Doufám v oblevu mužských srdcí

S Tomášem Klusem jsme k rozhovoru zavítali na naši almu mater. Není proto divu, že došlo nejen na povídání o zkoušení Elefantazie, ale také na vzpomínání na léta studentská. Na dobu, kdy jsme tu spolu v nekonečných hovorech pábili o divadlu a světu a představovali si naše budoucí umělecké cesty. Že se nám na dlouhou dobu rozejdou a nakonec obloukem protnou v Městských divadlech pražských, to jsme tehdy netušili ani v nejdivočejších představách…

Sedíme v kavárně DAMU, takže první otázka musí jít do minulosti. Co pro tebe tahle škola znamenala, jak na ni vzpomínáš?
Vždycky, když sem vejdu, vyvolá to ve mně až „mateřský“ cit, jako bych se vracel domů. A to beze všeho patosu. Tím, že tu člověk trávil často čtyřiadvacet hodin denně, má pocit, že zná každý kout, a má tendenci oslovovat všechny jmény, i když tu jsou už jiní lidé. DAMU byla pumou, která do vás vletí a naprosto destruuje všechno kolem. Bylo to pro mě šťastných pět let a jsem vděčný, že přes všechny peripetie jsem byl nakonec přijat a poté na téhle škole udržen. K tomuhle intenzivnímu divadelnímu světu patří ale i spousta konfliktů a konfrontací. Ono je vůbec legrační studovat herectví – učíš se hrát si, ale takovou „vztahovou politiku“ se na žádné jiné škole nenaučíš. Miluju to tady. Miluju a nenávidím. Odi et amo. Určitě bych bez DAMU byl, ale nebyl bych to já. Třeba tady v kavárně vznikla minimálně jedna moje deska. U decky…

Kdo v té době byli pro tebe klíčoví divadelní lidé?
Rozhodně všichni spolužáci. Trio jsme ale tvořili především s Májou Štípkovou a Ivanem Luptákem. A největším středobodem byl Michal Pavlata, který mě hodně ovlivnil i v mém osobním životě, měl ke mně téměř otcovský vztah. Pak je to samozřejmě Jaroslava Adamová, se kterou jsem naopak sváděl velké boje. Trpěla ke mně silnými antipatiemi, protože měla pocit, že se divadlu nebudu nikdy věnovat naplno. To jí bylo nesympatické a dávala mi to najevo. Až ve třeťáku jsme si spolu dali víno a porozuměli si v pohledu na to, jak má divadlo fungovat v rámci společnosti. Uznal jsem, že má pravdu, že velké divadlo nemám v tu chvíli právo dělat, protože mu nejsem zcela odevzdán. A ona se smířila zase s tím, že se chci věnovat spíš autorskému divadlu, což se nakonec vlastně splnilo, protože moje dosud jediné zkoušení od školy bylo s Braněm Holíčkem ve Studiu Ypsilon. Dalším důležitým člověkem byla Eva Spoustová. Nejenže promlouvá hlasem Gedžitky, do které jsem byl celé dětství zamilovanej, ale coby éterická duchovní bytost pomáhala „produšnit“ tu velkou racionalitu, která je všude vyžadovaná.

S čím ses ty jako herec nejvíc pral?
S konstantní součástí hereckého života a života umělce obecně – se sebevědomím. Že jsi odkázán na veřejné mínění, že se hodnotí, jaký jsi ve svém povolání, jak naplňuješ své poslání. To tě pořád drtí nejistotou. Je důležité najít si v okolí pilíře, se kterými můžete tyhle nejistoty sdílet a podporovat se v nich. A mně paradoxně v herectví nejvíc pomohlo, že se mi otevřely dveře někde jinde, přišlo písničkářství, hudba, a já se uvolnil. Od tohohle zlomu ve třetím ročníku jsem si herectví užíval mnohem víc.

Čím jsi absolvoval v DISKU?
Rackem, rolí Trigorina. Vlastně jsem tehdy tím Trigorinem byl, prostřednictvím této inscenace jsem si vyřešil určité životní etapy. Nabilo mě to tak, že jsem napsal desku Racek, která mi pomohla v osobním i profesním životě. Tohle divadlo umí, že vtáhne a nepustí, dokud prostě není hotovo.

Pamatuješ si ještě, co se ti honilo hlavou, když přišla nabídka hostovat v Elefantazii? Váhal jsi dlouho?
Váhal jsem, a to vím přesně, něco přes třiadvacet vteřin – tak dlouho trvá intro k jedné mojí oblíbené písničce, která právě hrála, když jsem se tu nabídku dozvěděl. Bylo to v době, kdy se moje žena Tamara stala ambasadorkou Treacher Collinsova syndromu. V projektu celosvětové kampaně se tato společnost snaží otevírat téma jinakosti tváří. Sdružují lidi s deformacemi obličeje a snaží se upozorňovat na to, jak neumíme k odlišnostem přistupovat. Tamara se nechala naším kamarádem maskérem na čtyřiadvacet hodin nalíčit do podoby člověka s tímto syndromem a strávila tak běžný den. Nikdy v životě jsem ji neviděl takhle zničenou, proplakala celou noc. Takže když jsem se uprostřed toho dozvěděl, že bych mohl hrát v inscenaci s takovým tématem, bylo mé rozhodnutí jasné. Navíc mám moc rád Davida Drábka. Miluju tyhle „ufony“, kteří se nežinýrují silná témata diktovat s humorem, nadhledem, ale bez toho, aby je zbavili hloubky. A moc mě těší, že se mi potvrdily tamtamy o tom, že David je člověk, se kterým pobývat je harmonie. Pro někoho to možná není to správné slovo, ale pro mě ano. Ve spojení s Darkem Králem je to tedy kontroverzní harmonie, protože oba mají specifický humor, který někoho může odrovnat a vytrhnout z komfortní zóny. Odzbrojují lidi výstředností humoru. A to mám rád.

V inscenaci hraješ postavu Doktora Fredericka Trevese. Můžeš ho představit?
Páteř inscenace je tvořená posledními pěti lety života Josepha Merricka – Sloního muže. Už to samo o sobě je silné téma. Člověk, který žije skoro pětadvacet let v samotě, ponížení a bolesti, všichni si o něm myslí, že nic necítí. Ale on samozřejmě cítí úplně všechno, navíc je to velmi inteligentní člověk. Pak se mu zjeví anděl v podobě tohohle fousatého chlápka, který má pocit, že objevil něco, čím si může udělat jméno, ale tím zachránil Merrickovi život. A Merrick vlastně zachránil život jemu. V poznámkách reálného doktora Trevese to není možná úplně patrné, ale v naší inscenaci obrátí Merrick Trevesovi život a hodnoty naruby. To se může stát každému z nás. Každý den můžeš potkat někoho, třeba s Treacher Collinsovým syndromem, a zjistit, jak hluboký a krásný člověk to je.

Ve filmu Davida Lynche se Doktor Treves v podání Anthonyho Hopkinse při takovém poznání dokonce rozpláče.
I u nás je vztah Trevese s Merrickem pojmenovaný velmi něžně – chlapsky a přitom hmatatelně. Doufám, a snad by k tomu mohla přispět i naše inscenace, v oblevu mužských srdcí. Hra je teď na našich kopačkách, musíme jako společnost udělat vstřícný krok vůči emocím a uznat, že my muži jsme taky citlivé bytosti. A že citu nevadí ani sarkasmus a humor.

Znal jsi předtím příběh Sloního muže? Překvapilo tě něco při společném zkoumání jeho života a života v obludáriu?
Terminus technicus sloní muž jsem znal. Jsem často skeptický vůči společnosti, vůči tomu, jak se k sobě chováme a vzdalujeme se prostřednictvím sociálních sítí jeden druhému, takže bylo skvělé vidět, jak obrovský kus cesty jsme urazili směrem k toleranci. Jak zlým způsobem se společnost na konci devatenáctého století chovala k lidem, kteří byli jiní. A ostatně u nás se ještě za socialismu odlišní lidé zavírali do ústavů a dělalo se, že tady nejsou.

Jaký je herecký návrat po několika letech? Měl jsi z něj trému?
Měl. Měl jsem trému hereckou a také přiznávám, že jsem měl strach z předsudků vůči své osobě, se kterými se občas setkávám. Ale vše je harmonické. Lidi kolem jsou ohromně inspirativní. Každý je úplně jiný, ale z nikoho nečpí to, co mě občas mrzí na lidech z branže, kteří svoji práci dělají dlouho, není tu rutina. Lidi tu dýchají pro tento muzikál. Zdravý entuziasmus mám rád. Jsem zkrátka nadšený z hereckých kolegů. Jsou strašně talentovaní, moc mě baví sledovat, jak na svých rolích pracují, jak je vybarvují a příběhy před námi ožívají. Rád při zkouškách sedím v hledišti a dívám se na scény, ve kterých nejsem, brečím, směju se…

Divadlo, hudba, psaní písniček… Co bude dál? Máš nějakou metu?
Mám už dlouho sen. Přál bych si napsat knížku. Knihy miluju, považuju je za vítězství člověka nad časem. Ale je to jiná a náročnější disciplína než psaní písniček. Nejvíc bych si přál podat komplexní zprávu o životě, jak ho cítím, o době, kterou prožívám a kterou považuju za zlomovou. Jsme totiž generace, která předává štafetu, která se buď stane horkým kolíkem, co shoří napadrť, anebo přežijeme. Taky souhlasím s Dalajlámou a papežem Františkem v tom, že je potřeba postavit most mezi mladou a starou generací, propojit sílu a moudrost. To jsou úkoly pro nás a myslím, že umění je pro to skvělá forma. Vlastně mě vždycky fascinoval Wagnerův Gesamtkunstwerk. Líbilo by se mi udělat komplexní dílo, kde se vše potká. Ale to je zatím hudba budoucnosti.

Autorkou textu je šéfdramaturgyně Městských divadel pražských​ Jana Slouková.