David Bowie se neodmítá

Interview s Igorem Orozovičem a Ondřejem Rumlem , kteří ztvárňují hlavní roli Thomase Jeroma Newtona v muzikálu Lazarus.

Podle vašeho laškování soudím, že se znáte už dlouho.
Igor Orozovič: Jojo, známe se od školy.
Ondřej Ruml: Igor chodil na konzervatoři do třídy s mou bývalou přítelkyní. Už tehdy jsem věděl, že z něho něco bude.
IO: To je pravda, Ondra mě psychicky podporoval. Ale stejně jsem ze školy odešel.

Proč?
IO: V té době jsem spíš zkoušel, co mi půjde. Už jsem měl za sebou gympl a konzervatoř jsem bral jako mezistupeň. Po dvou letech jsem však pochopil, že zpěv není má cesta. Chtěl jsem vyzkoušet něco intelektuálně náročnějšího, než je muzikál, a šel jsem proto nakonec na činohru na DAMU. Tam jsem cítil větší potenciál.

A přitom jste byl dvakrát nominovaný na Thálii v kategorii muzikál.
IO: A přitom jsem činoherec…

Ondřeji, jak jste se vy dostal od zpěvu k divadlu?
OR: Nejprve jsem studoval jazykové gymnázium, ale z toho mě vyhodili, poté jsem šel studovat na Ježkárnu populární zpěv, což jsem vždycky chtěl. Ten zahrnoval také hodiny tance a herectví, tam jsem tedy k divadlu přičichl. A ve snaze se v Praze uživit jsem obcházel všechny možné konkurzy, přes hraní v muzikálech jsem se dostal do Kudykam Michala Horáčka, což byla spíš činohra ve verších než muzikál. Pak jsem se seznámil s režisérem Dodo Gombárem, který mě několikrát přizval na hostování do Švandova divadla. Činohra mě velmi láká, ale v porovnání s Igorem samozřejmě za sebou nemám žádné velké role.

Možná je to předsudek, ale mám Igora zařazeného spíše v šuplíčku herec a Ondřeje vnímám především jako zpěváka. Myslíte, že v tom se vaše role Newtona v muzikálu Lazarus bude lišit?
IO: Nebudu se ani té škatulce moc bránit, také se cítím spíš jako herec, ale musím dodat, že bych rozhodně odmítl nabídku projektu, na který bych nestačil. Třeba účinkování v Bídnících bych nikomu neslíbil. A v případě Lazara jsem si nejprve všechny písně poslechl, abych zjistil, jestli na to vůbec mám, a pak jsem se ptal, zda se to dá třeba i transponovat, pojmout víc herecky. Ale jsme teprve na začátku zkoušení, uvidíme, jak to nakonec dopadne. Každopádně je to největší pěvecká výzva, před kterou jsem kdy stál.

Viděli jste některý z muzikálů Lazarus?
OR: Obvykle se snažím po jiných verzích moc nepídit, aby mě to pak při práci moc neovlivňovalo. Ale samozřejmě se ke mně dostaly nějaké ukázky či fotky z existujících inscenací. Nejvíc jsem však zvědavý na to, co řekne režisér, jak to vidí a cítí on. Moc se mi líbilo také to, co řekl o scénáři Igor – že rozuměl všemu a ničemu. Mě třeba při četbě napadala spousta asociací. A co bylo zvláštní, o víkendu jsem byl ve svém rodišti, Jablonci nad Nisou, v noci jsem si přezpívával Bowieho písničky a v jednu chvíli jsem spatřil na zemi mrtvou masařku, byl to takový zvláštní moment, zvedl jsem ji ze země a díval se na ni, v kombinaci s tou hudbou jsem měl pocit, že by to byl zajímavý moment i na jeviště do Lazara. A režisér Marián Amsler dnes na zkoušce vyprávěl o jedné příhodě Bowieho s mouchou v misce s mlékem. Velmi zajímavé…
IO: Zásadně se nechodím dívat na inscenace her, které budu zkoušet. Ale pokud existuje například nějaký inspirační film, tak se na něj podívám, je to přeci jen jiné médium a neovlivní mě. Ale v tomhle případě mám opravdu velký respekt z písniček, a když jsem louskal jejich texty a přečetl si scénář, pochopil jsem, že je nutné, abych Bowieho vstřebal – jeho tvorbu i život. Sice to není muzikál o Bowiem, ale je silně inspirovaný jeho životem a jeho tvorbou. Začal jsem tedy shánět všechny možné materiály o něm. V tomhle případě je opravdu důležité toho hodně nasát a inspirovat se, takže bych se ani nebál nakonec vidět i jiné inscenace. A taky jsem si přečetl sci-fi román Waltera Tevise Muž, který spadl na Zemi, podle kterého vznikl stejnojmenný film, v němž Bowie hraje Newtona, a na jehož motivy nakonec vznikl i muzikál Lazarus. Ten román jsem sehnal jen ve slovenštině. Ale stálo za to ho přelouskat. Je perfektní a ledacos objasní. A ještě musím říct, že na začátku je popsáno, jak Newton vypadá. Je to přesně Ondřej Ruml! Hubený čahoun s velkýma očima. Po celé čtení jsem ho měl před očima. Máš výhodu. OR: Konečně budu mít roli na tělo. Náhodou jsem měl dlouhá léta ze své postavy mindráky, vrcholem bylo, když mě Janek Ledecký obsadil do role Hamleta a chtěl, abych byl do půl těla svlečený. To byl pro mě veliký stres, dokonce jsem začal kvůli tomu cvičit. Ale jak stárnu, tak už nejsem tak vychrtlej a nestresuji se tím. Ale je pravda, že jsem dneska na zkoušce viděl nějaké fotky Bowieho, kde byl do půl těla svlečený, a určitá podobnost tam je.
IO: Já se aspoň uklidňuju tím, že v New Yorku a Londýně hrál Newtona Michael C. Hall, kterému jsem zase podobný já. Takže to jde pojmout i jinak. Lazarus je prostě velká imprese. Diváci si mohou do příběhu zasadit cokoli.

Jaký byl váš vztah k tvorbě Davida Bowieho před touto nabídkou?
IO: Já asi k mnohému z hudby hledám cestu pomalu. Celoživotní vzdělávání. K Bowiemu jsem si vytvořil vztah až v době, kdy umíral. Ale myslím, že to bylo správně, dřív by mě to ani nebavilo. Jsem asi spíš melodičtější a Bowie se musí pochopit jiným způsobem. Třeba až na druhý poslech. Ale viděl jsem ještě před zkoušením perfektní dokument Sound and Vision, takže jsem vlastně věděl o Bowiem dost, když ta nabídka přišla. Oceňuji v jeho písních cit pro dramatičnost, která není v hudbě běžná. Nemyslím si, že jeho tvorba je geniální, mnohé jeho písně mají podobnou, vlastně monotónní skladbu, ale on jim svou energií a svým výrazem dodává něco neuvěřitelně silného. A zásadní jsou samozřejmě ty úchvatné a nepochopitelné texty!
OR: Já jsem se na Bowieho teprve chystal. Když to člověk srovná s bratry Nedvědy, na kterých jsem začínal, tak ty Bowieho písně pro mě dlouho byly takové divně syrové. Ale když jsem někde viděl jeho plakáty, fascinovaly mě. Vlastně jsem se k němu nejvíce přiblížil, když jsem v show Tvoje tvář má známý hlas ztvárňoval jeho kamaráda a spolupracovníka Iggyho Popa. A najednou telefon, jestli nechci hrát v Bowieho muzikálu. Jen ze slušnosti jsem si řekl o scénář, podvědomě jsem cítil, že je to něco, co bych si moc přál dělat.

Byla to i pro vás nabídka, která se nedá odmítnout?
IO: Samozřejmě, úplně jsem se zachvěl. A taky lekl.

Jakou hudbu máte nejradši?
IO: Mám rád hudbu všeobecně a beru naprosto všechny žánry. A jak jsem říkal, některé objevuju až teď. Třeba díky sousedovi kytaristovi jsem konečně pochopil krásu rocku nebo blues. Ale představa, že dělám jeden žánr celý život, je děsivá. Baví mě si s nimi hrát. A obecně mám rád v písních nějakou dramatičnost a melodičnost. Asi jako mnoho herců tíhnu k šansonům. A vlastně jsem vždycky miloval Michaela Jacksona, především kvůli jeho tanci. I když to teda teď má s reputací dost špatný. Ale třeba i ti Nedvědi napsali pár dobrých písniček. To je pravda.

Kterou například?
OR: Mě třeba dojímá František Nedvěd, když zpívá: Tisíckrát mi řekneš, že mě ráda máš, já Tobě tisíckrát až do nebe… Hodně lidí k tomu ale má nepochopitelný odpor…
IO: To je nezdravá předpojatost!

Igor použil spojení geniální hudba, co to je, Ondřeji, pro vás?
OR: Nevím, geniální hudba... Vyjmenoval bych asi skladatele jako Chopin či Rachmaninov. Nebo Bach. Ale vlastně geniální byl taky Petr Hapka, neskládal na zakázku, čekal, až to k němu přijde, byl mediátor energie. Mám takovou teorii – melodie, které jsou hezké, které si zapamatujete, existují v omezeném množství, jsou ve vzduchu a člověk, který právě píše, si je jen půjčí do své písničky. Pak vznikají nesmyslné pře, čí je to melodie. Je to jako s divadelními příběhy, těch je taky asi jen dvacet a pak vznikají jen jejich další a další varianty.
IO: Takže vykrádání neexistuje!

Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.