Když se řekne OSVĚTLOVAČ

"Jak člověk vidí věci v běžném životě, hodně ovlivňuje to, co si o nich myslí, a tento optický vjem je nejvíce ovlivněn právě světlem. Zajímavé je, že světlo jako takové je samo o sobě neviditelné. Vnímáme jej pouze skrze objekty, které mu stojí v cestě a od kterých se odráží. Ať už je to mrak, prach ve vzduchu,kouř z dýmky, sýpka na poli, herec na jevišti nebo rotoped,pro paprsek světla je to totéž. Překážka na jeho přímé cestě od zdroje, která část barevného spektra paprsku absorbuje a zbytek odrazí jako v biliáru. Teprve tento odraz, vlastně zbytek, zaznamenává naše oko, posílá jej do mozku, kde se dále barevně kalibruje, stranově otáčí a významově upravuje podle dosavadní životní zkušenosti pozorovatele. Každý z nás tedy vidí stejnou věc úplně jinak. Možná proto je tak těžké domluvit se na tom, co je a co není krásné, co "funguje" a co už je "ohraný"... Ale vraťme se ke scénickému svícení. Představme si pohled z okna do zahrady. Jablůňka, lavička, plot, za plotem les..(Eduard Petiška - O jablůňce). Brzy ráno, když slunce vychází, je celá zahrada nasvícena z nízkého úhlu v teplých barvách, do červena a oranžova, a vypadá úplně jina než v poledne, kdy je slunce přímo nad hlavou. Světlo je nyní hodně intenzivní a nejsou vidět v podstatě žádné stíny, protože ty jsou přímo pod věcmi, které je vrhají. Nechme projít pár hodin a to samé místo se náhle jeví úplně jinak, protože je noc a Martínkovu jablůňku osvětluje jen měsíc v úplňku. Všechno se zdá najednou stříbřitě šedivé, rozostřené, trochu tajemné a nehybné, jen ježek s jablíčkem na hádech dupe, supe směrem k vrátkům...V divadle je to vlastně to samé. Dojem ze zkoušky v tzv. pracáku (v divadelní mluvě se výrazem pracák označuje pracovní n asvícení jeviště) je úplně jiný, než když stejnou část hry vidíme v konečném nasvícení.

Pokud takováto spoluprácena vzniku představení nastane a funguje, na výsledku je to vždycky zatraceně vidět. Poto nejenže chodím na explikační a předávací porady, ale snažím se s režisérem a scénografem sejít ještě předtím, abychom sladili naše představy o vizuální stránce věci. Obyčejná praxe v mnoha divadlech bývá, že světla přijdou na řadu až nakonec. Postaví se scéna a pak je tzv. "svícená", během které světlo pro představení diktuje režisér se scénografem. Když osvětlovač o celé věci nic neví, plní pokyny režiséra a je pouze operátorem a programátorem světelného pultu. Je-li v produkčním týmu i světelný designer, sedí během vytváření světelných změn v hledišti u režisérského stolku vedle režiséra se scénografem a světla pro představení řeší s osvětlovačem on. Samozřejmě, ne u každé inscenace je třeba dělat velká kouzla, záleží na domluvě. Je to volba, která se odvíjí od žánru hry. Kdybych to měl říct obecně, tak světelný design se skládá ze dvou částí: scénograficko umělecké - vytvoření konceptu nasvícení celého divadelního představení - a řemeslně technické části, která obsahuje nastavení všech potřebných světelných zdrojů a naprogramování světelných změn."