Hegerová: hlasově i herecky přesvědčivá
V inscenaci Bez hany (Hommage à Hegerová) jsou diváci usazeni netradičně na jeviště divadla a v hledišti se odehrávají původní příběhy šestice postav, vyprávěné prostřednictvím šansonů z repertoáru Hany Hegerové. Tento důraz na prostor samotného sálu není náhodou. Právě tady totiž nalezla své první pražské stálé angažmá, v době, kdy tu obrátky nabírala slavná kabaretní éra Darka Vostřela.
V inscenaci Bez hany (Hommage à Hegerová) jsou diváci usazeni netradičně na jeviště divadla a v hledišti se odehrávají původní příběhy šestice postav, vyprávěné prostřednictvím šansonů z repertoáru Hany Hegerové. Tento důraz na prostor samotného sálu není náhodou. Právě tady totiž nalezla své první pražské stálé angažmá, v době, kdy tu obrátky nabírala slavná kabaretní éra Darka Vostřela.
Tehdy už měla Hegerová za sebou herecké angažmá v Žilině, zpívala v bratislavské Tatra Revue, hrála hlavní roli v Krejčíkově filmu Frona… Přišla tedy už celkem jako hvězda. Debutovala tu 31. října 1958 Vostřelovým komunálně-satirickým kabaretním pásmem nazvaným Vzhůru po Rio Botičo (např. po boku Vlastimila Bedrny, Jiřího Líra či Jiřího Šaška), koláží nejrůznějších humoristických textů rámovanou příběhem o výzkumné plavbě po Botiči – příběhem samo sebou notně praštěným, v němž se vyskytovali mořští vlci a botičské panny. V dobových recenzích, k celku ne vždy nejpochvalnějších, se dočteme mj. to, že „z žen vyniká decentností podání zpěvačka H. Hegerová“, že sem Hegerová „vnesla profesionální přednes“, že „byla přesvědčivá hlasově i herecky“. Kromě této premiéry naskočila Hegerová po svém příchodu i do vůbec prvního oficiálního titulu Vostřelovy éry, inscenace Vykradeno! Další satirický kabaret v Rokoku – uvedený v režii Antonína Moskalyka pod záhadným názvem BAPOPO a vysvětlujícím podtitulem Babička povídá pohádky – byl pro Hegerovou možná důležitější. Znamenal setkání s Jiřím Šlitrem coby autorem hudby a se dvěma textaři, kteří se později stali jejími častými spolupracovníky a druhý z nich doslova dvorním autorem. Byli to Jiří Suchý a Pavel Kopta. Kopta se Šlitrem sem pro Hegerovou napsali mj. slavný šanson Dnes naposled, který doposud patří k jejím nejslavnějším. Poněkud komicky dnes znějí slova z recenze v Rudém právu: „Úroveň písňových textů je vůbec hodně slabá: textař J. Suchý sype veršíky jako z rukávu a je pochopitelné, že propadá manýře. Výrazný talent H. Hegerové by si zasloužil rozhodně lepší písně, než byla např. Dnes naposled (P. Kopta).“
Další písní, která vznikla pro BAPOPO a kterou Hegerová v inscenaci spolu s Vostřelem a Šaškem zpívala, bylo Suchého a Šlitrovo zlidovělé Malé kotě. Inscenace, která představovala vzácnou divadelní spolupráci mezi tvůrci Rokoka a konkurenčního Semaforu, měla premiéru 24. dubna 1959. K paradoxním, leč častým zdrojům inspirace autorských divadel malých forem let šedesátých patřily klasické hry, zejména Shakespearův Hamlet. Tvůrci tehdejšího Rokoka sáhli po Molièrovi a vyšli z něj ve Vostřelově inscenaci Tartuffe II. (prem. 11. února 1960), opět zachovávající rozvolněnou kabaretní strukturu. Hana Hegerová tu zpívala tři sólové písně skladatelů Bedřicha Nikodema a Mlhoše Kafky a textařů Ericha Sojky a Miloslava Zachaty. Žádná z nich se ovšem v jejím pozdějším repertoáru neudržela. V Kafkově a Zachatově komickém songu Já jsem nóbl kůže (v textu hry uváděném pod názvem Píseň nezaměstnané slečny) protagonistka vyjmenovává nejrůznější povolání, pro něž se nehodí (Číšnictví chce rovnováhu / jiní ji mají, já ne / Telefon je služba v tahu / jiné tahají, já ne), až nakonec dochází k poněkud trpkému poznání (Nikde mi nevoní růže / jako voní stu žen / jiné se mají, já ne / Tak si musím najít muže / jiné se vdají, já ne!). Jisté politické konotace (jsme ostatně stále v kabaretu satirickém!) měl zjevně Nikodemův a Sojkův šanson Pozor na fasády, který se výstavbou i tématem blíží těm, jež psal později Milan Uhde pro Ljubu Hermanovou do Kabaretu Večerní Brno. Poněkud stereotypní šanson Sním týchž autorů nahrála pěvkyně Libuše Salabová – tady si dovoluji dát naopak zapravdu recenzentovi Lidové demokracie, který soudí, že se texty „nevyhnuly ani nepříjemné pseudopoetičnosti“: sním / snad s ním / že jednou přece jen / se splní sen / a půjdem v jasu slunečním.
O Hegerové se recenzenti zmiňují již jako o osvědčené kvalitě – a zároveň jako o interpretce, která by si zasloužila kvalitnější materiál. Z tvorby maďarského literáta a humoristy Frigyese Karinthyho vznikl scénář inscenace Cesta kolem mé lebky (režie Darek Vostřel, prem. 11. ledna 1961), jež se setkala se vcelku jednoznačným kritickým odmítnutím. Stačí citovat titulky recenzí: „Cesta, která není pokrokem“, „Směrem k minulosti?“ či lakonické „Cesta nevede kolem lebky“. Hegerové se ovšem kritika netýká, i zde v recenzích čteme o jejím „dramatickém talentu“ či „znamenitém šansoniérství“. Cestu do pozdějšího zpěvaččina repertoáru si z trojice jejích písní našly dvě: jednak ta nazvaná Jak vypadá čas (hudba William Bukový, text Jiří Sobotka) – její dodnes známá a vydávaná nahrávka vznikla krátce po premiéře kusu. (Později píseň s úspěchem převzala i Eva Pilarová.) Písní, kterou v programu najdeme pod názvem Pane…, byla ta, která později vešla ve všeobecnou známost pod názvem francouzského originálu Milord, tedy šanson z repertoáru Edith Piaf, který pro Hegerovou otextoval opět Pavel Kopta. (Tento fakt, jakož i autory původní hudby i textu, dobový program cudně zamlčel – v kolonce hudba čteme tajemné „William Bukový a ostatní klasikové“.) Neznámou zůstala kratičká píseň Můj strýček Ludvík: z programu se nedozvíme ani jméno textaře, podílelo se jich na inscenaci pět, mezi nimi i legendární ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest. V dochovaném textu čteme o starém strýci Ludvíkovi, který v houpacím křesle vzpomíná na svou hudební kariéru, ovšem ve skutečnosti na jeho jediný koncert nikdo nepřišel a památný věnec s komplimenty poslal zamlada sám sobě. Hana Hegerová byla nepochybnou hvězdou počátků Vostřelova Rokoka. V knize Vzpomínky na divadlo Rokoko čteme, že se právě tady seznámila s režisérem Jánem Roháčem, svým pozdějším partnerem, který tu byl častým divákem. Po třech sezonách Hegerová Rokoko opustila: na své divadelní cestě prošla samozřejmě slavně Semaforem, kde navázala na spolupráci se Suchým a Šlitrem, účinkovala v Hudebním divadle Karlín (tady si zahrála v Brechtově a Weillově Žebrácké opeře po boku Miloše Kopeckého), dva její Recitály se v šedesátých a sedmdesátých letech uváděly i v Divadle Na zábradlí. Brzy bylo jasné, že těžiště její kariéry se přesune do čistě hudební oblasti. Přesto v jejím zpívání vždy bylo a zůstalo leccos hereckého, leccos bytostně divadelního. Hana Hegerová je zpěvačkou hereckého výrazu – a jako takovou ji české obecenstvo objevilo právě v sále na Václavském náměstí 39.
Tehdy už měla Hegerová za sebou herecké angažmá v Žilině, zpívala v bratislavské Tatra Revue, hrála hlavní roli v Krejčíkově filmu Frona… Přišla tedy už celkem jako hvězda. Debutovala tu 31. října 1958 Vostřelovým komunálně-satirickým kabaretním pásmem nazvaným Vzhůru po Rio Botičo (např. po boku Vlastimila Bedrny, Jiřího Líra či Jiřího Šaška), koláží nejrůznějších humoristických textů rámovanou příběhem o výzkumné plavbě po Botiči – příběhem samo sebou notně praštěným, v němž se vyskytovali mořští vlci a botičské panny. V dobových recenzích, k celku ne vždy nejpochvalnějších, se dočteme mj. to, že „z žen vyniká decentností podání zpěvačka H. Hegerová“, že sem Hegerová „vnesla profesionální přednes“, že „byla přesvědčivá hlasově i herecky“. Kromě této premiéry naskočila Hegerová po svém příchodu i do vůbec prvního oficiálního titulu Vostřelovy éry, inscenace Vykradeno! Další satirický kabaret v Rokoku – uvedený v režii Antonína Moskalyka pod záhadným názvem BAPOPO a vysvětlujícím podtitulem Babička povídá pohádky – byl pro Hegerovou možná důležitější. Znamenal setkání s Jiřím Šlitrem coby autorem hudby a se dvěma textaři, kteří se později stali jejími častými spolupracovníky a druhý z nich doslova dvorním autorem. Byli to Jiří Suchý a Pavel Kopta. Kopta se Šlitrem sem pro Hegerovou napsali mj. slavný šanson Dnes naposled, který doposud patří k jejím nejslavnějším. Poněkud komicky dnes znějí slova z recenze v Rudém právu: „Úroveň písňových textů je vůbec hodně slabá: textař J. Suchý sype veršíky jako z rukávu a je pochopitelné, že propadá manýře. Výrazný talent H. Hegerové by si zasloužil rozhodně lepší písně, než byla např. Dnes naposled (P. Kopta).“
Další písní, která vznikla pro BAPOPO a kterou Hegerová v inscenaci spolu s Vostřelem a Šaškem zpívala, bylo Suchého a Šlitrovo zlidovělé Malé kotě. Inscenace, která představovala vzácnou divadelní spolupráci mezi tvůrci Rokoka a konkurenčního Semaforu, měla premiéru 24. dubna 1959. K paradoxním, leč častým zdrojům inspirace autorských divadel malých forem let šedesátých patřily klasické hry, zejména Shakespearův Hamlet. Tvůrci tehdejšího Rokoka sáhli po Molièrovi a vyšli z něj ve Vostřelově inscenaci Tartuffe II. (prem. 11. února 1960), opět zachovávající rozvolněnou kabaretní strukturu. Hana Hegerová tu zpívala tři sólové písně skladatelů Bedřicha Nikodema a Mlhoše Kafky a textařů Ericha Sojky a Miloslava Zachaty. Žádná z nich se ovšem v jejím pozdějším repertoáru neudržela. V Kafkově a Zachatově komickém songu Já jsem nóbl kůže (v textu hry uváděném pod názvem Píseň nezaměstnané slečny) protagonistka vyjmenovává nejrůznější povolání, pro něž se nehodí (Číšnictví chce rovnováhu / jiní ji mají, já ne / Telefon je služba v tahu / jiné tahají, já ne), až nakonec dochází k poněkud trpkému poznání (Nikde mi nevoní růže / jako voní stu žen / jiné se mají, já ne / Tak si musím najít muže / jiné se vdají, já ne!). Jisté politické konotace (jsme ostatně stále v kabaretu satirickém!) měl zjevně Nikodemův a Sojkův šanson Pozor na fasády, který se výstavbou i tématem blíží těm, jež psal později Milan Uhde pro Ljubu Hermanovou do Kabaretu Večerní Brno. Poněkud stereotypní šanson Sním týchž autorů nahrála pěvkyně Libuše Salabová – tady si dovoluji dát naopak zapravdu recenzentovi Lidové demokracie, který soudí, že se texty „nevyhnuly ani nepříjemné pseudopoetičnosti“: sním / snad s ním / že jednou přece jen / se splní sen / a půjdem v jasu slunečním.
O Hegerové se recenzenti zmiňují již jako o osvědčené kvalitě – a zároveň jako o interpretce, která by si zasloužila kvalitnější materiál. Z tvorby maďarského literáta a humoristy Frigyese Karinthyho vznikl scénář inscenace Cesta kolem mé lebky (režie Darek Vostřel, prem. 11. ledna 1961), jež se setkala se vcelku jednoznačným kritickým odmítnutím. Stačí citovat titulky recenzí: „Cesta, která není pokrokem“, „Směrem k minulosti?“ či lakonické „Cesta nevede kolem lebky“. Hegerové se ovšem kritika netýká, i zde v recenzích čteme o jejím „dramatickém talentu“ či „znamenitém šansoniérství“. Cestu do pozdějšího zpěvaččina repertoáru si z trojice jejích písní našly dvě: jednak ta nazvaná Jak vypadá čas (hudba William Bukový, text Jiří Sobotka) – její dodnes známá a vydávaná nahrávka vznikla krátce po premiéře kusu. (Později píseň s úspěchem převzala i Eva Pilarová.) Písní, kterou v programu najdeme pod názvem Pane…, byla ta, která později vešla ve všeobecnou známost pod názvem francouzského originálu Milord, tedy šanson z repertoáru Edith Piaf, který pro Hegerovou otextoval opět Pavel Kopta. (Tento fakt, jakož i autory původní hudby i textu, dobový program cudně zamlčel – v kolonce hudba čteme tajemné „William Bukový a ostatní klasikové“.) Neznámou zůstala kratičká píseň Můj strýček Ludvík: z programu se nedozvíme ani jméno textaře, podílelo se jich na inscenaci pět, mezi nimi i legendární ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest. V dochovaném textu čteme o starém strýci Ludvíkovi, který v houpacím křesle vzpomíná na svou hudební kariéru, ovšem ve skutečnosti na jeho jediný koncert nikdo nepřišel a památný věnec s komplimenty poslal zamlada sám sobě. Hana Hegerová byla nepochybnou hvězdou počátků Vostřelova Rokoka. V knize Vzpomínky na divadlo Rokoko čteme, že se právě tady seznámila s režisérem Jánem Roháčem, svým pozdějším partnerem, který tu byl častým divákem. Po třech sezonách Hegerová Rokoko opustila: na své divadelní cestě prošla samozřejmě slavně Semaforem, kde navázala na spolupráci se Suchým a Šlitrem, účinkovala v Hudebním divadle Karlín (tady si zahrála v Brechtově a Weillově Žebrácké opeře po boku Miloše Kopeckého), dva její Recitály se v šedesátých a sedmdesátých letech uváděly i v Divadle Na zábradlí. Brzy bylo jasné, že těžiště její kariéry se přesune do čistě hudební oblasti. Přesto v jejím zpívání vždy bylo a zůstalo leccos hereckého, leccos bytostně divadelního. Hana Hegerová je zpěvačkou hereckého výrazu – a jako takovou ji české obecenstvo objevilo právě v sále na Václavském náměstí 39.