rozumem a dobrým úmyslem, hledá naději a spásu někde nahoře. Její doteky s vírou a její úvahy o bohu a ďáblu, nebi, spáse a pokušení jsou těmi nejdojemnějšími momenty románu.
„Ty máš o zlu představy z pohádek pro předškolní děti,“ kárá ji přítel Krůno. A má pravdu. Avšak to, jak Jana zkoumá otázky víry, je typické pro celou její osobnost. Její úvahy jsou naivně přímočaré, plné satanášů a andělů, ale Jana ze sebe nikdy nedělá víc, než je, a oplývá upřímnou sebeironií. Vysmívá se vlastní lidové filozofii a zároveň ji používá vědomě jako zbraň proti pesimismu. Od vzteku na mocnosti pekelné, které posílají na svět potvory v podobě agentů a udavačů, se postupně dopracuje až k opravdovému poznání zla a pochopení, že nesmíme zlu podlehnout, že mu nesmíme nabídnout ani špičku malíčku a že to vyžaduje spoustu síly, kterou nám může dodat víra, láska a naděje. Jenže je to tak vysilující zápas a půda pod nohama je tak křehká, že musí nutně dojít k jejímu propadu a s ním i vyčerpání veškerých životních sil.
„Při pomyšlení na zítřek mě definitivně přestal bavit svět.“ Jana na konci zápasu ztroskotává, ale zůstává morálně nepokořena.
„NEJHEZČÍ JE PRAHA SESHORA“
Podstatnou roli hraje v románu Praha. Zdena Salivarová zaznamenala pro budoucí generace její podobu a povahu v letech padesátých. Jana Honzlová se ráda dívá na Prahu z vyhlídky nad zámeckými schody, protože seshora není vidět chudoba a rozpad proletářských čtvrtí. Honzlovi bydlí v Karlíně, nedaleko tehdy ještě fungujících kasáren. Karlín je čtvrtí odsouzenou k zániku, staré pavlačové domy se hroutí, rodiny se myjí v lavóru a na společný domovní záchod se stojí fronty. Na záchraně domů nemá OPBH zájem. Čeká se, až spadnou, a obyvatelé budou přestěhováni do nově vznikajících sídlišť mezi Pohořelcem a Břevnovem.
Janina každodenní cesta do práce vede z Karlína přes Malou Stranu na Klárov. Zdola nahoru. Ze špíny obyčejného chudého živoření, kolem chladných malostranských paláců, v nichž sídlí vládní instituce a ze kterých vane syroba, až na úpatí Letné, kde bydlí pan prezident a kde stojí obávané ministerstvo vnitra, kolos, do kterého kdo vejde, ten už nikdy nevyjde stejný jako předtím. Ministerstvo vnitra, které rozpíná svá chapadla do všech koutů velkoměsta a jehož zaměstnanci vás vyčmuchají všude, ať se vrtnete kamkoli. Dokonce i ve stinných zahradách Břevnovského kláštera, které Jana vyhledává jako útočiště a kde se ocitá nejblíže Bohu, si k ní na lavičce jednoho dne přisedne její agent pokušitel.
Zdena Salivarová napsala Honzlovou v roce 1968 v Torontu, ze stesku po vlasti. Vypráví, že napsání Honzlové bylo tím prvním, co v emigraci udělala. Možná i proto má román tak energické tempo. Působí, jako by Zdena Salivarová
chtěla oddálit střet s novým prostředím, jako by chtěla zůstat alespoň mentálně a literárně co nejdéle připoutána k rodnému městu a blízkým, kteří v něm zůstali.
MARIE NOVÁKOVÁ
autorka je dramatička a dramaturgyně
Že by to s obsahem románu mohlo být přesně naopak, mě vůbec nenapadlo. Kombinace neatraktivního názvu s lehce odpudivou obálkou neprávem odsunula Honzlovou z mého zorného pole. Všimla jsem si jí až v úplné dospělosti, když jsem připravovala festival divadelních adaptací povinné literatury Svaťák a pro ten účel pročítala seznamy doporučené četby k maturitě. V jednom z nich se tenhle titul objevil. Jméno autorky už mi nebylo neznámé, a tak jsem otevřela Honzlovou s důvěrou
a přečetla ji za jedno odpoledne. Mezi morálně rozkolísanými hrdiny románů generačních souputníků Zdeny Salivarové Josefa Škvoreckého, Ludvíka Kundery a Ludvíka Vaculíka, v jejichž dílech jsou ženské postavy vesměs uvězněny v tématu lásky a erotiky a neexistují nezávisle na mužích a mužských příbězích, byla Jana Honzlová zjevením. Ostatně sama Zdena Salivarová vzpomíná, že k napsání její první větší povídky La Strada ji motivovalo naštvání na „male- šovinistické nadsamce“ z Kunderových Směšných lásek.
Kresba na obálce Jiří Říha, jako svou první publikaci vydalo nakladatelství Art-servis v Praze 1990
„JÁ NEMÁM ČAS ROZVRACET NAŠE LIDOVĚ DEMOKRATICKÉ ZŘÍZENÍ“
Byl osvěžující zážitek setkat se s hrdinkou, ženou, která se s humorem houževnatě prokousává hnusnou beznadějnou atmosférou padesátých let a snaží se jednat s každým přímočaře, ve jménu pravdy a lásky. Jana Honzlová je obyčejná jedenadvacetiletá holka z Karlína, která by za normálních okolností studovala, opalovala se s kluky na plovárně, nechala se rozmazlovat tátou a dohadovala se s mámou. Jenže má tu smůlu, že její otec emigroval, bratr sedí v Jáchymově a ona má na hrbu zhroucenou matku, pubertální sestru a malého bratra. Nedobrovolně zastává funkci hlavy domácnosti. Je živitelkou, ochránkyní a vychovatelkou rodiny, ze které byli odstraněni muži. Na jednu obyčejnou holku je toho už tak až dost. Aby toho nebylo málo, tak to, co na ní čtenář miluje, tedy sebedůvěru, vynalézavost, humor a upřímnost hraničící s drzostí, je trnem v oku jejím kolegům, sousedům a nadřízeným.
Jana je členkou souboru tanců a písní Sedmikrása a snaží se zjistit, proč jí bylo zakázáno odjet se souborem na zájezd do Finska a kdo na ní podal lživá udání. Tato prostá potřeba dopátrat se pravdy a obhájit svou bezúhonnost ji dostane do hledáčku Státní bezpečnosti. Jana musí čelit udavačům, agentům a kariéristům a při tom všem nepřijít o morální čistotu a vnitřní integritu. Musí být nutně emancipovaná, vinou okolností.
„SPRAVEDLIVEJ JE JEDINĚ PÁNBŮH“
Jana Honzlová není bojovnice proti režimu, které by hrozilo vězení nebo smrt, kterou by režim potřeboval zlikvidovat. Do hledáčku závistivých kolegů, agenta StB, uklízečky s povahou bachaře a souseda s povahou kata se dostala pro svou podezřele vitální letoru. Její optimismus je po kapkách otravován nenápadnými překážkami, pouty a pokušeními. Režim zde figuruje jako ďábel, který si vybere čistou, veselou a spravedlivou dívku, aby ji svedl na scestí a nakonec z ní vyždímal poslední kapku chuti do života. A čtenář na dvou set padesáti stránkách se zatajeným dechem sleduje tento zápas. Jana je absurditou, neochvějností a nespravedlností režimu šokována. A protože zůstala v životě na všechno sama, hledá oporu u dobrého přítele, mladého kněze Krůna, a skrze něj ve víře. Snaží se pochopit podstatu zla a prosí o ochranu před ďábelskými tenaty. Když se nemůže tady na zemi ochránit vlastními silami, zdravým rozumem a dobrým úmyslem, hledá naději a spásu někde nahoře. Její doteky s vírou a její úvahy o bohu a ďáblu, nebi, spáse a pokušení jsou těmi nejdojemnějšími momenty románu.
„Ty máš o zlu představy z pohádek pro předškolní děti,“ kárá ji přítel Krůno. A má pravdu. Avšak to, jak Jana zkoumá otázky víry, je typické pro celou její osobnost. Její úvahy jsou naivně přímočaré, plné satanášů a andělů, ale Jana ze sebe nikdy nedělá víc, než je, a oplývá upřímnou sebeironií. Vysmívá se vlastní lidové filozofii a zároveň ji používá vědomě jako zbraň proti pesimismu. Od vzteku na mocnosti pekelné, které posílají na svět potvory v podobě agentů a udavačů, se postupně dopracuje až k opravdovému poznání zla a pochopení, že nesmíme zlu podlehnout, že mu nesmíme nabídnout ani špičku malíčku a že to vyžaduje spoustu síly, kterou nám může dodat víra, láska a naděje. Jenže je to tak vysilující zápas a půda pod nohama je tak křehká, že musí nutně dojít k jejímu propadu a s ním i vyčerpání veškerých životních sil.
„Při pomyšlení na zítřek mě definitivně přestal bavit svět.“ Jana na konci zápasu ztroskotává, ale zůstává morálně nepokořena.
„NEJHEZČÍ JE PRAHA SESHORA“
Podstatnou roli hraje v románu Praha. Zdena Salivarová zaznamenala pro budoucí generace její podobu a povahu v letech padesátých. Jana Honzlová se ráda dívá na Prahu z vyhlídky nad zámeckými schody, protože seshora není vidět chudoba a rozpad proletářských čtvrtí. Honzlovi bydlí v Karlíně, nedaleko tehdy ještě fungujících kasáren. Karlín je čtvrtí odsouzenou k zániku, staré pavlačové domy se hroutí, rodiny se myjí v lavóru a na společný domovní záchod se stojí fronty. Na záchraně domů nemá OPBH zájem. Čeká se, až spadnou, a obyvatelé budou přestěhováni do nově vznikajících sídlišť mezi Pohořelcem a Břevnovem.
Janina každodenní cesta do práce vede z Karlína přes Malou Stranu na Klárov. Zdola nahoru. Ze špíny obyčejného chudého živoření, kolem chladných malostranských paláců, v nichž sídlí vládní instituce a ze kterých vane syroba, až na úpatí Letné, kde bydlí pan prezident a kde stojí obávané ministerstvo vnitra, kolos, do kterého kdo vejde, ten už nikdy nevyjde stejný jako předtím. Ministerstvo vnitra, které rozpíná svá chapadla do všech koutů velkoměsta a jehož zaměstnanci vás vyčmuchají všude, ať se vrtnete kamkoli. Dokonce i ve stinných zahradách Břevnovského kláštera, které Jana vyhledává jako útočiště a kde se ocitá nejblíže Bohu, si k ní na lavičce jednoho dne přisedne její agent pokušitel.
Zdena Salivarová napsala Honzlovou v roce 1968 v Torontu, ze stesku po vlasti. Vypráví, že napsání Honzlové bylo tím prvním, co v emigraci udělala. Možná i proto má román tak energické tempo. Působí, jako by Zdena Salivarová
chtěla oddálit střet s novým prostředím, jako by chtěla zůstat alespoň mentálně a literárně co nejdéle připoutána k rodnému městu a blízkým, kteří v něm zůstali.
MARIE NOVÁKOVÁ
autorka je dramatička a dramaturgyně