Objevil David Bowie manuál k životu v divadle?
Muzikál Lazarus, jehož českou verzi hrajeme v divadle Komedie, je posledním dílem Davida Bowieho. Jedna z nejdůležitějších postav světové populární hudby zemřela několik týdnů po newyorské premiéře. Je to přitom symbolické – právě divadlo pomohlo Bowiemu najít klíč k vlastnímu talentu.
Muzikál Lazarus, jehož českou verzi hrajeme v divadle Komedie, je posledním dílem Davida Bowieho. Jedna z nejdůležitějších postav světové populární hudby zemřela několik týdnů po newyorské premiéře. Je to přitom symbolické – právě divadlo pomohlo Bowiemu najít klíč k vlastnímu talentu.
Když se David Bowie naposledy postavil před kameru, byl umírající Lazar, šedivá postava s propadlým obličejem, páskou přes obličej a černými knoflíky místo očí, která vystupuje ze staré dubové skříně, aby naposledy promluvila jazykem svého umění. Bowie se ale v klipu k písni Lazarus mění. Chvílemi je i posedlý šašek, tanečník a básník, tak plný nápadů, až se sám třese nadšením. Sype je nejenom do svého starého notesu, ale v maniakálním psaní pokračuje i v okamžiku, kdy jeho pero opustí papír a sjede na desku stolu – jako by potřeboval svoje obrazy vypustit z hlavy dřív, než se mu tam nadobro usadí a jako virus prorostou celým jeho tělem. „Podívej se na mě, jsem v nebi,“ zpívá Bowie a je to závěr stejně intenzivní jako celý jeho život. „Umění je způsob přežití,“ říkávala Yoko Ono a Bowie díky němu opravdu přežil. Tenhle svět ale opustil. Klip ke skladbě Lazarus, která původně vznikla pro stejnojmenný muzikál poprvé uvedený v New York Theatre Workshop na konci roku 2015, má hořkou pointu. Teprve když Bowie několik dní po zveřejnění videoklipu v lednu 2016 zemřel na rakovinu („Jizvy, které nejsou vidět,“ zpívá v písni), vyšlo najevo, že na závěr kariéry výjimečně opustil svoji celoživotní strategii a odhodil všechny masky. V Lazarovi hrál sám sebe. Umírajícího umělce, jehož jedinou touhou je před svým odchodem vytvořit ještě jedno dílo. Že šlo nakonec právě o muzikál Lazarus, dává dokonalý smysl. Anglický zpěvák, skladatel a herec totiž právě díky divadlu našel v šedesátých letech klíč k vlastnímu talentu.
Zpěvák z předměstí okouzlen psychedelií a pantomimou
David Robert Jones, poválečné dítě narozené v roce 1947 v londýnském předměstí Brixton, zažil nebývale pomalý start kariéry. Jako zpěvák se pokoušel prorazit v nejrůznějších kapelách už od roku 1962, jako námezdní hráč dokonce hrával na saxofon. Pomalu si ale získával fanoušky. „Díky svému magnetismu,“ píše publicista Bob Stanley v knize Yeah Yeah Yeah: The Story of Modern Pop, „si mohl dovolit občas zakopnout a spadnout. Pokaždé totiž získal aspoň pár oddaných příznivců.“ Z jeho naivních písní z šedesátých let je cítit špinavé předměstí a snaha z něj utéct, elegance, okouzlenost psychedelií i rozpolcenost, která pro něj byla typická po celý jeho život. Nebyl si jistý, koho chce vlastně napodobovat, s kým soutěžit a jakým směrem svoji kariéru kormidlovat. Všechny tyhle otázky za něj rozlouskla náhoda – když v roce 1967 viděl herce, tanečníka, mima a bohéma Lindsayho Kempa v představení Clowns, jako by najednou objevil manuál k životu. Bowie v té době pracoval v kanceláři a po dlouhých letech hledání slávy vážně uvažoval, že to vzdá. Kemp mu ale dodal novou inspiraci. „Lindsay Kemp tančil prakticky od narození,“ píše v nejnovější Bowieho biografii The Age of Bowie novinář Paul Morley. „Obdivoval Felliniho i Chaplina, svůj první balet viděl společně s anglickým malířem Davidem Hockneym, neustále kolem sebe vytvářel nové mýty, možné i nemožné životy.“ Bowie byl Kempem okouzlený. Zvěsti o intimním vztahu sice nikdy nepotvrdil, Kempův vliv na Bowieho osobní i umělecký život je ale neoddiskutovatelný. Kemp, který studoval u francouzského mima a zakladatele moderní pantomimy Marcela Marceaua, dával i taneční lekce. A právě na ně začal Bowie docházet. „Žil jenom ze svých emocí,“ řekl později Bowie o Kempovi. „Měl na mě obrovský vliv. Jeho každodenní život byla ta nejdivadelnější věc, jakou jsem v životě viděl. Tak jsem se k jeho cirkusu připojil.“ Kemp, který kromě Bowieho později úzce spolupracoval třeba i s anglickou zpěvačkou Kate Bush, v osmdesátých letech vysvětloval, co přesně vlastně Bowieho učil: „Neučil jsem ho tak, aby se z něj stal mim nebo tanečník. Hlavně jsem chtěl, aby se stal sám sebou. Umožnil jsem mu, aby vypustil svého vnitřního anděla i démona.“ Bowie se sice na chvíli proměnil ve skutečného mima a svým bezeslovným představením o čínské okupaci Tibetu otevíral třeba koncertní vystoupení kapely T. Rex, ve které zpíval jeho přítel Marc Bolan, úspěch ale neměl. Rokenroloví fanoušci ho vypískali. O něco lepší to bylo s televizní pantomimou ve stylu commedia dell‘arte Pierrot in Turquoise, kterou vytvořil společně s Kempem. Bylo ale jasné, že tenhle potenciál brzy vyčerpá a bude se chtít rozběhnout někam úplně jinam.
Starman střídá masky
„Všímal jsem si, jak pečlivě Bowie Kempa pozoruje,“ řekl pro knihu Strange Fascination: David Bowie, The Definitive Story kytarista, producent a dlouholetý Bowieho spolupracovník Tony Visconti. „Učil se všechny ty neocenitelné techniky, které později uplatňoval v celé svojí kariéře. Ale věděl jsem, že Bowieho životním cílem nebylo stát se mimem.“ Bowie samozřejmě toužil po něčem jiném – chtěl být rokenrolová hvězda. Jeho debutové album z roku 1967 ale komerčně úplně propadlo a o dva roky mladší singl Space Oddity, který přesně zapadl do atmosféry přistání první lidské posádky na Měsíci, přinesl Bowiemu jenom krátkodobou slávu. Definitivní průlom do popového mainstreamu zažil až v roce 1972, přesně deset let poté, co se začal ochomýtat kolem mikrofonu. A znovu se v příběhu objevily stopy divadla. David Bowie sice říkával, že aby byla revoluční myšlenka úspěšná, musíte s ní přijít až jako druzí, v případě koncertního turné k desce The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars ale žádného předchůdce neměl. První opravdu průlomové Bowieho album, které je dodnes řazené k jeho nejvlivnějším i nejúspěšnějším, se totiž dočkalo něčeho většího než pouhé koncertní šňůry. Bowie ve spolupráci s Kempem poprvé propojil rokenrolovou show s divadelními a multimediálními prvky. „Když jsem tu desku poprvé slyšel, hned se mi v hlavě zhmotnilo celé představení,“ řekl později Lindsay Kemp pro deník The Guardian. „Už samotné zkoušky pro nás byly obrovské potěšení,“ dodal Kemp. „Chodil se na ně dívat Lou Reed nebo Iggy Pop a často přinesli láhev whisky.“ Scénografie koncertu vizuálně vycházela z ruského konstruktivismu dvacátých let, tedy z estetiky, kterou o něco později vytěžili i němečtí Kraftwerk. Kemp přizval dvanáct tanečníků ze své skupiny mimů, sám na pódiu ztvárnil postavu Starmana a všichni společně tančili na soustavě vysutých pódií, které byly zahaleny mlhou. Bowie měl původně v plánu celou revoluční show přesunout do Spojených států, nakonec se ale ukázalo, že by to skupina finančně neutáhla. Zůstalo tak u jediného představení. I to ale Bowiemu stačilo na to, aby úplně změnil celou krajinu tehdejší populární hudby a především glam rocku. Opulentní hudební žánr postavený na pestrobarevných kostýmech a bombastické scénografii poprvé v historii populární hudby naboural tradiční představu o autentické hudbě. Najednou už nebylo důležité, jestli člověk opravdu prožil to, o čem zpívá. Cíl byl jiný: utéct do světa, ve kterém se může každý cítit sám sebou a v němž může svobodně a přirozeně střídat masky tak, jak se mu zachce. Bowie tuhle vlnu za pomoci Kempa nastartoval, a když navíc vystoupil se svojí kapelou v masivně sledované televizní hitparádě BBC Top of the Pops právě s písní Starman, bylo jasné, že západní popkulturní krajina už nikdy nebude stejná.
Věrozvěst, který nestál na jednom místě
Bowie postavu Ziggyho Stardusta opustil hned o rok později, jako by chtěl dát najevo, že nehodlá stát na jednom místě. Měnil se v další a další alter ega – Aladdin Sane s klasickým bleskem přes obličej, Thin White Duke, melancholický experimentátor žijící v Berlíně, čím dál tím populárnější filmový herec a v devadesátých letech i technologický inovátor, propagátor internetu a věrozvěst elektronické hudby. V každé z jeho dalších inkarnací, i v té poslední, tedy v Lazarovi, ale byla vždy k nalezení alespoň stopa divadelních prvků, které objevil na konci šedesátých let. Dává tak smysl, že v Bowieho posledním díle, muzikálu Lazarus, jsou i písně z doby, kdy se setkal s Lindsaym Kempem. V díle vytvořeném ve spolupráci s irským dramatikem Endou Walshem tak kromě skladeb z finálního alba Blackstar slyšíme i skladby jako Life On Mars? nebo Changes. Je to vlastně dokonalá metafora toho, jak konzistentní dílo za sebou Bowie zanechal. Člověk, který se během své kariéry dokázal organicky přeměnit do desítek různých charakterů, byl nakonec vždycky především Davidem Jonesem, hudebníkem z předměstí, který jako první zkombinoval divadlo a hudbu.
Autorem textu je hudební publicista Jiří Špičák.
Když se David Bowie naposledy postavil před kameru, byl umírající Lazar, šedivá postava s propadlým obličejem, páskou přes obličej a černými knoflíky místo očí, která vystupuje ze staré dubové skříně, aby naposledy promluvila jazykem svého umění. Bowie se ale v klipu k písni Lazarus mění. Chvílemi je i posedlý šašek, tanečník a básník, tak plný nápadů, až se sám třese nadšením. Sype je nejenom do svého starého notesu, ale v maniakálním psaní pokračuje i v okamžiku, kdy jeho pero opustí papír a sjede na desku stolu – jako by potřeboval svoje obrazy vypustit z hlavy dřív, než se mu tam nadobro usadí a jako virus prorostou celým jeho tělem. „Podívej se na mě, jsem v nebi,“ zpívá Bowie a je to závěr stejně intenzivní jako celý jeho život. „Umění je způsob přežití,“ říkávala Yoko Ono a Bowie díky němu opravdu přežil. Tenhle svět ale opustil. Klip ke skladbě Lazarus, která původně vznikla pro stejnojmenný muzikál poprvé uvedený v New York Theatre Workshop na konci roku 2015, má hořkou pointu. Teprve když Bowie několik dní po zveřejnění videoklipu v lednu 2016 zemřel na rakovinu („Jizvy, které nejsou vidět,“ zpívá v písni), vyšlo najevo, že na závěr kariéry výjimečně opustil svoji celoživotní strategii a odhodil všechny masky. V Lazarovi hrál sám sebe. Umírajícího umělce, jehož jedinou touhou je před svým odchodem vytvořit ještě jedno dílo. Že šlo nakonec právě o muzikál Lazarus, dává dokonalý smysl. Anglický zpěvák, skladatel a herec totiž právě díky divadlu našel v šedesátých letech klíč k vlastnímu talentu.
Zpěvák z předměstí okouzlen psychedelií a pantomimou
David Robert Jones, poválečné dítě narozené v roce 1947 v londýnském předměstí Brixton, zažil nebývale pomalý start kariéry. Jako zpěvák se pokoušel prorazit v nejrůznějších kapelách už od roku 1962, jako námezdní hráč dokonce hrával na saxofon. Pomalu si ale získával fanoušky. „Díky svému magnetismu,“ píše publicista Bob Stanley v knize Yeah Yeah Yeah: The Story of Modern Pop, „si mohl dovolit občas zakopnout a spadnout. Pokaždé totiž získal aspoň pár oddaných příznivců.“ Z jeho naivních písní z šedesátých let je cítit špinavé předměstí a snaha z něj utéct, elegance, okouzlenost psychedelií i rozpolcenost, která pro něj byla typická po celý jeho život. Nebyl si jistý, koho chce vlastně napodobovat, s kým soutěžit a jakým směrem svoji kariéru kormidlovat. Všechny tyhle otázky za něj rozlouskla náhoda – když v roce 1967 viděl herce, tanečníka, mima a bohéma Lindsayho Kempa v představení Clowns, jako by najednou objevil manuál k životu. Bowie v té době pracoval v kanceláři a po dlouhých letech hledání slávy vážně uvažoval, že to vzdá. Kemp mu ale dodal novou inspiraci. „Lindsay Kemp tančil prakticky od narození,“ píše v nejnovější Bowieho biografii The Age of Bowie novinář Paul Morley. „Obdivoval Felliniho i Chaplina, svůj první balet viděl společně s anglickým malířem Davidem Hockneym, neustále kolem sebe vytvářel nové mýty, možné i nemožné životy.“ Bowie byl Kempem okouzlený. Zvěsti o intimním vztahu sice nikdy nepotvrdil, Kempův vliv na Bowieho osobní i umělecký život je ale neoddiskutovatelný. Kemp, který studoval u francouzského mima a zakladatele moderní pantomimy Marcela Marceaua, dával i taneční lekce. A právě na ně začal Bowie docházet. „Žil jenom ze svých emocí,“ řekl později Bowie o Kempovi. „Měl na mě obrovský vliv. Jeho každodenní život byla ta nejdivadelnější věc, jakou jsem v životě viděl. Tak jsem se k jeho cirkusu připojil.“ Kemp, který kromě Bowieho později úzce spolupracoval třeba i s anglickou zpěvačkou Kate Bush, v osmdesátých letech vysvětloval, co přesně vlastně Bowieho učil: „Neučil jsem ho tak, aby se z něj stal mim nebo tanečník. Hlavně jsem chtěl, aby se stal sám sebou. Umožnil jsem mu, aby vypustil svého vnitřního anděla i démona.“ Bowie se sice na chvíli proměnil ve skutečného mima a svým bezeslovným představením o čínské okupaci Tibetu otevíral třeba koncertní vystoupení kapely T. Rex, ve které zpíval jeho přítel Marc Bolan, úspěch ale neměl. Rokenroloví fanoušci ho vypískali. O něco lepší to bylo s televizní pantomimou ve stylu commedia dell‘arte Pierrot in Turquoise, kterou vytvořil společně s Kempem. Bylo ale jasné, že tenhle potenciál brzy vyčerpá a bude se chtít rozběhnout někam úplně jinam.
Starman střídá masky
„Všímal jsem si, jak pečlivě Bowie Kempa pozoruje,“ řekl pro knihu Strange Fascination: David Bowie, The Definitive Story kytarista, producent a dlouholetý Bowieho spolupracovník Tony Visconti. „Učil se všechny ty neocenitelné techniky, které později uplatňoval v celé svojí kariéře. Ale věděl jsem, že Bowieho životním cílem nebylo stát se mimem.“ Bowie samozřejmě toužil po něčem jiném – chtěl být rokenrolová hvězda. Jeho debutové album z roku 1967 ale komerčně úplně propadlo a o dva roky mladší singl Space Oddity, který přesně zapadl do atmosféry přistání první lidské posádky na Měsíci, přinesl Bowiemu jenom krátkodobou slávu. Definitivní průlom do popového mainstreamu zažil až v roce 1972, přesně deset let poté, co se začal ochomýtat kolem mikrofonu. A znovu se v příběhu objevily stopy divadla. David Bowie sice říkával, že aby byla revoluční myšlenka úspěšná, musíte s ní přijít až jako druzí, v případě koncertního turné k desce The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars ale žádného předchůdce neměl. První opravdu průlomové Bowieho album, které je dodnes řazené k jeho nejvlivnějším i nejúspěšnějším, se totiž dočkalo něčeho většího než pouhé koncertní šňůry. Bowie ve spolupráci s Kempem poprvé propojil rokenrolovou show s divadelními a multimediálními prvky. „Když jsem tu desku poprvé slyšel, hned se mi v hlavě zhmotnilo celé představení,“ řekl později Lindsay Kemp pro deník The Guardian. „Už samotné zkoušky pro nás byly obrovské potěšení,“ dodal Kemp. „Chodil se na ně dívat Lou Reed nebo Iggy Pop a často přinesli láhev whisky.“ Scénografie koncertu vizuálně vycházela z ruského konstruktivismu dvacátých let, tedy z estetiky, kterou o něco později vytěžili i němečtí Kraftwerk. Kemp přizval dvanáct tanečníků ze své skupiny mimů, sám na pódiu ztvárnil postavu Starmana a všichni společně tančili na soustavě vysutých pódií, které byly zahaleny mlhou. Bowie měl původně v plánu celou revoluční show přesunout do Spojených států, nakonec se ale ukázalo, že by to skupina finančně neutáhla. Zůstalo tak u jediného představení. I to ale Bowiemu stačilo na to, aby úplně změnil celou krajinu tehdejší populární hudby a především glam rocku. Opulentní hudební žánr postavený na pestrobarevných kostýmech a bombastické scénografii poprvé v historii populární hudby naboural tradiční představu o autentické hudbě. Najednou už nebylo důležité, jestli člověk opravdu prožil to, o čem zpívá. Cíl byl jiný: utéct do světa, ve kterém se může každý cítit sám sebou a v němž může svobodně a přirozeně střídat masky tak, jak se mu zachce. Bowie tuhle vlnu za pomoci Kempa nastartoval, a když navíc vystoupil se svojí kapelou v masivně sledované televizní hitparádě BBC Top of the Pops právě s písní Starman, bylo jasné, že západní popkulturní krajina už nikdy nebude stejná.
Věrozvěst, který nestál na jednom místě
Bowie postavu Ziggyho Stardusta opustil hned o rok později, jako by chtěl dát najevo, že nehodlá stát na jednom místě. Měnil se v další a další alter ega – Aladdin Sane s klasickým bleskem přes obličej, Thin White Duke, melancholický experimentátor žijící v Berlíně, čím dál tím populárnější filmový herec a v devadesátých letech i technologický inovátor, propagátor internetu a věrozvěst elektronické hudby. V každé z jeho dalších inkarnací, i v té poslední, tedy v Lazarovi, ale byla vždy k nalezení alespoň stopa divadelních prvků, které objevil na konci šedesátých let. Dává tak smysl, že v Bowieho posledním díle, muzikálu Lazarus, jsou i písně z doby, kdy se setkal s Lindsaym Kempem. V díle vytvořeném ve spolupráci s irským dramatikem Endou Walshem tak kromě skladeb z finálního alba Blackstar slyšíme i skladby jako Life On Mars? nebo Changes. Je to vlastně dokonalá metafora toho, jak konzistentní dílo za sebou Bowie zanechal. Člověk, který se během své kariéry dokázal organicky přeměnit do desítek různých charakterů, byl nakonec vždycky především Davidem Jonesem, hudebníkem z předměstí, který jako první zkombinoval divadlo a hudbu.
Autorem textu je hudební publicista Jiří Špičák.