Andělé v Americe jsou hra o celém vesmíru

Michal Dočekal, zkušený režisér, který stál v letech 2002 až 2014 v čele Činohry Národního divadla a pravidelně režíruje na významných zahraničních scénách, je od sezony 2018/2019 uměleckým šéfem Městských divadel pražských. Jeho první šéfovskou inscenací v nové funkci byli Andělé v Americe, slavný monumentální text amerického dramatika Tonyho Kushnera. Nejen tomuto velkorysému projektu byl věnován následující rozhovor z ledna 2019.
 
Andělé v Americe jsou hra, která se v posledních letech začala vracet na jeviště v Evropě i v Americe. Jak si vysvětlujete, že se tahle ne úplně nová hra objevuje častěji, než by bylo, řekněme, statisticky obvyklé?
 
Nevím, asi pro to nemá nějaké úplně definitivní vysvětlení nikdo, ale znamená to, že to není jen nějaká naše dramaturgická archeologie. Že se v těch úvahách potkáváme s více divadly. Myslím, že v něčem je ohromně současná – třeba pocit rozdělené společnosti, rozděleného světa, anebo to, co lidem ve vztahu k Americe evokuje Trump a jeho vláda, může někomu připomínat, co ve hře zastupuje tehdejší prezident Ronald Reagan. I my můžeme v našich poměrech pozorovat určité analogie, třeba právě ve vztahu k našemu prezidentskému úřadu a jeho vykonavateli.
 
Setkal jsem se s názorem, že téma homosexuálů a téma AIDS nemá u nás dnes moc kde rezonovat, protože česká společnost je sekulární a poměrně otevřená a s AIDS, jak bychom si aspoň rádi mysleli, už není problém.
 
V té hře jsou homosexuální postavy, ale není nijak aktivistická ve smyslu, že by bojovala za gay práva. Není ani edukativní v tom, že by upozorňovala na nebezpečí pohlavních nemocí. Samozřejmě tam homosexuálové i ta nemoc jsou, ale Kushner nákazu interpretuje jako metaforu, jako moderní mor, jako jakýsi vzkaz nebes modernímu světu. S tím vzkazem se hlavní hrdina vyrovnává osobitým způsobem, andělé mu zvěstují, co ta nemoc znamená a jak jí má rozumět… Je třeba říct, že hra se odehrává v rovině privátních vztahů (nejen homosexuálních, ale i heterosexuálních a rodičovských), ale zároveň je tu rovina politická a rovina dejme tomu metafyzická nebo transcendentální, kterou tu zastupují andělé. S touto nejvyšší rovinou autor, zdá se mi, nakládá dost inovativně, dost zábavně, ale zdaleka ne jen v humoristických rukavičkách. Je to hra, která má ambici být theatrem mundi, divadlem světa. Domněnka, že to je hra, která se zabývá problémy, jež u nás nejsou aktuální anebo jsou už vyřešené, vychází z toho, že tu není dostatečná obeznámenost s textem – je tu jen takové povšechné povědomí, o čem to takzvaně je v rovině příběhu. Ta hra je skutečně o celém světě, neřkuli o celém vesmíru, a i když to zní trochu velkohubě, tak se Kushnerovi povedlo napsat něco skutečně mimořádného.
 
Máte nějaké vysvětlení pro to, proč my dnes uvádíme Anděle v Americe – bezmála třicet let po jejich vzniku i potom, co ve Světě a divadle vyšel jejich český překlad – jako úplně první české divadlo?
 
Zaprvé je to ohromná hra, vlastně dvě hry. Není to běžný repertoárový titul. Ve své době byla skutečně zobrazením homosexuálního vztahu dost průkopnická – možná nemám úplné vědomosti, ale určitě je to jedna z prvních her, která s takovým ohlasem, s takovou slávou zobrazila gay komunitu, její život a vztahy. Na to jsme určitě nebyli zvyklí, a ač je česká společnost v téhle otázce liberální, nebylo to asi pro tvůrce úplně přístupné. Druhá věc potom je, že ve hře se politika republikánské strany a Ronalda Reagana interpretuje (zejména ústy jedné postavy) velmi kriticky, až odmítavě, jako by liberální, intelektuální velkoměstská vrstva zcela odmítala takzvanou konzervativní revoluci, kterou představoval Reagan. Naše vnímání, které záviselo na politice mezinárodní, bylo úplně odlišné a možná jsme si ani nemohli dobře představit, že někdo ve vnitrostátním měřítku vnímá Reagana nikoliv jako hrdinu, ale jako antihrdinu.
 
Výraznou úlohu bude v Andělích v Americe hrát hudba, kterou píše Ivan Acher. Ivan má teď v repertoáru Městských divadel – vlastně shodou náhod – další dvě novinky, Konzervativce a Znovusjednocení Korejí. Patří k vašim častým spolupracovníkům? Jak jste se potkali?
 
Já jsem před poměrně dlouhou dobou – asi před patnácti lety, když jsem začínal šéfovat v Národním divadle – režíroval v Kolowratu Psychózu ve 4.48 od Sarah Kaneové. Hudbu mi dělal Roman Zach, který hrál v zákulisí na elektrickou kytaru. Jednou mu to kolidovalo s jiným představením, tak mě přemluvil, že za sebe pošle svého kamaráda z Ústí nad Labem. Já jsem na to nerad kývnul, že se nedá nic dělat, byť mě to netěší – a přišel mládenec, štíhlý blonďáček se skývou zabalenou v plátěném ubrousku, chudoba z něj kapala všemi póry, nějaký pan Ivan Acher. Když se to představení hrálo, tak jsem i já, ač nejsem muzikálně nadán, poznal, že ten kluk hraje (promiň, Romane) líp. Takže se známe dlouho a spolupracujeme už nějakou dobu. Ivan je nejenom extrémně nadaný skladatel, ale především je nadaný v mnoha směrech, které se v divadle snoubí. Rozumí textu, rozumí literatuře, má dramaturgické cítění, v mládí závodně tančil, takže má i vnímavost pro tělesno a dynamiku jevištní akce. Já se s Ivanem dohodnu, že napíše hudbu, on ji napíše a pak ji do té inscenace použije. V podstatě mu nepotřebuju nic říkat, jsem šťastný, když mi přinese materiál, který tu práci posune, otevře jiné možnosti. Vůbec mu neříkám: tady chci hudbu, tady to bude pomalé, tady to bude rychlé. Ivan je na zkouškách, má s sebou počítač a hudební dramaturgii dělá přímo na místě. Na rozdíl od dob předchozích, kdy jsem úzkostně dbal na to, abych jako režisér řídil úplně všechno, se už umím spolehnout na talent svých spolupracovníků a využít jejich vklad. A štěstí mám v tom, že si umím vybrat ty opravdu talentované a že i když během těch let, co se známe, kariérně velmi vyrostli, jako třeba Ivan nebo scénograf Martin Chocholoušek, si na tu práci se mnou vždycky udělají čas. Do Andělů si Ivan vymyslel pěvecký sbor, tak budeme mít pěvecký sbor.
 
Ta hra, ač není psaná pro hodně herců, je obrovská. Nejen rozsahem, ale i tím, co všechno se musí na scéně odehrát. Teď se dostává do divadla ABC, největší ze scén Městských divadel pražských, ale zároveň divadla, které je historicky spjaté s poněkud odlišným typem repertoáru. Andělé by měli být takovou vlajkovou lodí první sezony nového uměleckého vedení. Co to pro vás znamená, dělat takovou věc v takovém divadle?
 
Divadlo jako budova nebo instituce je schránka určená k tomu, aby se plnila obsahem. Tradice je samozřejmě cenná věc a zavazuje, ale k tomu, aby byla rozvíjena kreativním způsobem. Za dobu, kdy tohle divadlo existuje, se tu hrála řada titulů komediálních nebo zábavních, ale taky celá řada titulů, které takové vůbec nebyly: já jsem tady třeba jako kluk viděl premiéru Shafferova Amadea, v té době nové hry, dávno před Formanovým filmem. Jsou tu zapsáni režiséři jako Macháček, Radok nebo Vymětal a další, režisérů i titulů bych mohl jmenovat celou řadu. Bylo by zjednodušující interpretovat ABC jako divadlo lehkých žánrů – a kromě toho, kdybychom se vrátili k ikonické předválečné minulosti, Voskovec s Werichem sice využívali lehkou múzu, ale využívali ji k divadlu aktuálnímu a politicky jasně profilovanému. Když mluvíme o tradicích, tak tohle jsou ony, protože tradice jsou vždycky to nejlepší, co daná doba vydá. Budeme se snažit, abychom jim dostáli.
 
Mám jednu trochu pitomou otázku, ale přece jen: kde si myslíte, že by Městská divadla pražská měla být za tři čtyři roky?
 
Na to se opravdu těžko odpovídá nepitomě. Co může člověk jiného říct, než že by si přál, aby se naše inscenace objevovaly na předních pozicích v kritických anketách, aby byly zvány na festivaly a zároveň aby byly navštěvovány diváky v míře větší než malé? Chtěl bych, aby se znovu akcentovaly ty zmiňované tradice, aby se do Městských divadel chodilo… Ano, za zábavou, pochopitelně, ale za zábavou, která je, řekněme, společensky relevantní, aby to tím pádem bylo živé divadlo. Divadlo je živé vždycky, když má nějakou vazbu na okolní svět.
 
Tušíte, co byste v tom okolním světě dělal, kdybyste nedělal divadlo?
 
Já to dělám rád a jsem rád za to, že to dělám. Nemám žádnou alternativu. Neříkám si: „Já bych chtěl být šéfkuchařem.“ Mě baví vařit, ale chraň bůh, abych byl šéfkuchařem, to je tak strašná dřina… Ne, že by režie byla úplně odpočinková. Kdysi jsem si myslel, že by mě třeba bavilo být knihkupcem nebo antikvářem, ale už si to nemyslím. Taky jsem uvažoval, že bych se účastnil projektu sponzorovaného nějakým výzkumným ústavem, v němž by se zkoumalo, vydržím-li ležet rok na gauči. Když jsem se nad tím zamyslel víc, došel jsem k tomu, že bych z toho projektu asi dost brzy vystoupil. Mě by asi ani nelákala představa, že budu rentiérem. Představa, že tento, příští, přespříští a všechny následující týdny mám volno… Tou otázkou, jaká by pro mě byla alternativa, jsem se jednu dobu dost zabýval a musím poctivě říct, že jsem žádnou nenašel. Takže já jsem divadelním režisérem z nouze, poněvadž nemám nic jiného, čeho bych se chytnul, tak. Ne teda, že by mi to rentiérství někdo nabízel. Bylo by to kruté, ale nějak bych se s tím vyrovnat musel. Život se s rentiérem nemazlí.
 
A co nejradši vaříte? Máte pro naše čtenáře nějaký recept?
 
Vlastní recept nemám, vařím podle cizích, mám doma asi dva metry kuchařek. Jak říkal otec jednoho mého kamaráda, jinak významný germanista a odborník na Marii von Eschenbach: „Aby mohl člověk vařit, musí umět jedinou věc – číst.“ Já ještě dodávám, že k tomu musí mít vztah. Mě na vaření baví, že je to trošku alchymie, při které má člověk používat představivost. Já si moc nevymýšlím, vařím podle receptů, ale dnes už si dokážu představit, jak čemu pomoct, když se něco nevede, nebo jak si poradit, když něco nemám. Jinak ale kreativita nespočívá v tom, že člověk fantazíruje, ale že se inspiruje tím, co říkají recepty. A když to člověk úplně nezvorá, tak je výsledek rychle patrný, a má to – třeba na rozdíl od divadla – takovou neproblematickou recepci, abych tak řekl. Skvělé je, že naše dcery jsou co do chutí hodně internacionální, nejsou vybíravé. Stejně jako já milujou indickou kuchyni, jejich největší favorit je sushi a to, že sedmiletá holka řeší, jestli si dá nebo nedá wasabi, mě nějak baví. Nedávno jsem Karlu Steigerwaldovi vyprávěl: „Představ si, Emmě bude jedenáct a na svoje narozeniny si přeje jít do sushi restaurace. Mně když bylo jedenáct, tak jsem měl nejradši rajskou.“ A Karel říkal: „Však proto jsme zvonili klíčema – aby slečna Emma mohla chodit na sushi.“