TEĎ UŽ MÁM DISCIPLÍNU

Divadlo ABC připravuje divadelní adaptaci slavého filmu Charlieho Chaplina Diktátor. V dvojroli židovského holiče a Adenoida Hynkela, kterým Chaplin parodoval Adolfa Hitlera, se pod režijním vedením Martina Čičváka představí Filip Březina. Absolvent ostravské konzervatoře a pražské Divadelní akademie múzických umění nastoupil do Městských divadel pražských v loňské sezoně.

Kdy jste poprvé viděl nějakou grotesku Charlieho Chaplina?
Popravdě jsem jim porozuměl až teď. Nějaké jsem sice viděl už na základní škole, ale moc mě tehdy nebavily, nerozuměl jsem jim, nevěnoval jsem jejich sledování dost času a pozornosti, abych pochopil, proč vůbec vznikly. Pak si pamatuji, že nám na situaci z Diktátora, kde jsou v letadle voják a důstojník hlavou dolů, vysvětloval Martin Františák ve druháku na ostravské konzervatoři, jak funguje gag. Pouštěl nám i Moderní dobu, kde Chaplin u pásu utahuje matice. Ale vzpomněl jsem si na to až nyní, když jsem studoval Diktátora.

Našel jste v Chaplinovi něco inspirativního? Může dát herectví Charlieho Chaplina něco vaší generaci?
Asi jsem se zamiloval do jednoduchosti, která je kouzelná. Vždyť Chaplin začal filmovat před více než sto lety! Dneska je všechno složité, složitě se točí. Na Chaplinovi mě fascinuje, jak málo mu stačilo, a to i slovně, aby něco sdělil. Směju se těm jeho fackovacím komediím. Jsem najednou dítě.

Chaplin popisuje ve svých pamětech, že když přijel do Hollywoodu a začal točit filmy pro firmu Keystone, pracovali jenom s výchozí situací. Všechno na místě vymýšleli, improvizovali, výsledkem byl dvacetiminutový film a do týdne takových natočili pět. Považujete improvizaci za důležitou, učil jste se ji?
Určitě to je důležité. Pro mě je to jedna z nejtěžších disciplín. Jít do něčeho, o čem vím, že to umím a je to nazkoušené, je v pohodě. Na premiéře, po dvou měsících zkoušek, už vím, co bude, nemusím se toho bát. Ale improvizovat a děsit se, že mi to nesepne a budu tam stát a nevědět, co dělat, to je jak z hrozivého hereckého snu.

Kde vás učili improvizaci? Na Janáčkově konzervatoři, kde jste s herectvím začínal, nebo na DAMU?
Pamatuji si to hlavně z konzervatoře. Na DAMU už to bylo improvizování v rámci nějakého textu, například Maryši. Ale s Evou Polzerovou na konzervatoři jsme improvizovali v hodinách klasické pantomimy. Dost jsem to nesnášel a vždycky, když hodina skončila, jsem byl šťastný, že to mělo hlavu a patu. Profesorka stála, luskala prsty a říkala: tak a pointa, pointa, už to ukonči.

Jste ostravský patriot?
Mám v Ostravě lidi, se kterými jsem vyrůstal, říkáme si společenství starých přátel, ale když jsem tady, vzdalujeme se. Do Ostravy jezdím prakticky jenom za rodiči. Asi bych se tam nechtěl vrátit. Rodiče to ví, i když mi občas říkají, co kdybys šel tady do Národního? Já ale věděl už od druháku, že chci jít do Prahy na DAMU, že je to nejvíc, co lze získat. Když mi bylo asi deset, tak jsme na den dětí jeli vlakem do Prahy. Chodili jsme po městě, všechno bylo tak obrovské a nové. Na Střeláku jsem si zastřílel z airsoftové pistole a taky jsme jeli lodí do ZOO. Tam jsem potkal kluka starého asi jako já, který říkal, že zná Prahu jako svoje boty. A já si řekl, že bych chtěl Prahu taky znát jako svoje boty. Vzpomněl jsem si na to, když jsem si zařizoval byt v prváku na DAMU. Splnilo se mi to.

V Diktátorovi budete hrát dvojroli židovského Holiče a Adenoida Hynkela, kterou Chaplin parodoval Adolfa Hitlera. Nebudete se jistě snažit o kopii Chaplina, ale vyjít z něho musíte. Jaký přístup jste s režisérem Martinem Čičvákem zvolili?
To je hrozně těžké. Viděl jsem představení Diktátora v Budapešti, kde ho hraje herec Attila Vidnyánszky. Naučil se úplně přesně imitovat Chaplina, což je jakási platforma, kterou potom ohýbá, jak je pro divadlení adaptaci potřeba. Ale vesměs to byla citace filmu. Režisér Martin Čičvák chce to samé, plus ještě něco navíc. Naučit se imitaci a pak z komentování té imitace vypadnout a nastavit něco dalšího.

Jak půjdete na roli Holiče a jak na roli Hynkela?
Hynkela se popravdě moc nebojím, spíš Holiče, tam je přeci jenom podobnost s Chaplinem mnohem větší. U Hynkela se stačí podívat na pár Hitlerových gest. Vykradu je a udělám, jak si myslím, že by je zahrál Chaplin, i když ve filmu taková gesta třeba ani nemá. Holič je těžší. Film si pouštím už dlouho. Mám záchytné body, pohledy, pohyby, gesta, ta jsou pro imitaci stěžejní a mezi nimi si to pak můžu udělat víc po svém.

Takže jaká bude inscenace žánrově?
Bude to určitě satira i groteska a současně parodie na druhou. No, je to výzva. Ale doufám, že diváci naši stylizaci přijmou.

Dostal jste někdy v divadle podobnou roli, kde musíte hrát doslova celým tělem, dokonce víc než hlavou?
To asi ne. Ale na konzervatoři v třeťáku jsme z pantomimických cvičení udělali osmiminutový skeč a jako trio jsme s ním jezdili na různé soutěže. Stál na přesných gestech a timingu, hráli jsme to asi padesátkrát. Na DAMU jsme se spolužákem režisérem Norbertem Závodským dělali Fausta a při téhle práci jsem si uvědomil, že když přijdu na gesta postavy, bude se dál odvíjet sama. Dokonce jsem si kreslil gesta k jednotlivým dialogům, i různé pozice, jaké by tam mohly být. Podobně jako teď u Hitlerových projevů. Vezmu si větu a k ní gesto, stane se z toho taková klouzačka, tobogán, který jede od jednoho k druhému, a to si pak zafixuju.

Znáte českou pantomimu a naše slavné mimy?
Znám, ale stydím se za to, že jsem představení Radima Vizváryho ještě neviděl.

A ty starší? Ctibora Turbu, Borise Hybnera, Bolka Polívku?
Bolka Polívku jsem neviděl nikdy. Ne, neznám. Na pantomimu se hrozně zapomnělo. Až na konzervatoři jsme se o ni začali zajímat. Obdivovali jsme Vizváryho a pak přišla ještě La Putyka. Hlásil jsem se na HAMU na pantomimu, ale podal jsem si přihlášku i na JAMU a DAMU. Na HAMU byly přijímačky první a udělal jsem je, takže na DAMU jsem šel v klidu. V Praze jsem už byl! Ale když mě pak vzali na činohru na DAMU, bylo to dané. Do Brna na JAMU jsem už nejel.

Chaplin v pamětech popisuje, jak se dlouho bránil zvukovému filmu, protože se obával, že se herec soustředí příliš na slova, na to, že má něco říct, a přitom se něco podstatného z jeho herectví ztratí.
Jako když člověk oslepne, tak se mu zlepší sluch. Myslím si, že to funguje se slovem a s tělem úplně stejně. V Diktátorovi má reagovat především tělo, a ne hlava. Ale já se vždycky snažím mít každou postavu i v těle, v chůzi. Třeba v Andělích v Americe hraju transvestitu a hodně jsem se s tím ze začátku pral. Snažím se najít si pro každou postavu stěžejní gesta, přijít na to, kdy je udělat.

Když se něco příliš „zabetonuje“, jak říká režisér Čičvák, nemůže se z toho ztratit kouzlo toho, že to vzniká před našima očima jakoby poprvé?
Já doufám, že ne, že to bude vypadat jako poprvé. Ale je to dril. Soustředit se na slovo, aby vypadalo, že ho slyším poprvé, znamená hlavně poslouchat.

Hynkelova řeč je hatmatilka, máte nějakou pomůcku, jak se ji naučit?
Mám trochu fotografickou paměť, mně stačí vidět první písmeno a už vím, jak text navazuje. Ale bude to trvat dlouho, bude to jak říkanka.

Bude vadit, když vám náhodou nějaké slovo vypadne?
Nesmí! To by právě byla improvizace, a tu nemám rád. Znejistím a celé se to zbortí. Já se text musím naučit přesně. Párkrát se mi to už stalo, vždycky jsem z toho nějak vybruslil, ale není to příjemné. Nic, co bych si užíval.

Je vám nějaký žánr blízký?
Na škole jsme prošli vším. Nevím, každý žánr má svoje, umím si na všem najít, co mě baví. Zatím jsem pořádně nedělal psychologické drama, hodně by mě zajímalo. Třeba nedávno jsem viděl film Revolutionary Road (Nouzový východ), psychologické drama o vztahu dvou lidí, DiCapria a Kate Winslet. To bych hrál hrozně rád, ale podle mě jsem na něj ještě moc mladý.

Nemáte ještě odžito...
Na to jsem narazil, když jsme zkoušeli na DAMU Běsi. Hrál jsem Stavrogina. To je složitý člověk, hodně toho zažil a v něm se děje tolik věcí. Musí mu to být vidět i v obličeji, ale toho jsem nebyl schopný. Nevypadal jsem tak. Čili jsem stavěl postavu na tom, že je střídavě výbušná a střídavě chladná jako kámen, nic necítí… A vyšel z toho takový blbeček, který tam stojí a má poker face. Nebylo to dobré. Druhou inscenací, kterou jste na DAMU absolvoval, byla Žranice.

Viděl jste ten slavný film?
Ne, neviděl, ale tohle byla taková veganská agitka. Hrál jsem v ní hodně rád. O této inscenaci říkala naše profesorka Daria Ullrichová, že bychom si na představení měli vzájemně nosit dárečky, vždycky si něco připravit, jak vyhodit kolegu z konceptu, hrát hru, kdo koho víc odbouchne.

Čili si zaimprovizovat?
No, to je totiž ono, když se dobře nastaví hranice a žánr! Byl jsem si tak jistý, že jsem nebyl nervózní udělat cokoli. Nestálo to tak úplně na mně, nebyl jsem ten, kdo to táhne, takže jsem si mohl ulítnout úplně jako z jiného vesmíru. A cítil jsem se v tom dobře.

Máte nějaké herecké, hudební, múzické rodinné zázemí?
Je to hrozně, hrozně dávno a je to hrozně velká rodina, máma byla Kludská. Tam se to možná… Ale oni měli hlavně zvířata.

Jste cílevědomý člověk? Máte disciplínu jako herec?
Myslím, že jo. Neměl jsem, ale teď už jo.

Jak vypadá váš den?
Vstávám v sedm, dám si snídani, jdu na zkoušku, pak jdu běhat, dlouhé tratě, deset dvanáct kilometrů ob den. Pak cvičím. Posiluju, začal jsem zvedat železa.

Byl a pořád ještě jste velký sportovec?
Hodně, taťka běhal, a když mi bylo pět, založil florbalový klub v Ostravě. Hrál jsem do patnácti, pak jsem šel na konzervatoř a už jsem na florbal neměl čas. A potom jsme začali chodit po horách, nalehko, ale obrovská turistika, kdy do kopce se jde a z kopce se běží. A teď už běžíme i do kopce.

Táta taky?
I máma. Do kopce jde, ale z kopce taky běží.

Máte sourozence?
Tři. Máma s tátou říkali, že se už v devatenácti domluvili, kolik budou mít dětí. Takže jsme si nemuseli říkat, já jsem ten, kterýho už nechtěli. (smích) Jsme tři kluci a jedna holka. Já jsem druhý v pořadí.


Autorkou rozhovoru je dramaturgyně Městských divadel pražských Kristina Žantovská.