Třetí měsíc pokračují povolební protesty v Bělorusku. Tisíce zatčených, stovky zraněných a zmrzačených, zhruba desítka mrtvých – to je dosavadní bilance
policejního násilí v běloruských městech.
Konec ostrůvku svobody v bažině běloruské diktatury
Proti brutalitě režimu a pro odchod bývalého prezidenta Alexandra Lukašenka se mezitím veřejně vyslovili představitelé mnoha profesí: vědci, lékaři, dělníci, sportovci, diplomaté, učitelé, umělci. Stejně jako tomu bylo v Československu v roce 1989, i v Bělorusku jako jedni z prvních vyjádřili svou občanskou pozici herci. Největší pozornost na sebe strhlo Národní akademické divadlo Janky Kupaly, jehož renomé v Bělorusku odpovídá Činohře Národního divadla v Praze. Na protest proti zfalšovaným volbám a brutálnímu potlačování pouličních demonstrací podala výpověď drtivá většina souboru, padesát osm herců. O situaci jsem si povídal s jednou z nejznámějších osobností divadla hercem Alehem Harbuzem.
PROSTOR PRO PŘEŽITÍ
Aleh je tváří Kupalova divadla už od roku 1997. Do divadla přešel ze souboru Volnaja scena (Volné jeviště), v němž působil už během studií od roku 1990. Právě tam si pod vedením režiséra Valeryje Mazynského získal jméno coby charakterní herec hlavních rolí a od té doby jich zahrál desítky, především v inscenacích Shakespeara: Hamlet, Macbeth, Richard III. Mimo Kupalovo divadlo se prosadil v běloruských a ruských filmech a seriálech i jako dabér v nezávislé televizi Belsat TV, která vysílá z Polska. Ale právě Kupalovo divadlo je pro něj skutečným domovem po víc než 20 let – respektive jím bylo do nedávné doby. „Vždy to byl ostrůvek, na kterém jsme zachovávali své názory, svou identitu,“ říká Aleh Harbuz. „V tlaku, ve kterém jsme v Bělorusku žili 26 let, bylo pro nás Kupalovo divadlo prostorem pro přežití, útočištěm. Dokázali jsme se zde udržet jako skupina nezávislých osobností se svým názorem, se svým viděním – divadlo nám poskytlo základ, abychom mohli zůstat sami sebou. Naštěstí jsme skoro všichni smýšleli stejně, ani jsme si nemuseli říkat nahlas svoje názory, bylo beztak jasné, že skoro každý z nás je proti režimu, který v zemi vládne.“
V roce 2019 se stal ředitelem Kupalova divadla bývalý diplomat a někdejší ministr kultury Pavel Latuško. „Pavel Pavlovič je vzdělaný člověk, umí několik jazyků, všichni jsme ho respektovali už předtím. Naše divadlo miloval a chodil na naše představení – jako ministr, i později, když byl velvyslancem ve Varšavě a v Paříži. Během cest do Minsku se vždy snažil zastavit u nás v divadle, neformálně, jako přítel, velice upřímně a otevřeně s námi mluvil. Nežádal po nás žádná vyjádření loajality, prostě byl mezi námi jako člověk,“ vysvětluje Aleh Harbuz.
Aleh Harbuz, herec Národního akademického divadla Janky Kupaly
FOTO: ANASTASIE PATLISOVÁ
ODEŠLI SPOLU S VEDENÍM
Snad proto nebylo překvapením, že v situaci, kdy herci podali výpověď, postavil se Pavel Latuško na jejich stranu. Poslední kapkou pro soubor bylo, když si policejní složky během demonstrací udělaly z budovy divadla v centru Minsku svou základnu a obsadily jeho parkoviště svými „antony“. „Výpověď, to byla zcela naše iniciativa,“ pokračuje Aleh. „Už jsme se nemohli dívat na to, co se dělo a stále děje v naší zemi, na tu nespravedlivost. Formálně byl soubor ještě na prázdninách, ale i tak jsme se sešli a oznámili jsme naše rozhodnutí řediteli Latuškovi a uměleckému šéfovi a hlavnímu režisérovi Mikalaji Pinihinovi. Latuško řekl, že i on je ,kupalavěc‘ a že nás v tom podpoří a podá výpověď spolu s námi. I Pinihin, který na kupalovské scéně uvedl své nejslavnější
inscenace, se k nám přidal. Je možné, že jsme to byli my, herci, kdo je pobídl k jejich prohlášení – a v tom případě jsem na to pyšný.“
Ne všichni herci Kupalova divadla se ovšem ocitli na stejné straně barikády. Patnáct herců výpověď nepodalo, mezi nimi i dlouholetá stálice divadla Hienadź Ausiannikav, který má několik divadelních cen a titulů. Ten nedávno poskytl rozhovor provládním novinám Sovětskaja Bělaruś, v němž pozici většiny souboru odsoudil. „Vzpomínám si na slova Ausiannikava z poslední schůzky, kdy jsme se rozhodovali, co budeme dělat. Křičel, copak nemůžete hrát? Herci podle něj hráli i za německé okupace – pak byli chvíli zavření a vrátili se a znovu pracovali… Velice mě svým postojem zklamal, už si ho nemůžu vážit. Je to národní umělec Sovětského svazu. Bohužel v Sovětském svazu také zůstal,“ říká Aleh Harbuz.
Svou občanskou pozici Aleh nebojácně vyjadřuje i na kameru nezávislých médií během tradičních nedělních pochodů v Minsku, které každý týden sbírají stovky tisíc lidí. Není v tom pochopitelně sám: i po faktické likvidaci souboru drží „kupalovci“ při sobě. Alehův herecký kolega Pavel Charlančuk, známý svou protirežimní pozicí minimálně
od roku 2006, kdy se účastnil pokojného protestu v takzvaném stanovém městečku na Říjnovém náměstí, se ani tentokrát nevyhnul zatčení, a to už hned po volbách 9. srpna. Jako anekdotu vypráví, že ve vězení Akrescina ho mezi desítkami lidí poznal jeden z dozorců, a tak ho zachránil před „výchovnou besedou“ – během ní zatčení leželi na
podlaze čelem dolů, zatímco policisté je mlátili pendreky hlava nehlava. „Dozorce nejspíš do divadla nechodí, poznal mě podle jedné z mých filmových rolí,“ směje se Pavel. „Každopádně díky němu jsem z toho vyvázl bez zranění.“
EMIGROVAT, NEBO ZŮSTAT?
Jako mnozí z protestujících i někteří běloruští herci se v posledních měsících uchýlili do emigrace, v první řadě na Ukrajinu. Hvězda Kupalova divadla Svetlana Zelenkovskaja (mimo jiné manželka frontmana známé rockové kapely Brutto Siarheje Michalka) se
s rodinou ocitla v Kyjevě. Říká, že už teď, po třech měsících, jí chybí jak rodná zem, tak divadlo. Proto se s další politickou emigrantkou, herečkou minského divadla Gorkého a zpěvačkou Anastasií Špakovskou, rozhodly, že zorganizují v Kyjevě menší běloruský
divadelní soubor. Detaily zatím prozradit nechtějí: herci jsou, jak je známo, pověrčiví. Mezitím natočily na podporu protestujících působivý videoklip, v němž recitují báseň Ať žije Bělorusko!, kterou napsala Anastasie. (Video je dostupné na YouTube.)
V emigraci se ocitl i dnes už bývalý ředitel Kupalova divadla Pavel Latuško. Jako jedna z vůdčích osobností v koordinační radě zvolené prezidentky Světlany Tichanovské se aktivně účastní boje za běloruskou demokracii na té nejvyšší politické úrovni. Aleh Harbuz zatím zůstává v Minsku, na dálku pokračuje v dabování hraných filmů a dokumentů pro nezávislou televizi Belsat TV. Věří, že se kupalovský soubor v nejbližší době na svou mateřskou scénu vrátí. „Snažíme se vydržet. Zaťali jsme zuby a pěsti. To přece nemůže trvat věčně. Zákon musí zvítězit. Přece není možné, aby nadále procházelo, že lidé bez odznaků a průkazů unášejí protestující na ulici a mlátí je tak, že z člověka nic nezbývá, že ho pak musí operovat a amputovat mu prsty. Takhle to dál nejde. Ten krvelačný upír, ani nevím, jak bych mu jinak řekl, ten musí odejít. Jinou možnost nemáme, všechno jsme na to vsadili. Nechci se ani zamýšlet nad otázkou, že by Lukašenko dokázal udržet moc.“
MAX ŠČUR
autor je básník, spisovatel a překladatel
PROSTOR PRO PŘEŽITÍ
Aleh je tváří Kupalova divadla už od roku 1997. Do divadla přešel ze souboru Volnaja scena (Volné jeviště), v němž působil už během studií od roku 1990. Právě tam si pod vedením režiséra Valeryje Mazynského získal jméno coby charakterní herec hlavních rolí a od té doby jich zahrál desítky, především v inscenacích Shakespeara: Hamlet, Macbeth, Richard III. Mimo Kupalovo divadlo se prosadil v běloruských a ruských filmech a seriálech i jako dabér v nezávislé televizi Belsat TV, která vysílá z Polska. Ale právě Kupalovo divadlo je pro něj skutečným domovem po víc než 20 let – respektive jím bylo do nedávné doby. „Vždy to byl ostrůvek, na kterém jsme zachovávali své názory, svou identitu,“ říká Aleh Harbuz. „V tlaku, ve kterém jsme v Bělorusku žili 26 let, bylo pro nás Kupalovo divadlo prostorem pro přežití, útočištěm. Dokázali jsme se zde udržet jako skupina nezávislých osobností se svým názorem, se svým viděním – divadlo nám poskytlo základ, abychom mohli zůstat sami sebou. Naštěstí jsme skoro všichni smýšleli stejně, ani jsme si nemuseli říkat nahlas svoje názory, bylo beztak jasné, že skoro každý z nás je proti režimu, který v zemi vládne.“
V roce 2019 se stal ředitelem Kupalova divadla bývalý diplomat a někdejší ministr kultury Pavel Latuško. „Pavel Pavlovič je vzdělaný člověk, umí několik jazyků, všichni jsme ho respektovali už předtím. Naše divadlo miloval a chodil na naše představení – jako ministr, i později, když byl velvyslancem ve Varšavě a v Paříži. Během cest do Minsku se vždy snažil zastavit u nás v divadle, neformálně, jako přítel, velice upřímně a otevřeně s námi mluvil. Nežádal po nás žádná vyjádření loajality, prostě byl mezi námi jako člověk,“ vysvětluje Aleh Harbuz.
Aleh Harbuz, herec Národního akademického divadla Janky Kupaly
FOTO: ANASTASIE PATLISOVÁ
ODEŠLI SPOLU S VEDENÍM
Snad proto nebylo překvapením, že v situaci, kdy herci podali výpověď, postavil se Pavel Latuško na jejich stranu. Poslední kapkou pro soubor bylo, když si policejní složky během demonstrací udělaly z budovy divadla v centru Minsku svou základnu a obsadily jeho parkoviště svými „antony“. „Výpověď, to byla zcela naše iniciativa,“ pokračuje Aleh. „Už jsme se nemohli dívat na to, co se dělo a stále děje v naší zemi, na tu nespravedlivost. Formálně byl soubor ještě na prázdninách, ale i tak jsme se sešli a oznámili jsme naše rozhodnutí řediteli Latuškovi a uměleckému šéfovi a hlavnímu režisérovi Mikalaji Pinihinovi. Latuško řekl, že i on je ,kupalavěc‘ a že nás v tom podpoří a podá výpověď spolu s námi. I Pinihin, který na kupalovské scéně uvedl své nejslavnější
inscenace, se k nám přidal. Je možné, že jsme to byli my, herci, kdo je pobídl k jejich prohlášení – a v tom případě jsem na to pyšný.“
Ne všichni herci Kupalova divadla se ovšem ocitli na stejné straně barikády. Patnáct herců výpověď nepodalo, mezi nimi i dlouholetá stálice divadla Hienadź Ausiannikav, který má několik divadelních cen a titulů. Ten nedávno poskytl rozhovor provládním novinám Sovětskaja Bělaruś, v němž pozici většiny souboru odsoudil. „Vzpomínám si na slova Ausiannikava z poslední schůzky, kdy jsme se rozhodovali, co budeme dělat. Křičel, copak nemůžete hrát? Herci podle něj hráli i za německé okupace – pak byli chvíli zavření a vrátili se a znovu pracovali… Velice mě svým postojem zklamal, už si ho nemůžu vážit. Je to národní umělec Sovětského svazu. Bohužel v Sovětském svazu také zůstal,“ říká Aleh Harbuz.
Svou občanskou pozici Aleh nebojácně vyjadřuje i na kameru nezávislých médií během tradičních nedělních pochodů v Minsku, které každý týden sbírají stovky tisíc lidí. Není v tom pochopitelně sám: i po faktické likvidaci souboru drží „kupalovci“ při sobě. Alehův herecký kolega Pavel Charlančuk, známý svou protirežimní pozicí minimálně
od roku 2006, kdy se účastnil pokojného protestu v takzvaném stanovém městečku na Říjnovém náměstí, se ani tentokrát nevyhnul zatčení, a to už hned po volbách 9. srpna. Jako anekdotu vypráví, že ve vězení Akrescina ho mezi desítkami lidí poznal jeden z dozorců, a tak ho zachránil před „výchovnou besedou“ – během ní zatčení leželi na
podlaze čelem dolů, zatímco policisté je mlátili pendreky hlava nehlava. „Dozorce nejspíš do divadla nechodí, poznal mě podle jedné z mých filmových rolí,“ směje se Pavel. „Každopádně díky němu jsem z toho vyvázl bez zranění.“
EMIGROVAT, NEBO ZŮSTAT?
Jako mnozí z protestujících i někteří běloruští herci se v posledních měsících uchýlili do emigrace, v první řadě na Ukrajinu. Hvězda Kupalova divadla Svetlana Zelenkovskaja (mimo jiné manželka frontmana známé rockové kapely Brutto Siarheje Michalka) se
s rodinou ocitla v Kyjevě. Říká, že už teď, po třech měsících, jí chybí jak rodná zem, tak divadlo. Proto se s další politickou emigrantkou, herečkou minského divadla Gorkého a zpěvačkou Anastasií Špakovskou, rozhodly, že zorganizují v Kyjevě menší běloruský
divadelní soubor. Detaily zatím prozradit nechtějí: herci jsou, jak je známo, pověrčiví. Mezitím natočily na podporu protestujících působivý videoklip, v němž recitují báseň Ať žije Bělorusko!, kterou napsala Anastasie. (Video je dostupné na YouTube.)
V emigraci se ocitl i dnes už bývalý ředitel Kupalova divadla Pavel Latuško. Jako jedna z vůdčích osobností v koordinační radě zvolené prezidentky Světlany Tichanovské se aktivně účastní boje za běloruskou demokracii na té nejvyšší politické úrovni. Aleh Harbuz zatím zůstává v Minsku, na dálku pokračuje v dabování hraných filmů a dokumentů pro nezávislou televizi Belsat TV. Věří, že se kupalovský soubor v nejbližší době na svou mateřskou scénu vrátí. „Snažíme se vydržet. Zaťali jsme zuby a pěsti. To přece nemůže trvat věčně. Zákon musí zvítězit. Přece není možné, aby nadále procházelo, že lidé bez odznaků a průkazů unášejí protestující na ulici a mlátí je tak, že z člověka nic nezbývá, že ho pak musí operovat a amputovat mu prsty. Takhle to dál nejde. Ten krvelačný upír, ani nevím, jak bych mu jinak řekl, ten musí odejít. Jinou možnost nemáme, všechno jsme na to vsadili. Nechci se ani zamýšlet nad otázkou, že by Lukašenko dokázal udržet moc.“
MAX ŠČUR
autor je básník, spisovatel a překladatel