Herectví je droga, která mě dobarvuje

Tereza Marečková (*1995) se letos na jaře stala členkou souboru Městských divadel pražských. Mladá herečka a hudebnice přišla z Divadla Husa na provázku, kam nastoupila během studií brněnské hudební konzervatoře. Přestože neměla jakoukoli hereckou průpravu, prolétla jevištěm jako kometa a zvládla výrazné role, mimo jiné osudovou femme fatale Almu Mahler či nezkrotnou skladatelku Vítězslavu Kaprálovou. Spolupracovala s režiséry Vladimírem Morávkem, J. A. Pitínským nebo Annou Davidovou. Její první rolí v novém angažmá bude Julie v inscenaci Romeo a Julie. S jejím režisérem Michalem Dočekalem se již setkala při práci na oceňované inscenaci Dynastie v Huse na provázku a na opeře Utrpení knížete Sternenhocha skladatele Ivana Achera v Národním divadle. Je držitelkou Ceny divadelní kritiky v kategorii Talent roku 2018. Za roli v inscenaci Vitka získala Cenu Divadelních novin 2019 v kategorii Herecký výkon sezony bez ohledu na žánry.

Co člověk cítí, když se o něm mluví jako o talentu?
Hrozně velký závazek. Že nesmí zklamat, to asi nejvíc. Taky je to radost. Ale někdy trpká.

Co ten talent znamená pro tebe?
Talent, který třeba snad mám, je moje součást. Kdyby se mi v divadle hned zpočátku nedařilo, nemohla bych to dělat. Nejsem schopna si představit, že bych musela někoho pořád přesvědčovat, že na to mám. I proto je mi hrozně nepříjemně na všech konkurzech a castinzích. Nepřijala jsem to jako součást své práce. Ani si nemyslím, že by to tak mělo být. Obdivuju všechny, kteří mají koule tam jít.

Nechceš překonávat vlastní strach, nebo ti to připadá potupné?
Vždycky si připadám jako cvičená opice, která má ukázat, co všecko umí. Já vím, že reálně jde o to podívat se, jestli vypadám dobře na kameře nebo ne… Ale když jdu na casting, tak přece nemám kompletní představu, nevím, jaký svět se v tom filmu bude tvořit. Nedělám konkurz na nějakou postavu, dělám konkurz na postavu, která musí fungovat tady k někomu a tady k někomu… Asi nejsem herečka, která je schopná se předvádět bez kontextu.

Je to, že nemáš herecké vzdělání, výhoda, nebo handicap?
Já to vnímám spíš jako výhodu. Asi mi jde lépe učit se v praxi než ve cvičeních na téma. Taky jsem samorost. A kdyby mě někdo přesvědčoval, abych byla jiná, než jsem, třeba bych se naštvala a pak ani nechtěla divadlo dělat. Ale zas, kdybych měla to štěstí a narazila třeba na Niku Brettschneiderovou nebo Dalibora Buše, který teď učí na JAMU, asi by to bylo jinak. V nich jsem viděla pedagogy, kteří se ti konkrétně věnují, dají si s tebou hroznou práci… Toho se mi nikdy nedostalo, protože jsem skočila hned do praxe. Péči mi v herectví nikdo nedal. Teď mi dělá radost, že můžu chodit kvůli inscenaci Romeo a Julie k Evě Spoustové na blankvers.

Co pro tebe bylo nejtěžší si v herectví vybojovat?
Zaprvé to, abych se nepodělala jenom z toho, že mám vůbec stát na jevišti. Nebyla jsem schopná ani promluvit nahlas před třídou a pak jsem najednou měla stát na jevišti a tam zpívat a něco říkat. Zbavit se strachu, to vůbec lehké nebylo. A i když se mi jednou něco podařilo, neznamená to, že pak už to šlo. Vždycky jsem si našla to svoje malé místečko, ze kterého jsem se bála pohnout, tam jsem byla svobodná a pomaličku jsem si otevírala hranice, kam se můžu vydat. Hrabala jsem si domeček v podzemí a zvětšovala ho a zvětšovala, abych se dostala jednou na světlo. Ale pořád jsem ještě v podzemí.

Skončí ten boj někdy?
To já nevím. Na to jsem moc mladá. Ale doufám, že nekončí. Myslím, že je průser, když to skončí. Že by ta studnice měla být nekonečná. Je přece hrozné, když u zkoušení zjistíš, že jsi svoje bariéry ani o kousek nepřekročila. A pokaždé je to malé kouzlo, když se to stane. Někdy víc, někdy míň.

Co je pro tebe v divadle nejvíc vzrušující?
Nejvíc konec. Miluju generálkové týdny. Zkoušení vlastně nenávidím. Protože to je dřina, dřina, dřina. A musí být nutně legrace, aby to člověk přežil. Protože to jsou tak trapné momenty. Jak tam stojíš a nevíš nic, kromě toho, že jdeš zprava doleva. Ale pak, když přijde muzika a kostýmy a já něco už trochu vím, tak všechno ožije. Odnáším si to domů a nejsem schopná z toho vypadnout. A po tom všem to můžeš ukázat lidem, to je skvělé. Když to takhle probíhá, a i kdyby premiéra nedopadla nejlépe, tak mě to vlastně netrápí, protože já jsem si prošla celým procesem, který potřebuju. Od první trapnosti až do děkovačky.

A co je nejhorší?
Že mi to nic jiného nedokáže nahradit. Je to hrozná droga.

Co v sobě člověk musí mít, když chce dělat divadlo?
Pařížák? Trochu vína a trochu uheráku, pivního rohlíku… Hromadu kávy. A nějaký diamant. Prostě paradoxy.

Je nějaká role, kterou bys a priori odmítla?
To nevím, co by to muselo být. Mě na divadle tolik baví překračovat hranice. Cítím se dostatečně silná, jako herečka, unést na jevišti v podstatě cokoli.

Co si z rolí odnášíš pro sebe, do vlastního života?
Asi mám pocit, že mě to nějak dobarvuje. Že v každé roli je nějaká moje součást, kterou v duši mám. A nevím, jak je ta duše veliká a co tam všechno je, ale pak přijdu na místo, které jsem v sobě neposlouchala, ono se vybarví a hranice se zase kousek pootevřou. Cítím se s každou rolí víc a víc rozkvetlá, obohacená a vysátá zároveň.

Ty jsi ale studovala hudební konzervatoř. V čem je největší rozdíl, když stojíš na jevišti jako hudebnice a jako herečka? 
Já ty dvě období svého života nemůžu srovnávat. Protože kdybych chtěla hrát divadlo tak, jako jsem hrála na hudební nástroje, musela bych hrát to nejklasičtější divadlo. A to jsem nikdy nedělala. Když jsem hrála koncert na klavír nebo na housle, byl to docela jiný druh soustředění, než když jdu na jeviště jako herečka. Když jsem hrála třeba Bacha, byla to skoro meditace. Byla jsem dokonale vycepovaná k tomu, nedělat chyby. A jsem za to hrozně ráda. Naučit se tomu druhu koncentrace, dokázat doladit během nanosekundy, aby to posluchačovo ucho vůbec nepoznalo, a pak ještě jako nadstavbu mít prožitek z hudby, to byla má představa ideálního vystoupení. Ale když jdu na jeviště hrát divadlo, potřebuju být s lidmi. Ten nástroj jsme my všichni. V hudbě jsem puntičkářka. A tak bývám někdy překvapená, kolik mám v divadle svobody.

Co tě napadlo, když ti Michal Dočekal řekl, že chce, abys hrála Julii?
Mně to přišlo hrozně legrační. Nikdy mě nenapadlo, že bych já měla hrát Julii. Vždycky jsem si ji představovala jinak. Fakt pěknou holku. Obličej z časopisu. Napadlo mě, že to má být protiúkol. Ale když jsem si to teď četla, začala jsem vnímat, jaká je v ní síla. Že přestože je mladičká, není prvoplánová. A čím dál víc se mi zdá krásné, jak je schopná si stát za svou představou lásky, já jsem ji takhle přece taky měla… Ve třinácti. A kde jsem to ztratila? Proto se těším, že si budu moct zas vybarvit kousek duše, který už zašedl. A připomenout si, jaké to bylo bojovat…

Bojovat za lásku?
Za to, co si myslím, že je správné, a nenechat se ošálit tím, že doba je taková a lidé jsou takoví a ty si musíš zvyknout a zapadnout do kolonek. Právě že ne. Nemusí to být a nemusí to člověk připouštět.

A nepatří právě tohle k úplnému mládí? Protože každá další zkušenost ti přidává úhel pohledu, často i úhel zklamání, který jsi tehdy poprvé nemohla vidět. A zůstat v lásce odvážný znamená zůstat nikoli slepý k těm různým zkušenostem a úhlům, ale uchovat si razanci k rozhodnutí, stát si za láskou, přestože víš…
Popravdě, když říkáš, že vzpurnost k mládí patří, já mám často pocit, že mladí lidé, které vidím, to v sobě vůbec nemají.

A co v sobě mají?
Nějakou šeď a jednotvárnost, která mě děsí. Jakoby mladí lidé teď provokovali mnohem méně, než by měli.

Co je pro herce, když se dozví, že bude hrát toho Shakespeara? Toho, co před tebou už hrál někdo milionkrát?
Je to strašný stres. Z verše jsem byla nervózní. Ale teď se na něj těším a mám pocit, že je to dokonale připravená půda pro herce, v ní se rochní a dělají si hezky. Je tam všechno a každý překlad je sám o sobě nové umělecké dílo. A záruka, že se mi to může dobře hrát. Hrát tak, aby to současného diváka zas a znovu bavilo.

Co si odnášíš z let v Divadle Husa na provázku?
Já tam toho budu muset spoustu nechat. Zkušenost s nesmírně semknutým souborem. Myslím, že něco takového už nemůžu nikdy zažít. A budu se zuby nehty snažit, abych tenhle pocit nejen sobě, i ostatním vytvořila i jinde. Provázek byl první a jediné divadlo, kde jsem byla, a nikdy jsem nezažila nic z toho, čeho jsem se bála. Nikdy se tam na mě nikdo ani křivě nepodíval. Takový klub přátel, kterému jde o vysoce profesionální divadlo.

Co znamená ta životní změna?
Pro mne asi znovunalezení odvahy. Já dělám často ukvapená rozhodnutí. Jsem impulzivní, do změn se vrhám po hlavě. A chci znova a znova nacházet sílu a odvahu přijmout je se vším, co přinášejí. A myslet na to co nejvíc pozitivně.


Simona Petrů
Autorka je dramaturgyně Městských divadel pražských, rozhovor vznikl pro časopis Městských divadel pražských.