Na kole štěstěny

Jen málo osobností zanechalo v dějinách a v historické tradici tak výraznou stopu jako český král Přemysl Otakar II. Díky svým schopnostem, ale jistě i díky šťastné ruce při výběru vysoce kvalifikovaných pomocníků, jako byli olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka či notář Jindřich z Isernie, pronikl Otakar jako jeden z prvních českých panovníků do povědomí obyvatel západní Evropy, přesněji, do mysli její politické a intelektuální elity. Na jeho pražský dvůr přijížděli válečníci i pěvci, aby se s králem mohli účastnit skvělých tažení či okázalých slavností. Lesk (splendor) Přemyslova dvora na příchozí působil jako magnet a umocňoval pověst českého krále jako jednoho z předních vladařů Evropy. Podobně jako Karel IV. i Přemysl se výraznou měrou podílel na vzniku svého obrazu v dějinách. Moderním slovníkem řečeno, byl dokonalý image maker. Ve své panovnické reprezentaci důsledně dbal na to, aby při všech příležitostech vystupoval jako ideální král (rex iustus), který dodržuje kodex panovnických ctností a dbá na tradiční zvyklosti. Vládce se měl podle dobových představ podobat biblickým králům starého Izraele, především Davidovi a Šalamounovi, ale i vzorům antickým a středověkým, jako byli Alexandr Makedonský, Karel Veliký nebo Ludvík IX. Svatý. Měl být spravedlivý, moudrý, udatný a zbožný, ale také štědrý. Jako „král z Boží vůle“ byl Přemysl ochráncem řádu a práva, zvelebitelem svých zemí (zakladatelská aktivita), šiřitelem křesťanské víry (křížové výpravy proti Prusům), ochráncem církve a záštitou slabých a bezmocných. Impozantní obraz, který se promítal do všech oblastí Přemyslovy vladařské činnosti, spoluvytvářeli vedle výtvarných umělců zvláště letopisci a minnesängeři, kteří svého příznivce prohlašovali za nového Alexandra a často jej přirovnávali ke slunci, pradávnému symbolu dokonalosti a boží vyvolenosti. Především z těchto idejí pak vyrostly známé přívlastky rex ferreus et aureus – král železný a zlatý. Český král působil v symbolické rovině jako rex iustus, avšak ve skutečném životě to byl člověk jako každý jiný. Nechoval se vždy příkladně a zřejmě mnohdy podléhal vrozenému temperamentu. V dravém prostředí středověké politiky se navíc musel často prosazovat silou. Odbojné šlechtice trestal vězením, konfiskacemi majetku, ale i na hrdle. Vzpoura proti králi byla podle tehdejšího práva zradou, a tak i tresty odpovídaly závažnosti provinění. V očích ambiciózní vysoké šlechty vrcholícího 13. století však byly tvrdé královské zásahy vnímány jako překročení panovnického kodexu a porušení tradičních zvyklostí. Podobné jednání vyneslo Přemyslovi mnoho nelichotivých přívlastků, jež jeho protivník Rudolf Habsburský chytře zužitkoval ve své protiotakarské kampani. Ideální král se pod vlivem habsburské propagandy postupně měnil v uzurpátora říšských lén, který se neštítí ani nejhorších zločinů. Rudolf byl naopak oslavován jako chudý a zbožný „král míru“, jenž dle četných proroctví oplývá Boží přízní a jistě zvítězí nad „bohatým králem z Čech“. Někdejší říšský hrabě ze svého ve srovnání s českým králem méně prestižního původu učinil přednost, která se trvale zapsala do dynastické tradice Habsburků a později i do historického vědomí obyvatel střední Evropy. Ještě před osudnou bitvou se tak oba protivníci díky reprezentaci a propagandě stali literárními postavami. Slavný český král získal svůj protipól a jeho příběh již nebyl nadále pouze otakarský, nýbrž i rudolfovský.

Vzestup a pád jako moralní apel
Z hlediska středověkých rytířských románů, které se hemží vnitřně rozháranými postavami, jež při hledání smysluplné životní dráhy hledají sebe sama, je Přemyslův rozdvojený obraz zcela na místě. Oslnivý rytíř, který má své temné stránky, nepřestal fascinovat básníky a od 16. století doslova uhranul i dramatické umělce. Ti, kteří chtěli docílit kýženého účinku a napětí mezi postavami, si později logicky vybírali vnitřně rozpolceného Otakara, který nejlépe vyhovoval jejich autorským záměrům. Nejinak postupoval Franz Grillparzer, jenž četné pasáže svého dramatu König Ottokars Glück und Ende (1825) opřel o středověkou Rýmovanou kroniku Ottokara aus der Gaal. Ba co více, svého literárního předchůdce, i když pod nesprávným jménem Ottokar von Horneck, zařadil mezi postavy své hry. Přemyslův tragický osud sloužil již současníkům jako exemplum a podněcoval k úvahám nad nestálostí Štěstěny i nad pomíjivostí světské slávy a pozemských statků. Podle básníků a letopisců vrtkavá Paní Svět (Frau Welt), ztělesnění vší marnosti, obestřela českého krále svými kouzly, jimž jako chybující člověk podlehl. Štýrský básník Ottokar aus der Gaal ve své kronice odsoudil panovníka, který se zpronevěřil své Bohem stanovené roli. Avšak ani tento Přemyslův odpůrce se neubránil mocnému dojmu, jímž na něj zapůsobil králův nešťastný konec. V rámci středověkého symbolického myšlení byl Přemyslův skon od počátku interpretován především jako Boží soud a zřídlo katastrof, které přináší pýcha a opojení mocí. Záhy rovněž posloužil jako politický argument v boji o převahu nad střední Evropou. Zatímco Habsburkové založili na Otakarově porážce prestiž nové dynastie, čeští autoři jejím prostřednictvím varovali před nesváry uvnitř zemské politické elity. Přemyslovi odpůrci z řad říšských kronikářů pak záměrně opomíjeli jeho napůl štaufský původ. Vzestup „pyšného Slovana“ prohlašovali zjednodušeně za důsledek bezvládí na říšském trůně a volali po silném německém králi, jenž by dokázal povznést uvadající slávu Říše. Výše uvedené motivy nalezneme na přelomu 13. a 14. století ve všech významných pramenech, jež se staly zdrojem bohaté otakarské literární a historické tradice. Známé Annales Ottakariani (Příběhy krále Přemysla Otakara II.) zachytily obraz mocného a na Říši nezávislého panovníka a o napětí mezi králem a panstvem decentně mlčí. Naplno se o něm naopak vyjadřují řádky Chronicon Aulae regiae (Zbraslavská kronika) nebo některé texty z období Karla IV., především Chronicon Bohemiae (Kronika česká) Přibíka Pulkavy z Radenína. Zatímco zmíněná díla obhajovala suverénní panovnickou moc, tedy stanovisko královského dvora, z řádků jiných autorů zaznívají protikladné názory vysoké šlechty, jež toužila po podílu na moci a žárlivě sledovala vzestup cizinců v okolí panovníka. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, která je českým pendantem ke štýrské Rýmované kronice, Otakara představuje jako udatného krále, jenž však příliš přál Němcům, a proto byl Čechy v rozhodující chvíli opuštěn. Oba posledně jmenované texty dokázaly svým silným nacionálním zabarvením i literárním účinkem, umocněným veršem v národním jazyce, nadchnout vznešené publikum na počátku 14. století a ještě po pěti stech letech uchvacovaly romantiky.
Právě zde nalezneme zdánlivě rozporuplný obraz pátého českého krále, který je oběma autory opěvován jako dokonalý rytíř a panovnický vzor, aby ho vzápětí tvrdě odsoudili za porušování zemských zvyklostí a za hrubé zásahy proti šlechtickým oponentům i členům vladařských dynastií. Tak řečený Dalimil i Ottokar aus der Gaal veršují o záborech rodového majetku, o věznění šlechticů bez soudu, a dokonce o jejich příšerné smrti po krutém mučení (Siegfried z Mahrenbergu) či následkem upálení ve věži (Beneš z Cvilína). Nečestné jednání způsobuje nedůvěru a násilí plodí smrt. Obojí zasluhuje Boží trest, proto se podle literátů český král stal obětí zrady a pomsty. Na Moravském poli se měli podle Ottokara aus der Gaal sejít hned dva mstitelé. Berthold z Emmerbergu prý toužil po odplatě za smrt svého strýce Siegfrieda a Milota z Dědic se chtěl mstít za smrt bratra Beneše. Štýrský kronikář shrnul Přemyslovy nejtěžší zločiny v obšírné pasáži, kterou završil popisem jeho smrti. Počítal mezi ně vládcův údajný podíl na popravě posledního Štaufa Konradina a jeho přítele Friedricha Bádenského, syna Gertrudy Babenberské, kterou prý král „dal sehnat ze zděděných statků“. Nedosti na tom. Básník českého krále představil i v roli sukničkáře a jako boží trest mu přisoudil nevěrnou manželku Kunhutu. V historických pramenech jsou skutečně doloženy dvě Otakarovy milenky, s nimiž měl několik nelegitimních dětí včetně syna Mikuláše, zakladatele opavské linie Přemyslovců. Avšak zprávy o Kunhutině nevěře a vysloveně tyranský obraz českého krále musíme brát s rezervou, jelikož mají zjevně povahu literárních topoi. Básníkům, beletristům či dramatikům se však právě proto takové zmínky hodily. Otakar, Rudolf, Kunhuta, Záviš a mnozí další aktéři reálného dějinného příběhu se již ve 13. století změnili v literární postavy, jejichž osudy sloužily k zábavě i morálnímu poučení. Záleželo jen na každém z autorů, koho postaví do středu dění a zda se pokusí o novou interpretaci rudolfovsko-otakarské tematiky, anebo setrvá u osvědčených schémat.

Vnitřně rozporný hrdina
Tvůrci opředli své hrdiny vášněmi a provázali je komplikovanými vztahy, jejichž historickou autenticitu nemusíme jako publikum za každou cenu zkoumat. K čemu by nám ve chvíli, kdy jsme uhranuti mystériem divadla, bylo poznání, že Záviš z Falkenštejna se s Kunhutou zapletl až po Otakarově smrti a že Milota z Dědic byl věrným služebníkem svého krále? A proč bychom se měli zatěžovat zjištěním, že o generaci starší Rudolf Habsburský nikdy nesloužil na Přemyslově dvoře a že královna Kunhuta skutečně nebyla ďábelskou lady Macbeth, jak ji vypodobnily některé středověké kroniky? Raději se necháme okouzlit romantickými obrazy, jež nám Přemysla a Záviše představují v rolích temperamentních rytířů, kteří se utkali o přízeň dámy a kteří neváhali dát v sázku život pro čest a slávu vlastního rodu i celého království. Jako vnitřně rozporného hrdinu s titánskými rysy pojal Přemysla Otakara II. i Franz Grillparzer. Rakouský básník a patriot podnikl v rámci příprav svého otakarského dramatu poctivé historické rešerše. Navzdory tomu pak mnohde s historií naložil dosti volně. To je však autorovo nezadatelné právo. Nám nezbývá než posoudit, zda nás i po téměř dvou stech letech jeho pohled na lidské vášně ve víru dějin dokáže oslovit.

 Autorkou textu je historička Václava Kofránková.