Spojuje nás smysl pro šílený humor

Pavla Tomicová a Václav Kopta si o přátelství s režisérem a dramatikem Davidem Drábkem a o inscenaci Revizor povídali se šéfredaktorkou Moderního divadla Lenkou Dombrovskou.

Podruhé budete hrát manželský pár. U režiséra Davida Drábka sice nikdo nedokáže předem odhadnout, co nakonec pro diváky stvoří, lze ale třeba předpokládat, že budou Hejtman a Hejtmanka v Revizorovi podobní vaší dvojici z jednoho nekonečného seriálu?
VK: To už je dávno pryč, náš pár se jednoho dne chytl za ruce a odstěhoval se z jedné neexistující ulice na venkov.
PT: Ale bylo to krásné tříleté partnerství!
VK: Zkusím to odhadnout – v divadle budeme diametrálně odlišným párem. V televizi jsme byli obyčejní lidé, i když Simona Pavly Tomicové byla i tam svého druhu exotem, a nyní se chystáme na divočinu!
PT: Bude to masakr, jak říká David Drábek, a bude to nezařaditelné.

Oba máte s Davidem Drábkem svou divadelní zkušenost…
VK: Pavla výrazně větší. Já jsem zatím s Davidem nazkoušel pouze Dvě noci na Karlštejně v Divadle Kalich.
PT: V období, kdy byl David Drábek kmenovým režisérem a poté uměleckým šéfem v hradeckém Klicperově divadle, jsem spolupracovala skoro jen s ním. Vzájemně jsme se užili dost. Teď jsme však měli pauzu a moc se na něj zase těším. Myslím, že jsme vždy vytvořili něco mimořádného. Nebo aspoň mimořádného pro nás. Máme mnoho společného, například smysl pro šílený humor!
VK: Už na konci zkoušení Dvou nocí na Karlštejně mi David řekl, že musíme připravit další inscenaci a že by měla být i s Pavlou. Nevěděli jsme, jaký titul, ani v jakém divadle, ale trval na tom, že Tomicka a já se musíme sejít na jednom jevišti. Největším benefitem inscenace budou asi naše lidské sympatie.
PT: Na Davidovi si vážím nejvíc toho, že má opravdu rád herce.

Co si vybavíte, když se řekne Gogolův Revizor?
PT: Že se lidi nechají snadno zblbnout. A jsou nepoučitelní.
VK: Je to výborně napsaná hra – memento – a stačí to moc nezvorat.

Revizor je mimo jiné hra o korupci. Dali jste někdy někomu úplatek?
VK a PT: Nikdy!

A dostali jste někdy úplatek?
PT: Nevím, za co by mě někdo chtěl uplácet.
VK: Doba korupce určitě je, ale asi nedokážu popsat, jak stavební firmy uplácí úřady, aby mohly stavět dálnice tam, kde nemají. Můžeme to pranýřovat, dokonce o tom můžeme udělat divadlo, ale to je asi tak všechno.

Co tedy podle vás divadlo všechno může a zmůže?
VK: Chcete odpověď v jedné větě?

Může jich být více.
VK: To by vám lépe řekli v Divadelním ústavu.

A co si myslíte vy osobně?
VK: Mojí doménou není nutit lidi k zamýšlení, chci diváky bavit. A ani neumím přemýšlet o osudu kralevice dánského. Chci, aby se lidi v hledišti smáli – takhle přízemní je moje poselství. PT: Taky mám čím dál radši, když se diváci mohou v divadle bavit a smát! Je to očistné i pro mě. Ale mám ráda také inscenace, které umí dojmout a mají silný příběh.
VK: To je pravda – pro mě je nejsilnější žánr tragikomedie. Ale málokterý režisér to umí. Jako skvělé příklady se mi třeba vybavují staré italské filmy s Marcellem Mastroiannim.

Václave, neplánujete s Davidem Drábkem spolupracovat také jako textař?
VK: To opravdu plánuji, ale ještě to neví. Měl by to být ulítlý muzikál tria David Drábek (libreto), Darek Král (hudba) a Václav Kopta (písňové texty).
PT: V tom případě chci dělat pohybovou spolupráci!
VK: Budeš. A taky dostaneš hlavní úlohu Evity, která bude po nocích prodávat erotické pomůcky.

Když už jste zmínili pohyb, jak hodnotíte svá angažmá v nejmenované taneční soutěži?
VK: Já jsem to nejprve odmítl, ale když jsem se dozvěděl, že do toho jde Pavla, tak jsem to přehodnotil. Nakonec jsem ale dopadl trapně. Řekněme, že to nebyla nejšťastnější epizoda mého uměleckého života. Zlomit si první den prst u nohy a pak si natrhnout sval, to je skoro tak velké selhání, jako když muž neobstojí v jisté situaci. Rozhodně se tím neopájím před spaním.
PT: Mrzí mě, že tam Vašek nebyl!
VK: Mysleli jsme si, že si to společně užijeme. Jak řekla Pavla na natáčení prvních znělek – vypadali jsme tak nepravděpodobně. Prostě jsme tam byli obklopeni avatary s dokonalými figurami. Má tajná představa ovšem byla, že divákům i porotě vytřu zrak. Všichni předpokládali, že budu ten tlustý nešika, který holce pošlape střevíčky, ale já při nácviku prvních choreografií nebyl tak mimo. Pavla však byla úžasná a bojovala za oba.
PT: To jsi řekl krásně.
VK: A sice se tím nechlubí, ale já to řeknu. Byla na tom, co se týká pohybového aparátu, o třídu hůř než já…
PT: Začátky a pak konec byly těžké, to ano, ale na druhou stranu jsem cítila, jak se mi zvyšuje kondice.
VK: Možná bychom mohli trvat na tom, že budeme v Revizorovi tančit.

Co vám režisér řekl o svém konceptu inscenace?
VK: Že se bude hrát večer.

Máte nějaká divadelní tabu?
VK: Já mám za sebou jednu nedávnou nepříjemnou divadelní zkušenost, která mi trochu podryla sebevědomí. Není to nic osobního, jen jsem neodhadl své možnosti a vkročil do žánru, který mi měl zůstat zapovězen.

Prozradíte aspoň ten žánr?
VK: Byla to současná politická hra.

A jaká je vaše divadelní mez, Pavlo?
PT: Mým celoživotním profesním tabu je svlékání na jevišti i před kamerou. V mládí mě to naštěstí minulo a nyní mi to už snad nehrozí.

Prozradíte nám vaše divadelní sny?
PT: Jako studentka DAMU jsem si moc přála nastoupit do Divadla DRAK, jelikož jsem si velice vážila Josefa Krofty. To se mi splnilo a čtvrtý ročník jsem si dodělala už v divadle. Od té doby jsem potkala mnoho skvělých spolupracovníků a vlastně si na svém profesním snu docela frčím.
VK: Jsem herec jednoho filmu a nějakých pětadvacet let jsem žil v ústraní – hrál jsem třetí až páté housle v divadle Semafor, tedy seděl jsem u klavíru a veškerá pozornost se upínala na Jitku Molavcovou a Jiřího Suchého. Což neříkám se záští, byl jsem s tím už smířený a rozhodně jsem neplakal. A najednou se všechno obrátilo, já uháním na splašeném koni a nevím ani kam. Mým snem je tedy nyní trochu zvolnit a najít aspoň trochu poklidnější směr.

Václave, máte svou talk show. Existuje nějaká otázka, kterou byste svým hostům nepoložil?
VK: Ano, záměrně se vyhýbám politickým tématům. Jsem ze současné politické situace tak rozčarovaný, že s tím ani nechci otravovat diváky. Stejně tak si zapovídám diskuze na internetu, protože je považuji za rakovinu této doby.

Autorkou článku je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.