Nejlepší cesta je jít za svým snem

Jak se hraje a zkouší po boku slavného otce? Přečtěte si rozhovor s Martinem a Miroslavem Donutilovými nejen o inscenaci Smrt obchodního cestujícího.

Millerovo drama Smrt obchodního cestujícího je výjimečné i tím, že hlavní postavou je obyčejný a navíc neúspěšný člověk – obchodní cestující Willy Loman. Ve své době tím hra dokonce působila kontroverzně. Liší se příprava na takovou roli od rolí velkých nebo známých osobností, ve kterých se na jevištích objevuješ častěji?
Miroslav Donutil: Role Willyho Lomana se na českých jevištích neobjevovala málo, mám pocit, že byly doby, kdy se inscenování této Millerovy hry divadla naopak velmi věnovala. S režisérem Michalem Dočekalem jsme se shodli, že pro nás ta vhodná doba nastává právě teď. Ale herecká příprava je pro mě stejná jako na jakoukoli jinou velkou roli. A tou Willy Loman bezpochyby je.

Roli jednoho ze synů v inscenaci Smrt obchodního cestujícího bude hrát tvůj syn Martin. Jak se tě toto drama dotýká jako otce? Snažíš se tuhle okolnost do své postavy zahrnout, nebo se tomu naopak spíše bráníš?
Miroslav Donutil: Mne se naštěstí jako skutečného otce nedotýká to, co se mne jako otce dotýká v tomto dramatu. Protože tam jde o velký střet dvou odlišných světů, dvou odlišných pohledů na život. V našem skutečném světě to je zaplať pánbůh úplně opačně. Nemohu tvrdit, že bych byl někdy nespokojen s prací či životem svého syna nebo že bych na něj nebyl pyšný.

Martine, není to poprvé, kdy se na jevišti objevuješ společně s otcem. Lze tuhle okolnost nevnímat, nebo s ní naopak záměrně nějak pracuješ?
Martin Donutil: Já jsem se s tátou potkal už ve Sluhovi dvou pánů, ale poprvé pořádně až při inscenaci Amadeus v Divadle Husa na provázku. Myslím, že jsme si jako kolegové sedli, že se nám spolu hraje hezky. Upřímně, v tu chvíli moc neřeším, jestli je to táta nebo kolega. Důležité je, že je s ním vždycky příjemná práce, na kterou se těším.

A v tomto konkrétním dramatu, ve vyhroceném vztahu otce a synů, plném rozporů, lží a dávných tajemství, dá se úplně zapomenout, že svého hereckého kolegu tak důvěrně znáš?
Martin Donutil: Na to musíš zapomenout, aby to působilo uvěřitelně. Musíš být postavou na jevišti a nemůžeš řešit osobní rovinu.

V čem je pro tebe role Willyho Lomana nejtěžší a v čem se s ní naopak potkáváš?
Miroslav Donutil: Myslím, že bude těžká už jen proto, že je to role světového formátu. Ale na každé roli je nejtěžší naučit se s ní žít, naučit se ji pochopit. Musím se naučit zacházet s tím, jak Willy Loman myslí i jak myslí jeho okolí a jakým způsobem se to promítá do jejich životů. Čekám, že to bude velký a náročný proces, ale já se na něj těším, protože s Michalem Dočekalem jsme si vždycky rozuměli, a nepochybuji, že tomu tak bude i teď.

V čem spatřuješ největší tragédii obchodního cestujícího?
Miroslav Donutil: Patrně ve stáří, kdybych to měl říct stručně. Ten člověk už končí svůj život, který do určitého věku a určitým způsobem byl atraktivní. Ale fatální nedorozumění, ve kterém se nyní otec, matka a jejich dva synové nacházejí, má velmi hluboký základ. Kdybych měl detailněji mluvit o podstatném zádrhelu postavy, tak bych ale, obávám se, prozradil to, co se mají diváci dozvědět, teprve až na představení přijdou.

Martine, jaké vlastnosti jsou pro tebe u postavy syna Happyho ty nejpodstatnější?
Martin Donutil: Líbí se mi, jak si umí užívat života. Zdá se mi, že to dokáže mnohem lépe než jeho starší bratr Biff, kterého bude hrát Viktor Dvořák, přestože se otec realizoval především ve vztahu k němu a mladší dítě bral spíš jako přívažek. Biffovy úspěchy a následné selhání ale mezi otcem a synem prohloubily konflikt. A otec už asi dospívání svého druhorozeného syna nestihl moc vnímat, protože řešil problémy s tím starším. Všechny mužské postavy v tomto dramatu lžou ostatním i sami sobě, ale Happy je rozhodnutý sám neztroskotat. Takže to, že byl přehlížený, dokázal obrátit alespoň v nějakou výhodu.

Čím může být drama Smrt obchodního cestujícího aktuální či přitažlivé pro současné diváky?
Miroslav Donutil: Dnes si asi pod označením obchodní cestující představíme nejrůznější šmejdy, kteří se snaží obohatit na úkor ostatních. Naproti tomu například z povídek Oty Pavla, jehož tatínek byl také obchodní cestující, si dovedeme představit, čím vším mohl takový obchodní cestující procházet a že to není jednoduchá práce. Ale musí být poctivá. A já si myslím, že Willy Loman svou práci vykonával poctivě. Pak ale došlo ke zlomu, nejen osobnímu, ale i společenskému. Ten zlom byl zásadní, změnila se situace a vývoj v celé Americe, Willy tomu nedokázal čelit a semlelo ho to. A to je vlastně v přeneseném slova smyslu smrt tohoto obchodního cestujícího.
Martin Donutil: Myslím, že se téma vrací – ne konkrétně jako problematika obchodních cestujících nebo prodejců, ale jako téma nejrůznějších profesí, v nichž lidé mohou ztroskotávat. Nedokážou unést neúspěch, lžou sami sobě a především ostatním, když předstírají zásluhy, které neexistují. Pro mě je aktuální téma vyhoření.

Willy Loman celý život touží po naplnění svého „amerického snu“. To se mu nakonec stává osudným. Toužil jsi někdy po něčem a neměl v tom úspěch?
Miroslav Donutil: Nikdy jsem na rozdíl od Willyho neměl americký sen. Já jsem měl obyčejný sen český a tím snem bylo stát se hercem. Ale nevím, jestli to byl sen v tomto slova smyslu, protože hercem se člověk nestává díky snu ani díky škole, kterou vystuduje, byť to je krásná Janáčkova akademie múzických umění. Hercem se člověk rodí. A když tomu všechny životní okolnosti nahrávají, a jsou to okolnosti často velmi specifické, jako v mém případě pětka z francouzštiny na gymnáziu, a člověk se hercem stane, tak se alespoň z mého pohledu má snažit, aby byl co nejlepším. A aby jeho výsledky byly co nejdokonalejší a nejpřesvědčivější. Pokud se to povede, je ten herec šťastný. Pokud se to nepovede, měl by toho nechat. Ale těžko se člověk, který se stal hercem, rozhoduje pro takovou variantu, protože jakmile se jednou do toho povolání, do toho poslání ponoří, nesmírně těžko ho opouští.

Jak se ty, Martine, vyrovnáváš s tím, když se ti nějaký velký sen nesplní. Pokud jsi tedy někdy měl sen, který se ti nesplnil.
Martin Donutil: Nevyrovnávám, já nepřestávám doufat. Myslím, že nejlepší cesta je stále za svým snem jít a nikdy se nevzdat.

A dokážeš si představit sen, za který člověk položí život?
Martin Donutil: Asi jsem ještě moc mladý, abych na to dokázal odpovědět. Myslím, že jsou lidé a vztahy, za které stojí za to položit i život. Ale na druhou stranu, když půjdeš přes mrtvoly nebo obětuješ vlastní život, opravdu se tím může nějaký sen splnit?

Autorkou rozhovoru je dramaturgyně Městských divadel pražských Simona Petrů.