Nakolik si utváříme náš život sami a co všechno si neseme po svých rodičích a prarodičích? Mezigenerační přenos zkušeností a traumat je tématem nové inscenace Anatomie sebevraždy Městských divadel pražských. Jak přesně ale k přenosu mezigeneračních zkušeností dochází z pohledu vědy?

Ve hrách britské dramatičky Alice Birchové spolu lidé často mluví, aniž by se skutečně slyšeli. Věty zůstávají nedořečené, dialogy se překrývají, čas neplyne lineárně a vztahy mezi příčinou a následkem zůstávají rozostřené. Divák je nucen hledat souvislosti mezi jednotlivými obrazy, hlasy a situacemi, a více než obvykle se tak stává aktivním spoluautorem příběhu.

Festival Nová Komedie 2027 vyhlašuje otevřenou výzvu pro mladé tvůrkyně a tvůrce do 35 let na vytvoření a veřejnou prezentaci performance lecture.

Po rodičovské dovolené se vrátila na jeviště Městských divadel pražských a během jediné sezony ztvárnila několik výrazných ženských hrdinek. S Petrou Tenorovou jsme si povídaly o každodenní logistice mezi divadlem a rodinou, o tom, jak mateřství proměňuje člověka, o tom, co si mezi generacemi předáváme, i o zkoušení inscenace Anatomie sebevraždy, která právě tato témata otevírá.

Psal se rok 1943, když se dva ze „tří strážníků“, jak zpola žertem a napůl vážně překřtil sebe a své kolegy Jaroslav Ježek, ocitli v newyorském nahrávacím studiu. Vznikal zde pořad pro české krajany, ve kterém byl slovní ohňostroj Jiřího Voskovce a Jana Wericha doplňován skladbami jejich dvorního autora.

V prvním čísle časopisu Moderní divadlo v nové sezoně se věnujeme především premiérám Anatomie sebevraždy a Apartment 24. Připomínáme také 120 let od narození Jaroslava Ježka a přinášíme texty o mateřství, mezigeneračním traumatu, kulturním protestu i současné kulturní politice.