Je super být u toho!

Rozhovor s hercem Tomášem Havlínkem do třetího čísla časopisu Moderní divadlo vedla šéfredaktorka Lenka Dombrovská. Povídali si nejen o inscenaci Andělé v Americe.

V angažmá Městských divadel pražských jste pár měsíců. Co jste zde zatím nazkoušel?
Během pár zkoušek jsme s režisérem Davidem Czesanym a herci Beátou Kaňokovou a Petrem Konášem připravili literární matiné Horníček 100, které hrajeme v kavárně divadla ABC. A především mám za sebou spolupráci s Davidem Drábkem na Kanibalkách. Jsem z Davida nadšený, viděl jsem pouze jednu jeho inscenaci a až do začátku zkoušení ho neznal, takže jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Myslím, že jsme si sedli, a snad mohu prozradit, že budeme spolupracovat i na Revizorovi, který bude mít premiéru na jaře v divadle ABC. Budu hrát Chlestakova!

Nebál jste se reakcí na Kanibalky?
Bál, ale mně se vlastně umělecká odvaha, kterou má celé nové vedení Městských divadel pražských, líbí. Přátelé, dokonce i ti, kteří moc často nechválí, byli z Kanibalek nadšení. Opravdu negativní reakce přišla od jednoho člověka na Facebooku, evidentně si mě prověřil, tedy zjistil si, kde všude jsem hrál, a vyhrožoval mi. Prý není normální zabíjet lidi přímo na jevišti…

Před vámi leží hodně tlustý scénář Andělů v Americe. Budete hrát mladého gaye Priora Waltera, který umírá na AIDS. Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že budete tuto roli ztvárňovat? Znal jste vlastně kultovní americký seriál?
Neznal a stále jsem ho ještě neviděl. Zpočátku jsem se trochu bál na něj dívat. Věděl jsem, že hraji velkou roli, tak jsem s tím chtěl počkat až na zkoušení. Režisér Michal Dočekal nám v tom sice nebrání, ale teď zase nemám příliš času. Nechtěl jsem se ovšem na seriál koukat ze studijních důvodů, spíš jsem zvědavý.

Jaký jste měl pocit, když jste si poprvé přečetl text Tonyho Kushnera?
Poprvé jsem se s textem seznámil až na první čtené a řekl jsem si: ty bláho, teď si to musím ještě rychle přečíst znova, protože spoustě věcí nerozumím. Což se naštěstí postupně změnilo. Michal Dočekal je režisér, který přistupuje ke zkoušení pozvolna a důkladně, hodně vysvětluje. U mé postavy je opravdu podstatné, abych jí plně rozuměl, protože Prior je jakýsi prorok, navíc je v díle hodně snových scén a komunikace s nadpřirozenem.

Postavy s tajemstvím hrajete velice dobře! Takový byl například Peter Mooney v inscenaci Kati, kterou režírovala Martina Schlegelová v Jihočeském divadle. Za tu roli jste dostal také Jihočeskou Thálii…
To jste se zrovna trefila do mé oblíbené role. Jsem rád, že Katy v Českých Budějovicích pořád hrajeme. Mám na textech McDonagha rád, že když už si myslíme, že jsme prohlídli, přijde další zvrat a vše je jinak. Martina mi říkala, že musíme jít co nejdál, když už si budou diváci téměř jistí, že má postava je vrah, musíme okamžitě změnit směr, kterým diváky vedeme. To se nám snad podařilo. Ohlasy jsou výborné, mám pocit, že se nám inscenace opravdu povedla.

Řekl jste si sám pro sebe, zda je Mooney vinný?
Ano.

A?
Je to grázl, myslí si, že je intelektuálně na výši, mstí se a posmívá lidem, ale vrahem podle mého není.

Vaším prvním angažmá bylo právě to v Jihočeském divadle. Váhal jste dlouho, zda půjdete po studiích DAMU na oblast?
Ještě když jsem byl na škole, oslovila mě režisérka Martina Schlegelová na hostování v komedii Zavolejte Jeevese, kterou připravovala v Jihočeském divadle. Na základě této práce mi pak umělecká šéfka Jana Kališová nabídla angažmá. Říkal jsem si, že půjdu do Budějovic rád, protože jsem se s herci seznámil a rozuměli jsme si výborně – a to se nezměnilo ani po těch třech letech, co jsem byl v angažmá. Samozřejmě jsem ale nakonec trochu zaváhal, zda nemám ještě chvilku počkat, jestli nepřijde i nějaká nabídka z Prahy. Ale nepřišla a já se odstěhoval do Českých Budějovic. Ne však se strachem. Přece jen nejsem Pražák, pocházím z Karlových Varů, takže nejsem takový pragocentrik jako někteří mí kolegové z DAMU.

Když vám angažmá nabídl ředitel Městských divadel pražských Daniel Přibyl, váhal jste?
Trošku, byl jsem opravdu v Budějovicích spokojený. Ale nakonec mě přesvědčil elán nového vedení a tím myslím i Michala Dočekala. Když to řeknu jednoduše – líbí se mi jejich energie. Oni prostě chtějí být dobrý a je super být u toho!

Být dobrým chce být hodně lidí.
Ale většina je nějak „ukrocená“, od nich jsem cítil, že opravdu mají sílu, nejen chuť.

Nejste jen herec, ale máte i hudební nadání a ambice.
Ano, součástí mého života je také hra na housle, provází mě od dětství, i když tehdy jsem z nich tak nadšený nebyl… Máme se spolužákem z DAMU Williamem Valeriánem, který hraje na saxofon, baskytaristou Daliborem Pelcem a bubeníkem Zdeňkem Puchmeltrem kapelu Sépie Z Hor. Stylově je to alternativní elektronický jazz. Můžete si nás poslechnout třeba 15. února v divadle Komedie. A taky hraju s DJ elektronickou hudbu.

Máte rád improvizaci – ať už jako hudebník, či herec?
Mám ji rád, i když ne ve smyslu různých improlig, improspolků a podobně. Na druhou stranu si myslím, že improvizaci lze nacpat kamkoli a v komediích je vyloženě žádoucí. Většinou ji musím jako herec použít, když například kolegovi vypadne text nebo se stane jiná neočekávaná věc.

Byla jsem na generálce Kanibalek a tam vám vypadla žvýkačka, jen jste se pobaveně usmál, pokrčil rameny, zdvihl ji a strčil opět do pusy. Bylo to docela povedené. Fixoval jste to?
Ne, ale je fakt, že mi David Drábek taky říkal, ať to tam klidně nechám. Ale já to tak necítil. Myslím, že umím pracovat s neočekávanou situací, a baví mě živě na ni reagovat, ale bytostně nesnáším, když se něco během zkoušení stane nedopatřením, pak se to fixuje a všichni se tváříme, že se to přihodilo náhodou. Nemám rád úmyslné „odprdnutí“, které předvádíme jen proto, že na to diváci takzvaně slyší. Jiné je, když vznikne něco náhodně, či dokonce omylem během zkoušení role a do inscenace se to hodí – to je vlastně podstata tvorby.

Stalo se vám, že vás musel nějaký kolega zachraňovat, protože jste zapomněl text?
Dokonce jsem zapomněl na celý výstup! Na škole jsem hostoval v inscenaci Tramvaj do stanice Touha v Divadle pod Palmovkou, měl jsem v roli pošťáka přijít na scénu, líbat se s hlavní hrdinkou a pak zase odejít. Často jsem čekal na výstup v divadelním klubu a povídal si s Jiřím Havlem, kterého jsem moc rád poslouchal. Byl jsem teprve ve druháku a on mi svým vyprávěním otevíral profesionální divadelní svět. Tak jsem jednou přeslechl, že mám jít na scénu, a chudák Zuzana Slavíková musela dost dlouho improvizovat, než si mladý kandrdas přišel na forbínu a zahrál. Je fajn, že mám takovou hezkou divadelní historku, ale nevyhledávám takové situace záměrně, abych pozlobil své kolegy.

Neděsí vás, že jste tak mlád ve druhém angažmá v instituci, která není a ani nemůže být „alternativní“? V Praze je třeba hodně nezávislých scén, nelákají vás bývalí spolužáci do různých progresivních divadelních projektů?
Kdybych byl krutý, tak bych mohl říct, že hodně z těch nezávislých souborů bylo založeno proto, že neměli herci a režiséři žádné jiné pracovní nabídky. A za tuto větu dejte prosím smích v závorce, ať nevypadám jako namachrovaný debil. Navíc vím, že to není tak úplně pravda. Vždyť takto vzniklo například Dejvické divadlo. Nějaké alternativní zkušenosti mám, ještě na škole jsme například s režisérem Ivem Kristiánem Kubákem připravili inscenaci Deníky Pavla Juráčka a je to dosud jedna z mých oblíbených inscenací. A taky v prostoru NoD režíroval William Valerián, se kterým hraju v kapele, Plešatou zpěvačku. To opravdu byla dost experimentální inscenace, Ionescův text Will přepsal, bylo to dost české a dost politické. A taky jsme s Jacobem Erftemeijerem, který je nyní ve Švandově divadle, nazkoušeli Penhallovu hru Slyšet hlasy. Nemělo to být nic moc alternativního, spíš jsme chtěli zkusit dělat generační divadlo. V Disku totiž všechny naše absolventské inscenace režírovali režiséři starší. Takže nějaké zkušenosti opravdu mám, ale necítím potřebu vytvářet šílené divadlo. Je dobré mít stále na paměti, že si můžeme dovolit nazkoušet hru jakkoli „vystřeleně“, až když pochopíme základ toho, co se autor snažil říct.

Co byste dělal, kdybyste nehrál?
Asi hudbu. Snažil bych se držet v umělecké sféře. A kdybyste mi ji taky vzala, tak bych asi jezdil závodně rallye. Mám strašně rád auta.

Ale ono to není tak úplně jednoduché.
Já vím. Párkrát jsem si to zkusil a troufám si říct, že jsem dobrý řidič. A velký sportovní fanoušek.

Kosmonautem jste náhodou být nechtěl?
Ne, to nikdy. Chtěl jsem být ještě taky fotbalistou a skokanem na lyžích, jestli vám ten výčet přišel skromný

Autorkou článku je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.