-1555339286.jpg "Herectví byla poslední záchrana před vojnou")
Herectví byla poslední záchrana před vojnou
Ukázka rozhovoru s Petrem Konášem pro Moderní divadlo.
Petr Konáš (*1983) strávil deset let v oblastních divadlech – v Západočeském divadle v Chebu a Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od začátku této divadelní sezony je v angažmá v Městských divadlech pražských. Vidět ho můžete v inscenacích Kanibalky: Soumrak samců a Znovusjednocení Korejí či literním matiné Horníček 100. Začátkem dubna bude mít premiéru inscenace Neviditelný podle psychologického románu Jaroslava Havlíčka a v režii Martina Františáka. Petr Konáš v ní ztvární hlavní roli Petra Švajcara.
Jak se vám v Praze líbí?
Prahu miluji. Dokonce jsem se kvůli ní stal zeměměřičem.
To zní trochu kafkovsky…
Když jsem se po základce rozhodoval, na jakou školu bych měl jít, navrhla mi mamka geodézii. Řekl jsem si – proč ne. Že budu bydlet na internátě v Praze, jsem chápal jako bonus. Během prváku jsem sice pochopil, že tato škola je velký omyl, rozhodl jsem se ale vydržet, protože jsem už nechtěl z Prahy.
A jak vás vůbec napadlo jít pak na Vyšší odbornou školu hereckou? Nechtěl jste zkusit například přijímačky na DAMU?
Zkusil bych je, kdyby nebylo pozdě. Voška byla totiž moje poslední záchrana před vojnou. Už jsem byl i u odvodu, ale rozhodl jsem udělat všechno pro to, abych na vojnu nemusel, tedy kromě civilky, to mi přišlo jako zbabělé řešení. Měl jsem ale pouze technické vzdělání, a ne dostatečné, abych se dostal na nějakou pořádnou školu, třeba na ČVUT. Proto jsem se rozhodl jít na herectví. Naučil jsem se nazpaměť nějaký text a až na místě mi došlo, že nevím, jak ho mám přednést. Soustředil jsem se jen na to, abych si ho zapamatoval. Ale něčím jsem zaujal aspoň Václava Martince.
Jak vypadala vaše profesní dráha po skončení VOŠ herecké?
Byl jsem rok v Malém vinohradském divadle, dnešním Divadle D21. Celý ročník Václava Martince tam tenkrát odešel. Byla to výborná škola, neměli jsme žádné peníze, sami jsme si museli dělat scénu, kostýmy, rozvěsit světla... Člověk si tak aspoň uvědomil, co všechno je zapotřebí, aby vznikla jedna inscenace.
Celý rozhovor Lenky Dombrovské s Petrem Konášem najdete ve 4. čísle časopisu Moderní divadlo.
Jak se vám v Praze líbí?
Prahu miluji. Dokonce jsem se kvůli ní stal zeměměřičem.
To zní trochu kafkovsky…
Když jsem se po základce rozhodoval, na jakou školu bych měl jít, navrhla mi mamka geodézii. Řekl jsem si – proč ne. Že budu bydlet na internátě v Praze, jsem chápal jako bonus. Během prváku jsem sice pochopil, že tato škola je velký omyl, rozhodl jsem se ale vydržet, protože jsem už nechtěl z Prahy.
A jak vás vůbec napadlo jít pak na Vyšší odbornou školu hereckou? Nechtěl jste zkusit například přijímačky na DAMU?
Zkusil bych je, kdyby nebylo pozdě. Voška byla totiž moje poslední záchrana před vojnou. Už jsem byl i u odvodu, ale rozhodl jsem udělat všechno pro to, abych na vojnu nemusel, tedy kromě civilky, to mi přišlo jako zbabělé řešení. Měl jsem ale pouze technické vzdělání, a ne dostatečné, abych se dostal na nějakou pořádnou školu, třeba na ČVUT. Proto jsem se rozhodl jít na herectví. Naučil jsem se nazpaměť nějaký text a až na místě mi došlo, že nevím, jak ho mám přednést. Soustředil jsem se jen na to, abych si ho zapamatoval. Ale něčím jsem zaujal aspoň Václava Martince.
Jak vypadala vaše profesní dráha po skončení VOŠ herecké?
Byl jsem rok v Malém vinohradském divadle, dnešním Divadle D21. Celý ročník Václava Martince tam tenkrát odešel. Byla to výborná škola, neměli jsme žádné peníze, sami jsme si museli dělat scénu, kostýmy, rozvěsit světla... Člověk si tak aspoň uvědomil, co všechno je zapotřebí, aby vznikla jedna inscenace.
Celý rozhovor Lenky Dombrovské s Petrem Konášem najdete ve 4. čísle časopisu Moderní divadlo.