TAM, KDE NĚKDO HODNĚ MILUJE, PEKLO ZOSTRAŽITÍ
Melancholický rozhovor s Vladimírem Morávkem (*1965), jedním z nejvýraznějších českých režisérů, jenž právě zkouší v divadle rokoko hru Jiřího Suchého Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40.
MELANCHOLICKÝ ROZHOVOR S VLADIMÍREM MORÁVKEM (*1965), JEDNÍM Z NEJVÝRAZNĚJŠÍCH ČESKÝCH REŽISÉRŮ, JENŽ PRÁVĚ ZKOUŠÍ V DIVADLE ROKOKO HRU JIŘÍHO SUCHÉHO DR. JOHANN FAUST, PRAHA II, KARLOVO NÁM. 40.
Proč jste si vybral k inscenování hru Jiřího Suchého Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40?
Mám pana Suchého rád. Když jsem na JAMU absolvoval, byl jsem tam pro ně trochu moc divoký. Uložili mi, abych jako absolventskou inscenaci režíroval cokoli ze Semaforu – to nejspíš abych prokázal, že je se mnou řeč. Tedy jsem to všechno přečetl, zahořel a režíroval pak Elektrickou pumu. A následně jsem mohl vykládat ještě i Nezvala a Brechta, Shakespeara a Čechova. O dvacet let později, na sklonku svého bytí v Hradci, jsem pořídil montáž z Mistrových děl – Špatně placená procházka se to jmenovalo. Toho půl roku, co tento tvar vznikal, jsem pana Suchého navštěvoval a vyprávěl si s ním o světě. O pravdě. Pravděpodobnosti. Směšnosti. České kinematografii. A on byl pokaždé milý a laskavý – ta jeho velkorysost mi imponovala. Jsem velký ctitel Jiřího Suchého.
V čem bude inscenace dle Suchého a Menzla a v čem dle Morávka?
Základ je, že ta hra vznikla v nelehké situaci. Premiéra byla v roce 1982, ale odráží pocity let sedmdesátých. Semaforem a celou touhle zemí cosi cloumalo, bylo nemocno. Jiří Šlitr umřel a všude něco umřelo, nesnesitelná lehkost banality načuhovala napravo nalevo, oportunismus stal se stylem. Nebylo každou chvílí jisté, co je vtipné a co už spíše nejapné. Nu, a v takovou chvíli co může dělat dramatický básník? Věnovat se Dílu. Faustovi. A proto hodně důležitou okolností naší inscenace budou souřadnice vzniku tohoto konkrétního dramatického textu – smutek tvůrců Semaforu tváří v tvář konkrétní společenské situaci. Ta obrovská nejistota, co je pravé a co levé, co Okamžik s velkým O a co blbost na kvadrát.
Zachováte také hudbu Ferdinanda Havlíka?
Ano, zachováme. Všemožně dotknutou – ale zachováme. Už od dob oné Elektrické pumy mám hudbu onoho muže rád. Jak mu nejspíš asi rovněž nebylo lehko – přinést ještě nějaké noty na stůl, co je tam pokaždé Šlitr nosíval. A měl radost, úctu i odvahu. Když to pak všechno začne někde znít, culíte se, není jasné proč. Pozpěvujete si.
Je podle vás tento Faust lepší, aktuálnější, Čechům bližší než ti starší a proslulejší od Marlowa či Goetha?
To se právě Jiřímu Suchému podařilo. Napsat ještě jednou Fausta, aby se nás to týkalo – Čechů za času zas nějakého přežívání. Aby to dílo poskytovalo katarzi. Tedy: je to zábava. Je to radost. A bolí to místy až nečekaně.
V přenesení staré legendy o Faustovi do „doby moderní“ se podobá Bulgakově románu Mistr a Markétka, který jste také režíroval. Lákají vás ďábelská témata?
Myslím, že ne. Já jen chci vyprávět všechno o lásce. Že tam, kde někdo hodně miluje, peklo zostražití – to bude nejspíš taková okolnost.
Když jste byl v hradeckém Klicperově divadle uměleckým šéfem, vznikl tam sezónní projekt Mefisto se dívá… Jak a proč jste ho vytvořili a naplnili. Proč jste tehdy žádnou z inscenací nerežíroval sám?
To jsme taky jednou měli něco hodně rádi. Tenkrát jsme měli schopnost z pozic druhých houslistů uvažovat o věčnosti. Já byl na odchodu z Hradce, syn měl nastoupit do základní školy – tedy jsem jako odstupující umělecký šéf pozval k realizaci projektu všechny, kterým jsem věřil a kteří si současně nebyli jistí, kde by mohli být šťastní. Pevně jsem doufal, že se někdo do onoho města zamiluje – jako já jsem léta byl zamilován. Sergej Fedotov režíroval Mistra a Markétku – a všichni koukali, Ivan Rajmont exceloval se svými Fausty a Andrej Krob se svým Pokoušením. Radek Balaš tam pobýval se Špatně placenou procházkou a se Suchým, se Šlitrem, s Havlíkem a s Horákem. Já byl autor scénáře celé té montáže. A fanoušek číslo jedna na všech těch premiérách trochu zasmušilých mužů, co hledali přístřeší, aby měli výhled na moře.
Častokrát jste také režíroval texty Václava Havla, jeho Pokoušení ovšem nikdy.
No… V rámci Cirkusu Havel – to byla montáž z Václavových her v Divadle Husa na provázku – hrál Jan Kolařík právě z této hry Foustku. To je takový ten, co za prázdnotu v sobě viní svět kolem sebe, hrozně pak všechny pokouše. Jeho napeklovzetí bylo jednou z nejdůležitějších okolností celé koláže. Tedy i s Pokoušením jsem už byl zavřený – na chvíli. Když to tak po sobě čtu – mně už nejspíš zbývá opravdu jen nějak hezky dokonat…
Třetím rokem jste na volné noze. Nechybí vám mít stálé místo v divadle? A tím nemyslím jen to, zda vám neschází mít vedoucí funkci a určovat směr divadla. Divadlo Husa na provázku plnilo také společenské poslání, pořádali jste Kabinety a festival Divadlo v pohybu, s Větrnými mlýny jste vydávali Rozrazil, pořád se něco dělo, byl jste neustále obklopen lidmi…
Chybí, stýská. Naposled na pohřbu Evy Tálské jsem myslel na to, jak umí být v Čechách smutno u divadla. A pro divadlo. Ostatně pan Jiří Suchý by o tom mohl vyprávět. Stačí si počíst v jeho Faustovi. A zjistit, že nejhezčí je onu okolnost proměnit v příběh s katarzí. Ve velkorysost jakéhokoliv druhu.
Vím, že jste natáčel film Bandité pro baladu, který měl být v kinech uveden letos na podzim.
Premiéra bude v létě 2021. Jestli nepřijde zas nějaká vlna.
Lze tento film považovat za uzavření vaší brněnské etapy? Vždyť Balada pro banditu byla roku 2005 první vaší inscenací v pozici uměleckého šéfa Husy.
Mám to dílo rád. I slova všech těch písní – jak o nich vím, že je bledý Milan Uhde předával Pospíšilovi na lavičkách v Lužánkách, asi aby nikdo nevěděl, že to napsal on, zakázaný tvůrce. Že má sny a že v těch snech bydlí voňavost. Eržika, že tam někde chodí, teskno jí je. Tak vynalézavě byla milována, vše ještě vynalézavěji šlo pak k čertu. Nakonec zůstala nad toto vše krása – čili se zpívá – dokud se neumřelo. Tedy i tento náš film by měl být o tom, jak zpívat nejde, zpívá se. Legračně místy – zpívá se.
Řekněte mi, není divadlo také tak trochu smlouva s ďáblem?
Ano. Ale přečtěte si to v Pokoušení. Přečtěte si to v Mistrovi a Markétce. V Baladě pro banditu. V tom našem Doktoru Faustovi. Jak to umí zbavit bolesti – milovat někoho navzdory.
A když pak přijde někdo s aurou Jiřího Suchého a zazpívá:
Tady se zastavil čas
a někdo tu měl předtuchu
ta zkameněla ve vzduchu
někdo tu šeptal buď jen mou
a ta slova tu ještě jsou
A někdo se tu pousmál
a úsměv ten tu žije dál
Tak si nejspíš pomyslíte: ten pan Jiří Suchý je panečku Autor! Sláva mu.
LENKA DOMBROVSKÁ
autorka je šéfredaktorka Moderního divadla
Proč jste si vybral k inscenování hru Jiřího Suchého Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40?
Mám pana Suchého rád. Když jsem na JAMU absolvoval, byl jsem tam pro ně trochu moc divoký. Uložili mi, abych jako absolventskou inscenaci režíroval cokoli ze Semaforu – to nejspíš abych prokázal, že je se mnou řeč. Tedy jsem to všechno přečetl, zahořel a režíroval pak Elektrickou pumu. A následně jsem mohl vykládat ještě i Nezvala a Brechta, Shakespeara a Čechova. O dvacet let později, na sklonku svého bytí v Hradci, jsem pořídil montáž z Mistrových děl – Špatně placená procházka se to jmenovalo. Toho půl roku, co tento tvar vznikal, jsem pana Suchého navštěvoval a vyprávěl si s ním o světě. O pravdě. Pravděpodobnosti. Směšnosti. České kinematografii. A on byl pokaždé milý a laskavý – ta jeho velkorysost mi imponovala. Jsem velký ctitel Jiřího Suchého.
V čem bude inscenace dle Suchého a Menzla a v čem dle Morávka?
Základ je, že ta hra vznikla v nelehké situaci. Premiéra byla v roce 1982, ale odráží pocity let sedmdesátých. Semaforem a celou touhle zemí cosi cloumalo, bylo nemocno. Jiří Šlitr umřel a všude něco umřelo, nesnesitelná lehkost banality načuhovala napravo nalevo, oportunismus stal se stylem. Nebylo každou chvílí jisté, co je vtipné a co už spíše nejapné. Nu, a v takovou chvíli co může dělat dramatický básník? Věnovat se Dílu. Faustovi. A proto hodně důležitou okolností naší inscenace budou souřadnice vzniku tohoto konkrétního dramatického textu – smutek tvůrců Semaforu tváří v tvář konkrétní společenské situaci. Ta obrovská nejistota, co je pravé a co levé, co Okamžik s velkým O a co blbost na kvadrát.
Zachováte také hudbu Ferdinanda Havlíka?
Ano, zachováme. Všemožně dotknutou – ale zachováme. Už od dob oné Elektrické pumy mám hudbu onoho muže rád. Jak mu nejspíš asi rovněž nebylo lehko – přinést ještě nějaké noty na stůl, co je tam pokaždé Šlitr nosíval. A měl radost, úctu i odvahu. Když to pak všechno začne někde znít, culíte se, není jasné proč. Pozpěvujete si.
Je podle vás tento Faust lepší, aktuálnější, Čechům bližší než ti starší a proslulejší od Marlowa či Goetha?
To se právě Jiřímu Suchému podařilo. Napsat ještě jednou Fausta, aby se nás to týkalo – Čechů za času zas nějakého přežívání. Aby to dílo poskytovalo katarzi. Tedy: je to zábava. Je to radost. A bolí to místy až nečekaně.
V přenesení staré legendy o Faustovi do „doby moderní“ se podobá Bulgakově románu Mistr a Markétka, který jste také režíroval. Lákají vás ďábelská témata?
Myslím, že ne. Já jen chci vyprávět všechno o lásce. Že tam, kde někdo hodně miluje, peklo zostražití – to bude nejspíš taková okolnost.
Když jste byl v hradeckém Klicperově divadle uměleckým šéfem, vznikl tam sezónní projekt Mefisto se dívá… Jak a proč jste ho vytvořili a naplnili. Proč jste tehdy žádnou z inscenací nerežíroval sám?
To jsme taky jednou měli něco hodně rádi. Tenkrát jsme měli schopnost z pozic druhých houslistů uvažovat o věčnosti. Já byl na odchodu z Hradce, syn měl nastoupit do základní školy – tedy jsem jako odstupující umělecký šéf pozval k realizaci projektu všechny, kterým jsem věřil a kteří si současně nebyli jistí, kde by mohli být šťastní. Pevně jsem doufal, že se někdo do onoho města zamiluje – jako já jsem léta byl zamilován. Sergej Fedotov režíroval Mistra a Markétku – a všichni koukali, Ivan Rajmont exceloval se svými Fausty a Andrej Krob se svým Pokoušením. Radek Balaš tam pobýval se Špatně placenou procházkou a se Suchým, se Šlitrem, s Havlíkem a s Horákem. Já byl autor scénáře celé té montáže. A fanoušek číslo jedna na všech těch premiérách trochu zasmušilých mužů, co hledali přístřeší, aby měli výhled na moře.
Častokrát jste také režíroval texty Václava Havla, jeho Pokoušení ovšem nikdy.
No… V rámci Cirkusu Havel – to byla montáž z Václavových her v Divadle Husa na provázku – hrál Jan Kolařík právě z této hry Foustku. To je takový ten, co za prázdnotu v sobě viní svět kolem sebe, hrozně pak všechny pokouše. Jeho napeklovzetí bylo jednou z nejdůležitějších okolností celé koláže. Tedy i s Pokoušením jsem už byl zavřený – na chvíli. Když to tak po sobě čtu – mně už nejspíš zbývá opravdu jen nějak hezky dokonat…
Třetím rokem jste na volné noze. Nechybí vám mít stálé místo v divadle? A tím nemyslím jen to, zda vám neschází mít vedoucí funkci a určovat směr divadla. Divadlo Husa na provázku plnilo také společenské poslání, pořádali jste Kabinety a festival Divadlo v pohybu, s Větrnými mlýny jste vydávali Rozrazil, pořád se něco dělo, byl jste neustále obklopen lidmi…
Chybí, stýská. Naposled na pohřbu Evy Tálské jsem myslel na to, jak umí být v Čechách smutno u divadla. A pro divadlo. Ostatně pan Jiří Suchý by o tom mohl vyprávět. Stačí si počíst v jeho Faustovi. A zjistit, že nejhezčí je onu okolnost proměnit v příběh s katarzí. Ve velkorysost jakéhokoliv druhu.
Vím, že jste natáčel film Bandité pro baladu, který měl být v kinech uveden letos na podzim.
Premiéra bude v létě 2021. Jestli nepřijde zas nějaká vlna.
Lze tento film považovat za uzavření vaší brněnské etapy? Vždyť Balada pro banditu byla roku 2005 první vaší inscenací v pozici uměleckého šéfa Husy.
Mám to dílo rád. I slova všech těch písní – jak o nich vím, že je bledý Milan Uhde předával Pospíšilovi na lavičkách v Lužánkách, asi aby nikdo nevěděl, že to napsal on, zakázaný tvůrce. Že má sny a že v těch snech bydlí voňavost. Eržika, že tam někde chodí, teskno jí je. Tak vynalézavě byla milována, vše ještě vynalézavěji šlo pak k čertu. Nakonec zůstala nad toto vše krása – čili se zpívá – dokud se neumřelo. Tedy i tento náš film by měl být o tom, jak zpívat nejde, zpívá se. Legračně místy – zpívá se.
Řekněte mi, není divadlo také tak trochu smlouva s ďáblem?
Ano. Ale přečtěte si to v Pokoušení. Přečtěte si to v Mistrovi a Markétce. V Baladě pro banditu. V tom našem Doktoru Faustovi. Jak to umí zbavit bolesti – milovat někoho navzdory.
A když pak přijde někdo s aurou Jiřího Suchého a zazpívá:
Tady se zastavil čas
a někdo tu měl předtuchu
ta zkameněla ve vzduchu
někdo tu šeptal buď jen mou
a ta slova tu ještě jsou
A někdo se tu pousmál
a úsměv ten tu žije dál
Tak si nejspíš pomyslíte: ten pan Jiří Suchý je panečku Autor! Sláva mu.
LENKA DOMBROVSKÁ
autorka je šéfredaktorka Moderního divadla