V Rokoku jsme uvedli českou premiéru jedné z nejoceňovanějších her posledních let. Anatomie sebevraždy britské dramatičky Alice Birchové sleduje osudy tří žen z jedné rodiny a ptá se, zda lze přerušit příběh, který se začal psát dávno před naším narozením.

Muzikant, skladatel a producent Filip Míšek se pohybuje mezi alternativní hudbou, filmem, divadlem a současným tancem. Stál u výrazných projektů české alternativní scény, sólově tvoří jak pod svým jménem, tak i pod pseudonymem Dikolson. Jeho hudba zněla třeba ve filmech Restart, Tiché doteky nebo v polském psychologickém dramatu Fuga (Útěk), ale také v řadě divadelních a tanečních inscenací.

Co znamená být matkou ve společnosti, která oceňuje především výkon? Nová inscenace s názvem Anatomie sebevraždy otevírá otázky mateřství, mezigeneračních vztahů i zděděných zranění. Psycholožka Nikola Frollová se v následujícím textu zamýšlí nad tím, proč je péče v dnešním světě tak často neviditelná a proč kolem ní vzniká tolik rozporuplných pocitů.

Nakolik si utváříme náš život sami a co všechno si neseme po svých rodičích a prarodičích? Mezigenerační přenos zkušeností a traumat je tématem nové inscenace Anatomie sebevraždy Městských divadel pražských. Jak přesně ale k přenosu mezigeneračních zkušeností dochází z pohledu vědy?

Ve hrách britské dramatičky Alice Birchové spolu lidé často mluví, aniž by se skutečně slyšeli. Věty zůstávají nedořečené, dialogy se překrývají, čas neplyne lineárně a vztahy mezi příčinou a následkem zůstávají rozostřené. Divák je nucen hledat souvislosti mezi jednotlivými obrazy, hlasy a situacemi, a více než obvykle se tak stává aktivním spoluautorem příběhu.

Po rodičovské dovolené se vrátila na jeviště Městských divadel pražských a během jediné sezony ztvárnila několik výrazných ženských hrdinek. S Petrou Tenorovou jsme si povídaly o každodenní logistice mezi divadlem a rodinou, o tom, jak mateřství proměňuje člověka, o tom, co si mezi generacemi předáváme, i o zkoušení inscenace Anatomie sebevraždy, která právě tato témata otevírá.