Hus, Žižka a Roháč jsou tři tváře revoluce
V divadle Komedie se od ledna hraje Husitská trilogie podle Aloise Jiráska. Kdy jindy proto připomenout rozhovor s režisérem a dramaturgem této inscenace, než dnes, kdy uplynulo přesně 605 let od upálení mistra Jana Husa?
Lukáše Brutovského a Mira Dacha se ptala šéfredaktorka Lenka Dombrovská v 3. čísle Moderního divadla.
Slovenský tandem, který tvoří umělecký šéf Slovenského komorního divadla v Martině a režisér Lukáš Brutovský (*1988) a dramaturg a pedagog Miro Dacho (*1983), v Čechách režíroval několik inscenací. Nejúspěšnější byla Maryša, kterou uvedli v roce 2014 v brněnském HaDivadle a za níž získali Cenu Divadelních novin. Nyní připravují inscenaci Husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč), jež bude mít premiéru 25. ledna v divadle Komedie.
Lukáše Brutovského a Mira Dacha chápu jako nerozlučnou divadelní dvojici, řekněme jako takové slovenské duo SKUTR. Kdy jste spolu začali pracovat?
MD: Ne vždy tomu tak je, možná proto, že nemáme společnou značku a společný honorář jako duo SKUTR. V některých divadlech zkrátka mají vlastní dramaturgy a nechtějí platit externistu, tedy mě. V České republice jsme spolu nepracovali například v Národním divadle moravskoslezském.
LB: Potkali jsme se na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, dali jsme se do řeči vlastně náhodou na zájezdě v Istanbulu. Já potom Mira vyzval ke spolupráci na studentské inscenaci a od té doby spolupracujeme. Na Mirovi si vážím především jeho lidských kvalit, také máme podobný vkus a vztah k divadlu. Pracoval jsem i s jinými dramaturgy a nešlo o špatná setkání, dokonce jsou takové dovolené přínosné, lépe si uvědomuji, že je naše dlouhodobá spolupráce i pro svou kontinuitu důležitá.
V čem konkrétně?
LB: Je pro mě ideálním partnerem pro přemýšlení, je pracovitý...
V čem spočívá práce dramaturga a režiséra? Kde se nachází dělící linie a je vždy zřetelná?
LB: V případě Husitů jsem autorem scénáře já a Miro je první čtenář. Možná máme trochu netradičně rozdělené činnosti, protože já jsem režisér, který se nevyhýbá práci na textu, a Miro je zase dost aktivní při zkouškách. Možná se dá říci, že já jako režisér mám dramaturgické sklony a Miro zase… Ne, nebudu říkat, že režijní, protože by to mohlo vypadat, že mi do toho kecá. Spíš má vztah k živému divadlu, k praxi, není to ten dramaturg literární, teoretizující analytik.
MD: Na otázku, kdo je dramaturg, se zatím nenašla správná odpověď, protože je odpovědí hodně. A často to neví ani lidi, kteří pracují v divadle. Dramaturgové třeba nedostávají divadelní ceny, protože dramaturg je neviditelný, v inscenaci rozptýlený. Kdosi vzdělaný pravil, že je vidět, když v inscenaci dramaturgie chybí, ale naopak to neplatí. Někdy s nadsázkou říkám, i když to myslím vážně, že se často při spolupráci s Lukášem cítím jako asistent režie. Naše spolupráce je především dialog od počátku k premiéře. Autorem inscenace je ovšem režisér, takže jsou případy, kdy se mi nápad nebo připomínka nepodaří prosadit. Zkusím to dvakrát třikrát, a když to nejde, už to nezkouším. To si teď nestěžuji, jen konstatuji, že hierarchie je pevně nastavena.
Souvisí s tím i vaše povaha – je pravdivá představa, že režisér je cholerik a dramaturg spíš kliďas?
MD: Cholerik nejsme ani jeden, ale myslím, že je Lukáš trochu introvertnější.
Takže po hercích neřve ani jeden?
LB: Ještě jsem na herce nekřičel. Nemyslím si, že je to třeba.
Kdo přišel s tématem husitů?
LB: To je taková zvláštní náhoda, nebo shoda. S dramaturgem a ředitelem MDP Danielem Přibylem jsme poměrně dlouho hledali téma pro naši inscenaci. Miro pak navrhl osobnost Jana Husa. Vnímáme ho jako velký český symbol a také je pro nás podstatný motiv pravdy a odvahy v občanském slova smyslu. A poté Daniel přišel s velkorysejší představou – ať uděláme celou Jiráskovu Husitskou trilogii. A to se nám zdálo dost drzé, proto jsme na to kývli. Rozhodně je velká výzva, zda se dá tak obsáhlé dílo převyprávět na malé ploše a s malým počtem herců, jako to zamýšlíme my.
Motiv pravdy se nám postupně proměňoval, rozšířil se o dva jiné. A to, jak se filozofická ideje může proměnit až k fanatismu, teroristickému krvavému zápalu. Jaké může mít myšlenka podoby, když se začne zneužívat mocensky a vojensky. A pak nás zaujala potřeba národního mýtu. Husité se už během svého života stávali mytickými postavami, po smrti pak byli politicky zneužíváni. Národ se zkrátka potřebuje s někým identifikovat a vytvářet si své hrdiny. Hus, Žižka a Roháč jsou pro nás tři tváře revoluce. Hus je myšlenka, Žižka vojenská realizace a Roháč v naší verzi trilogie takový poslední mohykán balancující na hranici vyšinutí.
MD: V podhoubí této inscenace dřímá, že jsme před šesti roky inscenovali Maryšu bratří Mrštíků v brněnském HaDivadle. Byla to tehdy taková drzost – dva Slováci inscenovali českou klasiku a ještě nedaleko místa, kde se ten příběh odehrává. A inscenovat Husity je podobný druh kacířství. V Praze budou dva Slováci inscenovat velký český příběh.
Hus nikdy nebyl symbolem československým?
MD: Myslím, že ho tak Slováci nevnímali nikdy.
LB: Při vzniku Československa se někteří politici hlásili k tradici husitství. Možná proto vzniká tento dojem, ale husitství na Slovensku nemá v kulturním povědomí zásadnejší místo.
MD: Snad právě naopak, kdybychom šli ještě více do historie, tak právě husitská vojska v Horních Uhrech – na území dnešního Slovenska – plenila a rabovala. Takže staří Slováci asi neměli na husity dobré vzpomínky. A pak – na Slovensku se hlásí k římskokatolické církvi více než 60 procent obyvatel, není proto možné, aby bylo husitství tak adorované jako v poměrně ateistických Čechách.
Zabývali jste se také vy otázkou pravdy? Pokoušeli jste se studovat dobové prameny, konzultovat látku s historiky, nebo jste se vydali cestou umělecké fikce?
LB: Byl to velice složitý proces, cítil jsem se povinný nastudovat k tématu mnohé, ale samozřejmě literatury je tolik, že se nedá obsáhnout v úplnosti. Určitě se během příprav ze mě nestal husitolog, ale nějaký obraz jsem si vytvořil a narazil jsem na zajímavé věci, některé z nich se staly součástí textu. Takže kromě značně redukovaného Jiráska najdete ve scénáři dobové materiály. Jsou tam například pasáže z kroniky Petra z Mladoňovic, který ve velmi realistickém světle ukazuje proces upálení Jana Husa, zbavuje ho poetičnosti a hrdinství, na které jsme zvyklí. Najdete tam také dobové listy Jana Husa před jeho odchodem do Kostnice a podobně. Dobové materiály jsou pro mě také důležité z hlediska hudebnosti a jazyka, který ponecháváme v původní podobě.
Zazní v inscenaci i dnešní jazyk?
LB: Najdete zde dvě polohy, jednak jazyk dobových pramenů, který zachováváme, a pak je to Jiráskův text, který jsem mírně upravil, aby byl komunikativní, aby nepůsobil tak exoticky, protože i on používá, přímo cituje, dobové prameny. Ale už na začátku zkoušení herci avizovali, že jim to nepřipomíná současnou češtinu. To mě překvapilo, protože se mi ten jazyk tak vzdálený nezdá.
MD: Je to vlastně takový metatvar, určitá archeologie, jak na to odkazujeme například také ve scénografii. Oprašujeme Jiráska, který oprašuje dobu husitskou. Jestli se dopracujeme k nějakému jádru, jsme sami zvědaví.
Pro jaké publikum je tato inscenace určena? Přemýšleli jste vůbec nad tím?
LB: Nepřemýšleli, ale uvědomuji si, že mým cílem bylo, aby zaujala především mladší publikum. A toho se snažíme docílit zejména scénickými prostředky. Nechceme jenom rozprávět o tomto úseku českých dějin, naším úkolem je dopátrat se dynamické, agresivní podstaty husitství. Popkulturně se podívat na fenomén hrdinství. Důležitým aspektem je také to, že jeden herec představuje všechny tři Jany a má tak v inscenaci velký prostor, ale důležité také je, jakého „Jana“ z něj vytvoří ostatní.
Co bude na inscenaci popkulturní?
LB: Například kontrast současné elektronické hudby a textů písní, které pocházejí z doby husitské. Ve scénografii se pracuje s principem oživlé archeologie, tedy používáme dobové předměty, ale řekněme, že neadekvátním způsobem. A když jsem hovořil o popkultuře, myslel jsem tím také strukturální úpravu textu, zjednodušení, kde zachovávám jen nejnutnější body či páteř příběhu, důraz kladu na expresi.
Miro, našel jsi ve scénáři něco, co jsi třikrát Lukášovi doporučil škrtnout, ale stejně to tam nechal?
MD: Ne, v tomto případě se to nestalo. Ale já mám „dobré rady“ spíše při zkoušení a to ještě nemáme za sebou.
Když připravujete inscenaci v Čechách, děláte něco jinak? Je české a slovenské divadlo hodně odlišné?
LB: Spíš je to jiné v každém divadle, v Čechách i na Slovensku. Zkoušení závisí na tom, s jakými lidmi pracujeme, takže dokonce i v jednom divadle to může být pokaždé jiné. Generalizující představa je ovšem taková, že slovenské divadlo je herečtější, emotivnější, v tomto smyslu i expresivnější, české pak racionalnější, výtvarnější, s větším důrazem na režii, herci jsou připraveni režiséra více poslouchat. Ale není to pravda všeplatná. V případě Husitů si myslím, že by text možná mohl mladší herce takzvaného českého typu zaujmout, mohlo by se jim líbit, že se zde nepočítá s psychologií postav, dokonce zde ani nevytváříme dramatické postavy. Má to být divadlo performativní. Ale čím déle o tom mluvím, tím víc si uvědomuji, že i to je trend, který se objevuje plošně, stejně v Čechách i na Slovensku.
Slovenský tandem, který tvoří umělecký šéf Slovenského komorního divadla v Martině a režisér Lukáš Brutovský (*1988) a dramaturg a pedagog Miro Dacho (*1983), v Čechách režíroval několik inscenací. Nejúspěšnější byla Maryša, kterou uvedli v roce 2014 v brněnském HaDivadle a za níž získali Cenu Divadelních novin. Nyní připravují inscenaci Husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč), jež bude mít premiéru 25. ledna v divadle Komedie.
Lukáše Brutovského a Mira Dacha chápu jako nerozlučnou divadelní dvojici, řekněme jako takové slovenské duo SKUTR. Kdy jste spolu začali pracovat?
MD: Ne vždy tomu tak je, možná proto, že nemáme společnou značku a společný honorář jako duo SKUTR. V některých divadlech zkrátka mají vlastní dramaturgy a nechtějí platit externistu, tedy mě. V České republice jsme spolu nepracovali například v Národním divadle moravskoslezském.
LB: Potkali jsme se na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, dali jsme se do řeči vlastně náhodou na zájezdě v Istanbulu. Já potom Mira vyzval ke spolupráci na studentské inscenaci a od té doby spolupracujeme. Na Mirovi si vážím především jeho lidských kvalit, také máme podobný vkus a vztah k divadlu. Pracoval jsem i s jinými dramaturgy a nešlo o špatná setkání, dokonce jsou takové dovolené přínosné, lépe si uvědomuji, že je naše dlouhodobá spolupráce i pro svou kontinuitu důležitá.
V čem konkrétně?
LB: Je pro mě ideálním partnerem pro přemýšlení, je pracovitý...
V čem spočívá práce dramaturga a režiséra? Kde se nachází dělící linie a je vždy zřetelná?
LB: V případě Husitů jsem autorem scénáře já a Miro je první čtenář. Možná máme trochu netradičně rozdělené činnosti, protože já jsem režisér, který se nevyhýbá práci na textu, a Miro je zase dost aktivní při zkouškách. Možná se dá říci, že já jako režisér mám dramaturgické sklony a Miro zase… Ne, nebudu říkat, že režijní, protože by to mohlo vypadat, že mi do toho kecá. Spíš má vztah k živému divadlu, k praxi, není to ten dramaturg literární, teoretizující analytik.
MD: Na otázku, kdo je dramaturg, se zatím nenašla správná odpověď, protože je odpovědí hodně. A často to neví ani lidi, kteří pracují v divadle. Dramaturgové třeba nedostávají divadelní ceny, protože dramaturg je neviditelný, v inscenaci rozptýlený. Kdosi vzdělaný pravil, že je vidět, když v inscenaci dramaturgie chybí, ale naopak to neplatí. Někdy s nadsázkou říkám, i když to myslím vážně, že se často při spolupráci s Lukášem cítím jako asistent režie. Naše spolupráce je především dialog od počátku k premiéře. Autorem inscenace je ovšem režisér, takže jsou případy, kdy se mi nápad nebo připomínka nepodaří prosadit. Zkusím to dvakrát třikrát, a když to nejde, už to nezkouším. To si teď nestěžuji, jen konstatuji, že hierarchie je pevně nastavena.
Souvisí s tím i vaše povaha – je pravdivá představa, že režisér je cholerik a dramaturg spíš kliďas?
MD: Cholerik nejsme ani jeden, ale myslím, že je Lukáš trochu introvertnější.
Takže po hercích neřve ani jeden?
LB: Ještě jsem na herce nekřičel. Nemyslím si, že je to třeba.
Kdo přišel s tématem husitů?
LB: To je taková zvláštní náhoda, nebo shoda. S dramaturgem a ředitelem MDP Danielem Přibylem jsme poměrně dlouho hledali téma pro naši inscenaci. Miro pak navrhl osobnost Jana Husa. Vnímáme ho jako velký český symbol a také je pro nás podstatný motiv pravdy a odvahy v občanském slova smyslu. A poté Daniel přišel s velkorysejší představou – ať uděláme celou Jiráskovu Husitskou trilogii. A to se nám zdálo dost drzé, proto jsme na to kývli. Rozhodně je velká výzva, zda se dá tak obsáhlé dílo převyprávět na malé ploše a s malým počtem herců, jako to zamýšlíme my.
Motiv pravdy se nám postupně proměňoval, rozšířil se o dva jiné. A to, jak se filozofická ideje může proměnit až k fanatismu, teroristickému krvavému zápalu. Jaké může mít myšlenka podoby, když se začne zneužívat mocensky a vojensky. A pak nás zaujala potřeba národního mýtu. Husité se už během svého života stávali mytickými postavami, po smrti pak byli politicky zneužíváni. Národ se zkrátka potřebuje s někým identifikovat a vytvářet si své hrdiny. Hus, Žižka a Roháč jsou pro nás tři tváře revoluce. Hus je myšlenka, Žižka vojenská realizace a Roháč v naší verzi trilogie takový poslední mohykán balancující na hranici vyšinutí.
MD: V podhoubí této inscenace dřímá, že jsme před šesti roky inscenovali Maryšu bratří Mrštíků v brněnském HaDivadle. Byla to tehdy taková drzost – dva Slováci inscenovali českou klasiku a ještě nedaleko místa, kde se ten příběh odehrává. A inscenovat Husity je podobný druh kacířství. V Praze budou dva Slováci inscenovat velký český příběh.
Hus nikdy nebyl symbolem československým?
MD: Myslím, že ho tak Slováci nevnímali nikdy.
LB: Při vzniku Československa se někteří politici hlásili k tradici husitství. Možná proto vzniká tento dojem, ale husitství na Slovensku nemá v kulturním povědomí zásadnejší místo.
MD: Snad právě naopak, kdybychom šli ještě více do historie, tak právě husitská vojska v Horních Uhrech – na území dnešního Slovenska – plenila a rabovala. Takže staří Slováci asi neměli na husity dobré vzpomínky. A pak – na Slovensku se hlásí k římskokatolické církvi více než 60 procent obyvatel, není proto možné, aby bylo husitství tak adorované jako v poměrně ateistických Čechách.
Zabývali jste se také vy otázkou pravdy? Pokoušeli jste se studovat dobové prameny, konzultovat látku s historiky, nebo jste se vydali cestou umělecké fikce?
LB: Byl to velice složitý proces, cítil jsem se povinný nastudovat k tématu mnohé, ale samozřejmě literatury je tolik, že se nedá obsáhnout v úplnosti. Určitě se během příprav ze mě nestal husitolog, ale nějaký obraz jsem si vytvořil a narazil jsem na zajímavé věci, některé z nich se staly součástí textu. Takže kromě značně redukovaného Jiráska najdete ve scénáři dobové materiály. Jsou tam například pasáže z kroniky Petra z Mladoňovic, který ve velmi realistickém světle ukazuje proces upálení Jana Husa, zbavuje ho poetičnosti a hrdinství, na které jsme zvyklí. Najdete tam také dobové listy Jana Husa před jeho odchodem do Kostnice a podobně. Dobové materiály jsou pro mě také důležité z hlediska hudebnosti a jazyka, který ponecháváme v původní podobě.
Zazní v inscenaci i dnešní jazyk?
LB: Najdete zde dvě polohy, jednak jazyk dobových pramenů, který zachováváme, a pak je to Jiráskův text, který jsem mírně upravil, aby byl komunikativní, aby nepůsobil tak exoticky, protože i on používá, přímo cituje, dobové prameny. Ale už na začátku zkoušení herci avizovali, že jim to nepřipomíná současnou češtinu. To mě překvapilo, protože se mi ten jazyk tak vzdálený nezdá.
MD: Je to vlastně takový metatvar, určitá archeologie, jak na to odkazujeme například také ve scénografii. Oprašujeme Jiráska, který oprašuje dobu husitskou. Jestli se dopracujeme k nějakému jádru, jsme sami zvědaví.
Pro jaké publikum je tato inscenace určena? Přemýšleli jste vůbec nad tím?
LB: Nepřemýšleli, ale uvědomuji si, že mým cílem bylo, aby zaujala především mladší publikum. A toho se snažíme docílit zejména scénickými prostředky. Nechceme jenom rozprávět o tomto úseku českých dějin, naším úkolem je dopátrat se dynamické, agresivní podstaty husitství. Popkulturně se podívat na fenomén hrdinství. Důležitým aspektem je také to, že jeden herec představuje všechny tři Jany a má tak v inscenaci velký prostor, ale důležité také je, jakého „Jana“ z něj vytvoří ostatní.
Co bude na inscenaci popkulturní?
LB: Například kontrast současné elektronické hudby a textů písní, které pocházejí z doby husitské. Ve scénografii se pracuje s principem oživlé archeologie, tedy používáme dobové předměty, ale řekněme, že neadekvátním způsobem. A když jsem hovořil o popkultuře, myslel jsem tím také strukturální úpravu textu, zjednodušení, kde zachovávám jen nejnutnější body či páteř příběhu, důraz kladu na expresi.
Miro, našel jsi ve scénáři něco, co jsi třikrát Lukášovi doporučil škrtnout, ale stejně to tam nechal?
MD: Ne, v tomto případě se to nestalo. Ale já mám „dobré rady“ spíše při zkoušení a to ještě nemáme za sebou.
Když připravujete inscenaci v Čechách, děláte něco jinak? Je české a slovenské divadlo hodně odlišné?
LB: Spíš je to jiné v každém divadle, v Čechách i na Slovensku. Zkoušení závisí na tom, s jakými lidmi pracujeme, takže dokonce i v jednom divadle to může být pokaždé jiné. Generalizující představa je ovšem taková, že slovenské divadlo je herečtější, emotivnější, v tomto smyslu i expresivnější, české pak racionalnější, výtvarnější, s větším důrazem na režii, herci jsou připraveni režiséra více poslouchat. Ale není to pravda všeplatná. V případě Husitů si myslím, že by text možná mohl mladší herce takzvaného českého typu zaujmout, mohlo by se jim líbit, že se zde nepočítá s psychologií postav, dokonce zde ani nevytváříme dramatické postavy. Má to být divadlo performativní. Ale čím déle o tom mluvím, tím víc si uvědomuji, že i to je trend, který se objevuje plošně, stejně v Čechách i na Slovensku.